Kaprálová, Dora

Kaprálová, Dora

rozhovor beletrie česká

„Stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces,“ říká spisovatelka Dora Kaprálová, která už přes deset let žije v Berlíně a své odpovědi mi posílala z jednoho maďarského ostrova uprostřed Dunaje…

Ostrov pro mě není žádná metafora

Na otázky týkající se její loňské povídkové knihy Ostrovy, záliby v boření hranic mezi literárními žánry či míry autobiografičnosti jejích textů odpovídala spisovatelka, publicistka a dokumentaristka Dora Kaprálová (nar. 1975), která si v literatuře dle vlastních slov cení především autenticity, řemesla, intuitivního psaní a intimního ručení.

iLiteratura: Už od roku 2007 žijete se svou rodinou v Berlíně. Co vás přimělo vyměnit rodné město B(rno) za jiné?
Dora Kaprálová: Na tuhle otázku odpovídám pokaždé jinak a pokaždé mi to připadá tak nepravděpodobné, že odpovím raději jen takto, ať se zbavím podezření, že neodpovídám pravdivě.

iLiteratura: Jak těžké bylo v cizí zemi, jejíž jazyk jste se teprve začala učit, najít si své místo?
Dora Kaprálová: Šlo o zdlouhavý, ale zpětně viděno ozdravný proces. Když jsem s nedávno zesnulým Petrem Králem před devatenácti lety točila v Paříži jeden ze svých prvních radiodokumentů Konec světa už dávno je, řekl mi mimo jiné, že ho pobyt v cizině naučil pozornosti vůči světu. Tu větu jsem si zapamatovala. Odmalička mě vzrušovalo slovo exil, ta hrůzosměšná konfrontace s neznámým. A to přesto, že za vzrušující považuju vlastně už jízdu městským vlakem, někdy se dokonce spokojím i s cestou k popelnicím ve vnitrobloku. Ale stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces. Znejistíte a zjistíte, kolik se v té vaší nejistotě skrývá intuitivního vnímání světa, jakoby z nějakého pradávna. A to hlavně během všedních situací, kdy si nejste jisti vůbec ničím a je to až zoufale úlevné. Tohle právě píšu z maďarského ostrova na Dunaji, z chatařské osady obývané jednou docela uzavřenou komunitou. Abych se tady se staršími domorodci vůbec domluvila, snažím se ke každému svému slovu najít to jejich slovo. Dneska jsem si takhle šla půjčit k sousedům připínáčky a půjčila jsem si je v maďarštině, jen mi to trvalo asi pět minut, než pochopili, co od nich vlastně chci. Moje nevědomost je komická, vyčerpávající a současně – to už se opakuju – nebešťansky osvobozující. Je to jako znovu se narodit. Sylvie Richterová mi nedávno napsala: „Jednoho dne se ukáže, na kolik identit vlastně máme.“ Je to tak. Hra na to, kde všude je naše doma. A ta hra je uvnitř vážná.

iLiteratura: V roce 2016 jste vydala Berlínský zápisník, v němž reflektujete zhruba dva roky svého života v německé metropoli. Je vám deníková forma blízká, třeba i jako čtenářce?
Dora Kaprálová: O tom jsem nikdy nepřemýšlela. V literatuře je mi ale blízká autenticita, řemeslo, intuitivní psaní a intimní ručení. Takže možná ano. Berlínský zápisník jsem nicméně nepsala s tím, že to vydám. Šlo o fragmenty psané na web Druhého města a do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, že by se to mělo vydat.

iLiteratura: Když Česko-německý fond budoucnosti v roce 2017 poprvé uděloval novinářské ceny reportérům, kteří svými příspěvky napomohli porozumění mezi oběma státy, odnesla jste si hned dvě z nich. V čem spatřujete obecný význam podobných ocenění a co přinesl jejich zisk vám osobně?
Dora Kaprálová: Myšlenka té ceny je bez ironie velmi záslužná a ušlechtilá. A ušlechtilé je i to, že jde o finanční ocenění. Za peníze jsem odjela s dětmi a přáteli na ostrov v Chorvatsku, takže mi cena přinesla radost z potápění a dlouhé pohledy na moře. A údiv, že se někomu líbilo, co jsem napsala a natočila, přestože to nebyla novinařina, šlo spíš o esej a o příběh. Ale právě proto mě obě ty ceny potěšily. Při vší úctě k řemeslu asi ráda bořím hranice.

iLiteratura: K napsání vaší první prózy, Zimní knihy o lásce, vás inspirovalo dílo již zesnulého maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, konkrétně jeho kniha Jedna žena. Jaký máte vztah k Maďarsku a s jakými pocity případně sledujete tamní současný společensko-politický vývoj?
Dora Kaprálová: Vývoj v Maďarsku je dost pitomý a podle mých blízkých maďarských přátel i předvídatelně logický v tom, že někteří divocí Hunové mají nejspíš rádi diktátory.

iLiteratura: Maďarsko také bude čestným hostem letošního Měsíce autorského čtení. Petr Minařík je toho názoru, že vedle slovenské literatury je nám v Evropě velmi blízká právě ta maďarská. Souhlasila byste s ním?
Dora Kaprálová: Jde možná o Petrův neškodný manažerský trik, ale ano, souhlasím, protože je mi ten festival moc sympatický.

iLiteratura: Vaší nejnovější knihou jsou loňské Ostrovy. Jak dlouho jste na ní pracovala a nakolik bylo obtížné dát jí finální tvar? První texty jste prý psala původně pro rozhlas?
Dora Kaprálová: Myslím, že to trvalo opět dva roky. A prvních sedm textů jsem napsala a namluvila pro Vltavu v rámci cyklu „Ostrovy Dory K.“. To byl nápad Mileny M. Marešové. Měla jsem vlastně původně psát něco o české literatuře.

iLiteratura: Proč jste se rozhodla nazvat knihu právě Ostrovy a využít „ostrovní metaforou“ i při pojmenování jednotlivých textů? Mimochodem, motiv ostrova a jeho hranic využil i Milan Děžinský ve své básnické sbírce Obcházení ostrova, za kterou později dostal jednu z cen Magnesia Litera...
Dora Kaprálová: To je od Milana Děžinského milé, že ten motiv použil, a tuším, že dřív než já. Byla to náhoda, ale máme naše texty vzájemně v úctě.
Ostrov pro mě není žádná metafora, je to spíš doslovnost. Žila jsem ostrovním životem, a tak jsem psala ostrovní knihu.

iLiteratura: Jeden příběh, tady nazvaný Ostrov ohraničeného porozumění, jehož hrdinka líčí schůzku cizího nesourodého páru, jste vyprávěla už v Berlínských zápiscích. Je pro vás něčím výjimečný, nebo se zkrátka hodil do nové knihy?
Dora Kaprálová: Hodil se mi tam, protože byl o porozumění a jeho hranicích. Bylo mi líto, že je v Berlínském zápisníku tak ztracený a nepatrný. A taky jsem chtěla, aby kniha obsahovala 21 textů, protože 21 gramů váží duše, a když už ta kniha nemohla fyzicky vážit 21 gramů, tak jsem si aspoň přála, aby každý text znamenal jeden gram duše. Pro mě je to kniha o duši. Navíc i do Berlínského zápisníku prostoupil jeden text zase ze Zimní knihy. Mně se to tak asi líbí, že jeden text prostě přeskočí do další knihy, je to taková červená niť.

iLiteratura: Označila byste Ostrovy za soubor povídek? Někteří jsou toho názoru – padlo to například na loňské První bilanci v Ústavu pro českou literaturu AV ČR z úst literárního kritika Martina Lukáše –, že jde spíš o jakési beletrizované reportáže?
Dora Kaprálová: Ivan Wernisch kdysi někde napsal, že není dobrá nebo špatná kniha, ale dobrý nebo špatný čtenář. Často jsem to citovala, když jsem ještě sama psala kritiky a recenze. Tak nějak flagelantsky jsem to používala. Je to milá, silná věta a připadá mi pravdivá.

iLiteratura: V knize ostatně najdeme i následující větu: „Protože jen to, co je prožité, se počítá.“ Dalo by se říct, že je to vaše spisovatelské krédo?
Dora Kaprálová: To spíš ani ne. Kdybych doslovně prožila všechno, o čem píšu, byla bych asi polomrtvá hrůzou. Prožívám ale odrazy příběhů a jejich zrcadlení.

iLiteratura: Ať už nazveme oněch jednadvacet textů shromážděných ve zmíněné knize jakkoliv, většina z nich má jedno společné – jsou vyprávěny v první osobě a objevují se v nich zhusta autobiografické motivy. Nakolik jsou tedy vámi vyprávěné příběhy autentické?
Dora Kaprálová: Bývá autentické jen to autobiografické? A naopak? Nevím…

iLiteratura: Ptám se i proto, že třeba u povídky Ostrov ohraničené sklíčenosti jsem si jako čtenář upřímně přál, aby šlo o pouhou fikci…
Dora Kaprálová: No vidíte, to já taky.

iLiteratura: Opakovaně se tu objevují zmínky o snech. Hraje ve vašem životě a tvorbě snění důležitou roli?
Dora Kaprálová: Jak kdy. Dnes se mi po dlouhé době zdálo, že sjíždíme tobogánem přistaveným k věži kostela na katolickou mši: celá moje rodina a přítelova rodina. Ty tobogány byly čtyři a mně bylo jasné, že když nenastoupíme do správného tobogánu, strašně se dole potlučeme a možná tu jízdu ani nepřežijeme. Byla bych to zapomněla, ale připomněl jste mi to otázkou a tím ten sen zvýznamnil, možná už napořád.

iLiteratura: Hodně příběhů se odehrává krátce po vašem příchodu do Berlína, ale najdeme tu i zážitky odjinud. Zaujala mě třeba historie chatařské kolonie Menedék na skutečném ostrově blízko Budapešti (zase to Maďarsko!). Jak jste jej objevila?
Dora Kaprálová: Zrovna sedím na terase chatky na dunajském ostrově a pozoruju naše dvě želvy: Apokalypsu a Chilly con Carne. Líbí se jim tady. Mým dětem taky. Menedék znamená maďarsky Útočiště, je to krásné slovo a poradila mi ho výborná kamarádka a překladatelka Esterházyho do slovenštiny Renata Deáková. I tenhle ostrov jsem objevila díky ní. Osada se ale ve skutečnosti jmenuje jinak.

iLiteratura: O čem je vlastně povídka Ostrov ohraničené nekonečnosti?
Dora Kaprálová: O ležaté osmičce. A její ohraničenosti. Malé děti říkají rodičům, bez tebe tady nechci být, někdy tvrdíme podobné nesmysly i v partnerském vztahu. Bůhví, kdo nekonečnost v matematickém smyslu vůbec vymyslel a proč… V důsledku je nám to totiž k ničemu. O tom je možná ta povídka beze slov, o elipsovitě uzavřeném přechodu hranice do jiné řeči a do jiného světa.

iLiteratura: „Posledních pár roků nemám ráda ironii a hejtování upřímně nenávidím,“ píšete v jedné ostrovní povídce. Musím se tedy zeptat: co vy a sociální sítě? To je přece semeniště obojího…
Dora Kaprálová: Pragmaticky viděno představují sociální sítě nekonečný přísun informací, drbů, příběhů. Ty se míchají s reklamní komunikací podomních obchodníčků a narcistních éterických bytostí bez těl. Při nepozorném používání hrozí ale skutečná ztráta soudnosti, a hrozí i to, že budeme konfrontování s hejty nemocných jedinců. Nebo že zjistíme různé nevinné bizarnosti, jako že v Etiopii žije tříoká slonice Sibylla. A z toho máme po celý den neklid v duši, anebo nás to rozesměje jako pytlík smíchu z poutě.

iLiteratura: Má podle vás povolání spisovatele v době, kdy si úspěch žádá chytrost podomního obchodníka a všechno začíná a končí u čísel a ne u písmen, abych parafrázoval vaše slova z knihy, ještě nějakou zvláštní prestiž?
Dora Kaprálová: To záleží, co kdo vnímá pod slovem prestiž. Kdo píše, bývá často ego-maniakem anebo docela neškodným bláznem, co prostě nemůže jinak. A zhusta se to tak nějak různě prostupuje, přelévá…
Já bych třeba byla momentálně možná míň spokojená, kdybych nepsala, protože ať se snažím komunikovat sebevíc, přece jen mi to jde nejlíp právě teď s vámi, kdy špačkuju do počítače na terase v Menedéku, chataři se toulají kolem a já na ně jen houknu zpoza stromu sziasztok, oni odpoví szia a zase prchnou. Ale nevylučuju, že když mě to přestane bavit, budu si hledat něco jiného, jen si teď nedokážu vybavit, co by to mělo být. Kajak je třeba jako psaní. A spaní je jako psaní.

iLiteratura: Literární kritici nešetřili v případě Ostrovů chválou, Ondřej Horák je dokonce označil – připomínám, že vyšly v září – za „letos první českou beletristickou knihu, která opravdu stojí za pozornost“. O to víc mě pak zaskočilo, že se neobjevily mezi půltuctem titulů nominovaných na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. Překvapilo vás to taky?
Dora Kaprálová: Mě spíš mile překvapilo, jaké ohlasy měly Ostrovy a že mě sami od sebe začali oslovovat překladatelé. A když třeba Sylva Richterová, které si moc vážím, objevila některé interpretační zatáčky, které by mě samotnou nenapadly. A vnímala i ten nezáludně feministický pohled na svět.
Pro mě je psaní způsob komunikace, vnitřní nutnost, snaha o rozhovor, který jinak neumím vést. Mimiku ve tváři mám často spíš klaunskou, což je někdy na škodu, když třeba potřebuju něco praktického vyřešit a místo toho, abych jednala nějak rázně, pragmaticky nebo tak, vymýšlím si dál ty svoje „humory“, a pak se divím, že mě nikdo neposlouchá.
Ale potěšilo mě, jak si recenzenti vesměs libovali v tom, že je to něco „navzdory mainstreamu“. Přičemž mně by samozřejmě nevadilo, kdyby moje psaní bylo mainstreamové, že jo… Takže z tohoto pohledu jsou ty ceny celkem irelevantní. I když připouštím, že je to taková praktická věc, něco jako pořídit si mercedes a párkrát se v něm projet a udělat si u toho selfíčko.
Ale teď vážně: možná by těch cen mělo být víc a mohly by být trochu diferencovanější: totiž nějaké ty pro mainstreamovou, čtenářsky vděčnou, žánrovou literaturu, a pak nějaké ty jiné, pro knihy, které se píšou navzdory tomu všemu. Takto máme jednu smíchaninu a nejsem si jistá, zda to podává obraz o celé české literatuře. Hodně se v té souvislosti mluvilo o Borkovcově knize [Petříček Sellier & Petříček Bellot; pozn. PN], která se mi mimochodem moc líbila. A vím, že svou prózu schválně zařadil do publicistiky, což mě potěšilo. Protože tak jako jsou Ostrovy publicistice na hony vzdálené, tak jsou Borkovcovy texty ryze publicistické, stačí mít jen trochu empatie.

 

© Petr Nagy
foto © Dirk Skiba

Diskuse

Vložil: Metelka, 07.07.2020 10:59
Kaprálová, Dora
Teda, ta sedla. Chudák pan moderátor z První bilamce...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 796x

Inzerce