Netopýři a psavci

Netopýři a psavci

studie přírodní vědy

Osmadvacátého srpna slavíme v Evropě významný den, respektive významnou noc netopýrů. Netopýři byli dlouho vnímáni jako spojenci ďáblů, upírů, vyslanci pekel či převtělené duše zemřelých. Málokdy chyběli na vyobrazeních čarodějnických sabatů. Lidé je pomyslně trestali za to, že se vymykají jejich představě přírodního řádu: ani myš, ani pták. Jak se daří ponurý lidský obrázek netopýra měnit?

Od strašidelných spojenců ďáblů a upírů k altruismu
Kenneth Oppel: Ohňokřídlý. Přel. Libuše Trávníčková a Luboš Trávníček, Triton, Praha, 2007, 242 s.

„Ze štěrbin, skulin duti a děr vylézají příšerné noční zástupy, které se byly za dne plaše ukryly, jako by se ve světle slunečném ani ukazovat nechtěly, a chystají se k nočním výkonům. Jsouce zpola savci, zpola ptáky, spojují jednu třídu s druhou, se kteroužto polovičatostí srovnává se též ustrojení jejich.“1 Těmito ponurými slovy líčil Alfred Brehm živočicha, který dlouho vzbuzoval strach a odpor a jakousi zlověstnou auru si v mnoha uměleckých dílech ponechává doposud. Netopýři byli dlouho vnímáni jako spojenci ďáblů či upírů, vyslanci pekel či převtělené duše zemřelých. Podle Jana Royta nikdy nechyběli na vyobrazeních čarodějnických sabatů. I proto mohli podle dobových magických představ sloužit jako ochrana před zlem: obejít s netopýrem stavení a přibít ho na dveře mělo zahnat zlé démony.

Bytí mimo kategorie
Celkově netopýři dráždili svou obtížnou zařaditelností, někteří lidé je prý považovali za křížence krysy a ptáka. A kupříkladu mistr Pavel Žídek (1413–1471) je ve své Knize dvacatera umění spolu s vosami, sršni a chrousty řadil mezi létající tvory. Ti v sobě měli mít přimícháno něco ze vzdušné podstaty, ale také cosi pozemského, co je sráží dolů. Šlo každopádně o jinou kategorii než ptáci.2

V jedné z Ezopových bajek se zvířata nepohodla s ptáky a obě skupiny spolu bojovaly. Netopýři se přitom střídavě přidávali na tu či onu stranu, a když bylo uzavřeno příměří, všichni je zavrhli jako zrádce, kteří směli za trest létat jenom v noci. A také lidé je pomyslně dlouho trestali za to, že se vymykají jejich představě přírodního řádu. Naopak u La Fontaina je toto bytí mimo kategorie interpretováno jako výhoda. V jeho bajce Netopýr a kolčava se netopýr ve styku se zvířetem požírajícím ptáky vydával za myš, v přítomnosti bytosti živící se savci se prohlašoval za ptáka. Tak podle autorova poučení chytrou přetvářkou a smělou řečí vyvázl z dvojího nebezpečí.

Žídek tedy v netopýrech rozhodně neviděl savce, a ještě Conrad Gessner je roku 1555 řadil mezi ptáky (podobně jako velryby a sépie řadil k rybám), i když podle Stanislava Komárka o jejich vnitřní anatomii dobře věděl. Ovšem již Aristoteles je staletí předtím identifikoval správně. Znovu se Evropané k tomuto poznání navraceli postupně, každopádně u Carla Linného v jeho Systema Naturae (1735) se už opět ocitají mezi savci. V zajetí tradice zůstává částečně i zmiňovaný Brehm. Savčí podstatu netopýrů nepopírá a připouští i jejich užitečnost, přesto neopomene zdůraznit pověru, že někdy vlétávají do vlasů útlocitným krasotinkám, které se jich proto štítí. A místo aby psal o tom, jak mají tělo vhodně přizpůsobeno jejich způsobu života, i on v nich ještě vidí polovičaté bytosti, „pitvory“ savců i ptáků. (Co se týká obtížné zařaditelnosti, dají se srovnat pouze s ptakopysky, jejichž označování i klasifikace kolísala mezi rybami, ptáky a čtyřnožci. Pozoruhodnému procesu obtížné identifikace těchto tvorů a jejich zařazování do biologického systému se věnoval Umberto Eco v knize Kant a ptakopysk. Šok Evropanů, kteří je poprvé spatřili, prý byl tak velký, že někteří přírodovědci jejich těla považovali za podvrhy.)

Symbol smrti
Víra ve zlý charakter netopýrů byla zřejmě obecně rozšířena v mnoha kulturách, třebaže existovaly i výjimky, a v mnoha také houževnatě přetrvává. V románu Netopýr od Jo Nesbøa je připomenuta stará australská legenda o netopýru Narahdarnovi, symbolu smrti, a o tom, kterak byl netopýr (tedy smrt) přiveden na svět: „První člověk byl Ber-rok-born. Stvořil ho Baime, nestvořený, který byl začátkem všeho, nazývaný také Velký otcovský duch. Poté, co Baime věnoval Beer-rok-bornovi a jeho ženě poměrně dobré místo k životu, vyryl do stromu yarran, kde měl obydlí roj včel, svou značku. ‚Můžete si opatřovat jídlo, kde chcete, v celé téhle zemi, kterou jsem vám dal, jen tento strom je můj,‘ varoval ony dva lidi. ‚Jestliže se pokusíte vzít si jídlo odsud, stane se vám i vašim potomkům něco strašlivého.‘ Tak nějak. V každém případě šel Beer-rok-born se svou ženou jednoho dne sbírat dříví a žena přišla ke stromu yarran. Nejdřív dostala strach, když spatřila, jak se nad ní posvátný strom tyčí, jenže okolo leželo tolik dříví, že žena neuposlechla svůj prvotní impulz, který jí radil co možná nejrychleji odtamtud utéci… Zatímco sbírala dřevo, povšimla si nad sebou slabého hučení, vzhlédla a spatřila roj včel. Zahlédla také med, který stékal po kmeni stromu. Nakonec už nedokázala Beer-rok-bornova žena odolat pokušení a na strom vylezla. V témže okamžiku se přihnal studeny závan a ženino tělo obklopila příšerná postava s obřími černými křídly. Byl to netopýr Narahdarn, jehož Baime pověřil, aby střežil posvátný strom. Žena spadla na zem a běžela zpátky do své polozemnice, kde se schovala. Jenže už bylo pozdě, přivedla na svět smrt symbolizovanou netopýrem a na všechny Beer-rok-bornovy potomky dopadlo její prokletí. Strom yarran ronil hořké slzy nad tou tragickou událostí. Slzy stékaly po kmeni a tuhly, a proto dodnes nacházíme na kůře stromu yarran červeny kaučuk.“ Ne náhodou také později postava vystupující v kostýmu připomínajícím ušatého netopýra či ďábla předznamenává vraždu, tedy přítomnost smrti.

Vyloučení a na okraji
Další postava přijímající na sebe netopýří převlek je z oblasti komiksu: Bruce Wayne. Ten jako dítě musí přihlížet, jak jsou jeho rodiče v tmavé uličce zavražděni lupiči, a proto se rozhodne chránit město Gotham City před zločinem. Proto tvrdě trénuje a studuje chemii, fyziku, techniku, kriminologii a různé druhy sebeobrany. Dá si jméno Batman, když při hledání symbolu, který by naháněl strach lumpům, spatří netopýra mizejícího ve stínu vily – jeho převlek má záměrně vyvolávat hrůzu.3 (V knize Pestrostíni a netopýři od Axela Braunse, která popisuje vnitřní svět autismu, označují Netopýři „zlé normální lidi“ a Netopýrci „zlé normální děti“. Naopak v knize Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých se hlavní ženská postava, odmítaná většinovou společností, s netopýry do jisté míry identifikuje: i ona vnímá svět vzhůru nohama a má raději soumrak.4)

Hrdinní netopýři zachraňující svět
Skutečnost, že netopýři sami trochu působí jako bytosti z jiného světa, jako tvorové, jež obestírá čarovná aura, patrně ponoukla některé autory situace využít a vystavět kolem nich samostatná fantastická univerza. To je případ Kanaďana Kennetha Oppela. V jeho sáze Stříbrokřídlý – Slunokřídlý – Ohňokřídlý vystupuje mladý netopýr, zpočátku je podceňovaný a odstrkovaný, ale posléze – podle osvědčeného archetypu – se ukáže jako hrdina, který nejenže najde a zachrání svého ztraceného otce, ale s pomocí spřízněných sov a krysí armády dokonce porazí kanibalského netopýra Gorda, jenž měl v úmyslu pomocí temných sil boha Zotze ovládnout svět a stvořit věčnou noc. Dvojice netopýřích bohů Zotz a Nokturna ovládá celou zemi. V díle vystupují netopýří postavy Dante, Gloriola Ocasatá nebo Achilles Šedokřídlý, jehož „statečnost a chytrost se staly legendárními a jen málo novorozených mláďat nevybojovalo řadu imaginárních bitev v jeho jménu“. V tomto směru kniha trochu působí jako nechtěná parodie, jako obdoba starobylého směšnohrdinského eposu Válka žab a myší. Protivníky netopýrů i sov jsou přitom lidé, kteří se snaží využít je pro válečné účely – zde prý autor vycházel z tajných experimentů americké armády za druhé světové války. Program byl ve skutečnosti předčasně zrušen, když netopýři opatření výbušninami unikli z vojenské základny, a aniž by se dostali k nepříteli, podpálili několik budov. Naopak v Legendě o sovích strážcích od Kathryn Lasky proti sobě bojují hodné a zlé sovy, přičemž ty druhé netopýry zaměstnávají jako odporné a krvelačné pochopy a nelítostné katy.

Vznikají ovšem i texty, jež se snaží netopýry přiblížit menším dětem, jako vyprávění Luďka Fialy o malém netopýrovi a jeho kamarádovi hraboši Netopýr Písk a hraboš Hryzálek (Orbis, Praha, 1995). Ti dva si spolu hrají a navštěvují se, Písk navíc hlodavce zachraňuje před zlou sovou a na podzim mu slibuje, že mu bude na jaře vyprávět, co je to sníh… Existuje rovněž vzdělávací netopýří komiks Noční život: Jeden rok v životě netopýrů velkých (Sdružení ČSOP Děčínsko, 2011).

Jak poznat netopýří existenci zevnitř?
Netopýří obraz světa se značně liší od toho našeho, což potvrzují a rozvádějí i lidé, jejichž myšlení má k fantazírování daleko. Filozof Thomas Nagel vydal roku 1974 vlivný článek Jaké je být netopýrem? (What is it like to be a bat?). Dospěl k závěru, že i kdyby se mohl postupnými kroky přeměnit v netopýra, nic v jeho současné stavbě těla mu neumožnuje si představit, jaké by byly zkušenosti takto metamorfovaného budoucího stádia sebe sama. Prakticky nemáme žádnou realizovatelnou možnost poznat netopýří existenci jaksi zevnitř.

S tímto pojetím ne všichni souhlasili. Výmluvnou polemiku obsahuje například román Davida Lodge Profesorské hrátky.5 Univerzitní studenti v něm dostanou za úkol sepsat text, který by odpovídal na filozofovu otázku. Zhostí se jí ale po svém, spíše odpovídají na to, co by se stalo, kdyby se netopýrem stali Martin Amis, Irvine Welsh, Salman Rushdie a Samuel Beckett. Nejobšírnější je text Rushdieho, který vypráví příběh producenta pornografických filmů, jenž byl za svoji činnost potrestán reinkarnací do netopýřího těla, ovšem jakousi poruchou „v procesu transmigrace“ mu byla ponechána lidská mysl. Většinou přebývá ve Slunečním chrámu v Konáraku s četnými kamennými erotickými výjevy, což tuto bytost s jejím založením a zkušenostmi „drtí“. Amisův text je sexuální ještě výrazněji: hrdina prozrazuje, že netopýři „šoustají jen šest neděl v roce“, z čehož si prý samci mohou přivodit vážnou újmu na zdraví. Samičky si pak sperma ve svém těle schovávají do doby, „než chtějí fakana“. Welsh tematizuje jiný aspekt netopýřího bytí: altruismus při dělení potravy – a také riziko nákazy HIV.

Vzor nesobecké lásky?
Zmíněné riziko nákazy HIV se konkrétně týká „upírů“, kteří se živí výhradně krví. Taková dieta s sebou přináší i různé komplikace v případě nedostatku potravy. Pokud se k ní dva dny po sobě nedostanou, hrozí jim smrt vyhladověním. Tomu se tito netopýři snaží zabránit tím, že se s hladovějícími „kamarády“ podělí – dokážou vyvrhnout krev, aby jim dodali potřebné živiny. Sdílení potravy má svá pravidla, nebo spíš podmínky založené na vzájemné pomoci. Upír, který v minulosti pomohl jinému, dostane v případě nouze také pomoc. Sobeckého jedince, který dříve pomoc odmítl, nechají svému osudu. Pokud někteří upíři nemohli po delší dobu z jakýchkoli důvodů pomoci a o krev se s hladovějícími členy kolonie podělit, o to aktivnější jsou později a snaží se jim to vynahradit. Reciprocita je přitom důležitější než vzájemná příbuznost. Vyvrhování iniciují spíše dárci, takže podle biologa Jana Zrzavého nejde o vynucování.

O nesobecké pomoci ostatním jako o jednom ze znaků netopýrů se okrajově zmiňoval již Alfred Brehm, podle nějž někteří jednotlivci pomáhají druhům uvízlým ve vysokých nádobách. V současném obecném veřejném mínění začíná být pouto netopýr – altruismus obzvláště silné, snad v každém učeném pojednání jsou právě netopýři uváděni jako skvělé příklady tohoto typu chování a už ani tolik nevadí, že jde v tomto případě současně o „upíry“. Neblahé významové konotace spojené s těmito tvory tak, zdá se, ustupují, ale jen pozvolna.

 

1.Alfred Brehm: Život zvířat: Díl první, Savci. Přel. Čeněk Kotal, Dobra & Fontána, Olomouc, 1999, s. 276. zpět 
2.Pavel Žídek a Alena Hadravová (ed.): Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka: Část přírodovědná. Přel. Alena Hadravová, Academia, Praha, 2008. zpět 
3. Viz například shrnutí Zrození Batmana. zpět 
4.Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Přel. Petr Vidlák, Host, Brno, 2010, s. 138. zpět 
5.David Lodge: Profesorské hrátky. Přel. Eva Kondrysová. Academia, Praha, 2002. zpět 

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1646x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce