Mandys, Pavel: Praha město literatury

Mandys, Pavel
Praha město literatury

recenze literární věda

Mandys v knize většinou reprodukuje fakta dobře známá i z mnoha starších publikací, záslužně k nim ale dodává vývoj obrazu Prahy u zahraničních beletristů po roce 1989. Publikace má především propagační účel, ale v rámci žánru, který mu byl předem vymezen, udělal autor asi maximum možného.

O literární Praze pozitivně
Pavel Mandys
: Praha město literatury. Městská knihovna v Praze, Praha, 2012, 95 s.

18. června proběhl v Městské knihovně křest publikace Praha město literatury. Jde o součást projektu, který má za cíl „nejenom podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech. Jednoduše, připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.“ Kniha, jejíž sepsání bylo svěřeno Pavlu Mandysovi a kterou lektorovalo několik literárních historiků z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, má mimo jiné tvořit přílohu k přihlášce navrhující Prahu za jedno z „kreativních měst“, vyhlašovaných organizací UNESCO (během akce byly prezentovány dvě obdobné publikace o Dublinu a Edinburghu, které autorovi byly částečnou inspirací).

Mandys v knize většinou reprodukuje fakta dobře známá i z mnoha starších publikací (dodejme, že z těch významných chybí v uvedeném seznamu literatury hlavně antologie Město vidím veliké... : cizinci o Praze z roku 1940). Nově k nim ale dodává zvláště vývoj po roce 1989, věnuje se tedy vlně převážně anglosaských mladých adeptů literárního umění, kteří v devadesátých letech přicházejí do Prahy a pobývají zde krátce či dlouhodobě a píší knihy Prahou inspirované (jako Gary Shteyngart, Michael Chabon, Arthur Phillips či Holanďan Leon de Winter). Autora doplňme jen v tom, že „reflexi Prahy v novinkách zahraniční prózy“ byl věnován – ve své době objevný – stejnojmenný cyklus ČRo 3 – Vltava připravovaný Alešem Knappem, který ovšem bohužel zřejmě neměl žádný písemný výstup, na webových stránkách rozhlasu není dostupný a o jeho opakování se podle redaktora Vltavy Jiřího Kamena zatím neuvažuje. Dodat můžeme ještě to, že v Praze žije (a na Karlově univerzitě učí) také irský básník Justin Quinn, jehož sbírka Soukromí byla inspirována jeho pobytem na Jižním Městě. Ovšem i samotná panelová sídliště zůstala mimo oblast Mandysova zájmu, zmiňuje pouze literární topologii historického centra a pak čtvrtí jako Letná (Emil Hakl), Vinohrady, Žižkov (D. Hodrová, J. Rudiš) či Dejvice (Petr Šabach) (obsáhleji se literárním dílům spjatým s jednotlivými částmi Prahy věnovala Daniela Hodrová v knize Citlivé město (eseje z mytopoetiky), která v bibliografii také schází).

Celá Mandysova kniha má především propagační účel, a proto je vesměs laděna pozitivně. I když v ní najdeme pojednání o četných slavných zahraničních návštěvnících Prahy z minulých dob (včetně Chateaubrianda, Hanse Christiana Andersena či Ingeborg Bachmannové), autor raději vynechává ty západní cestovatele, kteří slovanské Pražany ambivalentně líčili jako bytosti komunikující „barbarskými, ale zvučnými zvuky“, jako „horkokrevný, vznětlivý a poetický národ“, nebo kteří v nich nacházeli „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“. Možná i proto v knize chybí zmiňovaná sídliště, s nimiž se nejen v literatuře stále pojí především negativní stereotypy.

Kniha poskytuje také solidní přehled o dnes existujících hospodách a kavárnách, zvláště těch, které jsou důležité pro literární život Prahy, o současných literárních cenách, pražských nakladatelstvích či knihovnách. Bohužel tam, kde se autor snaží vyjmenovat, která zasloužilá instituce dostala kterou cenu, se jeho text trochu mění v jakési cvičení z kombinatoriky. Přitom možná zajímavější než vyjmenovávat zásluhy a získaná ocenění Národní knihovny by podle mne bylo bývalo poukázat na to, jaké stopy Klementinum zanechalo v krásné literatuře, od Jorge L. Borgese přes Miloše Urbana až k Michalovi Ajvazovi (dodejme ale, že v jiných souvislostech se jména těchto autorů v knize vyskytují). Je ale možné, že zde po autorovi vyžaduji něco, co překračuje celkový rozsah i žánr, který mu byl předem vymezen. V jeho rámci asi vykonal maximum možného, neboť vytvořil publikaci přehlednou a srozumitelnou, která vytčené cíle snad bude celkem dobře naplňovat.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: janluk, 28.06.2012 09:44
Mandys, Pavel: Praha město literatury
Odkazuji na připojenou ukázku, která se týká právě diskutovaných autorů.
Vložil: Milan Valden, 27.06.2012 20:49
Mandys, Pavel: Praha město literatury
K Leonovi de Winter: ta formulace je recenzentova, v knize píše Pavel Mandys přesně toto (strana 66): "Další a další evropští i zámořští spisovatelé přijíždějí do Prahy, aby objevili některou z těchto jejích tváří /o tom v textu výše/. Holanďan Leon de Winter v groteskní próze Hoffmannův hlad (1990)... líčí tragikomické osudy holandského velvyslance v Praze těsně před rokem 1989 a v průběhu sametové revoluce."
Vložil: jovanka šotolová, 27.06.2012 19:35
Mandys, Pavel: Praha město literatury
U Sylvie Germainové je zajímavé to, že o Praze a další české tematice začala psát v podstatě až po návratu do Francie (s výjimkou La Pleurante des rues de Prague, která vyšla už r. 1991).
Vložil: Milan Valden, 27.06.2012 16:57
Mandys, Pavel: Praha město literatury
Ano, o Sylvii Germainové se v knize píše na straně 66 (kapitola Šeď a zanedbanost, ve které se píše o Rothovi, Updikovi a Banvillovi), zmíněny jsou její knihy Plačka pražských nocí, Nekonečnosti a Úlomky soli, které tvoří volnou "pražskou" trilogii. Citován je také její výrok: "V Paříži jsem sice byla... v centru dění, ale v Praze jsem pronikla do sebe samé."
Vložil: Magda de Bruin, 27.06.2012 15:10
Mandys, Pavel: Praha město literatury
Rozumím tomu dobře, že i Leon de Winter patří k autorům, kteří "v devadesátých letech přicházejí do Prahy a pobývají zde krátce či dlouhodobě a píší knihy Prahou inspirované"? Jeho "Hoffmanův hlad" totiž vyšel už v roce 1990, a že by De Winter kdy pobýval v Praze (snad kromě nějaké krátké turistické... návštěvy), se v jeho životopise nikde nedá najít (vedle toho je samozřejmě víc nizozemských autorů, v jejichž díle hraje Praha roli - z těch do č. přeložených mě namátkou napadá Procedura Harryho Mulische). Zajímalo by mě ještě, zda se v publikaci kromě těch Anglosasů zmiňuje i např. Sylvie Germain a její ryze pražský román "Immensités" z roku 1994.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2506x

katalogy

štítky k článku

Inzerce