Šámal, Petr; Pavlíček, Tomáš; Barborík, Vladimír; Janáček, Pavel a kol.: Literární kronika první republiky

Šámal, Petr; Pavlíček, Tomáš; Barborík, Vladimír; Janáček, Pavel a kol.
Literární kronika první republiky

recenze literární věda

Kromě významných literárních událostí, slavných knih a polemik, které dodnes známe z učebnic, kronika zaznamenává i mezinárodní bestsellery, produkty lokální populární kultury či četné kuriózní zprávy. Mnohonárodnostní prvorepublikovou literární komunitu představuje i díky rozsáhlému obrazovému doprovodu skutečně plasticky.

Pestrá kronika hašteřivosti, plurality i kulturního obohacování
Petr Šámal
, Tomáš Pavlíček, Vladimír Barborík, Pavel Janáček a kol.: Literární kronika první republiky. Academia 2018, 520 s.

Literární kronika první republiky. Tak zní jednoduchý název nové obsáhlé knihy z produkce Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, který na jejím vzniku spolupracoval s Památníkem národního písemnictví a Střediskem společných činností AV ČR. A jde o název výstižný. Kniha chronologicky zaznamenává nejrůznější události literárního dění. Jeho součástí byli překladatelé, nakladatelé, cenzoři, čtenáři a ovšem spisovatelé, třeba i v roli držitelů vysokých státních funkcí (Josef S. Machar) nebo horlivých sběratelů recenzí na vlastní díla. (Jeden se po letech přiznal: „Knížka vynesla mi uznání, za které se rdím ještě dnes. Vystříhal jsem tehdy z novin a časopisů asi padesát většinou příznivých referátů.“)

Vzájemně se nakuřující literáti
Kronika zachycuje dobovou literární kulturu v nejširším slova smyslu, tedy nejen umělecké výboje či politické provokace avantgardistů, ale také mezinárodní bestsellery, produkty lokální populární kultury i dobové aféry spíše bulvárního rozměru.

Kromě významných literárních událostí, slavných knih a polemik, které dodnes známe z učebnic, zaznamenává i četné kuriózní zprávy, jež vhodně dokreslují dobový kontext. Najdeme v ní tedy i žurnalisty-beletristy píšící z donucení, kteří romány na pokračování chtěli zvýšit náklad daného periodika, literáty mystifikující, hašteřivé, či dokonce vraždící (Jan Klepetář). Dočíst se v ní například můžeme, že roku 1926 v Brně zemřel ve věku 55 let divadelník a spisovatel Jaroslav Pulda, jemuž pak v Lidových novinách vyšel nekrolog, který Pulda do redakce osobně donesl několik týdnů předtím, aby si za něj mohl hned odnést honorář. Což vhodně doplňuje zpráva z téhož roku o vydání knihy Krysa na hřídeli od Václava Laciny, v níž se pojednávalo o žánru „autokritiky“. Tak nazýváme „recenzi, kterou si autor napíše sám o sobě, nebo někým jiným napsati dá. Rozeznáváme systém vzájemný nebo služební, vzájemně se nakuřující společnosti a kliky, jakož i mnoho jiných užitečných vymyšleností. Lepší nakladatelství mají vlastní autokritické revue, menší zdobí autokritikou zadní obálku knih.“

Velké myšlenky a slavné verše oslavovaných básnických děl i kolektivní patos provázející úmrtí klasiků v knize vyvažují intimní detaily. Například jak matka Jiřího Wolkera po básníkově pohřbu vyzvala jeho dívku, aby vstoupila do kláštera, přičemž v témže okamžiku se opovážlivá ruka Konstantina Biebla pod ubrusem pokoušela sevřít dívčino koleno. Případně je zaznamenáno, nakolik tělesnou podobu mohla mít také přízeň čtenářek: roku 1934 prý k Vítězslavu Nezvalovi v kavárně spontánně přistupovaly neznámé krásné ženy a líbaly ho na ústa se slovy: „To je za Sbohem a šáteček!“

Současné peripetie se státními cenami za literaturu, kdy básník Petr Hruška, který před lety cenu časem sám přijal, nyní na protest odstoupil z poroty (načež vybraný laureát cenu odmítl převzít kvůli tomu, že ji porota zpolitizovala), zase mohou připomenout okolnosti udělování prvorepublikových státních cen. V roce 1924 cenu nepřijal Josef Hora, podobně později Zdeněk Nejedlý; Hora pak na ni po svém rozchodu s KSČ byl nominován ještě dvakrát, a tentokrát již ocenění přijal. Někteří literáti přitom své kolegy – včetně zmíněného Hory – za její akceptaci kritizovali, ale po několika letech ji pak sami přijali, například Laco Novomeský 28. října 1936.

Rozmanitá posádka
Kniha dobovou literární scénu neredukuje na jednu linii, ale líčí ji jako paralelní souběh publikací mnoha žánrů, čtenářského zaměření i generací, kdy ještě dožívají spisovatelé řazení k realistům a zároveň se objevují stále nové experimentátorské směry. Takže když v červenci 1926 umírá Karel V. Rais, teoreticky ještě mohl být svědkem vystoupení dadaisty Kurta Schwitterse v Osvobozeném divadle, kde posluchači zažili uvedení jeho Ursonate sestávající z nesrozumitelných „prazvuků“.

Zvláště významné je zdůraznění souběžnosti písemnictví v různých jazycích. Však je také kronika výsledkem spolupráce bohemistů, slovakistů, germanobohemistů, ukrajinistů a hungaristů a dalších odborníků z Česka i ze zahraničí. Představeno je tak nejen písemnictví vznikající v jazycích jednotlivých etnik obývajících republiku, ale i jejich složité vzájemné vztahy.

Předně je dekonstruován mýtus českých žen coby milenek německých mužů, jež si zachovaly „nezlomenou pudovost, bohatou smyslnost, magii pohlaví“. Plasticky je představena tematizace Podkarpatské Rusi na jedné straně jako časoprostoru ovládaného magickým myšlením, literárně reprezentovaným postavami nezranitelných hrdinů, čarodějnic či vlkodlaků, na straně druhé coby zrádného teritoria, které „Češi za značných osobních ztrát musí teprve civilizovat“.

Ze slovenské literatury je podrobněji pojednána například levicová skupina DAV a tamní recepce surrealismu, na jehož adresu jistý slovenský prozaik posměšně prohlásil, že některé tamní lidové verše znějí velmi surrealisticky, takže nejde o nic nového. Zmíněny jsou ale i stesky spisovatele Jána Hrušovského, že slovenský lid obecně nerad čte.

Vztahům Čechů a Slováků je v kronice pozornost pochopitelně věnována opakovaně. Kriticky jsou zmíněny snahy českých lingvistů prosazujících ideu „čechoslovakismu“ i tak, že oba jazyky popisovali jako „dva jazyky jednoho národa“ s tím, že se budou postupně sbližovat, až se nakonec sjednotí. To byl případ příručky Pravidlá slovenského pravopisu s abecedným pravopisným slovníkom, kterou připravila zvláštní pravopisná komise pod vedením předsedy Jazykového odboru Matice slovenské, českého jazykovědce Václava Vážného. Hned po vydání v roce 1931 se Pravidla stala terčem celé řady kritických vystoupení, přicházejících z různých stran. Jménem slovenských spisovatelů protestoval už na podzim roku 1931 v říjnovém čísle kulturního měsíčníku Elán jeho šéfredaktor a básník Ján Smrek. Vyjádřil strach, aby nenásledovalo „vtopenie slovenčiny do češtiny“. Přílišné prosazování teze o jednotném národu podle autorů kroniky „ve slovenských očích kompromitoval jiné, nesporně záslužné výsledky práce, kterou příslušníci české inteligence na Slovensku a pro Slovensko vykonali“ (viz například mimořádný přínos Alberta Pražáka pro poznání života a díla P. O. Hviezdoslava či dialektologické výzkumy zmíněného Václava Vážného).

Šerosvit lunojasných nocí před soud nepatří
V každém roce existence první republiky kniha vedle stručného kalendária jednotlivých událostí podrobněji přibližuje jedno konkrétní literární dílo včetně jeho recepce, například Kafkův Zámek, Haškův Švejk či hra bratří Čapků Adam Stvořitel, a následně teoreticky probírá jedno vybrané téma. Kromě již zmíněných jsou to například „kniha jako umělecké dílo a předmět spotřeby“, Pražský lingvistický kroužek aneb literární věda v dotyku s jazykovědou, literární cenzura v liberální demokracii nebo čtenářství a knihovny. (I když nový stát měl zákon o veřejných knihovnách obecních už z roku 1919, spisovatel a knihovník si pár let po jeho přijetí trpce i s nadsázkou stěžoval: „Zákon ani nařízení nemluví o tom, jak, kdy a kterak je možno na neposlušná a chytrácky naivní města, obce a městečka poslat vojsko, aby povinnou osvětovou kontribuci vymohlo a našlo pořádnou místnost pro knihovnu.“)

Literární kulturu první republiky recenzovaná kniha postihuje mnohostranně, v mnoha roztodivných projevech a v její úžasné šíři. Ovšem zajímavě tematizovány jsou zde i její hranice. Roku 1928 se A. M. Píša dostal do sporu s Miroslavem Ruttem, který jej zažaloval za recenzi své sbírky Měsíčná noc, konkrétně se ohradil proti slovům o „opisování“, „vykrádání“ a „bankrotu literární počestnosti“. Aféru zklidnil až Otokar Fischer: „Z hlediska spisovatelského […] je málo vhodné a pro nás málo důstojné, aby tento ryze literární spor byl degradován kamsi mimo naši pravomoc a do ovzduší, kde přec pro odstíny poetismu a šerosvit lunojasných nocí nemůže být porozumění nejvnímavější.“ Spor byl nakonec skutečně ukončen mimosoudní cestou, když v Literárních novinách vyšlo prohlášení obou spisovatelů.

A i když se autoři kroniky primárně zabývají vnitřními poměry ve zdejším literárním milieu, dotknou se i prezentace česky a slovensky psané literatury v zahraničí. Relativně malý zájem o ni vysvětlují paradoxně jako možný následek mezinárodní popularity děl Karla Čapka a snad i Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. „Právě tito dva mezinárodně známí autoři nastavovali tematická a stylová očekávání od české literatury, které však další čeští ani slovenští autoři nenaplňovali. Navíc při propagaci byla tendence soustřeďovat se na českou a přehlížet slovenskou literaturu.“

Nechybějí ani přesahy k filmu, divadlu či do rozhlasu. Jestliže angažmá Vladislava Vančury při přípravě filmu Marijka nevěrnice či představení Voskovce a Wericha zná skoro každý, méně známé je zřejmě odvysílání zvukové montáže Požár opery, rozhlasové hry v osmi obrazech od Jana Grmely. Sugestivní využití zvukových efektů tehdy poplašilo některé posluchače a vedlo k obviňování rozhlasu z nezodpovědnosti. A to osm let před slavnou rozhlasovou adaptací knihy Válka světů H. G. Wellse 31. října 1938.

Kniha je psána velmi hutně a leckteré teze by si zasloužily rozvinutí, respektive její kusé zprávy doplnění. Ale lapidárnost patří k žánru kroniky. Prvorepublikovou literární komunitu svazek představuje čtivě, plasticky a často i velmi konkrétně: například reprodukcemi tehdejších knižních obálek či původních rukopisů. Nezakrývá občasnou rozhádanost a hašteřivost tehdejších literátů (či hrabivost a nepoctivost některých nakladatelů), a v tom dobu první republiky neidealizuje. Zároveň autoři neváhají právem dávat za vzor způsob, jímž Československá republika přijala nejprve ruskou a ukrajinskou a o desetiletí později německou intelektuální emigraci, „aby se mimo jiné obohatila v kulturní a vědecké komunikaci s ní“.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.