Nebývá zvykem, aby se ryze odborné studie, například ty jazykovědné, dostaly do širší humanitní rozpravy, tím méně k běžnému, třebaže náročnému čtenáři. U knihy bohemisty Petra Komendy, která má trochu tajnosnubný název Událost psaní s vysvětlujícím podtitulem Slovo a tvar v poezii Františka Halase, byste ale mohli udělat výjimku. Pokud jste se někdy zamýšleli nad důvody a procesem tvůrčího psaní, prózy, poezie nebo deníku, a máte rádi autory Františka Halase, Jana Čepa, Josefa Čapka, Jana Zahradníčka či Petra Borkovce, kniha by vás rozhodně neměla minout. Komendova obsáhlá monografie by vám mohla poodhalit důvody, proč spisovatelé vlastně píší a jak vznikají, od prvních skic po čerstvě zalomený text, jejich básně či prózy.

Košaté tajemství

Není nutné číst román o osmi stech stranách, aby si člověk položil otázku, jak vlastně literární text vzniká a co ho ovlivňuje. Má autor velkého dramatu, anebo básně o třech strofách, svůj text neustále pod kontrolou, a odpovídá výsledek tomu, co si na počátku, pakliže k tomu vůbec došlo, předsevzal? Píší prozaici a básníci na první dobrou, anebo jejich opus nakonec vznikne z racionální práce s jednotlivými verzemi? Píší z rozmaru, z přebytku energie, z potřeby, z touhy, z duchovně podbarveného nezbytí, pro slávu, z lásky ke druhému, pro peníze, anebo prostě jen tak? Jak dlouhá je cesta k hmatatelné knize, a otiskne autor vždycky tu nejlepší možnou variantu? Jak na proces psaní, a to i u zavedených autorů, působí časový rozměr (např. termín), tlak nakladatele, básnické skupiny, kritiků, čtenářů? Jakou úlohu hraje autorova vlastní intencionalita (zvláště city a nevědomí), překonávání odporu a překážek nebo sám akt zveřejnění, v němž se dílo stává veřejnou událostí? Jak se do jeho práce promítá matérie tvůrčího postupu – sešit, trhací blok, volné listy, makuláře, psací stroj, počítač? Ovlivňuje médium, jímž autor komunikuje se čtenáři, i podobu díla? Na to všechno se prostřednictvím mnoha jazykovědných otázek a textologických přístupů snaží odpovědět i Petr Komenda.

Jeho kniha je rozdělena do dvou velkých oddílů: I. Událost psaní v tvůrčím gestu umělce a II. Slovo a tvar v poezii Františka Halase. Kapitoly vznikaly v různých obdobích, obvykle jako příspěvky pro některou vědeckou konferenci či jako autonomní studie, publikované v literárněvědných periodikách (Aluze, Slovo a smysl, Česká literatura). Téměř čtyři sta padesát stran hutného textu je vystavěno do napínavého, detektivního putování po tajích tvůrčího díla a motivech autorského sebesdělení. Už tím, že autor knihu věnoval „dcerám Lidunce a Marušce a také Sestrám františkánkám Marie Immaculaty z komunitní kavárny Óde v Olomouci“, ukazuje, jak moc pro něj geneze a vývoj jeho vlastního psaní znamená. Kniha je metodicky ukotvená ve vědeckém způsobu myšlení a práce a k lingvistům různých oborů a lidem spjatým se slovem, jako jsou autoři, lektoři, redaktoři, kritici, recenzenti a nakladatelé, také předně směřuje. Má bohatý poznámkový a citační aparát, seznam pramenů, literatury a jmenný rejstřík, ale najdeme v ní rovněž několik faksimile Halasových rukopisů.

Věda o tvůrčím sprintu, maratonu, martyriu

To podstatné, co by se měl čtenář před otevřením Komendovy knihy dozvědět, je, že jde o práci čistého, bohatého jazyka, který je – a to i ve vědecké sféře – spíše ojedinělý. Má blízko k jazyku těch, kteří obor tvořili a zároveň ho přesáhli. Nechybí mu ani jistá duchovní transcendence a vnitřní potřeba přistupovat k autorovi na prvním místě jako k člověku. Homo poeticus a homo faber je pro tohoto vědce hlavně homo credens, člověk věřící ve smysl a hodnotu slova. Dílo Petra Komendy nepotřebuje srovnání, ale jste-li zvyklí na intelektuální úroveň literární vědy a kritiky například Bedřicha Fučíka, Václava Černého, Pavla Eisnera, Josefa Vašici, Jiřího Konůpka, Alexandra Sticha, Romana Jakobsona, Daniely Hodrové, Jaroslava Meda, Martina C. Putny či Josefa Čermáka, přivítáte Událost psaní s opravdovou chutí. Nemusíte být odborníci na slovo vzatí, ale bez četby knih z kánonu české i světové literatury se neobejdete. Úvahy o vzniku uměleckého díla vám mohou poodhalit leccos o vás samých, o vašem psaní, talentu i dosud nesplněných snech.

Autor, jenž odevzdal své dílo nakladateli a ten tiskárně, na něj svým způsobem ztrácí vliv. Dílo jde ke čtenáři, příjemci, který s ním zachází podle svého duchovního založení a do-dává mu jiný, autorem nezamýšlený, a někdy dokonce i protichůdný smysl. Někdo dílo přečte na jedno nadechnutí, odloží a víc se k němu nevrátí. Druhý analyzuje text i všechny známé okolnosti jeho vzniku a vydání. Jde do autorových biografií, zajímá ho literární historie, místopis, kontext. Někoho geneze a konkrétní finesy zápisu textu nezajímají, jiný zas pátrá po detailech tvůrčího sprintu, maratonu nebo martyria, neboť nechce, aby k němu hovořil anonymní autor zbavený lidských slabostí a výšin.

Komenda interpretuje a vede polemiku s rozličnými modely tvůrčího procesu, jak je představili kupříkladu Jan Mukařovský, Miroslav Červenka, Rudolf Havel, Rudolf Skřeček, Jiří Levý, Mojmír Otruba, Milan Jankovič, Vilém Mathesius či Jiří Trávníček. Odkrývá svá východiska, vede poučenou polemiku, vykládá a vysvětluje jinak dosti složité lingvistické kategorie a pojmy, které jsou ovšem pro potřebu jeho práce nezbytné.

Čtenářsky atraktivní jsou úvahy o epifanii (zjevení, předvedení, průlomu) tvůrčího psaní, o události (událostnosti) v aktu psaní a o tom, co Komenda nazývá intencionalitou touhy. „Literární dílo jako předmět touhy,“ píše autor, „se realizuje v aktu psaní, ukrývajícím v sobě aspekty slasti.“ Tato dimenze, která je nepochybně přítomná i u jiných forem umělecké (a náboženské) výpovědi, by měla být čtenářům dobře srozumitelná a vlastní. Pocítili ji, sami po ní touží, vyhledávají ji, vycházejí jí vstříc.

Pomoc při sestupu

Druhý díl knihy je z větší části věnován záznamu a rukopisu v díle Františka Halase. V době, kdy je značná část literárních děl publikována v elektronické podobě (a pro tu také koncipována a přizpůsobena), mohou být úvahy a teze nad podobami rukopisu (manuskriptu) považovány za něco zastaralého. Jenomže řadu tvůrců, s nimiž autor této recenze přichází do denního styku, stále používá i klasický manuskript, respektive autograf a následný opis. Záznamy na kartičkách, lístcích, v sešitech a knihách slouží víc než jen jako koncepty či náčrty uvažovaného díla. A právě v rukopisu (a konkrétně v tom Halasově) se odhalují jednotlivé fáze a vrstvy psaní – a zároveň se tu ukazují těžkosti ediční, lektorské a redaktorské práce například ve chvíli, když se papírový „originál“ objeví až po autorově smrti.

Na Halasově Sépii dokladuje Petr Komenda mnohé výše zmíněné: genezi sbírky (i v korespondenci s přáteli), časový rozměr (například pařížské období), zvláštnosti a typiku rukopisu (a strojopisu) a jednotlivé varianty v textaci. Všímá si změn, podrobností, detailů. Poukazuje na Halasův měnící se styl a na těžkosti, jimž i jako zavedený básník čelil. Podobným způsobem analyzuje také sbírku Kohout plaší smrt, básníkovy zápisníky po roce 1936, sbírku Dokořán a všeobecně známou prózu, která u mnoha čtenářů našla výsostné místo, intimní vyznání Já se tam vrátím. Zmíníme-li, že se autor ještě nadto zaměřil na fragmentární poetiku pozdního básníka, možná si řeknete, že na jednoho čtenáře je toho až moc.

Jenže věc se má úplně jinak. Komendův text, jenž je primárně určen jazykovědcům a počítá se soustavnou, precizní a kritickou četbou, se otevře i laickému čtenáři, jenž literaturu, a zvláště poezii učinil součástí svého duchovního dýchání. Zdá se mi, že právě s Petrem Komendou může i neodborník sestoupit hned napoprvé do hlubin mateřského jazyka a v reflexi Halasova básnického díla vyzískat něco i pro sebe. Knihu Událost psaní by měli podle mého mínění nabízet knihkupci těm čtenářům, kteří se u nich poptávají po knihách o tajemství řeči a tvůrčího díla, například od Pavla Eisnera nebo Karla Čapka. Kdybych ale uměl přesvědčit ty, kteří se instinktivně brání četbě literatury vůbec, nabádal bych je, aby do Komendovy nové monografie alespoň nahlédli. Uvidí, že báseň nebo próza jsou víc než jen shluk liter; jsou výsostným pramenem kultury a jejích inkulturačních složek, v nichž se potkáváme s přáteli, sousedy, lidmi z daleka i s těmi, kteří nám vstoupí do života jakoby náhodou. Práce bohemisty Petra Komendy si ocenění zaslouží. Mělo by se o ní mluvit, diskutovat a psát.