Goma, Paul (in Tvar)

Goma, Paul (in Tvar)

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s rumunským spisovatelem a disidentem Paulem Gomou (1935–2020) pořídila rumunská novinářka Rodica Palade v roce 1990, ale mnohé autorovy úvahy o komunistickém Rumunsku a Československu si zachovaly svou platnost dodnes.

Rozhovor s Paulem Gomou

Rodica Palade: Rumunská kultura bývá občas dělena na kulturu exilovou a domácí, i když takové kritérium je zcela umělé. Co o tom soudíte: kdo tohle dělení vymyslel a kdo je pěstuje?
Paul Goma: Jsem přesvědčen, že kulturu nemůžeme dělit na exilovou a domácí, neboť se vyjadřuje jedním jazykem. Nicméně různí nekulturní exulanti – prodavači šlí nebo politici v exilu, píšící do novin z existenční nutnosti – mohli tvrdit, že skutečná kultura se dělá jen v exilu, že v Rumunsku se nedá nic vytvořit, protože když je Rumunsko bolševizované, ani jeho kultura nemůže být jiná než bolševizovaná. Takový omezený přístup nestojí za to, abychom se jím zabývali. Závažnější je však to, že mnozí velice kulturní a významní spisovatelé žijící v Rumunsku projevovali tytéž názory, jenom s opačným znaménkem. Slyšel jsem, jak říkali: „Opravdová kultura může vzniknout jenom tam, kde má člověk svých dvacet deka salámu.“ To je samozřejmě velký omyl, obrovská ješitnost a také zavrženíhodný provincialismus. Můžeme být pozadu, zaostávat za jinými, ale při pohledu na ty, kteří jsou vpředu, se můžeme z nějakého důvodu pokusit změnit náš komplex méněcennosti za komplex nadřazenosti. V rumunské kultuře se tenhle jev bohužel čas od času opakuje. Rumun odjakživa pošilhávající pro Francii si teď například říká: „Francie už nemá žádné prozaiky ani básníky, co by stáli za řeč. Měla by se učit od nás.“ Je pravda, že v této chvíli (rok 1990 – pozn. překl.) Francie opravdu nemá velké prozaiky, ale nemá je ve srovnání s čím? Se sebou samou, tj. ve srovnání se Célinem nebo Proustem? Nezapomínejme, že Francouzi stále rozdávali. A nesmíme zapomenout ani na to, že Francie si zasloužila ještě o něco: o uvádění nefrancouzských umělců, a to v každé době.

Rodica Palade: Máte na mysli americké spisovatele?
Paul Goma: Ano, myslím především na spisovatele drahého mému srdci – na Williama Faulknera, jehož literární sláva se zrodila v Paříži. Po válce byly východní země odděleny železnou oponou, fungující jako roubíková opona pro umělce. Ti, kteří mohli posílat své práce ven, tu byli přijímání s otevřenou náručí. Stačí připomenout Solženicyna: byl uveden jako spisovatel právě tady, v Paříži, ne ve Washingtonu nebo v Bonnu.

Rodica Palade: U nás v Rumunsku jsme ve francouzštině asi nejvíc četli Kunderu.
Paul Goma: Kundera je něco jiného. Ne náhodou se hodně mluví o Kunderovi a z ruských autorů o Zinověvovi, méně o Solženicynovi. Hodně o Cioranovi, méně o Ionescovi. Vysvětlení spočívá snad v tom, že Rumuni mají v něčem trochu špatné svědomí. Estetickou hodnotu děl určí teprve budoucnost, avšak nyní, v tuto chvíli, se klade otázka volby mezi dobrem a zlem. A tak proč bych si vybíral Solženicyna, který je občas nesnesitelně morální a moralizující, a ne Zinověva? Nejde mi o Zinověvovy první romány, nýbrž o to, co nám hodně uškodilo – o jeho tzv. eseje, které byly v podstatě směsicí udání a pomluv. Nejenže pomlouvaly Sacharova a Solženicyna, ale přímo je obviňovaly z toho, že jsou udavači a agenti KGB. Stejně tak, chceme-li mluvit o české próze, měli bychom raději mluvit o Bohumilu Hrabalovi, Ludvíku Vaculíkovi, Václavu Havlovi. Kundera byl napřed dobrým komunistickým spisovatelem a v roce 1968 se vůbec neangažoval. Pak přišel do Paříže a tady byl uměle „vytvořen“.

Rodica Palade: Pařížská společnost otevřela cestu do světa i latinskoamerickým autorům. Když však mluvíte o spisovatelích z Východu, kteří tu byli přijati „s otevřenou náručí“, nemohu přece jen zapomenout na to, že strašidlo komunismu se nevyhnulo ani Západu, zejména pak Francii.
Paul Goma: K tomu, aby Západ pochopil, co znamená komunismus, bylo třeba dlouhého času a ten proces byl velice obtížný a složitý. Působilo tu mnoho levicově zaměřených lidí, hlavně intelektuálů, kteří nebyli zrovna komunisty, spíše měli socialistickou orientaci. Později se stali našimi dobrými přáteli a pomáhali nám bořit berlínskou zeď, tj. morální zeď v hlavách lidí na Západě. Např. Philippe Sollers, původem ze zámožné měšťanské rodiny, se nudil, a proto se stal levicovým intelektuálem. Jeho žena byla Bulharka Julia Kristeva, od níž se mohl velice přesně dovědět, co je to komunismus, i když zkušenost nelze získat zprostředkovaně. Vrchol je, že sama Kristeva byla levicová, podobně jako další Bulhar, Tzvetan Todorov, a to jim nelze prominout. Takže to trvalo dlouho, než se prokázalo – napřed osobními svědectvími a potom prostřednictvím umění – co znamená komunismus. A muselo dojít i ke krvavým událostem, aby uvolnily cestu: rok 1956 v Maďarsku, 1968 v Československu; nemluvě o Polsku, kde byly každou chvíli násilím potlačovány vzpoury a vystoupení odborů…

Rodica Palade: Vaše knihy teď konečně vycházejí i v Rumunsku a Rumuni si po letech mohou přečíst díla toho, kdo byl před časem nazván „autorem bez knih“. Ale teď si také Rumuni uvědomují, že hnutí, jehož iniciátorem jste se v roce 1977 stal, bylo příležitostí, kterou jsme my všichni promarnili, protože se k tomuto hnutí nepřipojilo dost stoupenců.
Paul Goma: Chtěl bych upřesnit, že v srpnu 1977 se 35 000 horníků vzbouřilo, a poté co začalo jejich kruté pronásledování, asi 4000 z nich poslaly do Svobodné Evropy dopis, jímž se připojily k hnutí na obranu lidských práv, zahájenému v březnu toho roku. To však bylo až v listopadu, kdy hnutí už bylo potlačeno. Rok 1977 byl nepochybně promarněnou příležitostí, a to tím spíše, že jsme nuceni připustit, že dějiny netvoří masy, nýbrž menšina, malá aktivní společenství. Někdy se mohou objevit i nátlakové skupiny, avšak s dobrými úmysly, které, pokud netvoří dějiny, tak je alespoň zastavují v případě, že by se měly dát škodlivým směrem.

Rodica Palade: Mnozí mladí lidé, kterým ještě zdaleka není třicet, si po přečtení vaší knihy Culoarea curcubeului ’77 (Barvy duhy ’77) kladou trpkou otázku: „Proč jsme promarnili tu příležitost v sedmdesátém sedmém roce?“
Paul Goma: Já jsem zase zaslechl intelektuály, kterým už dávno bylo třicet, jak vzdychali: „Kdybychom tak u nás taky měli nějaké hnutí 77…!“ Ale ono tady bylo, měli je na dosah. Já jsem tenkrát nebyl žádný vůdce, nýbrž jen cosi jako poštovní schránka. Mohla to být šťastná shoda okolností k tomu, aby se něco dalo dohromady. Avšak kromě Iona Negoițeska a později Iona Viana se nepřipojil žádný další spisovatel. Negoițeska používali jako alibi: když to udělám jako on, taky stejně jako on dopadnu. Co mohu říkat dnes, když slyším mnohé, jak si nostalgicky stýskají: „Kdybychom tak i u nás měli svého Havla…“ Ale takový Havel se vytváří a buduje, takového Havla je třeba si zasloužit, protože Havel nespadne jen tak z nebe.

 

© Rodica Palade
překlad © Libuše Valentová
vyšlo ve Tvaru č. 17/1992, kráceno
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 651x

Inzerce