Frankfurtský knižní veletrh 2019: Sen o Norsku

Frankfurtský knižní veletrh 2019
Sen o Norsku

aktualita beletrie zahraniční

Stát se čestným hostem frankfurtského knižního veletrhu je nejen skvělá příležitost k prezentaci vlastní literatury a kultury, ale také obrovská zodpovědnost. Nebývalý zájem Němců i zbytku světa dokazuje, že Norsko svou šanci využilo bezezbytku.

Sen o Norsku
Čestný host Frankfurtského knižního veletrhu

Prezentaci Norska ve Frankfurtu zajišťovala literární nadace NORLA, která je i v Česku známá podporou překladů a návštěv spisovatelů i dalšími aktivitami napomáhajícími exportu norské literatury do světa. K přípravám přistoupila s více než dvouletým předstihem – zčásti proto, aby z veletrhu dokázala pro norskou knižní scénu vytěžit maximum, a zčásti proto, aby status čestného hosta přetavila v kampaň s dalekosáhlejším dopadem. Aktivita na sociálních sítích začala velmi brzy a od počátku roku 2019 se v Německu i Norsku konaly doprovodné akce, které vyvrcholily úspěšným „literárním vlakem“ – 14. a 15. října putovalo 19 spisovatelů spolu s korunní princeznou Mette-Marit vlakem z Berlína přes Kolín nad Rýnem do Frankfurtu nad Mohanem.

Pavilon: Norsko vypráví
Více než rok předem byl znám vítězný architektonický návrh norského pavilonu, na kterém spolupracovaly dvě architektonické kanceláře: LCLA a manthey kula. Návrh s názvem „Norsko vypráví“ porazil v otevřené výzvě dalších 65 projektů. Při takto velké konkurenci by návštěvník patrně čekal pavilon, který mu vyrazí dech a okamžitě ho okouzlí, zvlášť když je řeč o ploše 2300 m2. Vybrané řešení však působilo na první pohled spíše nenápadně a jeho silné stránky se vyjevily až po důkladné obhlídce.

Celý pavilon by se dal rozdělit na dvě části. První, s níž se návštěvník setkal hned po příchodu, tvořilo 22 kovových konstrukcí v rozmanitých tvarech s pulty, na nichž se nacházelo vždy několik knih určitého žánru či tématu, v drtivé většině německy. Co se v prázdném pavilonu zdálo jako přehnaně minimalistické řešení se spoustou nevyužitého prostoru, se spolu se zvyšující se návštěvností ukázalo být největším kladem. Druhou část tvořila příjemně vonící dřevěná stěna poskytující pódium pro kulturní program a oddělující rušnou kavárnu a ještě jeden prostor pro akce. Stěna také umožnila poměrně rozsáhlou prezentaci norských knih v překladu do jiných jazyků. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo objevit pouze čtyři tituly v češtině, tuzemská nakladatelství této bezplatné příležitosti pravděpodobně příliš nevyužila.

Nobelova cena míru pro překladatele
Největším tahákem norského pavilonu byl nicméně bohatý program. Probíhal všech pět dní, od rána do večera, na dvou pódiích. Nejčastějším formátem byla moderovaná beseda se dvěma spisovateli a spojujícím tématem, ale nechyběla ani slavnostní vyhlášení, přednášky, debaty odborníků o literární klasice, hudební vystoupení či soutěž komiksových tvůrců. Své pevné místo v programu měla každý den ekologická Green Hour a stranou nezůstala ani sámská tradiční kultura či překladatelé. Debata o situaci překladatelů v Bulharsku a Itálii se sice držela jen tradičních témat špatných podmínek překladatelů napříč Evropou a žádný návrh řešení nepřinesla, i tak je ale důležité na nezáviděníhodné postavení překladatelů a jejich nedostatečné ohodnocení upozorňovat. Ve Frankfurtu se tak dělo alespoň slovy.

Ocenění Překladatel roku, které za rok 2019 od Norly obdržela Němka Ursel Allenstein, uvedla norská ministryně kultury Trine Skei Grande tvrzením, že „Nobelovu cenu míru by měli dostávat překladatelé“. Podobně se na zahájení frankfurtského veletrhu vyjádřila také norská spisovatelka Erika Fatland, která označila překladatele za své „každodenní literární hrdiny“. O vskutku dojemný okamžik (ano, autorka tohoto článku je překladatelka) se postaral moderátor pořadu s Dagem Solstadem, když uprostřed debaty upozornil publikum na opodál stojící Solstadovu překladatelku do němčiny Inu Kronenberger a když jí diváci spontánně a srdečně zatleskali.

Přehlídka spisovatelů
Veletrh navštívilo přes sto norských spisovatelů, tedy prakticky všichni významní autoři současnosti. Zastoupena byla současná umělecká próza, žánrová literatura, literatura pro děti a mládež, komiks i literatura faktu. Úroveň jednotlivých pořadů byla pochopitelně proměnlivá, především podle toho, jak efektivně se danému moderátorovi podařilo necelou půlhodinu využít. Ačkoli nelze Nory neobdivovat za vzorné dodržování vyměřeného času, v dramaturgii by se našly i výraznější nedostatky. Besedy s jedním spisovatelem byly vesměs podstatně lépe zvládnuté než ty se dvěma, které sice měly větší dynamiku, ale na společné téma se i vzhledem k hojnému čtení ukázek zpravidla dostalo až v samém závěru. Besedy také po celou dobu provázel jazykový chaos, kdy se při anglicky vedených pořadech náhle přecházelo do němčiny během kladení otázek nebo se v němčině četly nadměrně dlouhé ukázky. Samotní hosté občas nevěděli, jakým jazykem mají mluvit, velkou výhodu tudíž měl návštěvník ovládající dobře jak němčinu, tak angličtinu. Je zajímavé, že jen hrstka norských spisovatelů trvala na tlumočení z norštiny, například Dag Solstad.

Největší zájem diváků, který mnohonásobně přesáhl kapacitu sezení v norském pavilonu, zaznamenali dva spisovatelé – Karl Ove Knausgård, autor „literární reality show“ Můj boj, a Maja Lunde, která ve svých knihách Historie včel, Modrá a v novince Kůň Převalského varuje před bezohledným chováním lidstva k životnímu prostředí. S Knausgårdem debatoval sám ředitel frankfurtského veletrhu Jürgen Boos. Ačkoli se jednalo o povedenou diskuzi, Boos trestuhodně nevyužil spisovatelovy narážky na Petera Handkeho a nezeptal se ho na názor stran čerstvého ocenění Nobelovou cenou za literaturu, které nejen v intelektuálních kruzích vzbudilo vzrušené debaty až rozhořčení. Knausgård přitom Handkeho knihy vydává ve svém nakladatelství Pelikan forlag a označil je během debaty za své oblíbené. K reflexi Handkeho nicméně došlo později, při debatě odborníků o Knutu Hamsunovi, jehož názory a jednání rakouského spisovatele nápadně připomínají. Hamsun však Nobelovu cenu obdržel dříve, než mohl vyjevit své sympatie k nacistickému Německu.

Úspěch norské prezentace na frankfurtském veletrhu bezpochyby výrazně podpořil zájem německých nakladatelů. I když norské knihy vycházejí v Německu soustavně, letos počet titulů pravděpodobně překonal všechny rekordy. A nakladatelé se postarali o to, aby tyto tituly byly vidět i mimo norský pavilon. Obrovských bannerů přes celou stěnu nakladatelských stánků a knih vystavených na nejprivilegovanějších místech se dočkaly například sci-fi série pro děti Kepler62 norsko-finské dvojice Bjørn Sortland Timo Parvela či dvanáctisetstránkové dílo Max, Mischa a ofenzíva Tet Johana Harstada, kterého moderátor besedy vtipně označil za autora nejdelšího románu na veletrhu. O nejburácivější smích rozléhající se norským pavilonem se postaral Are Kalvø svým vystoupením o podivném Norovi, co nerad chodí do přírody a je přesvědčený, že tam venku nenacházíme sami sebe, ale naopak předstíráme své méně komplikované já. Jeho kniha o zápolení s norskou přírodou vyjde v květnu 2020 i v češtině. Pokud je Are coby autor alespoň z poloviny tak zábavný jako naživo, mají se jeho čtenáři rozhodně na co těšit.

Za motto své kampaně si Norové zvolili verš básníka Olava H. Haugeho, který se v anglickém překladu „The Dream We Carry“ stal součástí hlavního vizuálu. Norové měli sen představit svou literaturu a kulturu v nejlepším světle a napjali všechny síly, aby se jim to ve Frankfurtu podařilo. Lze potvrdit, že tento sen si splnili.

© Jitka Jindřišková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1164x

Inzerce
Inzerce