Tóth, Krisztina

Tóth, Krisztina

rozhovor dětská

Krisztina Tóthová nám mimo jiné připomíná, že Krteček nikdy nezestárne a že lidové pohádky souzní s magickým světem dětské představivosti.

O výjimečné situaci v obyčejném světě

Básnířce a prozaičce Krisztině Tóthové, jedné z nejvýraznějších postav současné maďarské literatury, patřil zahajovací večer letošního ročníku literárního festivalu ProtimluvFest. Elegantní žena, z níž vyzařuje charisma oduševnělé a citlivé bytosti, volí svá slova s rozvahou, umí však i odpovědně dávkovat humor pro situace vážné i odlehčené. Hovořila především o sbírce povídek Čárový kód (Fra, 2011) a románu Akvárium (tamtéž, 2014), ale také o současné společensko-politické situaci v Maďarsku. My jsme se jí ptali především na její novou pohádkovou knížku Dívka, která nemluvila (Baobab, 2018).

iLiteratura: Vystudovala jste zlatnictví, poté jste pracovala na výrobě vitráží a při tom psala, překládala a starala se o syna. Co převažuje v těchto dnech?
Krisztina Tóth: Vždycky jsem se snažila soustředit se především na psaní. Výchova dítěte je součástí života, i teď trávím hodně času se svou šestiletou dcerou. Ale překlady už beru méně, protože jen stěží dokážu skloubit tuto práci s pravidelným psaním. Beztak se můj čas drolí. Zvou mě do zahraničí na autorské večery, zahajuji různé výstavy, prostě není jednoduché zorganizovat si všední dny. V posledních letech jsem práci se sklem poněkud upozadila, protože s dítětem na to nemám čas. Netvrdím, že mi nechybí manuální tvůrčí práce, ale člověk musí dělat kompromisy. V maďarštině je takové rčení, že jedním zadkem můžeš sedět jen na jednom koni. A já vlastně i teď sedím na dvou koních. Třetího bych už fakt nezvládla.

iLiteratura: V první z vašich povídek, které nedávno vyšly v časopise Protimluv (3/2018) v překladu Jiřího Zemana, se žena velmi mateřsky zachová k náhodnému motorkáři, který ji zastaví na ulici. Jste tou ženou vy?
Krisztina Tóth: Otázky tohoto typu, tedy jestli hrdina literárního díla anebo vypravěč v první osobě jednotného čísla poukazuje na jistou podobnost se samotným autorem, považuji obvykle za ne příliš plodné. Literární dílo je vždy konstrukcí, a to i v těch případech, když do něj autor čas od času zapracuje něco z mozaiky svého života. Mě jako spisovatelku nikdy nezajímala autofikce. Vždy jsem chtěla příběhy tvořit, protože moje soukromá osoba sama o sobě není zajímavá. Na příběhu je důležité vždy jen to, jakou obecně lidskou zkušenost dokáže prezentovat, nikoli co se mně jako osobě stalo či nestalo. Přece ani herce nebo třeba režiséra neztotožňujeme s různými postavami či charaktery, které ztvárňují. Také u literatury je podle mě zavádějící pátrat po tom, komu se daný příběh přihodil. Důvěryhodnost díla závisí na něčem úplně jiném.

iLiteratura: V roce 2009 jste se svým synem Marcim psala pohádku na pokračování s navracejícími se postavami. Už je hotová?
Krisztina Tóth: Od té doby mi vyšlo více než deset knih pohádek a i tyto příběhy jsou v nich obsaženy. I s mojí dcerou Lili si po ránu vyprávíme pohádky. Je velmi cílevědomá konzumentka. Vždy mi předepíše, co musí v příběhu dne figurovat. Teď zrovna pracujeme na příběhu kočky. Jedna sbírka z těchto příběhů už dokonce vyšla (Murci kandúr világot lát – Kocour Murci jde do světa, 2018, Central Media), ale už se to vleče jako brazilská mýdlová opera. Nejraději bych se už pustila do nějakého nového příběhu, ale Lili zatím na kocourovi trvá. Kocour Murci včera například úplně rozebral budík, který ho ráno budí psím štěkotem. Dostal za to vynadáno od své malé paničky, a tak se ho snažil dát zase dohromady. Naházel do něj všechny pružinky a místo ztracených ručiček tam nasadil vlastní vousy. Ale dost. Vy přece nejste Lili, nevyžadoval jste po mně další pokračování.

iLiteratura: Proč se postavy vracely? Chtěly ještě něco doříct, něco změnit?
Krisztina Tóth: My dospělí máme rádi příběhy na pokračování a ani u dětí tomu není jinak. Vytvoří se takový pohádkový svět, postavy i kulisy jsou dány, a v tomto vykonstruovaném světě se už dá vyprávět jazykem pohádky o všech problémech všedních dnů, se kterými se obvykle potkáváme. Závist, sváry, ztráty, prostě problémy. A samozřejmě je tam i humor, jako možnost rozřešení. Považuji za velmi důležité, abychom se dokázali smát společně.

iLiteratura: Máte oblíbenou dětskou postavu, která vás inspiruje, doprovází?
Krisztina Tóth: V dětství jsem měla moc ráda jeden román pro mládež, ale domnívám se, že – žel – neexistuje v českém překladu. Román Az utolsó padban (V poslední lavici) Márie Halasiové je o jedné cikánské dívce, která se dostala do města a v novém prostředí a mezi svými spolužáky nedokázala najít své místo. Zato na tržišti, kde pobývala se svou babičkou, uměla náramným způsobem okomentovat boty kupujících a vykazovala neobyčejnou znalost lidí. Většinu času dřepěla na bobku pod stoly trhovců a podle bot kupujících byla schopna určit, kdo nakupovat bude, zda dotyčný bude smlouvat, handrkovat se či kterého z nich okradou. Je to velmi vtipná a zároveň velmi smutná kniha, dodnes na ni vzpomínám. Milovala jsem i román Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka, protože oproti většině knih pro mládež, kde jako hrdinové vystupují chlapci nebo party chlapců, byla v této knize hlavní hrdinkou velmi statečná, svérázná divoška se smyslem pro spravedlnost.

iLiteratura: Z maďarské dětské literatury u nás v posledních letech v jisté míře rezonovaly příběhy o malém Barnabáši od Balázse Zágoniho nebo vydání klasických pohádek v souboru Gyuly Illyése (Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky). Jak je na tom naopak česká pohádka v Maďarsku?
Krisztina Tóth: Okamžitě mi vytanou Krtečkovy příběhy, které nikdy nestárnou. Ani obrazově. I dnešníma očima jsou ilustrace nádherné! Dnes čtu své dceři to, co jsem čítávala svému synovi. A vedle Zdeňka Milera bych hned připomněla Čapkovu Dášeňku, ke které maďarský nakladatel přiložil i miniaturní skládačku psí boudy. Onehdy ji slepil můj syn a pak ji našla v knize i dcera, když dospěla do adekvátního věku a mohla jsem jí Dášenku přečíst. Četli jsme i knížku Františka Nepila Já, Baryk, je velmi vtipná, i když je vhodná už pro trochu větší děti. No a ovšem i pohádkovou knihu Strado a Varius od Martiny Skaly, která je nádherná. Vzít ji do rukou je jedna velká radost!

iLiteratura: Na českém Minimaxu nedávno běžely Maďarské lidové pohádky v režii Marcella Jankovicse. Čerpáte někdy z fondu lidových pohádek? Vaše kniha pro děti Dívka, která nemluvila na lidovost svým jazykem upozorňuje.
Krisztina Tóth: Ano, čerpala jsem z romských lidových pohádek. Ani ne tak konkrétní motivy, ale spíše jejich tón, ladění. Mám velice ráda složitý a velmi výrazně obrazný jazyk lidových pohádek, protože magické uvažování dětí se na tyto motivy dokáže dokonale naladit, instinktivně rozumí symbolům.

 Obrazek

iLiteratura: Co vás vedlo k napsání Dívky, která nemluvila?
Krisztina Tóth: V té knize jde v podstatě o hledání identity: Kdo jsem já, kdo jsou mí rodiče, jak jsem se dostal do té rodiny. O to, zda lidské vztahy jsou spíše vazby biologické či spíše duševní. Já bych se k té otázce přibližovala z tohoto hlediska, protože pokud řeknu, že kniha je o adopci, tak si smysl příběhu příliš zjednodušíme. Pro mě bylo vždy velmi důležité, že i moje maminka byla adoptovaná. Vždy jsem žila s myšlenkou, že bych jednou sama ráda dítě adoptovala. Myslím si totiž, že člověk nebuduje jen svůj literární svět, ale musí nějakým způsobem budovat i svůj život. A já jsem si myslela, že ten můj život bude celistvý teprve tehdy, když něco z toho, co jsem nepřímo získala po matce, zabuduju i do svého osudu. Podle mého názoru jsme totiž náchylní k tomu, abychom význam pokrevní vazby přeceňovali, protože ta u nás má velkou tradici. Moje dítě je to dítě, do kterého „vložím“ svou lásku a ono mi ji vrací zpět. A přitom vím, že každý člověk si v raně pubertálním věku položí otázku: Jak jsem se já dostal do této rodiny? Zdá se mi, že to ani nejsou moji rodiče. Jsem snad nějaký mimozemšťan, kterého sem odněkud nasadili? Možná, že toto ani nejsou mí praví rodiče, vždyť se jim ani moc nepodobám! Chtěla jsem napsat i něco v tom smyslu, že se člověk, když se jeho osobnost vytváří, vydá po nějaké vnitřní stezce a položí si otázku: Kdo jsem, jak jsem se ocitnul na tomto světě, jakou mají roli ti lidé, kteří mě vychovávají a kteří tvrdí, že jsou mými rodiči? Ta holčička v knize zažije spoustu kouzelných příběhů. Je vystavena nejrůznějším zkouškám, nachází pomocníky. V tomto smyslu tedy příběh sleduje logiku a dramaturgii kouzelných pohádek.

iLiteratura: Dívka ve vaší knize je konfrontována s tím, že má dvoje rodiče. Předpokládám, že na tuto situaci jinak zareagují děti a jinak rodiče. V čem podle vás spočívá ten rozdíl?
Krisztina Tóth: Do života přicházíme s rozmanitými rodinnými historiemi v zádech. S oběma rodiči, nebo jako polosirotci, či do neúplné, mozaikovité rodiny. Existují různé příběhy a pro děti, které vyrůstají v nepokrevní rodině, je vědomí, že někde na světě žije i jiný jejich otec, jiná matka, důležité. Adoptivní rodiče by pak měli být těmto neznámým rodičům, žijícím kdesi daleko, za své dítě vděčni. To, že dítě bylo vychováváno nepokrevními rodiči, bylo v minulosti časté. Chudoba a války vytvářely nouzové situace. Dítě vychoval ten, kdo toho byl schopen, kdo byl ochoten vychovávat. Prarodiče, příbuzní, někdy i neznámí lidé. V případě adopce je pro novou rodinu dítě vlastně darem a všichni dostanou báječnou příležitost. My naší dceři říkáme, že ona je ve zcela výjimečné situaci, protože na většinu lidí připadá jen jedna maminka a jeden tatínek. Ona má ale někde daleko ještě dalšího tatínka a maminku, což je báječné, protože zřejmě i oni na ni myslí a svou láskou jí nevědomky posílají svou energii.

iLiteratura: Bude dívka své lesní rodiče a sourozence stále navštěvovat, až vyroste?
Krisztina Tóth: V knize určitě, protože ji celá pohádka povede cestou, kterou nakonec doputuje ke svým pokrevním rodičům. A co se týče skutečnosti: já jako spisovatelka přeci nejsem vyvolená k tomu, abych popisovala skutečnost nebo viděla do budoucnosti. V minulosti se o to pokusilo mnoho mých kolegů, a nikdy to nedopadlo dobře, některé z nich dokonce popravili. Prostě má kompetence sahá jen na mnou vygenerovanou literární skutečnost.

iLiteratura: Ilustrace originálu z pera Gabrielly Makhultové se mi zdají podobné jako ty od Jana Trakala pro českou verzi. Jak spolupracujete při psaní s ilustrátory?
Krisztina Tóth: Obvykle je úkolem nakladatele, aby našel ilustrátora, jehož práce odpovídají atmosféře a duchu daného díla. Většinou navrhují dva tři grafiky. Ilustrace nehrají podružnou roli, jsou rovnocenné textu a jsou velmi důležité. Svět barev a forem ilustrátorky Gabi Makhultové se velmi dobře hodí k tomu mému světu, který používá i archaické prvky. Jakmile jsem uviděla její obrazy, věděla jsem hned, že ona je přesně tou ilustrátorkou. Navíc měla i typografické nápady. V maďarském vydání je v jistém okamžiku příběhu třeba otočit knihu o 90 stupňů a číst ji dál v tomto úhlu, a to zrovna ve chvíli, když se osud dívky mění. Jelikož jsem sama začínala na začátku své životní dráhy vizuálním uměním, považuji obrazy, typografii a vzhled knihy za mimořádně důležité. Nestačím zdůrazňovat, jak je pro děti důležitý obrazový svět knih. Dodnes před sebou vidím obrázky z knih mého dětství. Na celý náš život má tedy vliv, s jakými obrázky se v tomto věku setkáváme. Platí to i dnes, v době neuvěřitelného dumpingu obrazových a vizuálních podnětů. Obrázky, které vidíme v knize, z níž nám čtou otec, matka či prarodiče, se do nás vryjí na celý život.

iLiteratura: Jak se kniha líbí vašim dětem? Pomáhaly vám?
Krisztina Tóth: Text knihy byl původně textem představení. Když k nám do rodiny přišla naše dcera, připravila jsem takové loutkové divadlo. Použila jsem pro něj různé dřevěné nástroje a nářadí, které jsme v našem vesnickém obydlí měli: táta a máma byly dvě vařečky, neckami byly skutečné necky, jako oko posloužila dřevěná kladka, ptáčkem byla jistá součást trakaře. Dovnitř skutečných necek jsem namalovala malé miminko, a pomocí popruhů jsem si je připevnila na své břicho. V určitém okamžiku pohádky se z těchto necek zrodily pohádkové postavičky. Můj manžel byl vypravěč a syn k tomu zajistil hudbu – on je muzikant. Zkoušeli jsme tu hru doma velmi často a moje dcera se sama snažila, seč mohla, vyluzovat velký rámus, protože viděla, že podstatou zkoušení je, že každý z nás křičí jako na lesy. Shazovala knížky z polic, protože prociťovala intenzitu představení. Z původního představení posléze vznikl text knihy. Mým dětem se líbil, ale ne v tom smyslu, že by zasahovaly do textu. V tom mi nepomáhaly, protože to je velice autonomní záležitost a v ní o každičkém slovu rozhoduji já.

iLiteratura: V posledních letech se v Česku objevují překlady maďarských románů, v jejichž centru stojí dětský hrdina. Začalo to už počátkem století a překladem Kertészova Člověka bez osudu, relativně nedávno jsme si mohli přečíst třeba vaše Akvárium, Barnásova Devátého, Borbélyovy Nemajetné. Proč je dětský vypravěč tak oblíbený? Je maďarské dítě něčím výjimečné?
Krisztina Tóth: Já osobně nemám moc ráda dětský hlas vypravěče, třebaže jsem už takovou knížku napsala. V případě velkých děl je samozřejmě hledisko vypravěče vždy důležité a může být důležitým poetickým prostředkem, ale z dlouhodobého hlediska je neudržitelné. Tím myslím to, že na dětském vypravěči nelze stavět celou sérii děl, jen jednotlivá díla. A pokud nějaký autor sdělil svou vizi touto formou, pak už to v rámci životního díla může opakovat jen stěží.

iLiteratura: Je ona bezosudovost, jak ji známe z Kertészovy knihy, v Maďarsku stále možná? Z příběhu o dívce, která nemluvila, jsem ji cítil…
Krisztina Tóth: Podívejte se, v Maďarsku dnes žije obrovské množství lidí ve skutečně velké chudobě. Cestuji po zemi velmi často a vidím tak zblízka, jak žijí lidé v menších, zapadlých vesnicích. Vidím, že nemají dost jídla, nemají čím topit, že děti chodí do škol z neuvěřitelných míst, v zatuchlých šatech a ve špatných botách. Vidím, že jejich možnosti jsou strašně zúžené, prakticky neexistuje společenská mobilita. Vidím, že chudoba plodí další chudobu a děti v podstatě nemají šanci z té situace najít východisko. Nemohou se učit, protože jejich pracovní síla musí být využita, nepřipravují se na zítřek, protože musí řešit problémy s hladem a obyčejnými starostmi všedních dnů. Nemají žádnou vizi, nemají víru, nevěří světu dospělých. Já tomu dokonce ani neříkám běžně chudoba, je to horší. To je skutečná bída, protože v ní už není žádná lidská důstojnost. Chudoba nahlodá integritu osobnosti, demoralizuje. Od hladovějícího člověka nelze očekávat perspektivní uvažování a v takové zemi, kde žije mnoho takových lidí, kteří nemají žádnou dlouhodobou vizi, je velmi těžké oslovit lidi tak, aby začali uvažovat alespoň o své současnosti. Ale literatura by se o to přece jen měla pokusit.

 

© Tadeáš Dohňanský
překlad z maďarštiny © Evžen Gál
foto © Martin Popelář

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 957x

Inzerce