Meijer, Eva: Řeč zvířat

Meijer, Eva
Řeč zvířat

recenze přírodní vědy

Inteligenci, spolupráci, či dokonce sebevyjádření. Především to nachází autorka v knize o zvířecí komunikaci, kterou zasazuje do širších filozofických kontextů. A zvířecí schopnosti si umělecky i trochu dotváří.

„Bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví“
Eva Meijer
: Řeč zvířat: ... a můžeme jí rozumět? Přel. Veronika Havlíková ter Harmsel, Grada, Praha, 2019, 144 s.

Otázkou, zda dokážou zvířata komunikovat a nakolik jejich řeči rozumíme, se dlouho zabývaly hlavně mýty a pohádky, v nichž stačilo zkonzumovat kus speciálního hadího masa, a člověk hned získal schopnost rozumět jazyku nejen zvířat, ale i rostlin. Kromě toho vycházejí kuriózní knihy, třeba Kdyby zvířata mohla mluvit (CLV, Bielefeld, 1992), v nichž jako by promlouvaly jednotlivé živočišné druhy, ale jen proto, aby potvrdily kreacionistickou ideologii autora, počítačového inženýra Wernera Gitta. Zároveň ale lidé z praxe vyvíjejí – zvláště pomocí tzv. „pozitivního posilování“ – účinné techniky, jak komunikovat alespoň s těmi zvířaty, s nimiž každodenně přicházíme do styku. K tomu vychází i četné příručky o tom, jak „hovořit“ se psy, koňmi či kočkami.

Důkaz na každém kroku
Postupně se ale zlepšuje rovněž naše chápání zvířecí komunikace jako takové. Velmi užitečný souhrnný přehled nabízí kniha Řeč zvířat: ... a můžeme jí rozumět?, kterou sepsala holandská umělkyně, spisovatelka, filozofka, zpěvačka a autorka písní Eva Meijer. V knize prochází napříč živočišnou říší a takřka na každém kroku nachází příklady sofistikované inteligence, spolupráce, či dokonce sebevyjádření. Netopýři pějí písně, které jsou svojí strukturou stejně složité jako lidské věty. Papoušci prý s námi dokáží mluvit lidskou řečí o matematických problémech. Psi rozumějí gramatice našeho jazyka a dorozumívají se pachovými vzorci, které mají vlastní gramatiku. Psi a jejich lidé navíc při navázání očního kontaktu produkují „hormon lásky“ oxytocin. Psouni prérioví detailně popisují návštěvníky na svém území (v případě člověka velikost, barvu oblečení nebo to, zda je vybaven deštníkem či pistolí). Některé kobry vrčí, a to nízkými tóny. Samci krakatice dokonce dokážou každou polovinou svého těla současně vysílat protikladné signály: jednou vyzývat samici k páření a druhou zahánět soka…

Autorka obsáhle líčí, jak mezi sebou různí živočichové navzájem komunikují: jak upozorňují na nebezpečí (u sýkorky černohlavé prý stupeň ohrožení signalizuje počet slabiky „dý“, kterou může zopakovat i patnáctkrát za sebou), jak se identifikují (psouni prostřednictvím čehosi, co připomíná francouzský polibek) nebo kterak se zdraví (paviáni si údajně vzájemně podrží penisy). Na okraj ale zmiňuje i příklady, které by se daly interpretovat jako pokusy o komunikaci s vyššími silami, jako je pozorovaný rituál, při němž paviáni sedí u vodních tůněk a v tichosti do nich hledí, než se odeberou na místo noclehu. Široce potom líčí i komunikaci a spolubytí zvířat s lidmi. Od těch, která se naučila vyslovovat skutečná lidská slova (jako slon Batyr, který prý skládal až 20 různých vět), až k těm, jež v interakci s námi žertují, jako pes, který při tréninku nepřinese cvičnou činku, ale záměrně třeba víko od popelnice.

Bytosti, na jejichž vůli záleží
U klasických vědeckých experimentů se autorka často snaží obrátit perspektivu a zvířata líčí jako aktéry, kteří si vycvičili nás. Spatřuje v nich samostatné bytosti, na jejichž vůli a povaze záleží, jestli budou vykonávat to, co po nich chceme. Když chtěli Američané udělat z velbloudů bojová zvířata, ti se chovali tak vzpurně, že armáda akci prohlásila za pouhý experiment, který ukončila – byli to ale velbloudi, kdo z tohoto pokusu udělal neúspěšný experiment, podotýká autorka. (Dodejme ale, že zvláště v antice se velbloudi k válčení využívali, a dokonce byli některými doporučováni právě proto, že byli méně plaší než koně). Se sympatiemi se autorka rozepisuje o neortodoxních badatelích jako Marc Bekoff, který například tvrdí, že zvířata rozeznávají dobro a zlo. Nebo o těch, jež se kvůli svému studiu téměř vzdávají života mezi lidmi, aby mohli pozorovat zvířata v přirozeném prostředí. To byl případ amatérské ornitoložky a hudebnice Gwendolen Howardové (1894–1973), jež žila v chatce, kterou mohli kdykoli navštěvovat a opouštět ptáci. (Pro Meijerovou byl její osud tak fascinující, že jej zpracovala i formou románu.)

Další neortodoxní vědkyní, jejíž práci autorka vyzvedává, je etoložka specializující se na primáty a delfíny Barbara Smutsová. Ta mimo jiné v Keni a Tanzanii pětadvacet let zkoumala paviány. Na začátku výzkumu se prý snažila k paviánům postupně přibližovat, aby si udělala lepší představu o jejich chování. Šla k nim, a jakmile se od ní začali odvracet, zastavila se a čekala, až se uvolní, aby zase o kousek postoupila. Tato strategie nevedla téměř k žádnému pokroku. Po čase objevila, jaké signály si paviáni dávají, když přijde moc blízko (matky přivolávaly děti, ostatní na sebe posunkovali), a naučila se zastavit dřív, než se napětí vystupňuje natolik, že paviáni utečou. Paviáni si na její přítomnost postupně zvykli. Odborně se tomu říká habituace, což znamená, že paviáni (či jiná divoká zvířata, která nejsou na člověka zvyklá) se přizpůsobí člověku, který je přišel pozorovat. Smutsová to však vnímala opačně: to ona se musela přizpůsobit, aby mohla jít se skupinou, paviáni prostě dál žili vlastním životem. Během doktorského výzkumu se Smutsová učila, že jako zkoumající musí být pokud možno neviditelná. Od paviánů se ale naučila něco jiného: „Paviáni jsou společenská zvířata a ignorování není v jejich způsobu komunikace neutrální. Když se na Smutsovou nějaký pavián obrátil, naučila se, že je lepší navázat krátký oční kontakt a zavrčet než paviána ignorovat; když dodržela tuto paviání etiketu, pavián pokračoval v tom, co právě dělal. Když paviána ignorovala, vysílala signál, kterému nerozuměl, čímž se napětí stupňovalo. Když mu dala najevo, že ho vidí a nemá nic špatného v úmyslu, přijali to paviáni jako znamení respektu (zdvořilost je pro paviány důležitá, především když se neznají, dobří kamarádi se nemusí tak rozsáhle zdravit)… Paviáni poznali, že Smutsová je klidný člověk bez zlých úmyslů, a ona se naučila pohybovat jako oni. Tím, že se s nimi pohybovala, naučila se postupně vnímat své okolí jako pavián.“ V tomto smyslu jsou pak zvířata, jež zkoumala, dávána lidem skoro za vzor: „Kromě toho, že se Smutsové daří nahlédnout do intimního života paviánů, dozví se také něco o tom, co je to být skutečnou součástí skupiny. Jako lidé nejsme zvyklí koordinovat ve skupině své pohyby s ostatními. Nejsme ani zvyklí sladit svůj život s přírodou či zemí. Ve skupině paviánů zažívala, jaké to je být součástí něčeho, co je větší než ona. Sama sebe, své tělo a myšlenky také vnímá jinak, jako primát patřící do skupiny primátů.“

Právo cestovat metrem
Jestliže někteří myslitelé dnes uvažují o rozšíření či přehodnocení konceptu lidských práv, pak Meijerová v závěru knihy uvádí příklady, kdy podle ní některá zvířata, aniž by čekala na svolení, sama účinně uplatňují svoje práva. Například pouliční psi, kteří se v Moskvě vozí metrem. Ti žijí na periferii, odkud pravidelně jezdí metrem do centra, protože se tam dá najít víc potravy. Někdy je dovnitř pustí lidé, ale častěji sami proklouznou turnikety, když je nával. Tím (ať již úmyslně, či neúmyslně) si osobují právo na cestu metrem a zpochybňují, že je určeno pouze lidem. „Svým chováním také ovlivňují panující stereotypy o potulných psech, jsou chytří a šikovní. Psi se chovají slušně; klidně si sednou na lavičku nebo pod ní. Jejich fotografie se šíří po internetu a díky tomu začali lidé ve větší míře o pouličních psech uvažovat jinak.“ Dále autorka zmiňuje myslitele, kteří v podobném duchu tvrdí, že při budování naší ekonomiky hrála zvířata velkou roli, a proto bychom je měli považovat za členy dělnické třídy.

V některých rysech Meijerová trochu podceňuje lidskou civilizaci: kupříkladu při sportu, tanci či velkých politických shromážděních kolektivně koordinujeme svoje pohyby s ostatními velmi dobře. U zvířat zase někdy ve své exaltaci možná přehání opačným směrem. Primárně kniha pojednává o zvířecí komunikaci, vcítění a spolupráci, nebo maximálně o tom, jak zvířata pomocí sofistikovaných strategií vyhlašují falešný poplach, aby se následně mohla chopit kořisti. Méně se v ní dozvíme o tom, že se ve zvířecí říši setkáme i s jinými, méně přitažlivými jevy, jako je pomalé a kruté zabíjení, kanibalismus nebo plánované či promyšlené vyhlazování sousedních tlup, což provádí tvor nám blízce příbuzný – šimpanz učenlivý. (Přitom i tyto koordinované akce pravděpodobně vyžadují vzájemnou komunikaci v rámci tlupy.) A dokonce i u mírumilovných šimpanzů bonobo vědci konstatují, že zvláště samice se v některých podmínkách projevují až přehnaně agresivně (spoluvinu zde ovšem někdy nese člověk: velmi krutě se totiž chovají zejména v lidském zajetí). V tomto smyslu je obraz, který autorka předestírá, trochu idealizovaný. Její vyjádření o tom, že si zvířata sebevědomě „osobují“ nějaké právo, pak může působit až nechtěně komicky. Byly ovšem doby, kdy podle převládajícího mínění působily směšně i myšlenky o hlasovacím právu pro ženy. Možná tedy tato kniha vizionářsky ukazuje cestu, jak budeme ke zvířatům přistupovat v budoucnosti, kdy snad budeme lépe naslouchat tomu, co nám chtějí sdělit, a budeme brát větší ohled na jejich potřeby a touhy.

 

Na podobné téma:
František Šusta
: Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct
Gabby Harrisová: Od delfína ke psovi a zpět k člověku
Thomas E. Heinzen, Scott O. Lilienfeld, Susan A. Nolan: Kůň, který uměl počítat
Zdeněk Veselovský: Etologie
Hana Müllerová, David Černý, Adam Doležal a kol. Kapitoly o právech zvířat
Stanislav Komárek: Ochlupení bližní

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 961x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce