Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky

Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.)
Hrdinové porážky

recenze literární věda

České nakladatele by mohlo zajímat, že jejich malým argentinským kolegům se nevyplácí vydávat masovou četbu, která by vydělala na kvalitní literaturu, raději vydávají tisky pro lékárny, vedou knihkupectví a festivaly a využívají crowdfunding. Historici by si zase mohli se zájmem přečíst část o literatuře paměti. Kniha o dnešní argentinské literatuře nabízí mnohé další inspirativní poznatky nejen hispanistům, a to jak v esejích, tak v rozhovorech.

Za argentinskou literaturou
Anežka Charvátová
, Vít Kazmar, Carla Mizzau, Vít Pokorný (eds.): Hrdinové porážky: Podoby současné argentinské literatury. Smršť, Praha, 2017, 232 s.

Co u nás víme o argentinské literatuře? Kteří autoři se českému čtenáři vybaví? Zajisté Jorge Luis Borges a Julio Cortázar z období tzv. boomu latinskoamerické literatury. Adolfo Bioy Casares už méně. V češtině můžeme číst také nejzávažnější díla autorů jako Ernesto Sábato či Abel Posse, které již lze považovat za klasiky argentinské literatury. A z těch současných? Těm, kdo argentinskou literaturu sledují soustavněji, jistě neuniklo, že několik fantastických povídek argentinských autorů vyšlo v souboru Had, který se kouše do ocasu (ed. Eva Lukavská, Host 2008). Milovníci příběhů s tajemstvím si vzpomenou na román Pabla de Santise Smrtící překlad (přel. Lada Hazaiová, Mladá fronta 2002). Ženský pohled na argentinskou skutečnost nabídla Claudia Piñeirová v novele Tvá (přel. Blanka Stárková, Plus 2012). S kladným ohlasem se setkala knížka povídek Mariany Enríquezové Co nám oheň vzal (přel. L. Hazaiová, Host 2016). Knížku její vrstevnice Samanty Schweblinové Ptáci v ústech (přel. Dita Aguilera Grubnerová, Fra 2013) objevili snad už jen zapálení milovníci fantastických povídek, dají-li se takto texty nazvat. Příznivci thrillerů si početli v románu Podhoubí od Marcela Lujána (přel. Ondřej Nekola, Argo 2017).

Literární událostí poslední doby se pak stal obsáhlý román Cestovatel stoletím (přel. Jana Novotná, Argo 2016) Andrése Neumana tvořícího ve Španělsku, jenž před dvěma lety navštívil i Prahu a zájemci o argentinskou literaturu se s ním mohli setkat v Institutu Cervantes. V záplavě severských detektivních titulů bohužel zapadla skvělá detektivka významného argentinského autora Eduarda Sacheriho Otázka, kterou má v očích (přel. Vladimír Medek, Edit 2012), podle níž režisér Juan José Campanella natočil i kultovní snímek oceněný v roce 2010 Oscarem za nejlepší zahraniční film. Jakýsi nepsaný dluh vůči opomíjeným klasikům splatilo nakladatelství Rubato, když v roce 2015 vydalo v překladu Hedviky Tiché román Sedm bláznů Roberta Arlta, staršího autora buenosaireského předměstí, a tři romány prozaika Antonia di Benedetta: Zama (2013, přel. Jan Hloušek), Tišitel (2015, přel. Michal Špína) a Sebevrazi (2017, přel. Vít Kazmar). Obávám se však, že díla dvou posledně jmenovaných autorů prošla v širší veřejnosti téměř bez povšimnutí, ačkoli patří k tomu nejlepšímu, co u nás bylo z argentinské literatury v nedávné době publikováno.

Podobný osud zřejmě postihl i román o literatuře a současné Argentině Umělé dýchání Ricarda Piglii (přel. J. Hloušek, Paseka 2014). V množství vydávaných knih s největší pravděpodobností zapadly i romány hojně překládaného staršího autora Juana Josého Saera vydávané postupně v nakladatelství Runa v překladu Jana Macheje: Pastorek (2012), Pátrání (2014), Oblaka (2015), Místo (2016) a Příležitost (2018). A zřejmě ani čtyři do češtiny přeložená díla Héctora Tizóna: Krásy světa (2006), vydané v nakladatelství Julius Zirkus v překladu Jana Mattuše, či Dům a vítr (2015), Muž odjinud (2016) a Starý voják (2017), vydané v nakladatelství Runa v překladu J. Macheje, nezanechala v českých čtenářích trvalejší otisk.

Přeložené knihy snad mohou naznačit různorodost argentinské literatury co do témat, žánrů i stylů, ale o mnoho více z této směsice titulů nevyčteme. Ucelenější pohled na současnou argentinskou literaturu zabývající se tvorbou posledních dvaceti let nabídne kniha Hrdinové porážky s podtitulem Podoby současné argentinské literatury. Jde o výstup výzkumného projektu podpořeného grantem. Autoři a autorky, absolventi hispanistiky FFUK, spolupracovali se svými protějšky přímo v Buenos Aires, které jim předestřely svůj pohled na současnou argentinskou literaturu, na fungování argentinského nakladatelského průmyslu i na systém literárních podpor a grantů. V neposlední řadě je také zkontaktovali se samotnými spisovateli. Ti jim poskytli rozhovory a komentáře k tendencím v dnešní argentinské literární tvorbě.

Politické pohyby
Kniha je rozdělena do několika oddílů, z nichž ten závěrečný tvoří medailonky autorů a bohatá bibliografie včetně odkazů na internetové stránky, kde se lze dozvědět další užitečné informace k jednotlivým oddílům.

Oddíl Uvedení do souvislosti mapuje argentinskou politickou a kulturní scénu na konci 20. století a počátku 21. století. Konec 20. století ve znamení vlády prezidenta Carlose Menema znamenal pro kulturu jakousi rozbředlost, nástup masové kultury v podobě televizních seriálů a povrchních děl, kdy se vysoká kultura stala záležitostí majetných vrstev. V oblasti kultury se mohutně škrtaly finance a některá muzea či galerie přežívala jen díky podpoře soukromých firem.

Na situaci zareagovali intelektuálové a představitelé nejrůznějších kulturních odvětví tak, že se s malými prostředky, ale s vysokým nasazením snažili přežít a umělecky realizovat, mnohdy mimo hlavní kulturní centra. Hledali nové možnosti uměleckého vyjádření a často byli nuceni experimentovat. Jejich snaha však záhy přinesla ovoce, například v podobě tzv. nové argentinské kinematografie, jež byla nadšeně přijata i za hranicemi.

S nástupem klanu Kirchnerů na počátku 21. století se státní politika od neoliberálních principů odklonila a role státu ve všech oblastech, tudíž i v kultuře, se prohloubila. Zatímco v ekonomice byly mnohé kroky Néstora Kirchnera a později Cristiny Fernández de Kirchnerové rozporuplné, v oblasti kulturní politiky proběhly pozitivní změny, které nicméně ukazují, že kultura se bez investic neobejde. Vznikaly státní kulturní instituce na podporu rozvoje knihoven, programy na podporu četby, grantové programy podporující festivaly, knižní veletrhy, veřejná čtení ve školách, školní knihovny, dotační programy pro mladé spisovatele a kreslíře. Kultura se stala přístupnější širším vrstvám obyvatelstva, a to i v odlehlých oblastech země, přestože mezi Buenos Aires a zbytkem země dodnes v tomto smyslu zeje velká propast. V obecně příznivém kulturním prostředí roste i počet čtenářů a uznání mezi nimi začíná získávat i argentinská literatura, od níž se v minulosti odvrátili. Literatura přichází s novými styly a žánry, různorodým způsobem reflektuje převážně neblahá sedmdesátá léta 20. století a vojenskou diktaturu, často se obrací ke světu lidových a marginalizovaných vrstev společnosti.

Nová próza
Další oddíl nese název Nová argentinská próza. Ta začíná vznikat koncem devadesátých let 20. století v opozici vůči literatuře pro masy, jež se podbízí obecnému vkusu a příliš podléhá zákonům knižního marketingu ve snaze zplodit bestsellery. Časově jde o prózu vznikající po pádu diktatury, charakteristickou nástupem nové generace velmi mladých autorů a autorek.

Tito literáti ignorují tržní pravidla v knižním odvětví, společné jsou jim péče o jazyk, žánrová nevyhraněnost či experimentování. Ve svých dílech reflektují nejen vlastní psaní, nedávnou argentinskou historii, ale i současnost. V próze se objevuje humor a ironie. Oblíbené jsou krátké novely a povídky, často vycházejí v antologiích. Mladí autoři zpochybňují dané jistoty a v literatuře se tak začíná objevovat, co bylo dříve zamlčované. Z předchozího období počátku devadesátých let 20. století jsou u argentinských čtenářů stále v oblibě Sergio Chejfec, Alan Pauls, Miguel Vitagliano, Juan Forn či Martín Kohan, ale čtenáři si už našli cestu i k mladým autorům jako Carlos Gamerro, Marcel Figueras, Gabriela Cabezón Cámarová, Leonardo Oyola či Leandro Ávalos Blacha. S Rodrigem Fresánem se mohli seznámit i čeští zájemci o argentinskou literaturu v pražském Institutu Cervantes. Mnozí jmenovaní spisovatelé navázali na tvorbu svých předchůdců, jako byli Rodolfo Fogwill či výše zmíněný Ricardo Piglia z předchozí generace.

Rozhovory k tématu editorům knihy poskytli spisovatel Ariel Bermani, spisovatel, novinář a filmový kritik Alan Pauls a esejistka, literární kritička a spisovatelka Elsa Drucaroffová, jež přiznala, že jí dlouho trvalo, než literární záměry mladých autorů pochopila. Považovala je za povrchní, než jí otevřeli oči studenti. Nad metodou vlastní tvorby, nad historickou pamětí, nad argentinskými národními mýty a jejich bořením, nad argentinskou identitou a významem porážky v jejím utváření i nad vhodným způsobem vyučování literatury se v rozhovoru zamýšlí esejista, povídkář a prozaik Martín Kohan, jenž vyučuje literární teorii na univerzitách v Buenos Aires a Patagonii. Věhlas získal zejména románem Ciencias morales (2007, Mravouka), za nějž v témže roce obdržel významnou literární cenu: Premio Herralde.

Nezávislá nakladatelství
Další část publikace by mohla zajímat nakladatele. Pojednává o Fenoménu nezávislých nakladatelství. S Anežkou Charvátovou na toto téma rozmlouvala Gabriela Adamová, která se v nakladatelském světě pohybuje už přes dvacet let. Kromě jiného pořádá knižní veletrhy a festivaly, z nichž největšího věhlasu dosáhl putovní Mezinárodní literární festival FILBA, který se z Buenos Aires později stěhoval do Santiaga de Chile a Montevidea, hlavních měst zemí tzv. Cono Sur – Jižního cípu, která leží na 33. rovnoběžce. Spolupráce v nakladatelské činnosti těchto tří zemí Jižního cípu není náhodná, neboť je spojuje kulturní identita v mnohém odlišná od ostatních zemí Latinské Ameriky.

Nejvyspělejší je v Latinské Americe nakladatelský průmysl v Mexiku a v Argentině. V obou zemích zakládali prestižní nakladatelství převážně španělští republikánští intelektuálové, kteří po vítězství Frankova režimu, jenž s sebou přinesl represe a cenzuru, utíkali do Latinské Ameriky. Společný jazyk, španělština, jim usnadňoval situaci a oni se hojnou měrou podíleli na kulturním rozvoji zemí, v nichž se usadili a kam přenesli své zkušenosti. Vznikají prestižní nakladatelství jako Sudamericana, Zeta Editores nebo Grupo Sur. V sedmdesátých letech 20. století se situace obrátila. Zatímco ve Španělsku došlo k politickému uvolnění a kulturnímu rozkvětu včetně vzniku velkých nakladatelských domů typu Planeta či Plaza y Janés, v Argentině vládla vojenská junta se všemi neblahými důsledky, zejména v kulturní a morální oblasti. Přesto se mnoha malým kvalitním nakladatelstvím podařilo přežít.

Co nastalo v roce 2000, kdy v Argentině propukla hospodářská krize, se zdá téměř neuvěřitelné. Knihy, do té doby importované převážně ze Španělska, začaly být neúnosně drahé. Argentinská knihkupectví přeplněná knihami se během jediného měsíce zcela vyprázdnila. Nová situace měla pro argentinský nakladatelský trh paradoxně pozitivní přínos: díky neexistující konkurenci nastaly vhodné podmínky pro vznik nezávislých nakladatelství, experimentování a pro rozvoj argentinského nakladatelského průmyslu, který se začal věnovat i vizuální stránce knih: dal jim výraznou grafickou podobu. Někteří nakladatelé začali pronikat i na zahraniční trhy, včetně španělského. Vznikala společenství malých nakladatelů, která se neorientovala jen na vydávání knih, ale pořádala veřejná čtení či literární festivaly a spolupracovala i profesně. Mezi nejvýznamnější z nich patří v tomto směru například Eterna Cadencia, Cactus, Caja Negra či Bajo la Luna, které se specializuje poezii. Dříve platilo, že chtěl-li nějaký argentinský autor uspět doma, muselo být jeho dílo vydáno nejprve v některém prestižním barcelonském nakladatelství. Dnes je tato skutečnost minulostí.

Rozhovor přináší nejen vhled do historie argentinského knižního průmyslu, ale poskytuje také informace o vztazích mezi nakladateli, distributory a knihkupci, o nákladech, dovozu a exportu knih. Také o neexistujícím systému státních podpor pro nakladatele, o zániku časopiseckých literárních příloh a malé mediální podpoře literatury, kterou však úspěšně nahrazují kvalitní literární blogy. Zajímavostí je, že malým nezávislým nakladatelům se nevyplácí vydávat masovou četbu, která by tzv. vydělala na kvalitní literaturu. Ubírají se raději jinými cestami: vydávají například užitečné tisky pro lékárny, zakládají vlastní knihkupectví, organizují festivaly a stále více se začíná prosazovat crowdfunding.

Literatura paměti
Další oddíl je nazván V přítomném čase této paměti. Přestože jde o oddíl nejobsáhlejší, jeho autor Vít Pokorný zdůrazňuje, že není vyčerpávající. K výběru děl s tématem paměti zahrnutých do přiložené bibliografie přistupoval zejména s ohledem na českého čtenáře a s představou, že by některé z nich mohlo být přeloženo do češtiny.

Úvodní část oddílu tvoří teoretické pojednání o tom, co je literatura paměti a jaký je rozdíl mezi ní a historickým románem. Dlužno podotknout, že literatura paměti má v Latinské Americe dlouhou tradici a je žánrově velmi pestrá. Platí to i v Argentině. Současná argentinská literatura paměti reflektuje zejména období vojenské diktatury sedmdesátých let a začíná vznikat s politickým uvolněním a společenskými změnami zejména po roce 2003 s nástupem Néstora Kirchnera k moci. Než došlo k příznivému politickému ovzduší, které by umožňovalo zamýšlet se nad minulostí bez jinotajů, vznikaly alegorické romány o diktatuře, kam lze zařadit i román Ricarda Piglii Respiración artificial z roku 1980 (česky vyšlo v překladu J. Hlouška v roce 2015 pod názvem Umělé dýchání ). Dalším takovým dílem, také z roku 1980, je román Nadie nada nunca (Nikdo nic nikdy) Juana Josého Saera.

Díla hovořící o diktatuře otevřeně vznikala již v devadesátých letech 20. století. Starší autoři a autorky, kteří diktaturu zažili na vlastní kůži, píší tzv. romány svědectví, v nichž se vypisují z traumat z vězení či jiných osobních zkušeností. Takovým svědectvím je i román Nory Strejilevichové Una sola muerte numerosa (Jediná početná smrt) z roku 1997, v němž autorka kombinuje vlastní prožitky z vězení se svědectvími přeživších. Oproti tomu mladší generace, která se s diktaturou nezapletla tím, že by se osobně angažovala, vydává svá svědectví založená na pozorování a pohledu zvenčí. Mezi taková díla patří román Luise Gusmána Villa z roku 1995, romány Liliany Hekerové El fin de la historia (Konec příběhu) z roku 1996, Patricia Prona El espíritu de mis padres sigue subiendo en la lluvia (2011, Duch mých rodičů dál stoupá v dešti) či již zmíněného Martína Kohana Dos veces junio (2002, Dvakrát červen). Poslední dvě jmenovaná díla patří zřejmě k nejzdařilejším literárním pokusům vracejícím se k nedávné argentinské minulosti, jež bychom mohli zahrnout pod pojmenování literatura paměti. Českého čtenáře by rovněž mohl oslovit román Antonia Dal Masetta Hay unos tipos abajo (2012, Dole někdo je), který evokuje atmosféru ne nepodobnou té, jakou jsme zažili v době působení StB.

K oddílu jsou připojeny čtyři rozhovory: s již zmíněnou Norou Strejilevichovou, dále s Cristinou Feijóovou, levicovou aktivistkou a autorkou povídek a románu La casa operativa (2007, Život v utajení), jenž obdržel cenu prestižního španělského nakladatelství Planeta, s vědcem Hugem Vezzettim, který se věnuje dějinám psychologie a psychiatrie, současným dějinám a historické paměti a zamýšlí se zejména nad odpovědností občanské společnosti za minulé období, a s univerzitním profesorem Rubénem Chababem, jenž vede seminář zaměřený na téma paměti a lidských práv. Všechny tyto rozhovory by mohly najít odezvu mezi těmi, kdo se tématem paměti a vyrovnávání s minulostí zabývají u nás.

O slumech a chudinských čtvrtích
Oddíl K lidovosti, popkultuře a okrajovosti v současné argentinské literatuře přináší rozbor literatury, která si všímá chudinských čtvrtí a marginalizovaných vrstev společnosti, avšak jiným způsobem než tradiční argentinská literatura minulých období. Snaží se vyhnout kostumbrismu (zpracování tématu v podobě žánrových, často idealizovaných obrázků), hledá nové způsoby, jak uchopit a zpracovat každodennost, život ve slumech nebo chudinských čtvrtích, jejichž obyvatelé se stávají protagonisty řady literárních děl.

Vznik podobných textů úzce souvisí s mimoliterární skutečností: hospodářskou krizí a stále většími rozpory argentinské společnosti. Podobně jako u minulého oddílu jsou díla s touto tematikou přiložena v poměrně obsáhlé bibliografii a autorka této části Carla Mizzau se podrobněji věnuje jen sedmi nejvýznamnějším autorům, kteří ztvárňují život nejnižších vrstev. Jedni využívají účinku humoru, jiní fantastických prvků, u některých je kritika společenských poměrů otevřená, jinde je nutné ji hledat mezi řádky.

Autoři, kteří z těchto vrstev přímo pocházejí a nemají vysokoškolské vzdělání, nepostrádají pozorovací a literární talent, často jde o absolventy kursů psaní. Pokoušejí se o tzv. pohled zevnitř, o zpracování vlastních prožitků a zkušeností. Patří k nim autor píšící pod pseudonymem Washington Cucurto s díly Cosa de negros (2003, Čmoudská záležitost), Las aventuras del Sr. Maíz (2005, Dobrodružství pana Kukuřice) či Hasta quitarle Panamá a los yanquis (2005, Dokud se Panama nesebere Amíkům), Leonardo Oyola s románem Kryptonita (2011, Kryptonit) a dalšími deseti romány a sbírkami povídek, Juan Diego Incardona, autor epické ságy z buenosaireské čtvrti La Matanza: Villa Celina (2008, Čtvrť Villa Celina), El campito (2009, Plácek), Rock Barrial (2010, Rock ve čtvrti) a Las estrellas federales (2016, Federální hvězdy).

Pak jsou tu literáti, kteří absolvovali klasické univerzitní vzdělání většinou v oboru filologie a literatury a téma nízkých společenských vrstev tvoří předmět jejich literárního zájmu. Píší tzv. zvenčí. Carla Mizzau se věnuje dílu Sergia Olguína, konktrétně třem románům Lanús (2002), El equipo de los sueños (2004, Snový tým) a Oscura monótona sangre (2010, Temná monotónní krev), spojeným vděčným tématem městské party a lásky na pozadí střetu dvou odlišných společenských vrstev, a Gabriely Cabezónové Cámarové, její knihy La Virgen cabeza (2009, Somrácká Panenka Marie), Le viste la cara a Dios (2012, Viděla jsi Boží tvář) a Romance de la negra rubia (2014, Románek světlé čmoudky) jsou charakteristické realismem až naturalismem a humorem, dokonce jakousi ztřeštěností, dále dílu staršího autora Césara Airy, jenž byl pro mnohé mladé autory vzorem, a mladšího Ariela Magnuse. Oba po svém zpracovávají témata slumů a jejich obyvatel.

Buenos Aires
Oddíl věnovaný obrazu Buenos Aires v současných literárních dílech zpracovala Anežka Charvátová. Je nadepsán víc než výmluvně, Kulturní aréna Buenos Aires: Proměny literárního obrazu města. Dnešní Buenos Aires je mnohovrstevnaté město, má mnoho tváří, často velmi odlišných, či přímo protichůdných, svých změn doznalo i předměstí, které známe z Borgesových próz. Vysledovat lze jediné: dříve bylo Buenos Aires jakýmsi ztělesněním civilizace, vzorem nejevropštějšího města Latinské Ameriky, k němuž je záhodno směřovat, a venkovský svět gaučů byl ztělesněním barbarství, které je třeba odvrhnout. Střet civilizace a barbarství byl častým námětem kultovních děl argentinské literatury i esejistiky ještě v první polovině 20. století. Dnes je Buenos Aires vším možným, jen ne zpodobením civilizace.

Současní autoři ke svému hlavnímu městu přistupují s různými tvůrčími záměry. Pro jedny představuje chaos, pro jiné místo, kde člověk propadá pocitu osamělosti. Místo dříve představující model civilizace, se pro některé z nich stalo barbarským územím developerů, zločineckých čtvrtí a pouličních gangů. Město uspořádaných bulvárů a kaváren se mění v chaotický organismus, který dává vzniknout dystopickým románům El año del desierto (2006, Rok pouště) Pedra Mairala či La muerte como efecto secundario (1997, Smrt jako vedlejší účinek), jehož autorkou je Ana María Shua.

Buenos Aires se také stalo vhodnou kulisou pro detektivní romány Claudie Piñeirové, jejíž román Tvá byl přeložen i do češtiny. Filmovou verzi její detektivky Čtvrteční vdovy, odehrávající se v jedné buenosaireské luxusní čtvrti, uvedla dokonce i Česká televize. Zvláštním fenoménem je fotbal. Tento sport a jeho role ve společnosti zkoumaná z různých úhlů pohledu je také námětem řady literárních děl, z nichž vynikají zejména povídky Eduarda Sacheriho.

Zatímco dříve se k Buenos Aires vzhlíželo s nadějí a Argentinci byli na své město, v mnohém tak odlišné od jiných latinskoamerických měst, náležitě hrdí, dnes je pro ně zdrojem pocitu odcizení, lhostejnosti, nejistoty a neukotvenosti. Pravé hodnoty začínají hledat jinde, včetně venkova jako v románu Iosiho Havilia Opendoor (2006). Buenos Aires je zkrátka těžko uchopitelné. Kolik vrstev, tolik způsobů zpracování. Jedno je ale jisté. Jak píše autorka této části: „… má kulturu ne jako odraz, ale přímo hybnou sílu společenských poměrů.“

Humor
Poslední část publikace je věnovaná humoru v argentinské literatuře od počátku po současnost. Je zajímavé, že tato kapitola je nejméně obsáhlá. Že by humor v argentinské literatuře byl zastoupen jen málo? V úvodu se píše, že snad jediným autorem souvislejšího pojednání o humoru je Macedonio Hernández, u nás přehlížený autor povídek, kterého znají pravděpodobně jen absolventi hispanistiky z doporučené četby a skvělých přednášek Hedviky Vydrové. Do češtiny bohužel přeložen nebyl, ale překlad by si určitě zasloužil, byť jde o autora ze starší generace. Jeho povídky jsou nadčasové. Ze současných autorů se tématem humoru zabýval snad už jen Pablo de Santis. Přesto tato část přináší pojednání o současných autorech, u nichž se humor v nejrůznějších podobách v tvorbě objevuje: z již zmíněných Ana María Shua, Washington Cucurta a Ariel Magnus, nově Pola Oloixarac.

Příručka pro hispanisty
Přestože po knize sáhnou především studenti hispanistiky a zájemci o argentinskou literaturu, může být inspirativní i pro širší veřejnost. Poskytuje vyvážené informace o vztahu politického a kulturního ovzduší země a literatury. Přináší aktuální a poměrně ucelené poznatky o nejnovějších tendencích současné argentinské prózy a tamějšího knižního průmyslu. Podrobněji se věnuje nejzajímavějším autorům a jejich dílům, což může být podnětné pro mnohého nakladatele, neboť jejich výběr je v publikaci oproštěn od subjektivního vkusu jednotlivce. Pro studenty bude vynikající příručkou ke studiu, inspirací pro diplomovou či disertační práci. Myslím si však, že pokud po ní sáhne nehispanista, bude mu chybět širší kontext a zejména informace o počátcích a předchozích dějinách argentinské literatury – vzhledem k tomu, že se zaměřuje výhradně na současnou tvorbu a aktuální situaci na knižním trhu.

Nemohu se zbavit dojmu, že i argentinská literatura by si zasloužila podobnou publikaci, jakou zpracovali Josef Forbelský a Juan A. Sánchez Fernández v případě španělské literatury: Španělská moderní literatura 1898–2015 (Karolinum, 2017). Jak bylo naznačeno v úvodu tohoto článku: v poslední době vychází z argentinské literatury poměrně velké množství titulů, proto by neškodilo tyto autory i samotná díla zasadit do mnohem širšího historického kontextu.

 

© Anna Tkáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna, 06.11.2018 12:04
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Zmínku o překladech Ernesta Sábata a Abela Posseho jsem vložila, jelikož jde vedle Borgese a Cortázara o zásadní autory. Není smyslem tohoto pojednání uvádět vyčerpávající seznam českých překladů argentinských autorů a jejich děl. Třeba se k tomu vrátím ve speciálním článku.
Vložil: Anna, 06.11.2018 08:47
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Jan Vaněk jr.: K tiskům pro lékárny v textu o moc víc není, já si pod tím představím různé osvětové tisky o prevenci různých chorob nebo propagační letáčky na různé doplňky, o nichž si člověk může myslet, co chce. Jinak mě těší, jak se zde doplňuje seznam přeložených argentinských autorů, časem třeba... bude kompletní, což původně mým záměrem ani nebylo. Usuzuji z toho, že povědomí o současné argentinské literatuře je větší, než jsem si při psaní recenze myslela. Ráda se nechávám vyvést ze své původní skepse.
Vložil: Jan Vaněk jr., 05.11.2018 21:50
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Nerad ruším odbornou diskusi, ale ani z dvojího opakování jsem se nedozvěděl, co to jsou "užitečné tisky pro lékárny"; je to v knize samé vysvětleno nějak blbuvzdorněji?
Vložil: Michal Zourek, 05.11.2018 21:13
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Ještě bych upozornil na Alfreda Varelu a jeho knuhu Temná řeka. Dílo, které mělo díky politické angažovanosti autora mimořádnou politickou podporu, vyšlo v závratných nákladech. 1. vydání (1949) i s dotiskem minimálně 10.000 kusů, 2. vydání (1951) 20.000 kusů, 3. vydání (1962) 40.000 kusů. Film podle... stejnojmenné knihy Las aguas bajan turbias se roku 1952 stal prvním argentinským filmem uvedeným na festivalu v Karlových Varech IFF. Podle oficiálních informací tento film vidělo v československých kinech neuvěřitelných 1 230 000 diváků. Varela mj. v Československu několik let žil, do španělštiny přeložil dílo Fučíka a Nezvala.
Vložil: jan , 05.11.2018 17:22
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Ono jich je myslím ještě víc: Berti, Soriano, Braun, Domínguez...
Vložil: Anna, 05.11.2018 08:27
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Ano, Sábata a Posseho jsem opomenout neměla, ale výčet samozřejmě neměl být vyčerpávající. Samozřejmě Fernández, nechám opravit. Ve výboru Had, který se kouše do ocasu - ano, tam vyšel, samostatně nikoli, pokud vím.
Vložil: , 04.11.2018 19:29
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Onen českému čtenáři neznámý povídkář se jmenuje Macedonio Fernández, nikoliv Hernández, a je mj. zastoupen právě ve jmenovaném výboru "Had, který se kouše do ocasu".
Vložil: Miafar, 04.11.2018 14:48
Mizzau, Carla; Pokorný, Vít; Kazmar, Vít; Charvátová, Anežka (eds.): Hrdinové porážky
Argentinští spisovatelé v češtině: Sabato, Posse, Mempo Giardinelli.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

48%čtenáři

zhlédnuto 752x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce