Analogon 83: Býti (se) zvířetem

Analogon 83
Býti (se) zvířetem

recenze kultura

Slavíci, netopýři, alchemyši, psohlavci, básníci, vycpaniny, mrtvý daněk… Poutavou pouť po cestách rozličných zvířat v lidské imaginaci i hlubokou sondu ke „zvířeti v nás“ nabízí 83. číslo časopisu Analogon.

Surrealistický zvěřinec
Analogon 83: Surrealismus, psychoanalýza, antropologie, příčné vědy: Býti (se) zvířetem. Sdružení Analogonu, Praha, 2018, 120 s.

Jaké jsou rozdíly mezi člověkem a zvířetem? Jsou nějak překonatelné? A jak výrazně se naše současné pokusy v tomto směru liší od těch prehistorických? Jak nakládá psychoanalýza se zvířaty? Jaký je vztah alchymie a genetického vylepšování člověka? Co si představit pod pojem alchemyš? Co mají společného svatý Kryštof a Chodové střežící v minulosti české hranice? To jsou některé z otázek, jimiž se zabývá 83. číslo časopisu Analogon věnované tématu Býti (se) zvířetem. Revue, jež programově propojuje oblasti surrealismu, psychoanalýzy, kulturní antropologie a tzv. příčných věd, téma pojala multioborově: na jejích stránkách o něm vedou imaginární rozhovor básníci, beletristé, výtvarní umělci i vědci. Původce příspěvků redakce blíže nespecifikuje, takže některé texty zůstávají podepsány pseudonymy a o identitě či profesi daných (lidských) bytostí se čtenář může jen domýšlet.

Anton a tele
Některé texty se pohybují na obecnější rovině, jiné se více věnují konkrétním živočichům, například škorpionům, vlkům či mytickým psohlavcům. Blok básní Jana Opolského (1875–1942) dokonce pokrývá pestrý minizvěřinec: slavíky, netopýry, labutě, havrany i pavouky.

Mezi autory převažují ti současní či klasici 20. století, například André Breton či Georges Bataille, ale zařazeny byly i texty spisovatelů starších, jako je německý preromantik Karl Philipp Moritz (1757–1793).

V autobiografickém románu Anton Reiser (1786) si Moritzův hrdina při srovnávání výjevů lidských poprav a porážek telat mimo jiné klade otázku, v čem se oba druhy liší; hledá nějakou podstatnou odchylku, která by jej přesvědčila, že tvorové s ním tak srovnatelní stavbou těla by neměli mít i podobnou duši. Přemítání v něm vyvolá hluboké zoufalství, a až pocit tělesného chladu jej opět přivádí „k sobě“ a on od chmurných myšlenek na smrtelnost všeho živoucího přenáší pozornost ke svému pocitu hladu a představě chutné klobásy. Tělesné a zvířecí představy tedy osvěžily jeho chuť do života: „Jako zvíře si přál žít dál, jako člověku mu byl každý okamžik trvání jeho existence nesnesitelný.“ Text je stále aktuální, dnes můžeme dodat jen to, že i křesťanská teologie už si začíná seriózněji klást otázku existence zvířecí duše. A že i soudobí etologové četné psychologické shody u lidí a zvířat přiznávají, což v přítomném čísle Analogonu v článku Antropologická diference na teoretické rovině (a zvláště na příkladu koček) rozebírá Filip Jaroš zabývající se odborně filozofií a historií biologie.

Srnec ve své noci a já v té své
Někteří z hrdinů zařazených textů bolestně pociťovanou bariéru mezi sebou a ostatními živočichy řeší radikálně, nekonvenčně, či přímo zoufale. Například protagonista jednoho fragmentu díla zmíněného G. Bataille se na návštěvě ve spořádaném bytě náhle vrhá na břicho a pouští se do paštiky pro psy. Člověk je pro něj totiž bytostí, v níž je zvíře jako trestanec uvězněno. A je v něm také jakási brána, kterou když pootevřeme, „zvíře se vrhá ven“. Francouzský básník a esejista Bertrand Schmitt (nar. 1969) tento obraz sugestivně rozvíjí. Píše o člověku jako o hybridním, nepravděpodobném tvoru, který se marně snaží zbavit se svých chlupů, tělesného zápachu, kručícího žaludku i slin, které mu „čas od času stékají po ústech“. A naléhavě se ptá, je-li dětinštější prehistorický člověk uctívající své totemy a věřící, že „zvíře má blíž ke světu bohů než člověk“, nebo člověk moderní, jenž svým dětem dává na hraní plyšového medvídka a svému „pejsánkovi“, neschopnému samostatné existence, uvazuje růžový obojek.

Další texty ale naznačují prchavou možnost jistého přiblížení či hlubšího setkání, podobného těm, která u nás kdysi líčil Jaroslav Durych. Například francouzský spisovatel Jean-Christophe Bailly (nar. 1949) evokuje zážitek své noční cesty ke kamarádovi: „Krajinu i cestu dobře znám. A přesto, pouze proto, že je noc, je tu nepatrný rozdíl, ono nepatrné, zato hluboké zlověstné tygří vrčení neznáma – je to, jako by člověk klouzal po povrchu proměněného světa plného děsu, vyplašených pohybů, tichých ústupů. Přesto se náhle z toho světa někdo vynoří – přízrak, zvíře: neboť jen zvíře se dovede takto vynořit. Je to srnec, který vyrazil z lesa, a teď přede mnou poplašeně utíká po silnici podél plotů: nemůže být jiný, než jaký je – vyděšenost a krása, rozechvělá elegance, lehkost. Zpomalil jsem a jedu za ním, vidím, jak mu jeho bílé zrcátko ve skoku, při tanci kmitá nahoru dolů. Je to cosi jako pronásledování, jehož cílem však není někoho dostihnout, ale pouze jet za ním… Dostavuje se určitá radost, podivná, dětinská nebo možná archaická. Potom se před ním konečně otevře jiná cesta, srnec na ni po nepatrném zaváhání vběhne a mizí v nenávratnu. Nic jiného. Nic než onen úsek, po kterém běžel, nic než ona prchavá a navzdory všemu naprosto obyčejná chvíle: už mockrát jsem viděl, a to i ve vzdálenějších krajích, jak se zvířata vynořují ze tmy. Ale tentokrát mne to zasáhlo, předchozí sekvence měla pronikavost a sílu snového obrazu. Bylo to, jako bych se v tu chvíli očima dotýkal čehosi ze světa zvířat… Rozhodně jsem do toho světa nikterak nepronikl, naopak, mnohem spíše to vypadalo, jako by se jeho jinakost ohlásila zcela novým způsobem, jako by mi právě bylo dovoleno na chvíli spatřit cosi, z čeho budu jako člověk stále vyloučen, buď onen prostor beze jmen a plánů, jímž si zvíře svobodně klestí cestu, nebo onen jiný způsob bytí na světě, z něhož tolik filosofů napříč staletími dělalo kulisu v pozadí, aby mohli lépe specifikovat říši člověka – ačkoli se mi vždycky zdálo, že je třeba ji myslet samu o sobě, jako jiný způsob chování, jinou energii, jednoduše jako jinou modalitu bytí. Ovšem to, co se mi tu noc přihodilo a co mě v jednu chvíli dojalo až k slzám, bylo cosi jako myšlenka a důkaz zároveň, byla to myšlenka, že tu nikdo není pánem, ani člověk, ani zvířata, že existují jen úryvky, prchavé momenty svrchovanosti, krátké příležitosti, úniky, setkání.“ (Evokaci noční setkání přináší i kapitolka fotografky Katrin Backes Co uchovává noc, v níž vycpaná zvířata v depozitáři náhle „zahoří svou přítomností“.)

Konce vodítka
Jinou formu setkání pak podle Baillyho představil film Dead Man (1995) režiséra Jima Jarmusche, v němž hlavní hrdina jménem William Blake, snad reinkarnace slavného básníka, při útěku z civilizace ulehne v lese na zem vedle mrtvoly daňka a pomaluje si tváře jeho krví. Tímto aktem se cosi velmi jednoduše uskutečňuje: „Totemismus v čisté podobě, v prapůvodním stavu, ale především tím dochází k opětovnému shledání. A potom je tu onen obraz dvou těl ležících vedle sebe, na loži složeném z hmoty, z níž sestávají lesy a háje – z větviček, mechu, spadaného listí… Člověk se uchýlí do náruče zvířete, bere mu duši a oddá se mu, oddá se jí, cestuje s ní, v intuitivním šamanismu, v němž se smrt a život s nesmírnou úlevou objímají. V dočasném úkrytu před světem lidí, kteří ho chtějí dostat, [hrdina] vynalezne rituál, pozůstatek obětování, jenž mu otevře cestu k původní jednotě.“ Cestu ke ztracené intimitě.

K totemismu se vracejí i další příspěvky, například v souvislosti s Freudovým spisem Totem a tabu. Podnětná kapitola Člověk, alchymické bestie, chimary, monstra, homunkulové & Frankensteinové (autorem je San) pak téma archaických mýtů pojímá překvapivě aktuálně: prehistorické příběhy o bytostech na pomezí světa lidského, zvířecího a rostlinného i alchymistické snahy o zdokonalování člověka dává do souvislosti se soudobým transhumanismem.

Většina textů v tomto svazku buďto vznikla právě pro tuto příležitost, jako úvodní slovo profesora zoologie Ivana Horáčka, nebo byla čerstvě přeložena, vesměs z francouzštiny. Výjimkou jsou výňatky z knížky Vítězné zvíře (F. Svoboda, Praha, 1924) od autora píšícího pod pseudonymem Pierre Mac Orlan (Pierre Dumarchey, 1882–1970). Jde o ¬– u nás pozapomenutý – dystopický příběh, v němž se inteligentní prasata chopí vlády nad světem, načež se zotročenými lidmi zacházejí tak, jako to ti činili dříve zvířatům. Problematika krutých podmínek ve zvířecích velkochovech se tak do svazku dostává jen v této transformované podobě, podobně jako téma zrychlujícího se vymírání řady živočišných druhů. Na to prý reaguje Jan Švankmajer vytvářením nových, fantastických exemplářů sestávajících z kostí a kůží živočichů již mrtvých: jeho imaginace se tak snaží nahrazovat ty vyhubené novými, i když poněkud neživými…

Celý svazek představuje poutavou pouť po cestách rozličných zvířat v lidské imaginaci. A je také hlubokou sondou ke „zvířeti v nás“, které se do nás tlačí se svým peřím a „rozrývá nás svými rohy“. Jak se píše v jednom z příspěvků, jsme s ním svázáni oběma konci vodítka. Býti (se) zvířetem nevnucuje předem daný názor, nýbrž nabízí řadu setkání. Vztah člověka ke zvířatům nelíčí jako pevně daný, ale jako dynamický a vyvíjející se; nikoli jako něco vnějšího, ale spíše jako autentický stav stálého vnitřního napětí, kolísání a neúspěšného hledání rovnováhy.

 

Na podobné téma:
Daniela Dvořáková
(ed.): Človek a svet zvierat v stredoveku
Jiří Hrabal (ed.): Polidštěné zvíře
Jonathan Safran Foer: Jíst zvířata

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1137x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce