Allione, Fabrizio: Jericho

Allione, Fabrizio
Jericho

ukázka beletrie zahraniční

Román s pracovním názvem Jericho italského spisovatele Fabrizia Allioneho původně vznikal jako první díl obsáhlé trilogie. Příběh s dystopickými prvky autor obohatil také o náznaky fantastična. V ukázce z první části rozpracované knihy poznáváme Jense a jeho dva syny Eliu a Natana v různých více či méně vypjatých životních situacích – například v momentě, kdy se společně snaží ubránit před útokem vlků.

Část I. – Farma
Fabrizio Allione
: Jericho (pracovní název). Ukázku přeložila Monika Štefková.

I
Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle zdvihala na náhorní plošině jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva.

Z okna v horním patře Jens, posazený v houpacím křesle na chodbě, pozoroval svou půdu, která sahala až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, obhlížela horizont zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli na zemi, po jeho boku, a hráli si se zrezivělými modely autíček.

Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve stáji – a skřípot houpacího křesla.

Jens ve své pravici držel dvouhlavou pušku a u nohou měl položenou krabičku přecpanou náboji. Čas od času, když odvrátil pohled od svého pozemku venku, pokládal ruku na hlavu jednoho ze svých kluků.

Elia měl pokožku světlou jako perleť, vlasy tak blonďaté, až byly skoro průhledné, blankytně modré oči a jemné rysy. Ten druhý, starší, Natan, se mu ve všem podobal: byl tmavý, vytáhlý jako vřeteno a hubený jako proutek, ale takový, který se nedá jen tak zlomit.

Elia nastartoval autíčko tím, že jím vícekrát přejel po podlaze. Zvedl ho a rukama připlácl kola, aby z něj nevyskočilo pérko. Pokrčil se v kolenou, otočil se ke schodům a posunkem ukázal Natanovi, aby uhnul.

Položil autíčko na zem, povolil stisk a díval se, jak se rozjíždí, zrychluje, mění směr a kutálí se ze schodů.

Při pádu zarachotilo na každém schůdku, a když se dostalo až do spodního patra, slyšeli, jak se ještě několik vteřin hýbe.

Elia zasupěl a chystal se sejít.

Ozvalo se zavrzání domovních dveří, pak hluk pocházející z kuchyně, podobný krokům, a Elia se okamžitě zarazil.

Jens se zprudka zvedl a v rukou tiskl pušku.

„Do pokoje,“ řekl, „honem.“

Bratři se nenechali dvakrát prosit. Vletěli do pokoje, zamkli dveře a stáhli žaluzie.

Jens v chodbě znovu uslyšel zvuk kroků. Spousty kroků. Pušku držel pevně mezi ramenem a bradou, namířenou dolů ze schodů.

Zacouval a přiblížil se tak k oknu. Krátce se ohlédl za záda.

Ve dvorku se potloukala smečka pěti, možná šesti vlků. Ve stáji i kurníku bylo ticho, zdálo se, že si zvířata ničeho nevšimla.

Pravou nohou zastavil pohupující se židli. Pak uslyšel vrzání prvních schůdků. Šli nahoru.

Jens hledal volnou rukou něco v kapse od kalhot. Našel matku, vzal ji a hodil ji ze schodů. Cinkání zvířata zastavilo. Jens toho klidu využil. Opřený o pušku se sehnul, naplnil si kapsy kulkami a zase se postavil na nohy.

Pak začali znovu stoupat nahoru. A už je tady, červené oko.

Vlk natáhl čumák směrem k měsíčnímu svitu, který mazaně pronikal oknem.

Hlaveň Jensovy pušky mířila přímo na zvíře.

Byl to vlk vyzáblý, přízračný. Na okraji čumáku měl známky po nezhojeném zranění. Vycenil zuby a tržná rána na pravé straně obnažila poničený, ale stále smrtící chrup.

Naježil srst a popošel ještě pár schůdků směrem k muži.

Jens pevně držel prst na kohoutku, nehybné oči měl otevřené dokořán a nemrkal. Všiml si, že jsou za ním další červené oči. Teď už byli na schodech dva.

Čekal. Čekali.

První vlk se s vrčením dál přibližoval a ukazoval tesáky.

Když bylo zvíře od muže na pár metrů, jeho nervózní údy se vzpružily do křečovitého skoku a Jens zmáčkl kohoutek.

Zasáhl zvíře, když bylo ve vzduchu, s tlapami půl metru nad zemí. Srážka s kulkou zvíře mrštila proti zdi. Stěnu zamazala krvavá skvrna.

Jens se nenechal vyvést z míry. Znovu zamířil na vlka, co byl hned za ním, a vystřelil další ránu. Druhé zvíře vyskočit nestačilo, zůstalo ležet na schodech. Jens si všiml dalších vlků, kteří se chystali nahoru. Vrhnul se na ně a oháněl se přitom puškou jako by to bylo kopí. Podařilo se mu překazit útok dalšího zvířete, když ho několikrát udeřil do hlavy, až mu ji rozbil. Z kapsy vyndal další kulky a rychle nabil zbraň, bez panikaření, bez průtahů.

Seběhl schody, vyhýbaje se přitom mrtvolám, a v polostínu kuchyně uviděl tři třesoucí se vlky. Toho nejbližšího střelil do krku a rozeběhl se proti ostatním, kteří utekli.

Došel ke vchodovým dveřím a když se ujistil, že už kolem nejsou žádní vlci, zavřel je a vrátil se zpátky.

Poslední vlk, na kterého vystřelil, ležel na boku a nemohl se zvednout. Svíjel se v nepravidelných křečích. Polomrtvý zuřivě funěl, a ještě si troufal vrčet. Několikrát se pokusil znovu postavit na tlapy. Škobrtal, padal, mrskal sebou, jako by klouzal po ledu. Snažil se cenit tesáky, ale jen si otíral čenich ve své vlastní krvi.

Jens se k němu přiblížil a dorazil ho střelou do hlavy.

Byla to samička. Měla okousané a vytahané struky, což svědčilo o hladu jejích mláďat.

Jens vystoupal po schodech a šel zavolat syny. Než se uložili ke spánku, s obvyklou pečlivostí vypulírovali dům. […]

VIII
Kolikrát už si Jens řekl, že svým klukům všechno vysvětlí. Jednoho dne, říkal si, jednoho dne jim o tom všem povím. O mužích a o ženách, a o všech věcech světa. A omluví se jim, řekne jim, že mlčel, aby je ochránil. Že to je jeho úkol, chránit je. Je to slib, který složil před mnoha lety a chtěl ho dodržet. Bude jim vyprávět o Ailin, bude jim vyprávět, že i oni měli mámu. Ženu, která je zázrakem nosila v lůně a potom je porodila, kojila, přenesla je z nemateriálního světa do toho materiálního. „A kde je teďka, naše matka?“, zeptají se a on, co jim na to on odpoví? Je to opravdu dar, tahle pravda, ptal se sám sebe. V tom příběhu je jenom bolest a on se ji rozhodl uchovat pro sebe, obtěžkat se jí; byl to trest. A potom přemýšlel nad tím, že jim bude muset povědět, že ne všechny děti vyrůstají, zatímco pohřbívají mrtvoly, že to není věc, kterou by děti měly dělat, že to tak být nemá, že řeky nepřináší lidské mršiny. Bude jim muset říct, proč a odkud pocházel ten nevyčerpatelný příval mrtvých a proč se jich bojí a musejí je pálit. A tak je neustále udržoval v nevědomí, věznil je v tom jejich malém světě, kde se zlo dalo zvládat, kontrolovat, rozkouskovat a schovat za další zlo a pak se mohlo pohřbít a zapomenout na něj, alespoň na chvíli. Nenaučil je ani číst, protože měl za to, že čtení je klíč ke všemu, pozměňuje každou myšlenku. Když se člověk dozví, že existuje vědomí, které může být přepsáno a uchováno navždy, že existuje paměť, která se nevymaže, tak už nic nepřijme a ze všeho se stane tajemství, jež musí odhalovat, interpretovat. Přestane věřit, jako dítě, které všechno spolkne, a začne si klást otázky a nespokojovat se s odpověďmi. Naučí se, že pravda je obrovský zmatek, existuje jen krok kupředu, a ještě jeden krok, a ještě jeden, pořád směrem dopředu, dokud nepochopí, že pravda je nedosažitelná a možná ani neexistuje.

Jak dlouho to kouzlo může ještě vydržet, ptal se sám sebe.

Plakal, plakal v tichosti. Nedařilo se mu ty slzy zastavit. Jen slzy, a nic víc. Sklouzávaly mu na zápěstí, na bradu.

V té chladné, deštivé a větrné noci, ve světle třesoucích se svítilen, s modlitbami pro umírajícího muže v srdci, byli, posazení na zemi, otec a synové – jako staré postavy ze zapomenutého světa, pohřbeného staletími a zapomenutého pro dobro všech – a tajemství života, křehkost a zarytý vzdor každého stvoření, čas, který pohlcuje a který léčí.

Když byla hluboká noc, spali ve tmě v objetí.

Bouřka se přehnala a vlk zavyl na nahý a divoký měsíc.

IX
Natan se probudil. Jens tam nebyl. Elia ležel na zemi, přikrývka mu zakrývala nohy. Promnul si oči, podíval se na svítání, na slunce, které se začalo šplhat a razit si cestu nebem.

Ucítil vůni kávy. Na stole byly zbytky rychlého pokrmu. Vstal, šel ke stolu.

Na talíři byl ještě krajíc chleba, jen kůrka, a stříkanec marmelády. Měl hlad, přišlo mu, že už nejedl několik dní.

Káva byla vystydlá. Nalil si ji do šálku a napil se. Promíchala mu prázdno v břiše.

Uvařil si vajíčko natvrdo. Nožem odřízl pár plátků ze sušeného vlčího stehýnka a vhodil je do hrnce s máslem, z jedné i z druhé strany, aby změkly. Posadil se ke stolu a jedl, jako by to bylo první jídlo po mnoha letech.

Myslel na svoji matku.

*

Jens byl ve sklepě, vedle Bratra Efraima. Seděl se zkříženýma rukama a nataženýma nohama. Díval se na muže na oltáři se soucitem utěšitele.

„Jensi,“ zašeptal Bratr Efraim. Obrátil oči v sloup, hluboce vydechl, zachroptil a zakašlal. „Jensi,“ zopakoval.

Jens k němu přišel. Obrátil mokrý hadr, který mu předtím položil na čelo. „Copak?“ zeptal se. Horečka pořád stoupala a on kvůli ní blouznil.

„Jak se má malá?“

Jens mu stiskl zápěstí. Měl nízký tlak, skoro nepostřehnutelný tep. „Má se dobře, nedělej si starosti,“ ujistil ho znovu.

„Kde je?“ otočil se k muži, který o něj pečoval a doprovázel ho do přicházejícího temna, „Je nahoře s klukama?“ Jens přitakal. „Tak fajn,“ Bratr Efraim si povzdechl. „Cos jim řekl?“

Jens se přiblížil k židli. „Všechno.“

„Všechno?“

„Všechno, co potřebovali.“

Bratr Efraim zavřel oči. „Jak na to reagovali?“ zeptal se. Znovu otevřel oči.

„Nevím. Myslím, že už to nějakým prapodivným způsobem tušili. Byli malí, ale něco si stejně pamatovat musí.“

„Možná že jo,“ okomentoval to Bratr Efraim. „Děti pochopí věci, co nepochopí ani světci.“ Na chvíli se odmlčel. „Jensi,“ pokračoval, „chci tě o něco poprosit. Bude ti to připadat zvláštní, ale chci, abys to pro mě udělal. Vím, že bych neměl, ale mám strach. Jens se napřímil na židli, pozorný. „Povídej.“

„Pamatuješ si, že když jsme v Bejt Šemeši chodili do školy, tak v noclehárně, to jsme byli ještě malí, zrovna jsme opustili Dům Matek, byla jedna písnička, kterou jsme zpívali, než jsme šli spát, pamatuješ? Bylo to pár slok a přihlouplej refrén ve verších,“ Bratr Efraim propukl v chraplavý a děsivý smích, který jako by už patřil do světa mrtvých, „pamatuješ si ji, Jensi?“

„Jasně, že si ji pamatuju,“ odpověděl pobaveně, „sem tam si na ni vzpomenu a pak už ani oka nezamhouřím. Proč se mě na to ptáš?“

„Chtěl bych, abys mi ji zazpíval, zapomněl jsem slova,“ řekl Bratr Efraim. „Už jen pomyšlení na to, že ji uslyším, mě naplňuje klidem. Udělal bys to pro mě?“

Jens zůstal chvíli zticha, pak se vzpamatoval. Šel ke dveřím a zavřel je. Vrátil se k oltáři, přisunul si židli a odkašlal si. Vzpomněl si na první strofy – předstíral, že je zapomněl, ale pamatoval si je všechny, jako by je měl vyryté na vnitřní straně víček.

„Mysli na to, že ji zpíváš Natanovi nebo Eliovi,“ pobídl ho Bratr Efraim posledním slabounkým hláskem, „nejsi tady. Dělej, jako bys byl s Ailin a s klukama, v malým domku hned u moře. Jako byste byli poslední lidi na zemi. Předstírej, že je to radostnej zpěv.“

Jens zavřel oči. Dodal si odvahy a začal zpívat. Všechno mu připadalo tak směšné. Pak se podíval na tvář Bratra Efraima, byl klidný jako nemluvně, které se chystá ke spánku, a tak v té stupidní písničce pokračoval a věřil každému slovu, jež zpíval, ať už to byla modlitba, nebo proroctví.

Stiskl přítelovu ruku a cítil, jak jeho život odchází mezi notami té falešné ukolébavky.

 

Allione, Fabrizio (rozhovor)
Vremeș, Cristina (rozhovor)
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma (rozhovor) 
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Costa, Daniela: Bomba nad Marão (ukázka)
Rožman, Andraž (rozhovor) 
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor) 
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor) 
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

 

© Monika Štefková
ukázka z knihy Jericho
Překlad vznikl v rámci projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Tento projekt je financován programem EU Kreativní Evropa. Ukázky z projektu CELA přebíráme na iLiteratuře v přijaté podobě a redakčně do nich nezasahujeme.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 572x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce