Básnířka a prozaička Marion Poschmann (1969) žije v Berlíně, ale pochází z porúrského Essenu. V Bonnu a Berlíně vystudovala germanistiku, filozofii, slavistiku a scénické psaní. Za svá díla byla už třikrát nominována na Německou knižní cenu: za román Schwarzweißroman (2005, Černobílý román), vyprávějící o mladé ženě, která se vydá z Porúří za svým otcem do uralského Magnitogorsku, za román Die Sonnenposition (2013, Pozice slunce) o terapeutovi psychiatrické léčebny sídlící v chátrajícím zámku v Braniborsku a naposledy též za Die Kieferninseln (2017, Borovicové ostrovy).

Získala též řadu dalších cen, mj. Literární cenu Porúří (2005), Severního Porýní a Vestfálska (2007), Braniborska (2009), Cenu Petera Huchela za básnickou sbírku Geistersehen (2011) a rovněž prestižní Cenu Wilhelma Raabeho za již zmíněný román Die Sonnenposition (2013), u něhož porota vyzdvihla „mistrovství kamufláže a mimikry, zrcadlení a klamu, dialektiky ukazování a skrývání“. V roce 2017 převzala také poprvé udělovanou cenu Deutscher Preis für Nature Writing za precizní lyrické líčení přírody, které podle poroty „evokuje subtilní prolínání svérázné přírody a kulturní činnosti člověka“, a Düsseldorfskou literární cenu, určenou autorům, jejichž díla formálně či obsahově odkazují na jiné druhy umění a médií. V letošním roce získala Berlínskou literární cenu s poetickou profesurou Heinricha Heineho na Freie Universität.

V díle Marion Poschmann se dají vysledovat opakující se témata melancholie a deprese, osamocení, prolínání přírody s kulturou a technikou, napravování rodinných vztahů a práce s kontrasty. Čeští čtenáři na překlad jejích knih sice zatím čekají, ale mohli se s ní alespoň setkat už v únoru 2017, kdy se představila jako básnířka při diskusi pořádané Goethe-Institutem v rámci cyklu Tady a teď.

O kvalitě textů Marion Poschamann (jakož i proslulé institucionální podpoře spisovatelů v Německu) svědčí i fakt, že mezi lety 2000 a 2012 získala celkem čtrnáct tvůrčích stipendií v Německu, další stipendia k tvůrčím pobytům v římské vile Massimo (2004, Deutsche Akademie Rom), v New Yorku (2013, Deutscher Literaturfonds) nebo Vile Kamogawa v japonském Kjótu (2014, Goethe-Institut). V Japonsku vznikly zárodky hned několika knih: básnické sbírky Geliehene Landschaften (2016, Vypůjčené krajiny), sbírky esejů Mondbetrachtung in mondloser Nacht (2016, Pozorování měsíce za bezměsíčné noci) a koneckonců i románu Die Kieferninseln, který sklízí nejen ceny a uznání odborných porot, ale i jednohlasně nadšené ovace desítek recenzentů v německojazyčných periodikách. České vydání posledně jmenovaného románu ohlásilo na jaro 2019 nakladatelství Paseka, překlad připravuje Tereza Semotamová.

Filozofická pouť k japonským borovicím
Hlavním hrdinou románu je Gilbert Silvester, trochu arogantní, do sebe zahleděný docent kulturních věd na volné noze, který se nesmířil s hierarchií akademického světa a cítí se pořád tak trochu dotčen, že k získání stálého úvazku nestačí být zahloubán do výzkumu. Ve snaze o nezávislost skončil u podřadných projektů. Aktuálně bádá k zakázce pro jednu filmovou společnost na téma symboliky, kterou v sobě nesly v dějinách lidstva různé úpravy vousů ve vztahu k obrazu Boha. Než se však čtenář dostane k tomuto pozadí, je vystaven rovnou rapidní kolizi: jednou v noci během volna před začátkem zimního semestru se mu zdá sen, že ho jeho žena Mathilda podvádí. Zaskočen a ve snaze získat si od ní odstup ihned odlétá na druhý konec světa – do Japonska. Zatímco v předchozích knihách Marion Poschmann se setkáváme s hlavní postavou většinou v ich-formě, nahlížíme Gilberta skrz er-formu polopřímé řeči (erlebte Rede), naznačující jeho odcizení před vlastním tokem nesnesitelných představ. Cestu podniká paradoxně proti vlastnímu tíhnutí: „Gilbert Silvester dosud země s nadprůměrnou spotřebou čaje kategoricky zavrhoval. Cestoval do zemí kávy, do Francie, Itálie, liboval si v tom, že si v Paříži po návštěvě muzea objedná café au lait nebo že si v Curychu řekne o café crème, měl rád vídeňské kavárny a celou tu kulturní tradici, která s nimi byla spojená. Tradici něčeho viditelného, přítomného, zřejmého.“ (s. 14)

Ještě než se z příletu do Tokia stihne vzpamatovat, potká na nástupišti železničního nádraží mladého muže. Zaujme ho svou kozí bradkou, ale taky očividnou snahou vyměřit si skok pod vlak. Gilbert jej osloví a Josa Tamagoči, jak se mladý student petrochemie jmenuje, se k němu takřka mlčky připojí. Gilbert brzy zděšeně zjistí, že Josa u sebe nosí knihu The Complete Manual of Suicide a se svým záměrem to nejspíš myslí vážně. Intertextový odkaz není fiktivní – autorem této skutečné kontroverzní knihy z roku 1993 je Japonec Wataru Tsurumi. Ač se obhajuje, že jeho cílem bylo vyvolat dialog vedoucí k lepšímu pochopení osob, které se o sebevraždu pokusí, a ne vydat manuál ke spáchání sebevraždy, nepodařilo se mu to zcela bez obětí, jež mu jsou přičítány i na základě exemplářů nalezených poblíž těl sebevrahů. V knize, jíž se prodalo přes milion výtisků, totiž srovnává různé způsoby, jak sebevraždu spáchat, mimo jiné podle míry utrpení, které je provází, a statistiky úspěšnosti. Po vydání knihy údajně stoupl podíl dokonaných pokusů.

Nesourodá dvojice, vtíravý Gilbert a apatický Josa, spolu v okamžiku životních zlomů a propadů tráví jeden den za druhým. Josa je odhodlaný spáchat sebevraždu v obavách ze zkoušek, z pocitu selhání vůči rodičům, již mu mají za zlé nechuť převzít jejich obchod s čajem, a též vinou neúspěchů u dívek. Nechá se inspirovat zmíněnou příručkou, doporučující ta nejlepší místa k sebevraždě na území Japonska. Gilbert jde Josovi naproti tam, kde se vnitřně nachází – a proto nejprve odloží své plány a putuje s ním k oblíbeným místům sebevrahů, kam by mu Josa tak či tak utekl – na výškové budovy zanedbaného panelákového sídliště nebo do lesa Aokagahari na úpatí nejvyšší hory Fudži, kam jednou za čas musí přijet dobrovolníci „očesat“ oběšence. Gilbert mu je vždy rozmluví, vybraná lokalita se k Josovi pro svou fádnost či anonymitu podle něj dost nehodí. Získává tak čas, aby v něm opět vzkřísil život. Zároveň se během svého putování rozpomíná na historii svého vztahu s Mathildou, „koryfejkou oborové didaktiky“ hudební výchovy a matematiky. Ta jeho útěk na Dálný východ považuje za exces šílence – cesta do této země byla navíc právě jejím celoživotním snem. Podle dopisů jí adresovaných však Gilbert okamžitý odstup potřeboval právě proto, aby se v určitém momentu nezbláznil.

Psaní haiku jako lék pro rezignované
Vydává se na cestu japonskou krajinou po stopách básníka Saigjóa (1118–1190), kterého proslavily poetické cesty po ostrově Honšú, a jím inspirovaného básníka Macua Bašóa (1644–1694), zakladatele formy haiku, velmi prosté básně o sedmnácti slabikách na třech řádcích, která má zachycovat přírodní dojmy i básníkovo nitro. Gilbert sdílí se starými básníky potřebu rozloučit se v určitém momentě svého života s civilizací a se svým starým já a odebrat se na pouť – třeba šinkansenem. Mužští hrdinové středního věku, kteří se složitě hledají a s různým úspěchem nacházejí, jsou ostatně předmětem zájmu řady současných německy píšících autorů; za zmínku určitě stojí Jonas Lüscher, Lukas Bärfuss, Peter Stamm, Daniel Goetsch, Lutz Seiler, Ulrich Peltzer, Thomas Glavinic, Thomas Melle nebo Michael Kumpfmüller.

Saigjó a Bašó se vydali na cestu, protože toužili po dosažení absolutní čistoty své poezie. Gilbertovým cílem, pro který získává Josu, je stejně jako u nich očistit se od negativních nánosů ve své mysli. Po stejné ose tak míří na Macušimu neboli Borovicové ostrovy, které se nacházejí v jednom zálivu na největším japonském ostrově Honšú severně od Tokia. Cesta k nim je líčena v sedmi kapitolách, nazvaných podle jednotlivých zastávek. Gilbert během tohoto putování nutí Josu psát haiku (v angličtině, která je jejich dorozumívacím kanálem), ale také ho například konfrontuje s filozofickým paradoxem všemohoucnosti (může všemohoucné jsoucno stvořit tak těžký kámen, který neuzvedne?), aby v něm zažehl jiskru sebedůvěry. Jeho vztah k němu je ovšem ambivalentní: na jednu stranu cítí potřebu nenechat svého svěřence napospas rezignaci, na druhou stranu se na něj každou chvíli dívá se zapšklou povýšeností jako na budižkničemu, který nikdy nic nedokáže. Pak však Josa náhle zmizí v davu – a začne se mu pouze zjevovat mezi stíny a představami. To už vstupuje do hry motiv dvojníka, kterým spolu s motivem útěku do přírody Poschmann koketuje s německými romantiky E. T. A. Hoffmannem a Jeanem Paulem.

Gilbertovo příjmení Silvester funguje jako atribut jeho pozice na zlomu dvou epoch, ale je možné ho chápat i šířeji jako symbol zlomu života a smrti. Příjmení Tamagoči zas úsměvně odkazuje na digitální kuřátko z devadesátých let, které se muselo pravidelně krmit a opečovávat, aby neumřelo. Každý, kdo se v raném dětství ocitl v roli opatrovníka tohoto kuřátka, dobře zná pocit provinění, který v něm jeho smrt vyvolávala a který se opakovanými restarty jen umocňoval. Josu lze chápat optikou autorčina sarkasmu z obou těchto pozic najednou – jako kuřátko, které se cítí provinile, které však navzdory očekávání často naopak přináší jídlo Gilbertovi. Současně se Josovo příjmení jeví jako šifra odkazující na dalšího, v knize nezmiňovaného japonského básníka (a obdivovatele Bašóa), kterým byl Josa Buson, rodným jménem Josa Taniguči (1716–1784).

Příběh o stýkání – se sebou samým především
Téma, ve kterém se dospělý člověk v určitém životním intermezzu bez hmatatelného východiska ujímá úplně cizího dospívajícího, jehož sebedestruktivní situaci nedokáže přihlížet, a nakonec tak pomůže i sám sobě, je ústřední též v novele Příhoda (Das Widerfahrnis, 2016), která jejímu autorovi Bodu Kirchoffovi vynesla Německou knižní cenu (překlad Ivany Führmann Vízdalové vydalo v roce 2017 nakladatelství Akropolis), nebo pokud pohlédneme k jinému médiu, ve filmu Svět podle Mallory (2010).

Komplikace dospívání, lásek a bolestných ztrát jsou také tématem mnoha knih japonských autorů – namátkou je najdeme v románu Makiokovy sestry (1936, česky 2010 v překladu Vlasty Winkelhöferové) Džuničiróa Tanizakiho (1886–1965), jednoho z nejvýznamnějších moderních japonských spisovatelů, v Haruki Murakamiho bestselleru Norské dřevo, v povídkách Kuchyně nebo Stín měsíčního svitu Banany Jošimoto nebo v románu Vetešnictví pana Nakana (2005, český překlad Jana Levory plánuje vydat nakladatelství Argo v červnu 2018) autorky Hiromi Kawakami. V německojazyčném prostředí je třeba uvést Milenu Michiko Flašar, rakouskou autorku s japonsko-českými kořeny, která v románu Ich nannte ihn Krawatte (2012, Říkal jsem mu Kravata) zpracovává fenomén hikikomori.

Co však přináší Marion Poschmann nového, je způsob, jakým kombinuje drama jedince na pozadí bortících se rodinných a společenských vazeb s filigránským citem pro líčení přírodních scenérií a kunsthistorickými průhledy do Sixtinské kaple i čajových obřadů, které k sobě snad ještě nikdy neměly tak blízko. Nadto vyniká skvěle zpracovanými rešeršemi k symbolickým funkcím vousů, japonským označením borovic podle tvaru kmene i klasickým básníkům, po jejichž stopách Gilbert Silvester a Josa Tamagoči putují. Hraje si při tom s motivy oceňovanými už v předchozích dílech: motivy zrcadlení, snu a iluze, světla a stínu, symbolicky, ale i třeba v kritickém dialogu se závěry, které Džuničiró Tanizaki vyvozuje ve své Chvále stínů ve snaze bránit zániku starého Japonska (1933, česky 1998 v překladu Vlasty Winkelhöferové). Odstup si Poschmann drží i od přeceňování mocného obrazu, který si Západ o Japonsku pěstuje: Gilbert odlétal bez očekávání, a přesto ho má co zklamat – představení divadla kabuki je předražené, památky jsou obehnané betonem, vzduch na Macušimě je podivně zažloutlý. Jak autorka řekla v rozhovoru „na modré pohovce“ na frankfurtském veletrhu, sama se o již zmíněné stipendium ve Vile Kamogawa hlásila s obrovským zájmem a realita Japonska, jak jej zažila, její očekávání ještě předčila. Uvidíme, kam se bude ubírat její další tvorba a nakolik bude odrážet její fascinaci touto zemí, ale už teď ji recenzent listu Die Welt Elmar Krekeler označuje za kaligrafku mezi německými spisovateli.

Do hry vstupuje ještě jedna významná hodnota Borovicových ostrovů, pokud si položíme otázku, zda je vůbec možné psát příběh o sebevrazích, aniž by v čtenáři ulpíval pocit, že se autor staví buď do role nejtemnějšího z existencialistů, nebo naopak do role plytce agitujícího a všechny objímajícího ambasadora života. Marion Poschmann dokazuje, že to možné je: náročné téma totiž navléká při vší citlivosti k duševním krajinám rezignace s lehkostí a decentním humorem. Román je svou délkou na první pohled jednohubka, ale vyplatí se strávit s ním více času. Pak je teprve možné docenit, že tak jako v haiku, jichž autorka pro knihu složila řadu, v něm všechno perfektně sedí.