Li, Zuzana

Li, Zuzana

rozhovor překlad

Díky Zuzaně Li si v češtině můžeme přečíst řadu knih soudobých čínských autorů. Jak je u nás vnímána čínská literatura, nakolik lze přiblížit jazykově i kulturně vzdálený text českým čtenářům a jak daleko si překladatel může dovolit zajít? Dozvíte se v dalším rozhovoru z volného cyklu věnovaného literárním překladatelům.

Nedělat z Číňanů mimozemšťany  

Zuzana Li (nar. 1975) vystudovala čínskou a anglickou filologii na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, moderní čínské literatuře se věnovala v doktorském programu na Pekingské univerzitě a na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 2010 vyšel její první překlad čínského románu Totem vlka. V roce 2012 založila v nakladatelství Verzone edici Xin , v níž dosud vyšlo dvanáct titulů. Je autorkou překladů pěti románů, dvou povídkových sbírek, dvou reportážních knih a jedné básnické sbírky. Překládá zejména současné čínské autory, jako jsou Jen Lien-kche, Su Tchung, Liao I-wu a Liou Čen-jün. Jen Lien-kcheho román Čtyři knihy v jejím převodu byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu v kategorii překladová kniha. V roce 2016 obdržela čínskou státní cenu pro mladé překladatele.

iLiteratura: Co vás přivedlo k Číně a čínštině?
Zuzana Li: Zájem o jazyky, zvědavost a svým způsobem i arogance mládí. Odmala mě bavily cizí jazyky, maturovala jsem z ruštiny a angličtiny, z níž jsem měla i takzvané „velké státnice“. Na gymnáziu jsem se učila čtyři roky německy, četla jsem zahraniční literaturu a filozofické knihy a měla tehdy plnou hlavu představ o tom, jak jazyk konstruuje naše vidění světa. A překlady z čínštiny s předmluvami Oldřicha Krále zněly tak lákavě! Na jiné filologické obory jste tehdy museli daný jazyk ovládat, na čínštinu to nebylo potřeba. Když jsem si tedy dávala přihlášku na vysokou školu, rozhodla jsem se pro čínskou filologii jako druhý obor k olomoucké anglistice, která byla mojí prioritou. Moje první láska byla Anglie, snila jsem o tom, že budu překladatelka z angličtiny. Až v průběhu studia mě čínština pohltila natolik, že jsem se jí začala věnovat víc a zůstala u ní. Takže kdybyste se zeptala „kdo“, a ne „co“, řekla bych, že k čínštině mě přivedla anglistka Bronislava Grygová, která mi v roce, kdy jsem se hlásila na vysokou školu, prozradila, že se na FF UP bude otevírat nový studijní obor – čínská filologie.

iLiteratura: Je možné udržet si přehled o literárním dění v tak velké zemi, jako je Čína?
Zuzana Li: Nemám ambice vědět o všem, co v Číně vychází, to ani možné není. Ale myslím si, že lze sledovat výrazné počiny – samozřejmě je to ovlivněno mediálními ohlasy, literárními cenami. Mám tu výhodu, že mám v Číně docela dost známých, kteří mi občas něco přivezou nebo mě na něco upozorní. Myslím, že tomu důležitému se dřív nebo později pozornosti dostane, ale rozhodně bych netvrdila, že vím o všem, co se v literární Číně děje. Ono to ani není potřeba, módní vlny se přeženou a pes po nich neštěkne, navíc na našem malém trhu se stěží uživí jedna dvě čínské knihy ročně.

iLiteratura: Založila jste edici Xin při nakladatelství Verzone. Podle čeho vybíráte knihy k vydání?
Zuzana Li: Edice není moje zásluha, ale výsledek práce několika lidí: za některými tituly stojí Olga Lomová nebo Dušan Andrš a jejich studenti. Začátek byl poměrně jednoduchý – měla jsem pocit, že jsme pozadu za světem, že existují autoři v Číně považovaní za moderní nebo současné klasiky, kteří mají renomé i ve světě, ale v českém překladu jejich díla ještě nevyšla.

Svou roli ve výběru sehrála i výuka na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a to, kteří autoři se tam se studenty čtou. Například třetím počinem v edici byla povídková sbírka surrealistické avantgardní spisovatelky Cchan Süe, kterou překládal František Reismüller, tehdy student Ústavu Dálného východu (ÚDV). Psal o této autorce diplomovou práci a v rámci fakultního grantu přeložil i její povídky a eseje. Dušan Andrš, který na ÚDV přednáší literaturu a dlouhodobě se zabývá studiem díla spisovatele Šen Cchung-wena, zase sestavil a přeložil sbírku povídek, jež vyšla jako druhý počin edice v roce 2013 pod názvem Poslední vítání jara. Letošní knihy – sbírka povídek Zbloudilá loď a vzpomínková próza Šest historií venkovského života – jsou také práce absolventů: Filipa Lexy a Hany Bašové. Vždycky se tedy sejde zájem více lidí, a z toho pak vzniknou konkrétní knihy.

Obecně lze říct, že jsme sáhli po slavných jménech, výrazných osobnostech. Z období před rokem 1949 chyběla v českém překladu především dvě jména – Eileen Chang a zmíněný Šen Cchung-wen, pak přišla na řadu silná spisovatelská generace, která začala tvořit po Kulturní revoluci: Jen Lien-kche, Jü Chua, Su Tchung… Ti všichni podle mě patří k všeobecnému rozhledu literárně vzdělaných lidí, patří do pomyslného kánonu světové literatury 20. století – takže mi přišlo přirozené, že by se o nich mělo vědět a měli bychom mít možnost přečíst si je v českém překladu. U románu Soudruh Nula zase hrála roli výjimečnost samotného díla – víc než renomé autora. Kam edice bude směřovat a jak dlouho vydrží, to se uvidí. Myslím, že v budoucnu bude těžší rozhodovat, kam dál.

iLiteratura: Jsou reakce českých čtenářů předvídatelné, tušíte, co se bude dobře prodávat?
Zuzana Li: Absolutně ne. Vydali jsme například román, který jsme považovali za čtenářsky velmi vděčný a přístupný, což konečně potvrdil i názor Jiřího Trávníčka, ale naše očekávání se nenaplnila. Mám na mysli román Žít! spisovatele Jü Chua, který lze s klidným svědomím označit za bestseller v tom nejlepším slova smyslu. Vyšel v několika desítkách jazyků, prodejně je úspěšný v Číně i na Západě, jeho filmová adaptace v zahraničí nejslavnějšího čínského režiséra Čang I-moua výrazně bodovala v Cannes i na dalších festivalech, film Žít! uvedla svého času dokonce i Česká televize. Očekávali jsme větší zájem, a výsledky prodeje nás zklamaly. Přesto to nechceme vzdát a zrovna tohoto autora budeme vydávat dál, Petra Martincová pracuje na překladu románu s názvem Bratři.

iLiteratura: Na druhou stranu například titul Čtyři knihy Jen Lien-kcheho, který jste v edici Xin vydali, v Číně vůbec nemohl vyjít. Jak se vlastně k takovému textu dostanete a jak získáte práva?
Zuzana Li: Získat práva nebylo těžké, ale zrovna tato kniha byla výjimečný případ. Tehdy jsme s Denisem Molčanovem domlouvali do edice vydání Mo Jenova románu Krev a mlíko, ale Mo Jen ten rok dostal Nobelovu cenu a práva koupila Mladá fronta. Chtěla jsem na uvolněné místo v plánu dosadit jiné výrazné dílo a jméno Jen Lien-kcheho se nabízelo. Čtyři knihy vyšly ve francouzském překladu a upozornil mě na ně právě Denis Molčanov. Znělo to slibně po všech stránkách – osobnost autora s mezinárodním renomé rebela, zakázaná kniha, zajímavá forma i závažné téma, navíc v knize nejsou pro českého čtenáře těžko přijatelná čínská jména, takže po přečtení to bylo rychlé a intuitivní rozhodnutí: do tohoto románu chceme jít. Jen Lien-kcheho agentka nás sice přemlouvala, ať nejdřív vydáme některý z jeho v zahraničí nejúspěšnějších titulů, například Polibky od Lenina, ale já jsem trvala na Čtyřech knihách. A přiznám, že v tom byl i určitý kalkul: kniha ještě nebyla mezinárodně slavná (až o rok později vyšla v překladu do angličtiny a byla nominovaná na Man Bookerovu cenu), takže to byl svým způsobem pionýrský vydavatelský počin, a věděla jsem i, že zakázané knize se u nás bude mnohem lépe dělat propagace. Nominaci na Magnesii Literu jsem ale nečekala ani v těch nejdivočejších snech.

Odpovědi autorů většinou zklamou
iLiteratura
: V čem je specifický překlad z čínštiny?
Zuzana Li: Před lety bych na tuhle otázku možná dokázala odpovídat velmi přesvědčeně, dneska už vlastně ani nevím. Myslím, že především ve větší nejistotě. Ale zkusím něco z té nejistoty pojmenovat: moderní čínština je jazyk vysoce izolační, tedy morfologicky téměř na opačném pólu, než je flektivní čeština. U sloves nevyjadřuje osobu, ale ani čas, u podstatných jmen číslo apod. O spoustě důležitých věcí rozhoduje kontext. Pokud nemáte ve větě vyloženě příslovce času, musíte si domyslet, kam děj zasadit. A nejde jen o logickou posloupnost, jiný čtenářský účinek má vyprávění v čase přítomném, a jiný v čase minulém. A co teprve když vypravěč skáče mezi časovými rovinami vyprávění, když úmyslně maže hranici mezi konkrétním dějem a abstraktním, obecným vyjádřením. Může se stát, že překládáte a až po pár větách vám dojde, že takhle se to přece odehrát nemohlo, takže se musíte vrátit a hledat, kde jste se mohli přesunout do jiné roviny, a celé to usouvztažnit, aby to dávalo smysl i v češtině, kde gramatický čas vyjádřit prostě musíte. Bezčasí v češtině neuděláte, a navíc chcete, aby to jako celek nepůsobilo divně, protože v originále to je přirozené. Pokud se něco „ztrácí“ v překladu z čínštiny z čistě gramatického hlediska, které má i filozofický přesah v rovině utváření hlubšího smyslu, je to tohle.

V něčem je čínština pochopitelně zase naopak konkrétnější než čeština: známý je příklad pojmenování pro rodinné vztahy – starší a mladší člen rodiny mají jiné označení, stejně jako je rozdíl mezi příbuzným z otcovy a matčiny strany a existují pojmy pro vztahy, pro které my už pojem nemáme. Také třeba způsob oslovování je velmi jiný – naprosto běžná věc a v českém textu může působit zcizujícím dojmem. Řekla bych, že při překladu nejsou nejtěžší jazykové hříčky, ale paradoxně ty základní, nejjednodušší věci – kvůli odlišnosti jazyků, kulturních a vyjadřovacích návyků, často také jiné logice. Prostě platí ona banalita, že kulturní bariéra je větší už v samotném jazyce.

iLiteratura: Překládáte většinou žijící autory: jak se díváte na možnost konzultovat sporné pasáže přímo s nimi?
Zuzana Li: Zpočátku jsem to nedělala vůbec, jednak jsem neměla možnost, a pak mě to popravdě ani nenapadlo, interpretaci jsem považovala za svou zodpovědnost. Pak jsem to párkrát zkusila a byla jsem odpovědí většinou zklamaná. Když vyloženě tápu, spíš se zeptám poučeného čínského čtenáře nebo kolegy. Sinologové nebo jiní překladatelé totiž mnohem lépe pochopí, na co se vlastně ptáte.

Někdy byla odpověď zajímavá, ale k řešení mi to stejně nepomohlo. U Čtyř knih jsem se Jena zeptala na první větu, ta je důležitá vždy a já ji přepisovala v průběhu práce mockrát. Ten začátek je psán jazykem schválně napodobujícím poněkud obskurní klasickou čínštinu. Doslova tam jsou znaky „velký“ – „zem“ – „a“ – „noha/nohy“, a pak sloveso „vrátit se“ s partikulí dokonaného děje. Zeptala jsem se tedy autora, co tím myslel, uvažovala jsem o výkladu spojky „a“ jako „noha se spojila se zemí“, i když to vyloženě oporu v klasické čínštině nemá. A on mi napsal, že to je jednoduše tak, jak to čtu, a že tím měl na mysli „věčnost a čas“. Co s tím? Výklad, že jde o něco věčného, neměnného, a do toho přichází něco pomíjivého, je sice hezký a zajímavý, ale gramatiku to nevyřeší. Z kontextu je jasné, že se vrací Dítě, jedna z postav; má to být metafora „návratu mesiáše“. V rovině gramatiky věty o čtyřech slovech jsem to nakonec nechala lapidárně obskurní, což je jediné, co dokáže čínská i česká věta shodně. Ze stejného důvodu jsem řešila osobu u slovesa „vrátit se“. Ideální řešení neexistovalo – čtenář se z té věty ještě nedoví, kdo se vrací, to mu dojde až po chvíli. Dítě je mladý muž, přirozený rod je mužský. Noha má gramatický rod ženský, Dítě zase střední… co zvolit za nevyjádřený podmět?

iLiteratura: Předpokládám, že kromě toho je v čínském textu spousta prvků, obrazů nebo přirovnání, které českým čtenářům vůbec nic neřeknou. Jak to řešíte?
Zuzana Li: Já to řeším zcela individuálně: primárně se snažím najít co nejvýstižnější převod smyslu obrazu a rozhoduju se, jestli to je, nebo není kulturně příliš zavádějící, nebo jestli to lze převést nějak zajímavě, aby to takzvaně „dobře znělo“ v češtině. Nezvyklá přirovnání dávají příležitost text ozvláštnit, tím nemyslím zrovna utvářet obraz exotického Dálného východu, i když ani tomu se někdy nelze nevyhnout, ale spíš jazykově zpestřit. Oproti překladatelům z příbuznějších jazyků máme možná výhodu v tom, že máme v těchto případech volnější ruce. Problém je pak opět s účinky obrazů – nezvyklý příměr osloví intelektuálního čtenáře, ale nebude fungovat s plnou silou; jestliže přeložíte exotický příměr, ten pak vnitřní vysvětlivkou dovysvětlíte, český čtenář jej pochopí, ale nebude to na něj mít hlubší efekt, nanejvýš si řekne „zajímavé“. Když zvolíte odpovídající příměr z evropské tradice, čtenář pochopí hned a bude to mít přímý účinek, ale zase to bude kulturně zavádějící… Problém je s emocionálním zabarvením. Vezměte si pro ilustraci expresivní výraz z běžné mluvy typu „Panebože!“, které u nás většinou vycházejí z křesťanské tradice. Číňan řekne: „Nebesa!“, jenže to zní v češtině exoticky. Postava přitom říká něco zcela běžného, takže z ní nechcete dělat mimozemšťana. Takže musíte odstraňovat křesťanské konotace, a zároveň nechcete ochuzovat text o expresivitu a náboj. Přitom ta věta je úplná banalita. Pochopitelně velmi záleží na stylu autora: pokud si obecně hraje s jazykem a nenajdete účinnou hru se slovy v konkrétním případě, můžete kompenzovat na jiných místech textu, což konečně dělají překladatelé ze všech jazyků, i když předpokládám, že překladatel z čínštiny má v tomhle větší prostor už vzhledem k tomu, jak málo toho je přeloženého. Ostatně nemáme ani žádný velký čínsko-český slovník. Na druhou stranu není moc z čeho čerpat, myslím, že všichni postupujeme metodou pokus-omyl.

Překlady ukázněné a rebelské
iLiteratura
: Máte také možnost zblízka sledovat, jak překládají vaši kolegové. Liší se hodně způsoby, jakými přistupují k textu?
Zuzana Li: Řekla bych, že ano. V našem českém prostředí má nejosobitější přístup asi Denis Molčanov, ten je patrně nejkreativnější ze všech, nejspíš i proto, že neprošel přísnou českou sinologickou školou a není tolik ovlivněn četbou starších českých překladů čínské literatury; zároveň je vynikající čtenář, který vidí spoustu věcí, je nesmírně sečtělý, má velkou slovní zásobu, a především odvahu jít do neobvyklých řešení, prostě se „nedrží při zdi“. Petra Martincová je velmi pečlivá a citlivá překladatelka, od které se nenadějete žádného excesu. Kamila Hladíková je také velmi svědomitá, třeba její překlad Zápisků z Tibetu Cchering Özer byl velmi náročný na převod tibetských reálií a ona dokázala velmi dobře vystihnout i poetičnost autorčina stylu. Jedna věc je porozumění originálu, což je základ, u kterého to taky ale může i velmi lehce skončit: jde i o odvahu přetvářet, posouvat, zkoušet nové věci. Ano, obecně lze říct, že překlady z čínštiny se dělí přístupem na ty ukázněné a ty nápadité, nebo až rebelské.

iLiteratura: Ve vašem překladu knihy Kuchař, chmaták a realitní magnát mě zaujalo, že tam hrají roli dialekty a jak jste se s nimi vypořádala. Jak se nářeční rozdíly projevují v psaném čínském jazyce a do jaké míry je vlastně musíte prakticky znát?
Zuzana Li: Je třeba si říct, že v čínštině se v zápise dialektické rozdíly ve valné většině případů ztrácejí, rozhodně ty na úrovni krajové výslovnosti, protože čínské znaky nejsou zápisem založeným pouze na fonetické stránce jazyka. Naopak v zápise zůstávají stopy dialektů v rovině lexika, ale ani ty nemusejí být vždy zcela zřejmé na první pohled. V případě Kuchaře, chmatáka a realitního magnáta jsem se opírala o silnou hovorovost promluv, ale rozhodnutí sáhnout k dialektům bylo dáno čistě praktickou zkušeností. Stejně napsaný výraz se v různých dialektech vysloví rozdílně. Vy tedy při překladu hledáte rejstřík, který té či oné postavě propůjčíte. U téhle knihy jsem zašla nejdál, kam jsem se opovážila – ony postavy by mohly mluvit běžnou hovorovou řečí, obecnou češtinou, tak by to asi řešila většina překladatelů. To by ale neodpovídalo čínské realitě, ty postavy prostě mluví rozdílně. Pustila jsem si i film natočený podle té knihy, a tam jsem se přesvědčila, že postavy pocházející ze stejné oblasti skutečně v tom filmu mluví mezi sebou „po jejich“ a že mají silný přízvuk typický pro tu či onu oblast, což je nejen silně charakterizuje, ale je to i vděčným zdrojem komiky.

iLiteratura: Jak se tedy obecně projevují stylistické příznaky v psaném čínském textu?
Zuzana Li: Asi právě ve výběru lexika. Každý spisovatel má také svůj specifický rytmus promluvy, to je podle mě taky jeden z primárních stylistických ukazatelů, který vám jako čtenáři řekne, o jaký typ textu se jedná. U lexika je rozdíl, jestli autor sahá po běžných nebo méně známých znacích, slovech, jestli používá výrazivo literárního jazyka, jestli si hraje s pořadím znaků ve slově (v čínštině je možné ozvláštnit slovo složené například ze dvou synonym tím, že složky přehodíte nebo spojíte nezvykle), prostě jestli používá běžný slovník, nebo sahá k méně obvyklým obrazům.

Pro překladatele je taky hodně důležité, do jaké míry jasně a srozumitelně se autor vyjadřuje, kolik je třeba si domýšlet, a kolik vyjádří explicitně. Třeba autoři jako Jü Chua nebo Liou Čen-jün používají poměrně běžný slovník, slyšíte u nich jazyk ulice. Mo Jen používá složitější konstrukce, dlouhé věty, postupně se rozvíjející přívlastky, někdy máte pocit, že zní jako překlad, téměř cizokrajně. Jen Lien-kcheho jazyk zase nese stopy jeho kraje, je běžný a osobitý zároveň, velmi těžko se zařazuje, využívá vnitřní tenze, mnohoznačnosti, vytváří něco zvláště divného, co zní úplně normálně.

A generace Šen Cchung-wena nebo Eileen Chang, která psala v první polovině dvacátého století, má také jiný jazykový rejstřík než generace současná, jednak žili v jiné době a měli jiné vzdělání – směs tradičního a západního, jednak se tehdejší autoři přímo programově snažili, podobně jako naši obrozenci, vytvářet svými díly moderní literární jazyk. Některé tehdejší texty působí vyloženě jako špatný překlad ze západního jazyka, ale přitom je to originální čínský text, který je takový záměrně, aby narušil jazykové zvyklosti starého literárního jazyka.

iLiteratura: Poznáte předem, zda se vám text bude překládat snadno, nebo zda s ním budete nějak zápasit? Překvapila vás v tomhle ohledu některá kniha?
Zuzana Li: Při prvním čtení poznám nanejvýš to, kam jsem se napoprvé „pročetla“, jak dobře autorovi rozumím nebo si alespoň myslím, že rozumím. Nikdy ale nepoznám, jestli a jak dobře bude překladová kniha fungovat v češtině, výsledek mě spíše překvapí. Kniha, na které pracuju zrovna teď, se mi četla dobře a připadalo mi, že se bude i velmi dobře překládat: ten styl vyprávění, logika vyjadřování i obsah mi byl velmi blízký. Vypravěč tam proplouvá mezi různými myšlenkovými světy a staví z nich koláž svého vidění světa. A když jsem začala překládat, zjistila jsem, že musím složitě řešit mnohem víc věcí, než jsem očekávala, častěji se třeba potýkám právě s časovými rovinami, což mi při čtení uniklo. Je tam spousta buddhistických aluzí, které jsou obtížněji převoditelné, než jsem čekala, ani ne tak proto, že ty koncepty nejsou běžnou součástí vědomostního rámce českého čtenáře, ale že se k nim jazyk chová jinak, jinak s nimi pracuje – čínština hodně cizorodých prvků vstřebává sémantickým překladem, takže ten či onen pojem vzniklý třeba v Indii nakonec zní domácky, včetně jeho významu, který si lehce domyslíte, i když nejste buddhista. V češtině máme ale většinu buddhistických pojmů převedených fonetickým přepisem ze sanskrtu, takže zůstává cizokrajný. A pak tu je ten starý problém s konotacemi – třeba taková milost… Ale to není to nejpodstatnější, o jednotlivostech se jednodušeji mluví, ale nejtěžší je při převodu udržet uhrančivou plynulost originálu.

Dalším překvapením, ale jiného druhu, pro mě byly knihy Liou Čen-jüna. Manžela jsem nezabila a Kuchař, chmaták a realitní magnát jsem četla jedním dechem a skvěle se u nich bavila, vzhledem ke zmíněné hovorovosti se i poměrně snadno překládaly, autorovy jazykové hry jsou explicitní, nemusíte za něj vlastně nic vysvětlovat… Přitom ale výsledná kniha nakonec asi neměla takový efekt, jaký jsem předpokládala. Liou Čen-jüna jsem si oblíbila proto, že velmi trefně, barvitě a přístupnou formou nadsázky líčí současnou čínskou společnost, není to žádná tíha, je prostý, přímý a řízne docela hluboko, do jedince i do společnosti. Pamatuji si ale, že ve čtenářských recenzích zaznívalo, že se zbytečně často „opakuje“. Přitom zrovna v tom je přece ten vtip, ukazuje, jak se člověk mentálně „točí“ okolo některých věcí, křivd, otazníků, něčeho, co si musí dokázat, protože podvědomě chce vyhrát nebo se prostě nedokáže odpoutat, oprostit se. Když se nad tím zamyslíte, je to neskutečně prosté, výstižné a pravdivé. Jenže soudě podle ohlasů český čtenář raději ohrnul nos nad autorem, který podle něj něco nezvládl, než aby se podíval do nastaveného zrcadla. Nebo jsem možná podcenila otázku přenositelnosti humoru.

iLiteratura: Mně někdy v čínských textech připadá trochu komické, když se nějaká obyčejná věc, třeba druh jídla, nazývá z našeho pohledu velmi vznešeně…
Zuzana Li: Oni si z toho Číňané sami dělají legraci. Například v Rozpukově každou zaplivanou špeluňku nazvou třeba „Svět lahůdek“ nebo „Ráj na zemi“. A když jsme u těch názvů, obtížně řešitelná jsou i vlastní jména. Překládat, nebo nepřekládat? Například Petra Martincová a Kamila Hladíková jména vesměs nepřekládají, naopak Denis Molčanov má tendenci překládat, rád si se jmény hraje. Já je obecně překládám v případech, kdy to jde nenásilně a kdy si myslím, že jméno o něčem důležitém vypovídá a že by se takový význam pouhou transliterací smazal. Odlišné přístupy různých překladatelů jsou u vlastních jmen vidět poměrně jednoznačně.

Máme také od čtenářů neustále ohlasy ve smyslu: „Já si ta jména nedokážu zapamatovat.“ Jenže přeložená jména jsou taky zavádějící, Lotos není v češtině obyčejné jméno jako v čínštině, Viktor zase nezní jako jméno čínského chlapce, přestože on se v čínštině jmenuje „Vítězství“. Nejlépe se pracuje s přízvisky. Například v Rozpukově jsem velmi litovala, že jsem si se jmény nemohla vyhrát, ale už to bylo za hranicí, kam jsem byla ochotná zajít; jsou bariéry, za které mě mé jazykové cítění (nebo možná zažité postupy a možná i předsudky) nepustí.

Jména jsou prostě kamenem úrazu: vždycky na nás budou působit nějak cizokrajně, buď směrem k exotice, nebo se z nich, v případě transliterace, stává podivný shluk slabik. Zatímco čínský čtenář, pokud vidí jméno napsané ve znacích, vnímá jeho významy, vnímá jeho společenské či historické konotace, popřípadě mu literární dílo může vnímání některého běžného jména i obohatit.

iLiteratura: Vyvíjel se nějak váš přístup k textu, překládáte jinak, než když jste začínala?
Zuzana Li: Rozhodně. Každá kniha je zkušenost. Jak to tak bývá – zpočátku jsem byla určitě „doslovnější“, zkoušela jsem si, co cílový jazyk unese, ani jsem si neuvědomovala, co všechno se doslovností ztrácí, protože jsem vlastně bezmezně věřila jazyku, věřila jsem, že když dodržím všechna Levého pravidla správného překladu, když najdu adekvátní řešení vyjádření, že dojde k přemostění a přenosu, že se vyjeví i smysl za slovy se vším všudy. Navíc na začátku, zcela upřímně, jsem šla především po sémantickém významu, překladem jsem si vlastně dokazovala, že chápu, co je tam napsáno, nehezky řečeno že „umím čínsky“, že „vím“, co bylo řečeno. Až postupem času jsem si uvědomila, že o tom přeci překlad vůbec není, lépe řečeno že tajemství vězí jinde než ve vědění nebo správnosti. To je obecně moje cesta k čínštině: nejdřív akademická, sešněrovaná pravidly, poučkami, teoriemi, a pak jsem praktickou zkušeností při překladu začala postupně vymotávat. Určitě si teď dovolím větší volnost a těším se, až budu jednou sebevědomá natolik, že budu svobodná – jestli k tomu tedy někdy dospěju.

O cenzuře a o biči
iLiteratura
: Některé knihy, které jste překládala, pojednávají o hrozných věcech, například Hovory se spodinou nebo Čtyři knihy, kde jsou převýchovné tábory, Velký skok, hladomor… Jak na překladatele působí, když s takovými příběhy tráví řadu hodin denně několik měsíců?
Zuzana Li: Svým způsobem to člověka vysává, ale na druhou stranu musím říct, že mi ten obsah vykompenzovala radost z práce, myslím na té jazykové úrovni, že mě překládání prostě baví. Možná je to i tím, že se při překladu musím soustředit na tolik věcí, že mě to nepustí k přílišnému prožívání obsahu. Ale jasně – dost u toho v duchu nadávám, u Totemu vlka jsem jednu pasáž obrečela, prostě někdy bych s tím nejradši švihla. Když jsem překládala poněkolikáté pasáž o mučení ve vězení, třeba „jídelní lístek“, ze kterého si měl vězeň vybrat, jaké mučeníčko si dá, věděla jsem, že u několika názvů „pokrmů“ strávím několik hodin, ne-li celý den, přála jsem si, abych mohla tu nevděčnou pasáž přeskočit, prostě to vyškrtnout. Moje dcery už se mnou mají trpělivost. Když přijdou ze školy a vidí, že máma je naštvaná, tak vědí, že se nemuselo nic stát, že ji možná naštval jen autor. Ale zlé sny z toho nemám – večer se snažím číst něco pozitivnějšího a myslím, že přechodem do jiného jazyka se od toho člověk odstřihne.

iLiteratura: Jak dělíte čas mezi překlad, redakci, čtení?
Zuzana Li: Absolutně nejvíc času věnuju samotnému překládání: každý den zhruba od osmi do pěti nebo do šesti sedím u počítače a překládám. Obvykle jsem ráda za tři až pět stránek denně, někdy udělám víc, ale to se pak zase zbrzdí dalším čtením a přepisováním, jindy se zase celý den věnuji jednomu odstavci. Takže průměrná rychlost není nijak závratná. Zároveň musím mít nějaký čas na komerční překlady.

Většinu času tedy překládám, a čtu v mezidobí, po večerech, na cestách. A snažím si najít čas číst i v jiných jazycích, abych nebyla pořád jen v čínštině; české autory, abych o nich mohla mluvit s Číňany a abych měla kontakt s tím, co se teď u nás vydává, také si čtu práci jiných překladatelů. A moc ráda se občas vrátím k angličtině, hlavně té britské a hlavně ve filmu. Je to odpočinek.

iLiteratura: A na čem pracujete teď?
Zuzana Li: Zrovna překládám román, kterým jsem si na sebe upletla bič, navíc dobrovolně a sama. Ale hrozně moc mi toho ukázal. Spisovatel jménem Ning Kchen není známý ve světě, objevila jsem ho už kdysi dávno víceméně náhodou, na doporučení známého, a při čtení jsem měla pocit, že autorovi rozumím, že je jiný než autoři, které jsem do té doby četla: jaksi méně „čínský“ a zároveň zajímavým způsobem postmoderní.

V románu mě asi nejvíc oslovil trojúhelník Čína–Tibet–Západ, setkání tří světů odlišných jazykově, mentálně i politicky. Ale když jsem se pustila do práce, zjistila jsem, že s tibetskými reáliemi je mnohem víc práce, než jsem tušila. Transliterace tibetských jmen není ustálená a těžko se dohledává, neustále musím otravovat tibetanisty. Kromě toho je tibetský buddhismus v Číně citlivé téma, takže autor spoustu jmen kamufloval pozměněním znaků, aby text prošel k vydání.

Pak jsem si uvědomila, že se také bude obtížně dělat marketing, protože i u nás, a v nynější rozdělené společnosti obzvlášť, je Tibet kontroverzní téma; zdá se, že předsudky zase jednou nabírají na síle – protibetským aktivistům může vadit, že o Tibetu píše Číňan, lidé na opačném pólu si mohou zase myslet: „Aha, to je nějaká protibetská, sluníčkářská věc.“ Přitom je to román o komunikaci mezi světy, o dilematech současného přemýšlivého člověka, která zas tolik odlišná v Číně a u nás nejsou. Ale vůbec si už nejsem jistá, jestli se mi ho podaří dobře přeložit.

iLiteratura: V souvislosti s tématy jako Tibet se asi nelze nedotknout otázky čínské cenzury.
Zuzana Li: O cenzuře jsem mluvila mockrát, každý se na to v souvislosti s čínskými autory ptá a já mám postupem času dojem, že to pořádně vysvětlit nedokážu. Velmi dobře situaci popsal Liao I-wu ve svých Hovorech se spodinou a Kulkách a opiu. O převýchově intelektuálů velmi osobním způsobem vypráví Šest historií venkovského života nebo skvěle taky Čtyři knihy. Je lepší si přečíst, co k tomu říkají sami čínští spisovatelé, než abych se pokoušela čínskou realitu v několika větách popsat já, která jsem nic z toho nezažila a všechno mám jen z doslechu nebo z četby. 

V dějinách současné literatury se dočtete, že až na vykonstruované případy, které měly spustit nějakou kampaň, se nikdy dopředu neví, co bude problém. Jsou knihy, ze kterých je skandál, a vy si po přečtení říkáte, co na tom komu vadí, a jsou věci, které vám připadají natolik buřičské, že vůbec nemůžou vyjít, a ono to v tichosti prošumí. Také záleží na konkrétním okamžiku, jestli kolem knihy vznikne nebo nevznikne skandál. Druhým faktorem je osoba spisovatele – naprostá většina významných autorů je nějakým způsobem kontroverzní nebo jim někdy nějaká kniha byla zakázána. Záleží, jak se po zákazu spisovatel zachová, jestli „uzná svou chybu“, nebo se k zákazu naopak postaví jako třeba Jen Lien-kche, který otevřeně mluví i o tom, že s Rozpukovem se naštěstí trefil do dobré doby, kdy se měnila garnitura.

iLiteratura: A stane se tedy, že by někoho čistě kvůli literární činnosti zavřeli?
Zuzana Li: Podle litery zákona dnes už ne, čínská ústava zaručuje svobodu slova. Ale reálně se to děje, vezměte si případ nobelisty Liou Siao-poa a jeho ženy Liou Sia. Proti nedostatečnému dodržování svobody slova neúnavně bojují i samotní čínští intelektuálové. V čínském kontextu se obecně traduje, že situace je lepší než dřív – dřív se posílalo do převýchovných táborů, spisovatelé byli veřejně perzekvováni a umírali. „Lepší“ ale neznamená, že by byla úplná svoboda slova, jen existuje určitá volnost a jsou cesty, jak zákazy obcházet. Na webu Sinopsis si můžete přečíst překlad textu známé socioložky Li Jin-che s názvem Proč bychom měli zcela zrušit cenzuru, za který jí po nedávném masivním sdílení tohoto textu na internetu zablokovali účet.

Moje osobní zkušenost není nijak krvavá – stýkala jsem se s undergroundovými básníky a nikdy jsem nezaznamenala, že by mě někdo sledoval, neměla jsem pocit, že se pohybuji v policejním státě. Přeložila jsem mimo jiné Hovory se spodinou nebo Čtyři knihy, a nato jsem dostala čínskou státní cenu. Můžu říct jediné: jsem si vědoma, že někde ta hranice je, ale dokud tu hranici nepřekročíte, tak nevíte, kde přesně leží.

Když k nám přijede čínský spisovatel, dostane vždycky otázky na téma, jak se tvoří v zemi, kde není svoboda slova, a já mám najednou pocit, jako by překládání z čínštiny znamenalo, že překládáte knihy, které jsou buďto výplodem režimu, anebo musejí být nutně podvratné – jako by člověk nemohl z čínštiny přeložit román, aniž by to byl politický nebo ideologický čin. Přitom si myslím, že dobré literární dílo zpracovává především obecně lidská témata, mezilidské vztahy, fungování jedince ve společnosti a čínská zkušenost je v tomto velmi zajímavá, intenzivní. I když tomu mohu těžko zabránit, vadí mi černobílé nálepky typu „pročínský kolaborant“ nebo „protičínský aktivista“.

iLiteratura: Takhle se nálepkuje u nás, nebo i v Číně?
Zuzana Li: Číňani mi to neprozradí; jestli si to myslí, tak si to říkají jen mezi sebou (smích). Ne, v Číně jsem se s ničím takovým nesetkala. Tam jsem si mezi spisovateli vysloužila dobrou pověst, protože když u nás vyšly Čtyři knihy, Jen Lien-kche dostal v Praze Cenu Franze Kafky. Což nebylo díky mému překladu, porota je mezinárodní a posuzuje se celé dílo, ale když se ta zpráva přenesla přes tisíce kilometrů, oni si udělali takovou zkratku a už jim to nevyvrátíte (smích). A úplně nejlépe na tom je překladatelka Mo Jena do švédštiny, tu si předcházejí úplně všichni – s představou, že její překlad do švédštiny jim pomůže k Nobelově ceně.

 

Na podobné téma:
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

© Anna Kudrnová
Foto © Ondřej Lipár

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2915x

Inzerce
Inzerce