Allione, Fabrizio

Allione, Fabrizio

rozhovor beletrie zahraniční

Italský spisovatel a někdejší režisér Fabrizio Allione se do projektu CELA zapojil se svým dystopickým románem Jericho. V rozhovoru mluví o zážitcích ze školy tvůrčího psaní, o významu moderní americké literatury nebo o propojování filmových a literárních zkušeností. V neposlední řadě se také zmiňuje o tom, jak jeho tvůrčí metodu i osobní život poznamenala pandemie koronaviru.

Touha věnovat psaní celý pracovní den

Fabrizio Allione (*1984) pochází z Turína. Studoval moderní literatury, osm let pracoval ve filmovém průmyslu. Nyní vyučuje italštinu a latinu na gymnáziu. Publikoval několik povídek v italských i zahraničních časopisech a v antologii Ti scrivo da sella (2012). Momentálně pracuje na své první knize Jericho. Nejen na tento román s dystopickými prvky se v rozhovoru ptá Monika Štefková, která je v rámci projektu CELA Fabriziovou překladatelkou z italštiny do češtiny.

iLiteratura: Fabrizio, kdy a proč ses rozhodl psát? Byla to jakási niterní potřeba, sen, plán, nebo ses k tomu dostal náhodou?
Fabrizio Allione: Psaní jsem se věnoval už od útlého věku. Ale přemýšlet nad touhle činností, která mi – aspoň mi to tak připadalo – dobře šla, a navíc mi přinášela radost, jsem začal až po univerzitě. Přemýšlel jsem, jak jí poskytnout víc prostoru, jak ji rozvíjet. Na univerzitě jsem studoval moderní literaturu, potom jsem začal navštěvovat školu tvůrčího psaní Holden a pomalu jsem to, co zpočátku bylo jenom vášní, proměnil v něco víc, pokusil jsem se to proměnit v profesi.
Pamatuju si, jak nám Davide Longo – kterému vděčím opravdu za hodně – dal na první lekci ve škole Holden tenhle příklad: ten, kdo cítí potřebu psát, jako by měl rukavici s ustřiženým prstem. Dovnitř proudí voda, která ale musí někudy ven. Tak nějak to je. Tenhle obraz se mi otiskl do paměti. Myslím, že dobře popisuje tu potřebu, touhu, vášeň. Pokud mám nějaký sen, pak proměnit svoji vášeň v profesi. Což ostatně spojuje spoustu mladých spisovatelů. Touha mít jednou možnost věnovat celý pracovní den, celý pracovní týden psaní, aniž by ho člověk musel vměstnávat do složitého mechanismu různých souladů nebo mezi ostatní práce, kterými se živí. Tohle je pro mě asi to nejdůležitější hledisko.
Já se na literaturu dívám spíš jako na řemeslo než jako na umění v nejpřísnějším slova smyslu. Na tom má podíl také to, že jsem v posledních osmi letech pracoval ve filmovém průmyslu. A právě kinematografie nebývá moc často vnímána jako ryzí umění, ale jako řemeslo. Já takto rád nahlížím i na literaturu. Především proto, že je to každodenní činnost, vyžaduje spoustu disciplíny, časového rozvržení, odhodlání. A právě proto bych chtěl svoje psaní proměnit v každodenní záležitost, na které bych mohl existenčně vystavit vlastní život, přežít v praktickém slova smyslu. O psaní existuje také mnoho knih, nemá cenu je citovat, protože jsou všeobecně známé, ale ve mně nejvíce rezonovala kniha On writing od Stephena Kinga. Protože King nazírá psaní opravdu velmi prakticky, velmi konkrétně a jeho vize se ve velké míře shoduje s mou.
Abych to shrnul: psaní je činnost, která mě vždycky bavila. Spousta lidí mi říkala, že ji dělám dobře, a já se ji rozhodl rozvíjet. Ale nějaké konkrétní nálepky bych psaní přisuzoval nerad.

Pohyb v literárním světě
iLiteratura
: Proto ses rozhodl přihlásit do projektu CELA?
Fabrizio Allione: Důvodů je mnoho, po krátkém zamyšlení bych mohl jmenovat tři hlavní. Nejdůležitější je začít se ve světě psaní vůbec pohybovat. Možná o tom budeme mluvit i později, ale můj román Jericho měl být původně trilogie, velmi dlouhá a rozsáhlá. Mluvil jsem o tom i s lidmi, kteří na moje psaní dohlíželi ve škole Holden, a všichni mi říkali: podívej se, takhle velké první dílo, to ti sebere spoustu času, jsi na to připravený? Jsi si jistý? A já odpovídal, že ano, že tohle je příběh, který držím v rukou, který cítím… Takže jsem napsal první, velmi dlouhý díl trilogie, ale nebyl s ním ve výsledku spokojený. Začal jsem s přepisováním. A když mi přišla nabídka na projekt CELA, řekl jsem si, proč ne? Román už jsem přepsal, pošlu tam nějakou ukázku a uvidíme, jaký dostanu feedback. Buď se bude líbit, nebo ne.
Zbylé dva důvody jsou trochu praktičtější. Jak už jsem říkal, několik let jsem pracoval ve filmovém průmyslu, kde jsou evropské projekty typu CELA daleko častější. Spousta mladých filmařů debutuje právě na základě podobných projektů a já jsem u nich vždycky pozoroval obrovské pokroky, co se jejich schopností a kvality děl týče… Pokaždé se zlepšili. Takže jsem na projektu chtěl participovat i proto, že jsem věděl, že se to kladně odrazí na kvalitě mojí práce.
Poslední důvod je banální – network, tedy možnost dostat se do kontaktu s lidmi z literární branže, především s překladateli. Setkání s nimi pro mě bylo obzvlášť příjemnou záležitostí, jde totiž o velmi pozorné čtenáře, díky kterým jsem musel v textu zohlednit věci, které by mě předtím ani nenapadly. Protože když člověk pracuje s jazykem, ve kterém vyrostl, když něco pokládá za samozřejmé, některá hlediska už si ani neuvědomuje. Vybavuje se mi moc pěkný paradox z pera Davida Fostera Wallace: stará ryba potká dvě mladé ryby a ptá se jich: „Jaká je voda?“ Ony se na ni podívají a ptají se: „Co je to voda?“
Oči překladatelů, jejich detailní zkoumání jazyka, mě přiměly hodně přemýšlet. Ani italský čtenář by si některých aspektů nevšiml, protože je považuje za samozřejmé, vytuší něco, co text třeba nespecifikuje, vydedukuje si to. Já o jazyce, který používám ve svých románech, uvažuju moc rád, takže tohle pro mě bylo velmi přínosné.

iLiteratura: Když už jsi zmínil text, který jsi poslal do CELY, řekneš nám o něm něco víc? Naznačil jsi, že román přepisuješ. Už je hotový?
Fabrizio Allione: Před mnoha lety se mi do hlavy pořád vkrádal jeden výjev. Šlo o statek, kde bydlel otec se dvěma syny a dny trávil sbíráním mrtvol, které odnikud připlouvaly po řece. Pořád jsem to viděl. Nedumal jsem nad tím proč. Musím říct, že díky povídkám, které jsem publikoval v italských i zahraničních časopisech, jsem si uvědomil, že vztah mezi mužskými členy rodiny je velmi nosné téma. I z osobních důvodů to vždycky bylo něco, z čeho jsem těžil ve škole Holden. Rozhodl jsem se, že jádrem příběhu bude vztah mezi bratry a otcem, u něhož není tak úplně zřejmé, jestli je dobrý, nebo špatný. To byl výchozí bod. Jak jsem říkal, zpočátku jsem měl představu rozsáhlé trilogie, tří knih se třemi odlišnými styly, s velmi spletitým dějem a tak dále, ale po dopsání – a po rozhovoru s Davidem Longem – jsem si uvědomil, že v textu panuje nesoulad mezi vibrací, dechem počátečního příběhu, a mojí vlastní mentální konstrukcí o podobě knihy. Takže jsem všechno to, co jsem si na začátku představoval, začal usměrňovat. A v té chvíli začalo přepisování. Už jsem přepsal první a třetí část, tu druhou chci předělat zásadně, protože je v ich-formě, zatímco zbytek je er-formě. A už jsem taky napsal konec, jelikož jsem věděl, jakým směrem se má příběh ubírat, to pro mě bylo obzvlášť důležité.

iLiteratura: Z jaké části pocházejí ukázky, které máme k dispozici?
Fabrizio Allione: Všechny ukázky jsou z první části, kterou považuji za dokončenou, strávil jsem nad ní nejvíc času. Vybral jsem je, protože představují tři odlišné styly, které román charakterizují; je tam jedna akčnější, filmovější část, jedna hloubavější, možná i trochu metalingvistická, a pak je tam ta poslední, která je tak trochu amalgám obou předchozích. A navíc jsem se snažil zvolit takové úryvky, které by poskytly aspoň základní představu o hlavní dějové lince. S těmito částmi jsem nejvíce spokojený a myslím, že by mohly nejlépe zapůsobit.

Italské novecento a jižanská gotika
iLiteratura
: A co lokace? Na základě těch úryvků mi přišlo, že se nacházíme někde na Blízkém východě, možná v Izraeli…
Fabrizio Allione: Tvoje interpretace mě vážně zaujala a myslím, že za to může skutečnost, že v románu používám spoustu hebrejských jmen. Když jsem texty vybíral, kladl jsem si otázku, jestli můžou působit tímhle dojmem. Ale ne, v mé představivosti jsou to všechno místa, kde jsem žil, především v Piemontu, v Canavese. Strávil jsem spoustu času u prarodičů na venkově, ten statek skutečně existuje a já k němu chovám velmi silné pouto, mnoho vzpomínek. I když jsem ho pak v hlavě posunul o kus dál, směrem k fantastičnu. Chtěl jsem, aby to působilo trošku myticky, dojmem jakéhosi prapůvodního času. V románu se pak objevují i jména čínská, německá, slovanská – právě kvůli tomu, abych navodil představu světa při jeho vzniku, před babylonskou věží, prostě světa, který ještě neví, kam se ubírá, a musí se vybudovat.
V ukázce také narazíme na členy rodiny, kteří nikdy nepoznali matku, žádnou ženu, nemůžou vést dialog s ženským elementem. Podobná témata jsem nikdy nechtěl zpracovávat napřímo, ale uvědomil jsem si, že je tam přítomno jakési prozkoumávání zákrutů patriarchální společnosti, v níž jsme doposud ponořeni. Myslím si, že jde o velmi aktuální téma, přestože se nacházíme v roce 2020. Narazil jsem i na podobnosti s knihou Margaret Atwoodové Příběh služebnice. Četl jsem ji až potom a říkal jsem si, že by mohla fungovat jako interpretační klíč. V knize se dále objevuje Piemont se spoustou odkazů na americkou kulturu. Tou jsme totiž byli kolonizováni, čtenář v textu najde jakési podvědomé vložky vycházející z hollywoodského filmu, který mě formoval už od dětství.

iLiteratura: Je zajímavé, že jsi začal mluvit o vlivu americké kultury, protože právě s ní souvisela moje další otázka. Když se podívám na tvůj text, na styl vypravování, vybaví se mi někteří američtí spisovatelé minulého století. Přestože často býváme ovlivněni podvědomě, existují nějací spisovatelé, které považuješ za svoje vzory? Anebo máš alespoň nějaké oblíbence, jejichž dílo znáš do hloubky?
Fabrizio Allione: Americkou literaturu čtu ze všech nejvíc, daleko víc než italskou, k čemuž by spousta mých kolegů určitě měla nějaký komentář (smích). Fascinuje mě. Spíše než vzory vyhledávám spisovatele, kteří mají stejnou „vibraci“ jako já. Nejvíce mě ovlivnil Cormac McCarthy. Četl jsem všechny jeho knihy a s netrpělivostí očekávám další. Jeho způsob vnímání literatury je mi nejbližší.
Mohl bych jmenovat spousty dalších: William Faulkner, Ernest Hemingway, Flannery O’Connorová, Marilynne Robinsonová... Řekněme, že jsou to tak nějak všechno autoři jižanské gotiky. Nemám příliš v lásce postmodernisty. Miluju ty americké autory, kteří se zabývali velkými otázkami. Životem, lidským pokolením.
Silný vliv na mě měli i italští autoři 20. století, někteří z nich byli Piemonťané jako já, především Beppe Fenoglio, Cesare Pavese, Italo Calvino. Přestože se může zdát, že s mým psaním nemají nic společného, ve skutečnosti jsou v něm velmi přítomní. Podle mě to není náhoda. Už proto, že v Turíně, především v období dvacetileté fašistické nadvlády, se vytvořila skupina spisovatelů, do níž patřili i Pavese nebo třeba Leon Ginsburg, kteří ve velké míře překládali americkou literaturu, která se do Itálie kvůli fašistickému tmářství nedostala. Překlady Melvilla, Leeho Masterse nebo Steinbecka pro ně představovaly jakousi formu rezistence proti fašismu.
Dalším velkým vlivem, který je možná viditelný, je vliv filmu. Já jsem ve škole Holden dokonce začínal jako režisér. Ale přeřadili mě k psaní, protože mi to šlo líp než natáčení krátkometrážních filmů. A mám za to, že film mi dal opravdu hodně, jelikož je to exprese, která člověka nutí přeměňovat všechno to, co je třeba jen myšlenka nebo úvaha, v akci. Jedním z mých hlavních cílů je dokázat proměnit stránku v obraz, do něhož se čtenář absolutně ponoří a skoro zapomene, že čte. Doufám, že se mi právě tohle při psaní daří.

Nechat se unášet okolnostmi
iLiteratura
: Můžeš mi říct něco bližšího o škole Holden? Jak se vůbec vyučuje psaní?
Fabrizio Allione: Je to škola tvůrčího psaní, která nevyučuje talent, ale nabízí prostor, aby ho člověk mohl prozkoumávat a pěstovat. Možná bych ji spíš označil za dílnu než za školu v nejužším slova smyslu, za dílnu, v níž se praxe cení daleko víc než teorie. Psaní je spíš řemeslo než umění. Jak říká zmíněný Stephen King, člověk se naučí psát jen tím, že píše, takže všechen čas, který věnujeme debatám o psaní, je čas, který odebíráme psaní samotnému. Takže si myslím, že Holden je partyzánská obrana tohoto času.

iLiteratura: Pracuješ jako učitel, věnuješ se literatuře, máš rodinu. Jak se s těmi třemi rolemi dohromady vypořádáváš?
Fabrizio Allione: Tohle je asi ta nejtěžší otázka. Jde v ní víc o praxi než teorii. Někdy se řídím velmi tvrdou disciplínou, dávám si přesné termíny a díky svojí povaze je dodržuji. Covid nás naučil být flexibilnějšími, schopnými adaptovat se, nechat se unášet okolnostmi. Takže střídám fáze přísného režimu, kdy se s románem posouvám hodně kupředu, a fáze, v nichž mi práce a rodina zabírají víc času – v tom případě se věnuju spíš přepisování a cizelování románu. Někdy třeba napíšu čtyři pět stránek, jindy jen čtyři řádky, protože se mi nelíbí to, co ze mě vyšlo. To ten proces dost prodlužuje. Ale člověk si musí dát načas, aby na stránce nalezl správné pořadí slov. Někdy stačí přesunout jedno adjektivum a změní se rovnováha celé stránky, i když to zní absurdně.
Covid mi určitě věnoval spoustu času navíc, ale můj malý syn, který je teď doma, si ho bohužel všechen nárokuje. Ze začátku jsem se tomu bránil, viděl jsem, že nemám žádný čas pro sebe, ale pak jsem jakoukoli představu ovládnutí situace opustil a místo toho jsem se snažil užít si chvíle se svým synem. A musím říct, že být s ním zavřený doma mi s knihou také v jistém smyslu pomohlo, jelikož jedním z témat románu je otcovství.

iLiteratura: Tak aby sis mohl jít užívat svého syna, mám už jen poslední otázku. Chtěl bys něco vzkázat svým českým čtenářům?
Fabrizio Allione: Především bych jim chtěl poděkovat. Myslím si, že spisovatel by měl vždycky děkovat svým čtenářům, protože čas je to nejcennější, co každý z nás má. A když po někom chceme, aby svůj čas věnoval tomu, co jsme napsali, přijde mi správné poděkovat. Není to tak samozřejmé ani rétorické, jak by se mohlo zdát. To je všechno. Doufám, že se „mým“ českým čtenářům úryvek (nebo v budoucnu i celá kniha) bude líbit.

 

Na podobné téma:
Allione, Fabrizio: Jericho (ukázka) 
Vremeș, Cristina (rozhovor)
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma (rozhovor) 
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Costa, Daniela: Bomba nad Marão (ukázka)
Rožman, Andraž (rozhovor) 
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor)
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor)
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

© Monika Štefková
foto © Gaby Jongenelen Fotografie for CELA

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 775x

Inzerce
Inzerce