Německy psaná literatura na Světě knihy 2017

Německy psaná literatura na Světě knihy 2017

aktualita beletrie zahraniční

Na 23. ročník mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy přijel do Prahy úctyhodný počet zahraničních autorů včetně těch německy píšících. Ti však letos nepoutali takovou pozornost, jakou by si organizátoři i milovníci německy psané literatury nejspíše přáli.

Za odlivu

Už jedenáctým rokem se v rámci pražského knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy konala i zavedená německojazyčná sekce lakonicky nazvaná Das Buch (Kniha). Řada autorských čtení, kterou společnými silami připravují zástupci Goethe-Institutu, Rakouského kulturního fóra a Švýcarského velvyslanectví v Praze, ale letos příliš netáhla. Slušně se sál zaplnil jen při čtení prozaika Gregora Sandera (nar. 1968).

Das Buch aneb Nikde nikdo
Pro germanistu či obecně čtenáře německy psané literatury je to smutný pohled: Literární kavárna, nikoliv nejmenší, ale také nikterak přehnaně prostorný sál v pravém křídle Průmyslového paláce, je během čtení rakouské prozaičky Olgy Flor (nar. 1968) zaplněn sotva z poloviny. Patnáct posluchačů? Jen za předpokladu, že pozorovatel započítá i návštěvníky z řad organizátorů, tlumočnici a najatého fotografa. A zájem o následující čtení Švýcara Daniela Goetsche (nar. 1968) není o moc vyšší. Je snad na vině šibeniční odpolední termín, pro většinu pracujících přece jen poněkud brzký? Nebo počet přítomných pouze odráží skutečnost, že ani jednoho z autorů čeští čtenáři neznají?

I to jistě sehrálo roli, nízká návštěvnost je však svým způsobem příznačná pro celkovou situaci německy psané literatury na českém trhu. Je tu, ale posedává jen tiše v rohu a až na pár nadšenců si jí nikdo příliš nevšímá. Pro větší nakladatele zpravidla není dostatečně cizokrajná a sexy, aby se kvůli ní vyplatilo rozjet odpovídající reklamní kampaň, těm menším zase chybějí finanční prostředky a při propagaci se spoléhají jen na pomoc kulturních institucí či iniciativních překladatelů.

Buch

Ale taková už je zjevně doba. I krátká návštěva knihkupectví či letmé nahlédnutí do německé podsekce iLiteratury prozradí, že situace německy psané beletrie v českém překladu zdaleka ještě není zoufalá, třebaže kupříkladu oblíbené skandinávské produkci konkurovat nemůže. Přitom nelze říct, že by současné tvorbě našich sousedů chyběl drajv: Najdou se v ní ponuré apokalyptické vize, společenskokritické romány o uprchlících, autobiograficky motivovaná zúčtování s historickými křivdami a přirozeně také zcela obyčejné příběhy každodenního šílenství. Průřez současnými trendy nabídla trojice pátečních čtení, nahlédnout pod pokličku a dozvědět se, „jak napsat dobrý román“, pak bylo možné v průběhu stejnojmenné sobotní diskuse.

Cesty k Baltskému moři i do Prahy
Jména autorů, kteří na veletrhu postupně vystoupili v pátek, už zazněla výše, patří se je ale náležitě představit. Tuzemskému čtenáři bude nejvíce povědomé jméno německého prozaika Gregora Sandera, jemuž v češtině vyšly už dvě knihy – povídkové sbírky Ale já se tu narodil (Ich aber bin hier geboren, 2002, č. 2004) a Zimní ryby (Winterfisch, 2011, č. 2015). Do Prahy Sander přijel uvést třetí překlad, epizodicky laděný román Co by bylo (Was gewesen wäre, 2014, č. 2017), v rozhovoru s překladatelkou Terezou Semotamovou se však vrátil i k předchozímu povídkovému souboru: „V každé z povídek sebraných ve sbírce Zimní ryby jsem si dal za úkol alespoň jednou v ději navštívit Baltské moře. A tak vznikly texty odehrávající se na východoněmeckém pobřeží Baltu, na západoněmecké straně, ale také v Litvě, Švédsku či Finsku.“ Sám autor před sepsáním povídek jednotlivé lokality navštívil, aby si o nich vytvořil detailní obrázek. Díky sbírce se tak podíval do Laponska nebo se plavil na plachetnici z Gdaňsku do Petrohradu.

I prezentovaná novinka Co by bylo si dle Sandera vyžádala dvě pracovní cesty, obě do Budapešti. V maďarské metropoli totiž tráví dovolenou po boku svého přítele Paula čtyřicátnice Astrid. Před dobrými pětadvaceti lety se nicméně tatáž Astrid v tehdejší NDR bezhlavě zamilovala do muzikanta Julia. Co by bylo, kdyby se tehdy některé věci odehrály jinak? Sander ve dvou paralelně se odvíjejících časových rovinách seznamuje čtenáře s oběma Astrid, tedy dospívající dívkou i zralou a životem poznamenanou ženou, a nenápadně ukazuje, jak tehdejší socialismus promluvil do života jednotlivých osob a jak jeho ozvěna doznívá v jejich uších dodnes. „Volbou ženské perspektivy jsem šel do rizika,“ přiznal autor, který ale jedním dechem dodal, že to nakonec nebylo tak dramaticky složité, jak se zprvu obával. „Snažil jsem se myslet jako žena. Určitě jsem přitom podlehl některým klišé, ale snad se mi podařilo se řadě z nich také vyhnout,“ zadoufal.

O ponor do křehké psychiky mladé dívky se ve svém románu Ich in Gelb (Já ve žluté, 2015) pokusila též rakouská spisovatelka Olga Flor. Její hrdince je třináct, jmenuje se Alice jako hrdinka z knih Lewise Carrolla, na svém módním blogu ale publikuje pod přezdívkou nextGirl. Její příspěvky včetně doprovodných fotografií a komentářů dalších uživatelů tvoří vypravěčskou rovinu románu, jehož děj se točí kolem připravované módní akce v prostorách vídeňského přírodovědného muzea. S konkrétním rozklíčováním událostí má však čtenář poněkud potíže, neboť autorka – věrna způsobu zobrazování blogových zápisků – postupuje proti proudu času. Flor však navzdory tématu nenapsala knihu pro dospívající čtenáře. Více než svět módy či módních blogů ji totiž zajímal obecný problém vylhané online identity: „Zaměřila jsem se na otázku, co se děje s vlastním já, když se, jak je tomu v dnešní době běžné a někdy i profesně žádoucí, prezentuje na pěti či šesti různých mediálních kanálech současně a postupně uvěří lžím, které tam zveřejňuje.“

Buch Tématu nejednotné či rozpadající se identity se v románu Ein Niemand (Nikdo, 2016) chopil i třetí host dne, Švýcar Daniel Goetsch. Pro jeho protagonistu je nicméně změna identity především možností, jak uniknout tíživé realitě. Němec Tom Kulisch se v Berlíně stane svědkem dopravní nehody, při níž přijde o život Rumun Ion. Protože se oběti až nápadně podobá, považuje jej přítomná záchranářka za Ionova bratra a odevzdá mu jeho věci. Tom se chopí příležitosti, osvojí si nabídnutou totožnost a odstěhuje se z Berlína do Ionova útulného bytu v centru Prahy. Dokonce ani Ionovi nejbližší přátelé záměnu neprokouknou a před Tomem se tak otevírá možnost začít úplně nanovo. Tedy alespoň zdánlivě. Záhy se totiž ukazuje, že i Ion měl problematickou minulost a Kulischovi se jeho „kulišárna“ přestává zamlouvat. Goetsch v diskusi s překladatelkou Jitkou Nešporovou přiznal určitou inspiraci klasickým románem Stiller Maxe Frische, kterou nakladatel ještě zdůraznil podobným designem obálky, ihned ale upozornil, že boj o vlastní identitu je v obou románech vlastně protichůdného rázu: zatímco Kulisch s vděkem přijímá totožnost, která je mu nabídnuta, Frischův hrdina White o vnucovanou identitu Stillera nestojí a vše vehementně popírá.

Dobrý román je jako chlebová kulička
V sobotu německojazyčný program na veletrhu pokračoval diskusí na téma „Jak napsat dobrý román?“, kterou stejně jako loni moderovala novinářka Alice Horáčková. A k ruce jí byla hned trojice pozvaných autorů, přesněji řečeno jeden autor a dvě autorky. Tím, který by se časem možná mohl objevit i na českém trhu, je André Kubiczek (nar. 1969), neboť jeho román Skizze eines Sommers (Skica jednoho léta, 2016) pronikl až do užších nominací na Německou knižní cenu. Kubiczek v něm zachycuje „jedno léto“ svého dospívajícího, čerstvě šestnáctiletého alter ega Reného, který si prázdniny po boku přátel užívá se vším, co k tomu patří: dekadentní literatura, hlasitá hudba, cigarety, alkohol, ale také první lásky a zákonitě i zklamání. Reného otec totiž odjel na sedm týdnů na konferenci do Ženevy a matka před časem podlehla rakovině, a tak má mladík s odstávajícím pravým uchem a zálibou ve francouzských prokletých básnících takříkajíc „volnej bejvák“. Během krátké prezentace knihy na slovo poměrně skoupý autor mimo jiné uvedl, že k sepsání příběhů, které výrazněji čerpají z jeho vlastního života, jej teprve před pár lety přivedla jeho agentka. Do té doby, jak Alici Horáčkové s úsměvem potvrdil, mu jeho vlastní život nepřipadal dostatečně zajímavý.

Rakouskou literaturu v diskusi reprezentovala štýrská prozaička a básnířka Angelika Reitzer (nar. 1971), která do Prahy přivezla svůj poslední román Wir Erben (My dědicové, 2014). Jednou z jeho ústředních protagonistek je obyčejná, všední žena, zahradnice Marianne, jejíž život není v ničem vyloženě dramatický ani spektakulární, a jen těžko by se stal námětem hollywoodského filmu. Ale právě všednost a cit pro detail oslovily kritiky Rakušančina románu, jejíž styl podle prozaika Karl-Markuse Gauße v lecčems upomíná na klasika Adalberta Stiftera. Zahradnicí se ale Reitzerová navzdory detailnímu popisu jednotlivých úkonů nejspíš nestane. Pochází sice z venkovského prostředí a její rodiče si i proto dříve malovali, že agrárnímu sektoru zůstane nějakým způsobem věrná i profesně, jenže nestalo se a ona si tak kvůli románu musela řadu podrobností, například o roubování stromů, načíst v odborné literatuře.

Nejmladším hostem diskuse byla ve Švýcarsku žijící kosovská Turkyně Meral Kureyshi (nar. 1983). Ta na sebe strhla pozornost roku 2015 prozaickou prvotinou Elefanten im Garten (Sloni v zahradě), nominovanou na Švýcarskou knižní cenu. Na románu, v němž s užitím básnické licence zpracovává vlastní zkušenost brzké emigrace z Kosova do Švýcarska i pocity z neukotvených let, které následovaly, pracovala stěží uvěřitelných deset let. „Na konci jsem měla manuskript o 1600 stranách,“ pobavila publikum sympatická autorka. Obavu z rozsahu jejího románu ale čtenář mít nemusí, neboť výsledná kniha nemá v tisku ani sto padesát stránek. „Pracovat začínám vlastně až na konci, kdy při pročítání manuskriptu výrazně škrtám,“ vysvětlovala Kureyshi. Svou tvůrčí metodu přirovnala k vyhnětení malé chlebové kuličky z velkého pecnu chleba.

Útěk k tyranovi i drogy v nacistických bunkrech
Program tematické řady Das Buch se sice odehrával jen v pátek a v sobotu odpoledne, německy píšící autory však bylo možné potkat i během pořadů, za něž nezodpovídaly jednotlivé kulturní instituce, nýbrž samotná česká nakladatelství. Ten vůbec největší úlovek se – tedy minimálně co do počtu prodaných výtisků – podařil nakladatelské skupině Euromedia Group, respektive její značce Ikar. Na veletrh totiž zavítala švýcarská spisovatelka Corinne Hofmann (nar. 1960), autorka světového, před lety i zfilmovaného bestseleru Bílá masajka (Die weiße Massai, 1998, č. 2004). Šestapadesátiletá prozaička přijela do Prahy uvést svou pátou knihu Dívka s žirafím krkem (Das Mädchen mit dem Giraffenhals, 2015, č. 2017), v níž se navrací do období vlastního dětství a dospívání a přibližuje tak zájemcům, kým byla a čím si prošla, než se z ní stala „bílá Masajka“. Publiku v sále, které tvořily převážně čtenářky všech věkových kategorií, však prozradila i něco málo o tom, jak se její teď už dospělá dcera Napirai v dospívání vyrovnávala s tím, že jejím otcem je Afričan z buše, či zda má v plánu napsat ještě další knihy.

V Lapidáriu Národního muzea, kde se v průběhu veletrhu konalo hned několik knižních prezentací a diskusí, nabídla v sobotu dopoledne německá literární vědkyně Marion Tauschwitz pod záštitou Heidelbergu – města literatury uvedení do života a díla tamní básnířky Hilde Domin (1909–2006). Během přednášky, na niž si našlo cestu jen několik málo zájemců, Tauschwitz hovořila o složitém období exilu, trýznivém manželství se záletným Erwinem Walterem Palmem, ale také o poměrně paradoxní nepřímé pomoci ze strany karibského diktátora Rafaela Trujilla, který za druhé světové války nabídl prchajícím manželům i dalším evropským Židům útočiště v Dominikánské republice.

K období druhé světové války, avšak na opačnou stranu barikády, zabrousila také páteční diskuse nad knihou Totální rauš – Drogy v třetí říši (Der totale Rausch – Drogen im Dritten Reich, č. 2016) německého žurnalisty Normana Ohlera (nar. 1970). Autor přítomnému publiku ochotně vysvětloval, jak se ve 30. letech v Německu rychle rozšířily nebezpečné, ale společensky akceptované stimulanty (pervitin byl i v čokoládě pro služebné) či kdo seznámil Hitlera s jeho pozdějším osobním lékařem Theodorem Morellem, „injekčním mistrem nacistické říše“. A kdo snad ještě nezaznamenal, že se na českém trhu loni objevil první svazek rozsáhlé kafkovské biografie Reinera Stacha (nar. 1951) nazvaný Kafka – Rané roky (Kafka – Die frühen Jahre, 2014, č. 2016), měl na veletrhu možnost se alespoň v obrysech s jejím obsahem seznámit. Z textu se za přítomnosti překladatele a germanisty Vratislava Jiljího Slezáka četlo během sobotní prezentace.

Přesto zůstává výsledný dojem z ‚německé‘ účasti, zejména pak z programové řady Das Buch, poněkud rozpačitý. Po letech více či méně úspěšných prezentací byl mezi obvyklou šesticí pozvaných hostů letos jen jediný autor, jehož dílo je dostupné i v češtině. Čistě pro srovnání: roku 2016 šlo o dva autory, roku 2015 dokonce o čtyři a roku 2014 přijali pozvánku tři spisovatelé, jejichž texty byly už dříve nebo nejpozději při příležitosti jejich návštěvy zpřístupněny v českém překladu. Nejen v tomto smyslu se tedy 11. ročník Das Buch zařadil mezi ty slabší. Možnost zlepšit si náladu bude mít tuzemský čtenář už 29. května, kdy v pražském Goethe-Institutu vystoupí oceňovaný prozaik Ralf Rothmann (nar. 1953). Uvede zde české vydání svého hojně diskutovaného posledního románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017).

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložil: Jakub Ehrenberger, 06.06.2017 19:41
Německy psaná literatura na Světě knihy 2017
Milá Evo, děkuji Vám za reakci. Právě proto, že si dovedu představit, jak náročné je vše připravit, mě mrzí slábnoucí zájem veřejnosti i odborného publika, který dokládá i fotografie výše. Během Vámi zmiňované sobotní diskuse bylo v sále zhruba 25 návštěvníků. Odečtu-li organizátory, dostávám se k nějakým... 15-20 posluchačům. Možná jsou to z pohledu organizátorů uspokojivá čísla, ale já osobně bych si přál, aby byla vyšší, a proto zde o svém zklamání píši. A mohu to porovnávat nejen s několika předchozími ročníky či velmi dobrými návštěvami čtení v GI, ale třeba také s výrazně vyšší návštěvou veletržní prezentace maďarského prozaika G. Péterfyho, plném sále Lapidária při představení skandinávských autorů apod. Večerní termín v Lapidáriu jistě pomohl, konkrétně u skandinávské literatury nicméně nešlo o tolik oblíbené krimi autory, kde lze vysoký zájem automaticky předpokládat, ale tři typy knih, které se najdou i v literatuře německy psané - humorné sloupky, životopisný román a tituly pro děti. Všichni tři severští autoři (představení následně rozhovory a recenzemi i tady na iLiteratuře) souběžně či dříve vyšli v češtině, což myslím platilo pro většinu letošních skandinávských autorů na veletrhu. O německou literaturu s výjimkou Sandera a Hoffman letos zájem nebyl, a to i mimo rámec Das Buch: velmi řídce byly obsazeny i sály při čtení z poezie Hilde Domin v Lapidáriu, při prezentaci Stachovy biografie i prezentaci Totálního rauše, u všech tří si nicméně nízký zájem vysvětluji i tím, že šlo už o několikáté pražské uvedení těchto knih/překladů. Bývalo dobrým zvykem, že se na čteních sešla řada překladatelů a germanistů, letos - odhlédnu-li od J. Nešporové a T. Semotamové, které moderovaly - jsem si v publiku ze zavedených překladatelů všiml jen J. Zoubkové, ze zprostředkovatelů tam byly kolegyně M. Voslářová a J. Pražáková a na jednom čtení ještě Š. Krtková. U Sanderova čtení byla návštěva dobrá, tam jsem jistě ještě nějakou další tvář přehlédl, a neznám samozřejmě všechny, ale přijde mi, že to bývalo v minulých letech lepší. A kde byli studenti germanistiky, které by podobná akce měla zajímat? Nezdálo se mi, že by si na veletrh našli cestu. Je problém ve vstupném? V hluku z haly, který jsem kritizoval už před lety, a o němž se mluvilo i letos? Píšete, že nevydaní autoři jsou taktéž zajímaví, s čímž naprosto souhlasím, pro mě jsou dokonce zajímavější než ti, které už někdo objevil. Nicméně mezi návštěvníky je o tyto autory obecně nižší zájem, sál se před jejich čtením pravidelně vylidní = jsou méně zajímaví. To je logické, bylo tomu tak i dříve, ale podle mě tomu tak nebylo vždy. Co se změnilo? Zajímavé srovnání nabízí fotografie z počátků Das Buch a těch z posledních let. Navíc se dlouhodobě nedaří tato "neznámá" jména, která přijíždějí na veletrh, do RKF, či GI, následně prosadit i u nakladatelů, v posledních cca 6 letech v (nepřímé) návaznosti na návštěvu na veletrhu či v institutu vyšli, počítám-li dobře, jen Mahler, Haderlap, Stach a Stavarič, přičemž první tehdy ani nepřijel a poslední jmenovaný tu byl vydávaný už předtím. To samozřejmě nekladu za vinu jen organizátorům, kteří přivedli zajímavá jména, jež měla z mého naivního pohledu na českém trhu potenciál: Khider, Lewitscharoff, Veremej atd. Ale třeba se dá udělat ještě něco jinak, více nalákat samotné nakladatele. Není to snad jeden z cílů podobných prezentací? Souhlasím, že mají přijíždět i tací autoři, kteří poukážou na formální a tematickou pestrost německojazyčné tvorby, a u nichž nelze předpokládat, že zaujmou komerčnější českou nakladatelskou branži, tyto návštěvy rozšiřují obzory, i u nich mi ale chybí – když už na ně přijde jen 10-20 (na akce v GI pak zpravidla o něco více) lidí – větší mediální i odborná návaznost, aby k tomu rozšíření obzorů skutečně došlo. Nemám samozřejmě možnost číst všechny tiskoviny, ale můj dojem je takový, že iLiteratura je jedním z mála míst, kde k podobné recepci německy psané literatury v posledních letech pravidelně dochází, a to i díky neúnavné práci J. Nešporové, která vše stíhá organizovat vedle svých dalších aktivit a starostí o rodinu. Občas publikují něco Lidovky, ale jinak myslím není moc důvod slavit. A ten problém se mi zdá širší: Proč tu nemůžeme mít v souvislosti se Světem knihy několikastránkovou festivalovou přílohu v některém z českých deníků, či speciální vydání Literárek či jiného časopisu? Nejen v nedostižném Německu, ale třeba i ve srovnatelně velkém Maďarsku to možné je. Píšete, že marketingová podpora ze strany nakladatelů existuje, jako jediný příklad nicméně uvádíte Argo a reklamní kampaň Stachova Kafky, což je myslím zavádějící. Ano, o Stachovi je hodně slyšet, a to je dobře, ale to i díky tomu, že do Prahy hned dvakrát v posledních letech přijel na pozvání GI, poskytl řadu rozhovorů, Argo následně dostalo na vydání knihy finanční podporu (pokud vím hned z více stran), navíc jde o kafkovskou biografii, tedy o Kafku, téma, o němž se u nás zákonitě píše... Obdobná podpora pro beletristické tituly přímo ze strany nakladatelství je mizivá, vše jde jen přes instituty. Přitom si nemyslím, jak ostatně píši i v článku, že by toho u nás vycházelo málo: R. Rothmann, J. Hermann, H.J. Hahn, O. Grjasnowa, K. Kaufmann, I. Bachmann, G. Sander, M. Haderlap, S. George, to je jen několik jmen vydaných za poslední rok. Jak tedy sama píšete, je zcela na místě se zamyslet nad tím, zda - jako z mého pohledu - skutečně zájem o německy psanou literaturu u čtenářů klesá a nakladatelé jí v posledních letech méně důvěřují (což mi potvrzují i zástupci německých nakladatelství pověření prodejem práv), nebo zda je to jen zdání a vše je, když ne v nejlepším pořádku, pak alespoň úměrné celkové situaci na knižním trhu. A dojde-li se k prvnímu závěru, pak je asi vhodné se ptát, zda nelze při propagaci, recepci a prosazování těchto titulů do nakladatelských plánů, tedy v tomto řetězci, na kterém se podílíme my všichni, něco udělat ještě jinak, lépe, nově. Článek se vztahuje na celou německou literaturu, nejen na Das Buch. Zrovna Vám osobně, milá Evo, nelze myslím vyčíst, že byste za německou literaturu nebojovala. GI zorganizovalo za celou dobu Vašeho působení v knihovně, z nichž mohu osobně zhodnotit několik posledních let, řadu výborných a hojně navštěvovaných programů a čtení, obzvláště poslední rok byl i díky básnické řadě Im Hier und Jetzt, Rück:blicku, čtením J. Hermann či R. Rothmanna či prezentaci překladů R. Malého literaturou nabitý. Ale jestliže je na tlumočeném autorském čtení na největším knižním veletrhu v ČR deset čtenářů a pět zástupců pořádajících kulturních institucí, tak mně osobně je z toho smutno. JE
Vložil: Eva Vondálová , 06.06.2017 07:28
Německy psaná literatura na Světě knihy 2017
Dovolila bych si polemizovat s několika tvrzeními tohoto článku. Dlouhá léta jsem se na organizaci programu Das Buch podílela a tak dobře vím, jak obtížná záležitost to je. Je samozřejmě žádoucí představit nový český překlad. Ne vždy se to ale podaří. I u autora, který přijíždí představit nový český... překlad, může být pak návštěvnost nižší, třeba proto, že zájem publika prostě přetáhne autor či téma, které právě běží v jiném sále. To jsou známá úskalí. Autoři bez vydané knihy v češtině se v programu Das Buch objevovali pravidelně. Nelze tvrdit, že takový autor je méně zajímavý. Často se jedná o představení nového autora či stylu, s nimiž se jinak český čtenář nemá možnost seznámit. I letos nebyla situace tak jednoznačná, jak líčí autor článku. Sobotní pořad Jak napsat dobrý román měl dobrou návštěvnost, do češtiny není přeložena ani jedna z uvedených knih. Neplatí ani tvrzení o nechuti nakladatelů investovat do propagace. Velkému zájmu o zmiňovanou kafkovskou biografii Reinera Stacha Rané roky bezpochyby pomohla rozsáhlá mediální kampaň, kterou nakl. ARGO realizovalo. V kontextu tématu článku by stálo za pozornost srovnání s dalšími literaturami a jejich recepcí, informace o tom, jaké knihy se překládají, jaké prodávají a jaké nikoli, tedy úvaha o českém knižním prostředí a jeho vkusu. Eva Vondálová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1193x

Inzerce
Inzerce
Inzerce