Našinec, Jiří

Našinec, Jiří

rozhovor literární věda

Překladatel z rumunštiny Jiří Našinec hovoří o svých osudových autorech, o přednostech moldavských spisovatelů i o zkušenostech z legendárního nakladatelství Odeon v přelomové době po roce 1989, kdy působil jako jeho šéfredaktor.

Eliade se pro mě stal vnitřní emigrací

Jiří Našinec (nar. 1950) je překladatel a vysokoškolský pedagog. Vystudoval rumunštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval pro různá nakladatelství, až nakonec v roce 1987 zakotvil na několik let v Odeonu. Po jeho zániku odešel na volnou nohu a v roce 2003 se vrátil jako vyučující na svou alma mater. Přeložil téměř celé dílo Mircei Eliada, z francouzštiny prózy Eugena Ionesca a Charlese Nodiera. Ve svém neúnavném hledačství čtenářům zprostředkovává méně známé autory z Moldavské republiky a Rumunska, z nichž největší úspěch (Magnesia Litera za překlad a „Kniha roku 2007“) sklidil román Simion Výtažník Petra Cimpoeșe. Jiří Našinec je držitelem Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu S bubnem na zajíce chodil od Bogdana Suceavy. Rovněž mu bylo uděleno rumunské státní vyznamenání Serviciul credincios („Za věrné služby“) s hodností komtura.

iLiteratura: Jak jste se dostal k rumunštině?
Jiří Našinec: Moje cesta k rumunštině byla poměrně složitá, protože jsem studoval střední ekonomickou školu zahraničního obchodu. A ve třetím ročníku byla povinnost absolvovat praxi v některém podniku zahraničního obchodu. Kdo měl rodiče pracující v branži, tak pochopitelně nastoupil k nim, ostatní byli přiděleni namátkově. Na mě shodou okolností připadl Omnipol, vyvážející zbraně do celého světa. Měl jsem si tam sám vyřešit jeden obchodní případ, šlo o vývoz slzotvorných granátů do Malgašské republiky. Byl jsem druhou stranou ujištěn, že granáty nebudou použity proti příslušníkům Malgašské komunistické strany, takže mi spadl kámen ze srdce a se ctí jsem se svého úkolu zhostil. Platil nepsaný zákon, že kdo tuto praxi absolvoval, po škole do příslušného podniku také nastoupil, pokud pochopitelně nešel studovat dál. Zrovna se psal rok 1968, poměry se uvolnily a já jsem byl jednou svědkem demonstrace před ministerstvem zahraničí, kde se protestovalo proti tomu, že československá letadla zabíjejí biaferské děti, vyváželi jsme do Nigérie sportovní letouny a pak zvlášť kulomety a na místě se to jenom kompletovalo. Tak jsem si řekl, že v tomhle přece nepojedu, a začal jsem uvažovat o filozofické fakultě. Chtěl jsem studovat francouzštinu, poněvadž jsem měl jistý základ právě z té střední školy, a pomýšlel jsem i na italštinu. Jenomže přišel srpen 1968 a s ním „nezištná soudružská pomoc“. Dalo se čekat, že spadne klec a do žádné Itálie se stejně nedostanu. Tak mě napadlo, co rumunština? Navíc v mé rodné vísce žije jeden Rumun, dnes pán asi osmaosmdesátiletý, který k nám přišel jako mladý kluk v roce 1947. Od něj jsem získal základ, v létě jsme spolu česali třešně, každý na jednom stromě, a učili jsme se slovíčka.

Hned po úspěšně složených přijímačkách na rumunistiku jsem se v létě 1969 vypravil na měsíc do Rumunska, jezdil jsem stopem a vzájemné sympatie tehdy byly takové, že jednou jedinkrát jsem spal v kempu a jednou v hotelu. Jinak si mě lidi spontánně brali k sobě domů. Tak jsem se dostal k rumunštině a nelituju toho. Postupem doby se pro mě hlavním oborem stala rumunština, nikoli francouzština.

iLiteratura: Jak jste se po studiích dostal do Odeonu?
Jiří Našinec: To bylo taky velice náročné. Pro Odeon jsem začal psát lektorské posudky už někdy v roce 1973, jenomže jsem byl nucen jít na dva roky na vojnu, poněvadž mě vyhodili z vojenské katedry kvůli pacifistickému přístupu. Pak jsem z nouze nastoupil do odborového nakladatelství Práce. S Odeonem jsem spolupracoval externě. První pokus dostat se do Odeonu jsem učinil někdy v roce 1984, protože kolegyně Vlasta Dufková odcházela na mateřskou dovolenou. Jenomže co čert nechtěl, cestou tam jsem potkal jednu známou a zrovna začal prodej burčáku. Jak už to tak bývá, u jedné sklínky nezůstalo. Nastoupilo in vino veritas.

Přišel jsem před kádrovou referentku, která mě velmi nehorázným způsobem začala verbovat ke vstupu do rodné komunistické strany. Jak jsem byl pod vlivem, začal jsem s ní diskutovat o tom, že stranická legitimace by neměla být živnostenskou knížkou. Nakonec to dopadlo tak, že mě nepřijali. Můj případ se údajně řešil až na městském výboru strany a já jsem se o sobě doslechl strašlivé věci, že prý jsem tam chtěl nastoupit proto, abych koordinoval odpor mladých redaktorek proti systému a podobně. Tak jsem si říkal, jak může takové individuum volně chodit po ulici. Ocitl jsem se před fluktuační komisí a nakonec jsem byl rád, že mě vzali zpátky do nakladatelství Práce, kde jsem v podstatě dělal korektury, i když to mělo vznešenější název – jazykový redaktor.

Pak jsem už sem tam něco redigoval, ale to bylo až poté, co mi v Práci vyšel první překlad, ke kterému jsem se rovněž dostal náhodou, poněvadž onemocněl překladatel. Dr. Drápal, který tehdy vedl beletrii, řekl, že mám vlastně taky vystudovanou francouzštinu a jestli to nechci zkusit. Tak jsem to zkusil.

Druhý pokus dostat se do Odeonu vyšel, to bylo v roce 1987, kdy tam nastoupil Josef Šimon, se kterým jsme se znali z nakladatelství Práce. Taky tehdy proběhlo nějaké hlasování a skalní soudruzi, kterých tam bylo poskrovnu, si mě pamatovali a byli proti. Ale on mě tam protlačil a díky mé přímluvě tam zase pak mohl nastoupit například Václav Jamek.

iLiteratura: Kdo dělal v Odeonu rumunskou literaturu do té doby?
Jiří Našinec: Eva Strebingerová a posléze Vlasta Dufková – francouzština, portugalština –, měla též na starosti Québec a k tomu Maďarsko, Rumunsko. Nezařaditelné země.

iLiteratura: Jaký byl váš první překlad z rumunštiny?
Jiří Našinec: Než jsem nastoupil na vojnu, uzavřel jsem svou první smlouvu na překlad s Lidovým nakladatelstvím. Když jsem se na vojně otrkal, zeptal jsem se svého nadřízeného, jestli bych si nemohl po večerech překládat. Velitel útvaru, podplukovník Sadílek, kterému jsme říkali „Směšný stařeček“ podle názvu hry Tadeusze Różewicze, mi odpověděl: Můžete, jistě, můžete, ale nejdřív musíte uběhnout kilometr, už nevím za kolik. Tak jsem asi dva měsíce neúspěšně trénoval, a pak jsem překlad musel vrátit. První nakonec bylo Pět rumunských novel, kam jsem přeložil Slečnu Kristýnu od Mircei Eliada a Šakuntalu Vasila Voiculesca.

iLiteratura: Jak se tam podařilo dostat Mirceu Eliada? V té době žil v emigraci v USA…
Jiří Našinec: Díky tomu, že šlo o Pět rumunských novel. Říkal jsem si, že je to potřeba nějak zastřešit, aby to tak nebilo do očí. Volná řada sbírek pěti novel už v Klubu čtenářů nějakou dobu běžela. Když pak vyšla Slečna Kristýna, ostatní se na to mohli odvolávat, a tak v roce 1986 mohla vyjít i Bengálská noc. Svazek jsem navrhl a pak mi v Melantrichu svěřili jeho koordinaci.

iLiteratura: Proč se vlastně z rumunské literatury překládalo tak málo? Dva tituly ročně ze spřátelené země nebylo moc… Proč nevycházeli třeba Marin Preda, Alexandru Ivasiuc, Nicolae Breban, Dumitru Radu Popescu, Fănuș Neagu?
Jiří Našinec: Existovala tehdy nějaká směrná čísla, myslím, že 40 % produkce mělo být ze zemí „tábora míru a socialismu“. Problém byl v tom, že Rumunsko sice bylo socialistická země, ale razilo heslo „daleko od Moskvy“, což bylo a priori podezřelé. Taky tady nebyla taková překladatelská tradice jako u ostatních literatur. Navíc nastalo období, kdy v Rumunsku začaly vycházet romány tepající různé společenské nešvary 50. let, kde se větrala i témata, která tady byla v době normalizace v podstatě tabu. Vzpomínám, jak mi hlavní lektor říkal: „Zkuste najít současnou rumunskou knížku, ale hlavně aby největším padouchem nebyl župní tajemník.“

Sem tam se ale něco přeložilo. Vyšel výbor z povídek D. R. Popesca, Fascinace Laurenţia Fulgy, současné autory uváděla i revue Světová literatura. O něco víc toho vycházelo na Slovensku, kde ideologický dozor nebyl až tak přísný. A protože z rumunské literatury toho obecně vycházelo málo, byla snaha nezdvojovat, pokud kniha byla dostupná v jazyce, kterému každý rozumí.

iLiteratura: Například Marin Preda byl v té době v Rumunsku hvězda, na Slovensku mu vyšly dva romány…
Jiří Našinec: Co z něj ale přeložit? Já jsem uvažoval o románu Delirium, ten ale sklidil ostrou kritiku v tehdejším Sovětském svazu. Proces schvalování byl v Odeonu velice složitý, protože někdo podal ediční návrh, k tomu se vyjadřoval vedoucí redaktor dané skupiny, hlavní redaktor a šéfredaktor. Muselo to projít tímto sítem a pak k tomu měl co říct odbyt a tak dále. Nebylo to jednoduché.

iLiteratura: Bralo se tedy v potaz i to, jestli kniha najde své čtenáře?
Jiří Našinec: Ne zas tolik, protože jsme měli ediční řadu detektivních trojek, které vycházely ve statisícovém nákladu, a ty ekonomickou rozvahu vyvažovaly.

iLiteratura: Když jste byl v kontaktu s Rumunskem a jeho pražským velvyslanectvím, zvali si vás taky na výslechy na StB jako některé kolegy a studenty rumunštiny v té době?
Jiří Našinec: Mě si nikdo nepozval. Jednou za mnou přišel nějaký soudruh do nakladatelství Práce, ale to bylo v úplně jiné souvislosti. Tenkrát jsem bydlel v podnájmu v Hostivaři a můj spolubydlící, tehdy redaktor nakladatelství Svoboda s kontakty na různé církevníky, paradoxně dostal devizový příslib a vyjel do SRN a snad se s kolegou ubytovali v Augšpurku v nějakém klášteře, kde byli mniši z Čech. Pouštěli si tam asi hubu na špacír a zřejmě tam byl práskač. Soudruh přišel za mnou a zjišťoval, jaký ten člověk je a s kým se stýká. Mě tehdy osvítil Duch svatý, tak jsem označil za jeho kontakty všechny členy všeobecně nenáviděného fakultního výboru SSM. To se jim asi nelíbilo, protože mi pak dali pokoj. V souvislosti s Rumunskem mě nikdo neoslovil.

iLiteratura: Jak často jste se dostával do Rumunska?
Jiří Našinec: Byl jsem tam na stipendiu jako student druhého ročníku. A po roce 1987 jsem tam pak jezdil pravidelně na služební cesty za Odeon.

Neblahý konec Odeonu
iLiteratura
: V Odeonu jste byl až téměř do jeho konce, co se tam dělo po roce 1989, kdy jste se stal šéfredaktorem?
Jiří Našinec: Základní problém byl v tom, že Odeon de facto neměl žádný majetek. Odeon byl vlastně účelové zařízení ministerstva kultury, svým způsobem dojná kráva, která saturovala Československého spisovatele a Svobodu, aby mohly vydávat všechny ty Donáty Šajnery, Rybáky, Ivany Skály a podobné. Odeon vytvářel zisk, ale neměl žádný majetek, na rozdíl třeba od Albatrosu, který vlastnil nádherný dům na rohu Národní třídy a Skořepky a stejně ho prošustroval. Navíc měl Odeon přes dvě stě zaměstnanců, na nakladatelství to byl mamutí podnik. Byl rozhozený porůznu v Praze, měli jsme výstavní síň v Celetné, něco bylo v Jindřišské a tak dále. O všechno jsme postupně přicházeli v různých restitucích a podobně. V té výstavní síni před válkou sídlilo nakladatelství Hynek, které obnovilo činnost, i když pak stejně zkrachovalo. Lepší je budovat podnik na zelené louce než přibrzďovat tak, až to člověku přepadá přes hlavu. Navíc v době, kdy se rušil Knižní velkoobchod jako „bolševický moloch“, tak milí krajánkové, ředitelé krajských knižních středisek, toho hned využili, vyexpedovali, co se dalo, a nikdy to nezaplatili. Odeon tímto způsobem přišel o nějakých patnáct milionů a postupně se dostal do druhotné platební neschopnosti. Já jsem se stal šéfredaktorem v době, kdy už byla voda v druhém podpalubí, vystřídal jsem Jiřího Pelána, který prozřetelně odešel na fakultu. Tak to dospělo až k onomu neblahému konci. V roce 1995 jsem odcházel do nakladatelství Josefa Šimona, kde jsem také dlouho nepobyl, a pak jsem šel na volnou nohu.

iLiteratura: Jak se vám žilo na volné noze, než jste v roce 2002 nastoupil na pražskou filozofickou fakultu?
Jiří Našinec: Bylo to náročné, zvlášť když platební kázeň některých nakladatelů byla prachbídná. Mám jednu kamarádku, absolventku oboru latina – francouzština, která je na volné noze, žije jenom z literárních překladů. Aby nějak slušně vyžila, má na knížku dva měsíce. Proto raději volí lehčí múzu. Tímhle způsobem se to dělat nedá. Člověku hrozí, že vyhoří a upadne do takové té „překladatelštiny“.

iLiteratura: Za komunistů to asi taky nebyla pro překladatele žádná sláva.
Jiří Našinec: Jak se to vezme. Kupříkladu tehdejších 12 korun za verš, to je dneska 120 Kč. Za rým, za dva řádky. Dnes je to problém, i kdyby člověk sypal verše z rukávu a byl nadaný třeba jako Hiršal, nakladatele by našel jenom obtížně. A když už ho najde, tak zas nemůže čekat nějakou horentní sumu, protože nakladatel je rád, že vůbec vyžije. Dřív se poezie nepochybně četla víc.

iLiteratura: Jak hodnotíte změnu nakladatelského provozu po roce 1989?
Jiří Našinec: Je dobré, že se uvolnila stavidla ideologická, ale vystřídaly je mantinely ekonomické, které jsou mnohdy ještě tvrdší než ty ideologické. Navíc byly ediční řady, které už nikdo neobnoví, a to je věčná škoda. Jako „Živá díla minulosti“ v Odeonu. To si dneska nemůže žádný nakladatel dovolit.

iLiteratura: Jsme přece jen malý trh…
Jiří Našinec: To je zásadní problém: malý trh a obrovské množství nakladatelů. Podle mě by bylo dobré, kdyby třeba ministerstvo kultury mělo nějaké své nakladatelství, kde by sledovalo jenom kulturotvorné zřetele. To je ovšem vis maior. Taky si myslím, že byla dřív užitečná centrální evidence vydávaných titulů, díky které se nemohlo stát jako dneska, že tři nakladatelé shodou okolností vydají výbor z nějakého nežijícího klasika a tím pádem likvidují jeden druhého, protože o sobě nevědí. Dobré byly i čtvrtky, kdy novinky přicházely na trh, vycházely „Nové knihy“, čtenář byl informovaný. Já se třeba teprve teď dozvídám o knihách, které vyšly před deseti lety, a je to pro mě objev.

Osudoví autoři: nejen Mircea Eliade

iLiteratura: Váš osudový autor je Eliade. Jak jste se k němu dostal a čím vás zaujal?
Jiří Našinec: K Eliadovi jsem se dostal tak, že jsem s kolegyní Hankou, také studentkou rumunistiky, probíral knihovnu jejího otčíma historika, akademika Josefa Macka, on tam měl Mýtus o věčném návratu a mě to zaujalo. Shodou okolnosti jsem na fakultě dělal tzv. pomvěda čili pomocnou vědeckou sílu. V podstatě jsem zapisoval novinky z Rumunska, tehdy toho chodilo hodně. V roce 1969, kdy probíhalo ono přechodné ideové tání v kultuře, vydali jednak povídky La țigănci și alte povestiri s předmluvou Sorina Alexandresca a potom v jednom svazku Maitrejí a Svatbu v nebi. Já jsem si napřed půjčil ty povídky, pro mě to bylo úplné zjevení, protože to bylo na hony vzdálené socialistickému realismu. Eliade se pro mě stal takovou vnitřní emigrací. Některé povídky jsem měl přeložené už jako student, ale netroufal jsem si je nabídnout. Pak jsem se mu odvážil napsat a dostal od něj dva dopisy.

iLiteratura: K osobnímu setkání nedošlo?
Jiří Našinec: Velice mě mrzí, že jsme se nepotkali osobně. On zemřel v roce 1986. Předtím se v Paříži konala konference o Eliadově tvorbě, jenže ji pořádala Americko-rumunská akademie věd čili emigranti. Třebaže jsem se snažil s pozvánkou v roce 1984 někde uspět, bylo to naprosto marné. Když jsem mu psal, sháněl jsem některé tituly, které nebyly nikde k mání. Ty knihy jsem nedostal od něj, omlouval se mi, že je nemá. Prý se mám obrátit na Paříž, kde jistý L. M. Arcade obhospodařuje rumunskou exilovou literaturu. Třeba Svatojánskou noc jsem potom dostal z Paříže bez problémů a z tohoto vydání jsem pořídil český překlad.

iLiteratura: Jak vnímáte kontroverze kolem Eliadovy pravicové minulosti v meziválečném období?
Jiří Našinec: Protože ho mám rád, tak se to snažím nějakým způsobem vytěsňovat. V doslovu k jeho Pamětem jsem to také trochu žehlil. Myslím, že o žádnou velkou angažovanost v jeho případě nešlo. Koncem 30. let byl sice internovaný, ale spíše proto, že byl asistentem pravicového filozofa Nae Ionesca. V nejhorším světle se Eliade jeví u Mihaie Sebastiana. Jedná se sice o osobní deník, ale otázka je, jestli nebyl upravován. Každopádně Eliadova angažovanost na straně krajní pravice vyšla na denní světlo zrovna ve chvíli, kdy se uvažovalo o tom, že by mohl dostat Nobelovu cenu. Nakonec jsem si říkal, jestli to celé nevyplynulo z toho, že Sebastianovi přebral děvče. Nina Mareș (manželka M. Eliada – pozn. red.) totiž se Sebastianem předtím měla nějaké techtle, možná i mechtle. Teď to trochu zlehčuji. Jisté je, že autoritativní režimy Eliadovi do jisté míry seděly. Pro Rumunsko pracoval celou druhou světovou válku v Anglii a v Portugalsku. Dokonce měl poslání od Salazara pro Antonesca, aby se snažil vycouvat z angažmá na východě a snažil se zabezpečit vlastní hranice. Antisemitismus bych mu ale nepodsouval, svědčí o tom jiná část jeho publicistiky. Rozhodně nebyl tak zavilý jako Cioran, ani v těch dvanácti článcích věnovaných Železné gardě žádná antisemitská rétorika nezazní. Mám ofocené původní vydání Cioranovy knihy Schimbarea la față a României a to je, jako kdyby člověk četl „Árijský boj“.

iLiteratura: Proč jste se vlastně nikdy nepustil do překládání Emila Ciorana?
Jiří Našinec: Možná, že se pustím do La tentation d’exister. Cioran je na překlad strašně náročný. Po příchodu do Francie začal psát už jen výhradně francouzsky a tvrdil, že francouzština je estetická kategorie sama o sobě. Podle toho také jeho tvorba vypadá. Přestože byl cizinec, psal vytříbenou francouzštinou srovnatelnou s francouzštinou velkých moralistů 17. a 18. století. Takže je to autor spíš pro franštinářské borce typu Václava Jamka, Jiřího Pelána nebo Vlasty Dufkové. Jeho meziválečné rumunské texty nejsou tak dobré jako Cioranovy pozdější knihy psané francouzsky.

iLiteratura: Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nebýt vaší aktivity, tak by tady po roce 2000 nevyšlo z rumunské literatury téměř nic.
Jiří Našinec: Kromě mých překladů vyšly ještě tři překlady od Jindřicha Vacka a Jitka Lukešová přeložila v 90. letech Odysseův návrat Modesta Moraria a pak Rusku Giba I. Mihăesca. Ale to jsou de facto rezidua z Odeonu. Stejně tak i Max Blecher, Příhody z bezprostředního neskutečna / Zjizvená srdce, který vyšel roku 1994 v překladu Hany Janovské u Torstu, ale původně měl vyjít v Odeonu v Malé řadě Světové četby.

iLiteratura: Jak se cítíte v roli literárního agenta? Sice máte svobodu výběru titulů, ale pak pro ně musíte najít nakladatele.
Jiří Našinec: Já se jako literární agent necítím. Nejdu po zavedených firmách, jdu po tom, co osloví mě. Dnes už nakladatele moc neobcházím. Mám pár zavedených nakladatelů-masochistů, vždyť ne nadarmo se má oblíbená ediční řada nakladatelství Havran jmenuje „Kamikaze“.

iLiteratura: Je podpora ze strany ČR nebo Rumunska dostatečná? Bez ní by rumunské tituly prakticky neměly šanci…
Jiří Našinec: Já myslím, že je v rámci možností optimální. Bez nějaké podpory by možná mohly vyjít tituly, které mají mezinárodní přesah. Třeba Andrei Codreescu, který žije v USA, vydal román Casanova v Čechách, to by u nás ohlas mít mohlo. Ale napsal to původně anglicky.

iLiteratura: Proč nemáte rád bukurešťské spisovatele? S výjimkou Laurenția Fulgy, Radu Tudorana a teď naposledy Vlada Zografiho se jim spíš vyhýbáte…
Jiří Našinec: Jisté je, že snobismus je v Bukurešti mnohem větší než v provincii. V literatuře se to projevuje třeba tím, že každý se snaží dokázat, že má načteného Cortázara, Borgese, Kafku a tisíce dalších. Mně třeba ti mí Moldavané připadají tak nějak bytostně upřímnější. Svým projevem, není tam taková ta povýšenecká stylizace, která je u některých bukurešťských autorů až do očí bijící.

iLiteratura: V současnosti je nejvýznamnější rumunský autor Mircea Cărtărescu, kterého jste v 90. letech nedoporučil k vydání. Nepřehodnotil jste svůj názor na něj?
Jiří Našinec: Ve „zbytkovém“ Odeonu jsem nedoporučil román Nostalgia a nelituji toho. Velký hit v Rumunsku i jinde byl titul De ce iubim femeile (Proč milujeme ženy), ale já jsem to asi po dvaceti stránkách odložil. Není to moje parketa.

iLiteratura: Proč myslíte, že tak zaujal mezinárodní publikum? V Jižní Americe se na něj stály hodinové fronty.
Jiří Našinec: Jižní Amerika je Jižní Amerika. Autor druhého nálevu, jak by řekl Arne Novák, Petre Bellu, meziválečný autor, který vydal román Apărarea are cuvântul, se v jižní Americe dočkal masových vydání. Je to příběh hocha, který se narodí ve vykřičeném domě. Petre Bellu patřil mezi takové ty proletářské spisovatele a do světa se dostal přes francouzské vydání ve 30. letech s předmluvou Panaita Istratiho, který s ním cítil jistou spřízněnost. No a v Argentině, Uruguayi a Chile někdy před deseti lety napočítali 202. vydání. A tady o něm nikdo neví. V Rumunsku kniha znovu vyšla bez většího ohlasu po roce 1990 a to je vše. Knihy zkrátka mají svoje osudy a ty bývají nevyzpytatelné. Občas je to dáno i mentalitou – nejvíc rumunských autorů vychází ve Španělsku, což asi taky není náhodou. Ve Francii také dost, ale spíše u malých nakladatelů. Ke Gallimardovi se dostane málokdo, třeba Gabriela Adameșteanu. Ta mi nemůže odpustit, že jsem nepřeložil Dimineață pierdută. Je to sice dobrý román, ale když tady v nakladatelství zjistili rozsah, byl okamžitě konec. To je taky velký problém, že rumunští autoři dneska píšou objemné svazky. Kolega Jindřich Vacek také v jednom nejmenovaném velkém nakladatelství dostal doporučené nějaké rumunské knihy z vedení, vlastně z frankfurtského veletrhu, já jsem z nich okamžitě vybral Iona D. Sîrba a napsal ediční návrh. On ho donesl na poradu, a když se ukázalo, že román má dohromady přes 800 stránek, tak to přirozeně padlo pod stůl.

iLiteratura: Jak jste narazil na Petra Cimpoeșe, největší úspěch rumunské literatury u nás po roce 1989?
Jiří Našinec: Zřejmě zapracoval sv. Jeroným, patron překladatelů. Přišel jsem na něj čirou náhodou na bukurešťském knižním salonu. Probíhalo to v budově Národního divadla, ve foyer, a já jsem seděl nahoře na terase u stolu s Marianou Codruț a Vladem Zografim. Bavili jsme se a nějak se proslechlo, že tam je překladatel z Čech. V jednu chvíli kolem procházel sympatický pán s knírkem a povídá: „Třeba by vás zajímalo i tohle.“ Tak jsem se k němu dostal. Hodně sázím na náhodu a na svatého Jeronýma, ten mě už několikrát vytáhl z bryndy.

iLiteratura: Čím vás román Simion Výtažník tak zaujal?
Jiří Našinec: Společnou zkušeností z porevolučního vývoje. Nevím, nakolik to pomohlo rumunské literatuře u nás, ale Petru Cimpoeșovi určitě k překladům do dalších jazyků ano.

iLiteratura: Jaké máte kritérium, když si vybíráte autora nebo knihu k překladu?
Jiří Našinec: Vždycky s ní musím nějakým způsobem souznít, proto nerad dělám na zakázku. To se potom se stává, že se z překládání stává hotová rumařina. Nějaké souznění tady být musí. Přeložil jsem přes padesát knížek, z toho na objednávku jen asi tři. Třeba Moldavana Vladimira Beșleagu, ještě za minulého režimu, to jsem si říkal, že to je má čestná rumunská vlastenecká povinnost. Ale byl to problém. Kniha byla psána azbukou a musel jsem si to předčítat nahlas.

iLiteratura: Co vám dalo a vzalo působení na Filozofické fakultě, kam jste se nakonec dostal podobně jako řada kolegů z Odeonu?
Jiří Našinec: To je pravda, odeonští redaktoři šli buď do diplomacie, anebo na fakultu. Asi to nejpozitivnější zjištění spočívá v tom, že s českým národem to není tak zlé, jak si člověk představoval. Styk se studenty byl svým způsobem obohacující a opravňoval člověka k určitému metafyzickému optimismu.

iLiteratura: Jaké máte plány do budoucna?
Jiří Našinec: Mám už dlouhou dobu v plánu vydat antologii rumunské fantastické literatury. S vyloučením sci-fi, to je kapitola sama pro sebe. Přemýšlím, že bude velký problém dát dohromady autorská práva. Taky si myslím, že mám osobní dluh vůči Vasile Voiculescovi, ke kterému bych se zase rád vrátil. Ale je tam prý problém s dědici, kteří požadují horentní sumy za práva.

iLiteratura: Ani s Voiculescem jste se nepoznal osobně. Máte nějakého autora, na kterého máte zvláštní vzpomínky?
Jiří Našinec: Na Iona D. Sîrba, to bylo přímo osudové. V roce 1974 vyšla na stránkách časopisu Viața Românească novelka Myš B. Mně ten jeho styl humoru připadal nesmírně český. A dodatečně se zjistilo, že měl českou maminku. Takže jsem si říkal, že nějaká dědičná informace určitě existuje, zatoužil jsem ho poznat. V roce 1987 jsem dostal od Svazu rumunských spisovatelů pozvání na deset dnů do Rumunska a mohl jsem si sám stanovit program. Já jsem chtěl hlavně navštívit Sîrba, a při té příležitosti jsem vlastně poznal svoji stávající choť. Přidělili mi ji jako „styčného důstojníka“, zařizovala pro mě různé věci, když jsem chtěl jít do divadla, do kina, někoho navštívit a tak. Tak jsme se rozjeli i za Sîrbem do Craiovy, to mu právě vyšla Myš B a jiné povídky. Ale prodávalo se to podivně, zatavené do igelitu s nějakým stranickým usnesením, prostě vázaný prodej. Což byl obrovský paradox, protože on byl někdejší politický vězeň. Vřele nás přijal a povídá: „Já tu mám jediný volný výtisk a vy jste dva, tak co s tím?“ A já jsem mu na to z legrace odpověděl: „To je dobrý, já ji požádám o ruku a zůstane to v rodině.“ No a pak k tomu skutečně došlo. On pak zemřel na rakovinu hrtanu. Já jsem mu tady pracně sháněl, ještě za komunistů, cytostatika a těžce je dostával do Rumunska. Zemřel v září 1989. Když jsem ho navštívil naposled, tak už v podstatě nemohl mluvit, jenom tak sípal a manželka mu odčítala ze rtů. A tehdy prohlásil: „Ať máte do roka dítě!“, a naše dcera Klárka se opravdu narodila téměř přesně rok nato. Něco neuvěřitelného.

Teď vyšla jeho korespondence, kde by měly být i dopisy, které posílal mně, ale stejně se divím, že ta Myš B tehdy mohla projít. Sîrbu měl totiž v Craiově nucený pobyt. Jakožto dramatický autor měl navíc omezení, že jeho hry se nesmějí hrát v městech nad 100 tisíc obyvatel nebo tak něco. Když obcházel se svým dystopickým románem Lupul și catedrala nakladatelství, tak mu všude slibovali, že ho vydají, ale až posmrtně. Nechtěli riskovat, že vydají autora, který je bývalý politický vězeň.

Pikantní taky bylo, že když jsme žádali o sňatek, trvalo 16 měsíců, než nám to Velký kormidelník podepsal. A podepsal nám to až u příležitosti návštěvy Milouše Jakeše v květnu 1989 v Bukurešti. Ve snaze to popohnat jsem si říkal: Dobře, napíšu poníženou supliku vrchnosti, jaké mám zásluhy o šíření věhlasu Rumunska v zahraničí, a uvedl jsem všechny autory, které jsem přeložil. Až když jsem onu supliku odeslal, tak jsem si teprve uvědomil, že všichni autoři, co jsem zatím přeložil, kromě Eliada, který žil v exilu, byli v padesátých letech zavření.

Ze Sîrbova románu Adio, Europa mám přeložených asi 80 stránek. Vždycky jednou za čas přijde takové vzepětí, že si řeknu, vždyť se s tím musí prorazit. Ale potom zjišťuji, že je to tolik vázané na rumunské prostředí a tolik náročné, že to zase vzdám. Pak mi po měsíci znovu otrne, přečtu si kapitolku a řeknu si, vždyť to je výborné, na úrovni Mistra a Markétky. Myslím, že nikde jinde tenhle román v překladu nevyšel. Poláci s tím koketovali a pak to nakonec nevydali. Pravda je, že člověk musí téměř na každé stránce hodně věcí znovu vymýšlet a nahrazovat, aby ten satirický podtext zafungoval.

Co činí dobrý překlad dobrým překladem?

iLiteratura: Proč mají Rumuni takové potíže prorazit do světa? Je to dáno jazykově, geograficky?
Jiří Našinec: A historicky. Přitom mají řadu dobrých autorů na úrovni světových spisovatelů. Mám pocit, že i tematické rozpětí je tam širší než u nás.

iLiteratura: Je to výhoda nebo nevýhoda, znát při překládání autora?
Jiří Našinec: To je otázka. Dobré zkušenosti jsem měl třeba s Laurențiem Fulgou, to byl můj první velký překlad, těžký. Já jsem ho i navštívil. Myslím, že zrovna on by ještě stál za hřích, ale v Rumunsku úplně zapadl. Byla spousta dobrých předrevolučních autorů, třeba Sorin Titel, a pes po nich neštěkne. Pokud ještě nejsou naživu jako Nicolae Breban. Znát autora je výhoda i nevýhoda. Když jde o žijícího autora, tak se na tebe vrhne spousta jeho generačních souputníků: „Proč on, a ne my?“ Což se mi stalo v Kišiněvě, kde jsem si připadal jako při lynčování. Potom co jsem tady vydal Aurelia Busuioca a Iuliana Ciocana. Každý autor je svým způsobem sebestředný a je koneckonců dobře, že to tak je. Bylo období, kdy jsem si říkal, že budu vydávat jenom nebožtíky. Přišel jsem s touhle tezí na sekretariát rumunského Svazu spisovatelů. Povídám: „Milé dámy, já nevím, co mám dělat, já když vydám autora, tak on do roka a do dne zemře jako Eliade, Fulga, Tudoran.“ Načež ty dámy v tom parném dni hned ožily a začaly se překřikovat: „My vám dáme seznam!“

iLiteratura: Je literární překlad spíš umění nebo řemeslo? Co činí dobrý překlad dobrým překladem?
Jiří Našinec: Já bych to bral půl napůl. A myslím si, že důležitá je pokora vůči textu, toť vše.

iLiteratura: Jak vidíte současnou úroveň češtiny?
Jiří Našinec: Bohužel ten sestup je očividný, je to dáno nastupující esemeskovou generací.

iLiteratura: Jak k tomu přispívá přístup nakladatelství?
Jiří Našinec: I on v tom hraje určitou roli, protože spousta malých nakladatelů nemá na korektory, ba ani na redaktory, často prostě hodí do stroje to, co dostanou, a jazyková úroveň tím pochopitelně trpí. To platí nejen pro nakladatelský sektor, ale i pro soukromé rozhlasové stanice a podobně.

iLiteratura: Jakou radu byste dal začínajícím literárním překladatelům?
Jiří Našinec: Pokud jde o dívky, aby si vzaly dobře situované manžely. Pokud jde o hochy, tak aby se třeba vedle překládání zabývali též profesionálním hraním pokeru nebo něčím takovým.

iLiteratura: Takže literární překlad vnímáte spíš jako hobby?
Jiří Našinec: To je otázka. Víceméně. Kdybych byl otec samoživitel, tak by to bylo jinak.

iLiteratura: Co si myslíte o fungování Obce překladatelů?
Jiří Našinec: Myslím si, že funguje dobře. Neustále klade svým členům na srdce, aby požadovali alespoň 180 Kč/NS, ale který nakladatel si to může dovolit? Zvlášť když jde o malé literatury, jako je ta rumunská.

iLiteratura: A prosadit rumunskou literaturu do většího nakladatelství je téměř nemožné…
Jiří Našinec: Přístup do větších nakladatelství je limitován i nákladem. V jednom větším nakladatelství mi kamarádka řekla, že cokoli o zvířátkách má u nich zelenou. Tak jsem jim nabídl Štěkání na Měsíc od Aurelia Busuioca. Všem, kdo to četli, se text zamlouval. Ale základním kritériem příslušného nakladatelství je, že kniha musí udělat minimální náklad 1 500 výtisků, a na tolik si u moldavského autora pochopitelně netroufli.

iLiteratura: A nějaký lehčí žánr Rumuni nepěstují?
Jiří Našinec: Existuje třeba historický román Vintily Corba Pád Konstantinopole z roku 1977. O tom občas uvažuji. To je „čtenářská píce“ v dobrém slova smyslu. Navíc je tam jedna kapitola věnovaná Českému království, když byzantské poselství shání pomoc proti tureckému nebezpečí a doputuje i na dvůr Václava IV. Říkal jsem si, že tohle by mohlo zabrat. V Rumunsku, pokud vím, tenhle román drží dosud nepřekonaný, 195 tisíc výtisků u prvního vydání.

 

Na podobné téma:

Josef Čermák: Být šéfredaktorem tak velkého nakladatelství nebyla sinekura, nýbrž tvrdá robota
Eva Danišová; Karolína Ryvolová: Romská literatura překvapuje a baví
Denis Kostomitsopoulos: S překladem je třeba se poprat
Michael Alexa: Překládání románu z rukou someliéra
Zdenka Švarcová: Poezie je moje láska
Jarka Vrbová: Astrid Lindgrenovou bych nejradši měla jako babičku
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem
Věra Koubová: Tápavě padá list
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

© Jarmila Horáková

Diskuse

Vložil: admin, 04.03.2020 13:21
Našinec, Jiří
Martin Liška: Děkujeme za upozornění, nepřesnost jsme z rozhovoru vypustili.
Vložil: Martin Liška, 03.03.2020 20:07
Našinec, Jiří
Tak zrovna v rozhovoru zmíněná Tajná kronika Mongolů (nikoli kniha, jak je v textu uvedeno) se dočkala porevolučního vydání v roce 2011... viz https://m.kosmas.cz/knihy/165183/tajna-kronika-mongolu/
Vložil: Anna, 03.03.2020 07:59
Našinec, Jiří
Bizarní se to může zdát, jakož i nám v Obci překladatelů. Poučeni zkušenostmi JTP, která musela platit pokutu za zveřejňování doporučeného honoráře, kterou jí udělil antimonopolní úřad, jsme uveřejnili text, k němuž mp odkazuje. Neznamená to, že si podobná doporučení nepředáváme ústně či vnitřními kanály... a poslední doporučení je minimálně 200,- Kč.
Vložil: mp, 02.03.2020 21:54
Našinec, Jiří
Současný stav je poněkud bizarní: http://www.obecprekladatelu.cz/doporucene-tarify.htm.
Vložil: Roman Tilcer, 02.03.2020 11:47
Našinec, Jiří
Zajímavý rozhovor, jen cítím potřebu doplnit, že Obec překladatelů neprosazuje 180 Kč za normostranu. Poslední doporučení znělo 200 Kč/NS + 10 % za náročný text + 10 % pro zavedeného překladatele, ovšem to bylo už před třemi lety, jestli si dobře vzpomínám.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1580x

Inzerce