Alvarová, Alexandra: Průmysl lži

Alvarová, Alexandra
Průmysl lži

recenze sociologie

Autorka se zabývá marketingem už dvacet let a nyní si předsevzala širokým vrstvám čtenářů rázně vysvětlit, jak jsou jeho propracované přesvědčovací metody využívány k politickým či skrytě vojenským účelům.

O dezinformacích populárně, až dryáčnicky
Alexandra Alvarová
: Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka. Triton, Praha, 2017, 247 s.

Manipulovat s lidským úsudkem je lehčí, než si myslíte. „Věřte mi, já se tím živím,“ píše česká novinářka a fotografka žijící toho času v Kanadě Alexandra Alvarová v knize Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka. Dvě desítky let se zabývá marketingem a v textu se snaží osvětlit, jak jsou propracované metody přesvědčování využívány k politickým či skrytě vojenským účelům – a to zcela bezskrupulózně, bez omezení vyžadovaných ve světě reklamy, a tudíž i s mnohem dalekosáhlejšími a potenciálně hrozivými účinky.

Krmení agresivity každému na míru
Alexandra Alvarová rekapituluje prastaré teorie čínských stratégů Sun‘ca a Sun Pina, jak vést nekonvenční formy boje, a ukazuje, proč jsou dnes Rusové ve vedení hybridní války nejlepší. Zachází do hlubší ruské historie a zmiňuje, že šlo odpradávna o podivnou zemi, „pokud jde o vztah k realitě“. Cituje i zápisky markýze Astolpha de Custine o tom, že Rusové milují konspirační teorie a „své verze“ dějinných výkladů. Píše, že už jen prosté upozornění na všeobecně přijímanou lež vám u nich může vynést obvinění ze zrady národa a zacházení jako se zrádcem. Popisuje propagandistické a dezinformační praktiky Vladimira Iljiče Lenina (právě on je prý vymyslel „zelené mužíčky“, ruské vojáky převlečené do cizích či neutrálních uniforem) a jeho následovníků i to, jak diktátoři vždy využívali práce talentovaných malířů, grafiků a textařů.

V současnosti putinovské Rusko i další nedemokratické režimy včetně Islámského státu využívaly a využívají tytéž strategie, ovšem díky moderní technice a počítačovým algoritmům ve zdokonalené podobě. Patří sem, jak autorka uvedla v rozhovoru pro Forum24, „masové kampaně na sociálních sítích, spřátelení diskutéři – trollové, výroba politických skandálů pro znechucení cílové populace, podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v policejních a armádních složkách, podlamování důvěry domácích obyvatel v média, vědu a fakta, aby nebyli schopni se orientovat, spojovat a koordinovat – to celé podmíněno nepřetržitým sběrem a vyhodnocováním informací“. Výsledkem má být stoupající společenské napětí, frustrace různých skupin obyvatel, rostoucí agresivita diskuzí, přibývání výhrůžek a vulgarismů ve veřejném prostoru, ztráta zábran v nepsaných kodexech slušného chování, ztráta důvěry v politický prostor, justici a ve vedení země.

V různých zemích přitom mohou být zvoleny odlišné metody. Kupříkladu pro Čechy podle autorky platí, že se bojí být pozitivní a mít nějakou naději. Což ruský analytik-propagandista interpretuje ve smyslu „Tak tady zatlačíme“. V Polsku podle některých teoretiků propaganda hraje na silný nacionalismus. Dodejme, že sémanticky rozrůzněnou výrobu propagandistických kampaní pro jednotlivá prostředí poučně analyzuje americký historik a spisovatel Timothy Snyder, podle nějž Rusy ovlivněná média mířící na konzervativce líčí Evropu jako dekadentní, a ta zaměřená na levici charakterizují vládu v Kyjevě jako fašistickou. Různým publikům tedy adresují poselství, která chtějí slyšet.

Zábava, erotika, mimina, návody, loterie
Autorka názorně ukazuje, jak je propagandistické poselství baleno do různých zatraktivňujících „obalů“, jako je zábavnost (v duchu slavné Postmanovy knihy Ubavit se k smrti, 1985, česky 1999), erotická svůdnost (kritické myšlení je nejlépe vyřaditelné z provozu aktivací strachu nebo rozmnožovacího pudu, dodává Alvarová) nebo příslib sesterské komunity v podobě „maminčích“ webů, kde ženy ztrácejí ostražitost. A také, jak se v něm politická protizápadní propaganda prolíná s šířením zcela nevědeckých a život ohrožujících návodů a pseudoteorií.

Motivaci k sepsání knihy autorka vysvětluje následovně: „Důvodem je bezmoc, že prohráváme hybridní válku. Schopnost podívat se na věc bez despektu k soupeři. Bolest z nemožnosti vysvětlit lidem, které mám ráda, že se jejich hlav a srdcí zmocnil stejný duch panikařící nenávisti, jaký způsobil druhou světovou válku a který žene lidi do válek občanských. Chování jinak milých sousedů na vesnici, kde bydlí moji rodiče – kde příštích padesát let bude jediným cizincem Vietnamec v místní večerce. Chtěla jsem pomoci lidem, kteří mají pocit, že se zblázní z té hromady polopravd, výmyslů a manipulací, jež se odevšad valí jako voda z karlínských kanálů při povodni.“

Slovník, který Alexandra Alvarová používá, je rázný. Nebojí se řízných metafor ani šťavnatých přirovnání: „Lež je jako naleštěná šťabajzna z pornoserveru. Šedivé šmudle Pravdě nezbývá než být chytřejší, protože víc sexy už nikdy nebude. A o její vnitřní kráse vědí jen lidé duchovně zaměření, ti jsou v naší civilizaci spíše výjimkou. Musíme si Pravdy začít vážit jako bezpečnostní hodnoty naší civilizace.“ Místy nešetří opakovanými otazníky či vykřičníky, takže apelativností či okatým rozhořčením se kniha může blížit bulváru. Což je zřejmě záměrné, protože právě příslušný typ publika hodlá oslovit. Rozhodně tedy nejde o ozdrojovanou a vědeckou studii s precizní terminologií, ale o popularizačně, až trochu dryáčnicky podaný obsah toho, co si vzdělanější čtenáři už i u nás mohli dříve přečíst u zmíněného Snydera, u Petera Pomerantseva, Ondřeje Kundry, a zvláště ve speciálním čísle časopisu Respekt nazvaném Dezinformace: 27 textů o světě, kde pravda ztrácí sílu (22. 3. 2017).

Protilátky
Autorka se naštěstí nepasuje do pozice člověka vůči propagandě zcela imunního, přiznává, že všichni máme nějaké slabé místo. Zároveň však poukazuje na obtížnost boje se lživou propagandou. Jak ukázali politologové Brendan Nyhan a Jason Reifler, jehož jméno kniha mimochodem uvádí chybně, je-li člověk donucen přijmout fakt, který odporuje jeho silnému přesvědčení, většinou si vytvoří náhradní důvody, aby jeho obraz světa a přesvědčení zůstaly zachráněny a zachovány beze změny.

Bojovat s dezinformací pouhými fakty je pak často neúčinné, což názorně předvedly i dosavadní dvě přímé české prezidentské volby. Lež podle Alvarové funguje jako hořící napalm: dokud má přístup vzduchu, zalévání vodou (fakty) jí prospívá. Jediná správná cesta je hodit na hořící napalm hlínu a zamezit přístupu vzduchu. Už ale příliš neprozrazuje, jak si toto přirovnání máme zhmotnit v našich současných reálných podmínkách nebo co účinnějšího navrhuje kromě obecných prohlášení, že uvědomovat si manipulace a bránit se jim je naší občanskou povinností. Případně se máme zamýšlet, zda podezřelý článek nevyvolává extrémní zlost a hněv, v takovém případě je dobré „počítat do deseti a přemýšlet o zdroji“. Konkrétnější je v tomto smyslu zmíněné číslo Respektu, které poskytlo podrobný návod, jak v textu rozpoznat fake news. A v článku Myslitelé ze savany: Lidský mozek není ustrojen k objektivnímu zvažování informací radí o kontroverzních tématech mluvit v menších, uchopitelných konturách a vyvarovat se výbušných obecných ideologických tezí. Kupříkladu američtí farmáři prý chápou klimatické změny, když se týkají jejich regionu, ale související agendu odmítají, pokud přichází od centrální vlády.

Při psaní o dezinformacích je snadné upadnout do jakéhosi morálního kýče spočívajícího v jednoznačném stanovisku, že autor má výhradní přístup k ověřeným informacím, kdežto šalbě a klamu podléhají vždy ti ostatní. (Tezi u rozmáhajících se dezinformací sdílejí i čtenáři serveru Aeronet.cz, podle nich je ovšem šíří Česká televize.) Je nutné přiznat, že přijímání uprchlíků a vztah k muslimům bychom neměli posuzovat tak, že někteří údajně reagují pouze nelogicky emotivně a instinktivně na základě svého „plazího mozku“ (odmítači) a druzí vzorně racionálně (vítači). Do hry patrně vstupují i některé základní osobnostní rysy diskutujících. Kupříkladu odpůrci jsou lidé pečlivější, vybavení zvýšenou svědomitostí, naopak vítači „jsou víc velkorysí, volnější v zásadách“.

Obecněji je nutno dodat, že „nevědecký“ ještě nemusí znamenat „nepravdivý“ a že například u politických postojů je někdy nemožné rozeznat, který je více založený na faktech: sklony k levicovosti či k pravicovosti máme v nemalé míře dokonce zakódované v genech a je v tomto ohledu lepší smířit se s lidskou názorovou pestrostí. Tím se ale dostáváme k problému, že čelný zdejší politik, který u nás své politické kampaně založil na lživém očerňování svých protikandidátů (a několikrát byl ze lži již usvědčen), po svém posledním volebním vítězství okamžitě začal určovat, čí hlasy patří do veřejného prostoru a které ne, konkrétně že takzvaná pražská kavárna „bude muset zavřít ústa“.

Kniha Alexandry Alvarové Průmysl lži dokládá, že dezinformace šířené po digitálních sítích a život v postfaktické éře jsou bolestivý problém dnešního světa, s nímž si do jisté míry neumíme poradit. Ale o to je důležitější o nich psát, a to i různými styly a s variabilní mírou odbornosti.

Na podobné téma:
Nic není pravda a všechno je možné
Dopisy z Ruska
Putinovi agenti
Politika života a smrti 
Proč lidstvo rozděluje politika a náboženství 
Fenomén Trump 
Londýnský knižní veletrh

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.