Dvořák, Miloš: Svítání kritikovo

Dvořák, Miloš
Svítání kritikovo

recenze literární věda

Výbor z díla literárního kritika, esejisty a básníka Miloše Dvořáka přináší řadu textů, dosud roztroušených po časopisech, zaměřených nejen na autory křesťanské orientace, zastoupeni jsou také Vladimír Holan, František Halas či Josef Palivec. V souboru více než sto čtyřiceti prací najdeme i několik intimních vyznání.

Být kritikem znamená pomáhat růst
Miloš Dvořák
: Svítání kritikovo: Texty z let 1919–1944. Cherm, Praha, 2017, 608 s.

Říká vám něco jméno literárního kritika, esejisty, básníka a pedagoga Miloše Dvořáka? Zdá se mi, že jeho dílo je i přes osvětovou práci znalců jeho literární tvorby, Ladislava Soldána, Martina C. Putny a Jaroslava Meda, polozapomenuté, když ne úplně neznámé. Ten, kdo se při studiu a četbě setkal s (nejen českou) křesťansky (katolicky) orientovanou literaturou, však nemohl kritické studie a recenze Miloše Dvořáka (1901–1971) minout. Jeho snad nejcitovanější text, esej Inflace slova v našem věku, jenž vyšel naposledy ve stejnojmenném souboru (Cherm, 2009), je autorské vyznání, o němž by se mělo v dnešní době mluvit. Z rozsáhlého Dvořákova literárněkritického díla, jež bylo ještě donedávna roztroušeno po časopisech a vychází postupně v solidních edicích, připravilo tentokrát nakladatelství Cherm v péči Ladislava Soldána a Mileny Vojtkové výbor pod názvem Svítání kritikovo: Texty z let 1919–1944.

Kniha je rozdělena do dvou oddílů: Texty z let 1919–1944 a Dodatky ke svazku ‚Inflace slova v našem věku‘ z let 1947–1972. Obsahuje více než sto čtyřicet prací, jež pokrývají velkou část tehdejší nejen křesťansky orientované literatury. Za všechny jmenujme autory, jimiž se Dvořák zabýval soustavněji. Jan Čep, Jan Zahradníček, František Halas, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Josef Čapek, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Josef Palivec, Václav Černý, Jan Dokulil, Pavla Kytlicová, Georges Bernanos, Francis Jammes, Jaroslav Durych a Vladimír Holan. Jak připomíná editor svazku a autor doslovu Ladislav Soldán, Svítání kritikovo „nepřináší Dvořákovy, leckdy základní, březinovské a demlovské texty… a rovněž zde až na výjimky nejsou publikovány jeho kritické reflexe významných děl předních českých i jiných autorů“. Přesto jde o soubor textů, z nichž řada vůbec nezestárla a z nich většina vytvořila referenční bod kritické práce, jež už se dnes tak často nevidí. Publikovány byly původně ponejvíce v Tvaru, Listech pro umění a kritiku a v katolicky orientovaném Akordu; řazeny jsou chronologicky, ve svazku nechybí jmenný rejstřík ani ediční poznámka. Autorovi knihy Tradice díla Otokara Březiny (Břeclav, 1928) je tak splacena další část dluhu. Za tento počin patří nakladateli velký dík.

Náležitě pozadu i vprostřed
Výbor obsahuje převážně literárněkritické studie (Miloš Dvořák se vždy hlásil k Šaldově odkazu), ale nalezneme tu i texty týkající se dobových událostí: masarykovských oslav, mnichovské dohody, okupace. Čtenářsky atraktivní jsou též autorova intimní vyznání: Proč věřím, O vývoji, svobodě a jiných věcech či Umění a život. Charakter Dvořákova kritického stylu je v českém literárním prostředí jedinečný. Nelibuje si v obtížných jazykových konstrukcích; je civilní, srozumitelný, nepatetický, nerozmáchlý, v jádru toho slova – prostý. Sám o sobě, i když s jistou mírou nadsázky, napsal v článku K Burianovu pojetí Puškinova Oněgina v D 37 tato slova: „Jsem sprostý venkovan, který ani nevlastní rádiového přijímače a jest samozřejmě za úžasným pokrokem a zázračnými vymoženostmi dnešní kultury jak náleží pozadu.“ Pozadu ovšem nebyl ve svých úvahách, v nichž obvykle nikomu příliš nestranil a na rozdíl například od Ferdinanda Peroutky, s nímž několikrát vedl přísnou polemiku, nepoužíval argumenty ad hominem.

Přesto je třeba říci, že dílem a étosem svých nejoblíbenějších autorů, Otokara Březiny a Jakuba Demla, a křesťanskou eticko-estetickou tradicí a spiritualitou poměřoval básnickou i prozaickou hodnotu díla všech ostatních. K tomu v knize Spisovatelé ve stínu (Zvon, 1995) napsal literární historik Jaroslav Med, že „někdy až přehnaná absolutizace Březinova odkazu… nejednou negativně ovlivnila Dvořákovy soudy“. A zdá se, že se nemýlil. Tak jako mnozí katolicky orientovaní autoři, Jan Čep, Jakub Deml či Jaroslav Durych, se Miloš Dvořák vymezoval, třebaže velmi decentně, vůči Karlu Čapkovi, Tomáši Garriguu Masarykovi a již zmíněnému Ferdinandu Peroutkovi.

V časech mnichovské dohody se naopak velmi kriticky vyjadřoval na adresu různých institucí, jejichž představitelé mohli podle jeho mínění učinit v burcování veřejného mínění víc. „Vložili jsme svůj osud do rukou zednářských lóží, Rotary-klubů a Pen-klubů, a proč byli všichni tito lidé tak naprosto neschopni cokoliv pro nás udělat?“ Řadě tehdejších slavných francouzských a anglických spisovatelů vytýká jejich pasivitu vůči československému osudu, a naopak připomíná francouzské katolicky zaměřené autory, kteří se proti této nespravedlnosti ozvali. Mnozí čeští katoličtí spisovatelé a umělci byli stejného mínění.

Křížem
Dvořák se nikdy neostýchal přiznat své křesťanské vyznání a své bezpečné ukotvení v katolické církvi. To sílilo a rostlo rovněž po zkušenostech druhé světové války a tragických okamžicích po roce 1948. Tyto dějinné události Dvořákovi potvrdily, že metafyzický řád a křesťanská duchovní tradice jsou pilíři, na nichž je možné, ba nutné znovu vystavět život moderního člověka. Že se mu jeho přání dodnes nevyplnilo, netřeba připomínat. Pokud někdo, právě tak jako Karel Čapek ve vzpomínce na TGM, používal výsostné teologické pojmy (víra, milost, svatost, Bůh), Miloš Dvořák se nebál tyto „rouhavé“ analogie uvést na pravou míru. Čapek, daleko víc než jen matrikový katolík, své přirovnání nemyslel vůbec zle, a zdá se mi, že měl v mnohém pravdu. Jeho kritik však taková přirovnání viděl nerad a Čapkovi vyčetl, že „celou formu své oslavy [si] vypůjčil od církve katolické“. Je pravděpodobné, že Čapek na Dvořákův text z roku 1938 již nereagoval. Dlužno poznamenat, že na rozdíl od Jaroslava Durycha však byl Dvořákův vztah ke Karlu Čapkovi korektní a lidský, bez vypjatých emocí a argumentačních faulů. Čapkovo, respektive liberální pojetí demokracie a svobody bylo, jak vidno z některých přítomných příspěvků, Dvořákovi cizí. V eseji z roku 1938 Duch, který byl poražen, volal po tom, abychom „proti kříži hákovému postavili důsledně kříž křesťanský“. Je tudíž pravděpodobné, že by tatáž slova napsal i vůči srpu a kladivu a jiným, minulým i současným -ismům.

Miloš Dvořák si vybíral též autory, kteří byli buď regionální, anebo se o nich téměř nepsalo či v jeho pohledu nepsalo poučeně. Mám na mysli kupříkladu Pavlu Kytlicovou, Alberta Vyskočila, Jana Dokulila, Františka Lazeckého, Zdeňka Řezníčka, Klementa Bochořáka, Antonína Bartuška, Ladislava Nováka, Jarmilu Urbánkovou nebo malíře, grafika a ilustrátora Ottu M. Stritzka. Kromě toho jej zajímali básníci, prozaikové a překladatelé z okruhu Florianova Dobrého díla, předně Jakub Deml a Otokar Březina. Dvořák téměř vždy sledoval duchovní přesah díla a u zavedených spisovatelů jejich umělecký vývoj. V statích a glosách, které rozhodně nejsou dlouhé k neučtení, důsledně cituje – z veršů, esejů, polemik.

Mám za to, že čtenáře by v knize mohly zaujmout wolkerovské studie (Deformace kultu v díle Jiřího Wolkra), v nichž se autor dílem vymezuje proti kultu prostějovského básníka a dílem ukazuje na některé jeho tvůrčí slabiny. Tím se Dvořák dostal do konfrontace s ostatními literáty, kteří dílo časně zemřelého tvůrce viděli v poněkud jiném světle. Právě wolkerovské příspěvky anebo jeho stěžejní březinovské studie zavedly Dvořáka do vcelku tvrdých a ne vždy jednoduchých sporů nad kvalitou díla levicově zaměřených básníků (s Vítězslavem Nezvalem či Karlem Teigem). Domnívám se, že zatímco u jeho wolkerovských literárních ponorů zůstává i po tolika letech pravda na obou stranách, u jeho obrany Březinova literárního díla a života před Peroutkovým pojetím vychází i dnes Dvořák nikoliv jako vítěz, nýbrž jako ten, kdo z Březinova básnického díla vyzískal pro čtenáře nejvíc. I předložený soubor textů ukazuje, jak moc novoříšský poeta doctus Dvořáka ovlivnil, a to na úrovni profesní i osobní, spirituální.

Spor s Peroutkou
Z mohutného objemu šesti set stran vybírám téma, které by mohlo čtenáře přimět k četbě známých i méně známých studií, Dvořákovu obhajobu Otokara Březiny proti Ferdinandu Peroutkovi a poněkud rezervovaný vztah k básnickému dílu Josefa Palivce, jemuž jsou věnovány dva příspěvky.

Dvořák patřil k těm, kteří Palivcovu poezii, Pečetní prsten a Síta, nepokládali za příliš zdařilou. Podle jeho úsudku má „Josef Palivec nepochybně velmi jemný a vyspělý smysl tvárný, má velkou kulturu slova, bezvadnou techniku verše, ale právě při něm si uvědomujeme, že tohle všechno ještě nestačí k tomu, aby vznikla pravá báseň“. Podezírá jej z estétství a monotónnosti (to u Pečetního prstenu), zatímco u Sít píše, že si nedovede „představit zoufalejší jednotvárnosti nad poezii Palivcovu“. Ten se podle něj často opakuje a Dante by jeho verše „umístil někam k hořenímu okraji svého Pekla“. Dvořákovy kritiky nepochybně zasáhnou milovníky Palivcových básní, mezi něž patří i autor této recenze. Na pozadí jeho studií ovšem nepřestanete mít Josefa Palivce rádi. Spíš se vám otevře zajímavý pohled na samotného citlivého a erudovaného kritika, jenž byl také básníkem a svými kritickými sondami nechtěl ubližovat, nýbrž pomáhat růst, a patrně se pustíte i do četby pozdně publikujícího básníka, abyste si ověřili, zda se Dvořák ve svých soudech mýlil, či nikoliv.

Snad nejvýbušnější kauzou na stránkách tohoto výboru je spor s novinářem a spisovatelem Ferdinandem Peroutkou o Otokara Březinu. Jak známo, Peroutka moravského básníka vysoko necenil. Podle Dvořáka se mýlil ve svých soudech, že „poezie Březinova pramení z životní askeze básníkovy“, a tedy z jeho chudoby až živoření, a „že jeho umění vyvolává jen opojné stavy, obdobné opojením, která se dostavují po požití opia nebo hašiše, a že všechna jeho básnická vidění mají jen cenu hašišových vidin“. „Stačí vyslovit pojem,“ píše Dvořák, „abychom zabili člověka. Takovým vraždícím pojmem je u Peroutky slovo mnich.“ Autor v jednotlivých krocích Peroutkovy kritické soudy nemírní, nýbrž je v posledku ve svém pojetí poezie vyvrací do základů. Jen málokdo prý rozuměl Březinově poetice a pramenům jeho duchovního vidění tak špatně jako Ferdinand Peroutka. „Ty věci,“ říká Dvořák, „kterých Peroutka v Březinově díle postrádá, ty tam všechny jsou, jenže on jich nevidí a nevnímá.“ Jeho zajímavá studie, v níž doslova cítíte emoční napětí, jež ovšem z Dvořákovy strany nepřerůstá v handrkování a nevraživost, vrcholí slovy, na něž později Peroutka reagoval poněkud neurvale. „Každá báseň musí z rukou Peroutkových vyjít zmrzačena, Peroutka stačí na ledaco, ale básníkovi nikdy neporozumí.“ Docela tvrdý odsudek, nemyslíte?

Polemika však měla nepříjemnou dohru. Peroutka, tehdy na vrcholu své slávy, neudržel nervy na uzdě a pustil se do Dvořáka bez rukavic. V 25. čísle Přítomnosti z 20. 6. 1934 jej napadl za to, že prý za peníze píše kladné recenze melantrišských autorů, slovy (cituji přímo z tištěného vydání Přítomnosti): „… nebo si na ni [na tuto práci] zjedná odněkud nějakou nepatrnou a neznámou existenci, která mu za tu nebo onu slíbenou výhodu poslouží svým nicotným jménem.“ Dvořák tato slova vztáhl na sebe. V celém svém příspěvku pod názvem Je pokladna Melantricha světový názor? tepe Peroutka do melantrišských nakladatelských a s nimi spojených politických poměrů, jimž dnes porozumí jen znalci dané problematiky, a nenechává suchou nit ani na Bedřichu Fučíkovi, tehdejším řediteli celého nakladatelství. Peroutka si nebere servítky. Z jedné vody načisto se vypořádá se všemi, kteří mají s Melantrichem a jeho nakladatelskou politikou co do činění. Dvořák následně Peroutku ve svém dopise Causa F. Peroutka obviňuje, že v otázce Březinova díla nediskutuje férově, ale sklouzává do osobních antipatií. Dále autora upozorňuje, že on, Miloš Dvořák, nemá „ani nejvzdálenějšího služebního poměru k nakladatelství Melantrich“ a že své kritiky nepíše za úplatu. Nakonec Peroutku žádá, aby „otevřeně řekl, za jakou slíbenou výhodu posluhuje svým nicotným jménem, neboť takovéto všeobecné a nezávazné podezírání je nízkým pomlouváním“. Slavné pravidlo, vyslovené Karlem Krausem, „Polemika má protivníka připravit o klid duše, ne ho urážet“ Peroutka nedodržel.

Tuto literárně kritickou při jsem na závěr recenze uvedl proto, aby čtenáři Dvořákových statí viděli, že práce literárního kritika nebyla dnes ani tehdy, v době první republiky, jednoduchá. Originální a vyhraněný Peroutkův styl ani Dvořákovo pojetí literární kritiky dnes již až na výjimky neexistují, třebaže se přestřelky ostrou municí mezi literáty a uměleckou kritikou objevují, nejčastěji na sociálních sítích. Omezený rozsah jednotlivých článků, vycházejících pouze v tisku, nutil Dvořáka a jeho kolegy k precizaci myšlenek a výstavbě textu, jenž musel při pár tisících znacích čtenáře zaujmout a povzbudit k dalšímu čtení. Snad i proto jsou osmdesát a více let staré studie stále přitažlivé, a jak mohou posoudit sami čtenáři, také inspirující. Dvořák vždy odkazoval k tomu, ke komu sám mířil a kdo pro něho byl pramenem toho nejvzácnějšího slova, tedy Bohu. Sbírka Dvořákových vybraných studií a esejů přináší kromě literárněkritické hodnoty obraz křesťanského intelektuála, jenž mimo pražské centrum dění, v dobrovolném odloučení od hluku velkoměsta, vytvořil dílo, které přetrvalo a přetrvá.

 

Na podobné téma:
Martin Bedřich, Zdeněk Jančařík (eds.): Stařec a med
Jan Zatloukal (ed.): Francouzští přátelé Jana Čepa
Bedřich Fučík: Čtrnáctero zastavení
Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1918–1945
Jakub Deml: Sedm let jsem u vás sloužil
Vladimír Křivánek: Svědomí slova
Josef Čermák: „I do daleka vede cesta…“

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 737x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce