Westö, Kjell: O finskošvédské literatuře, traumatu a nevyhnutelnosti

Westö, Kjell
O finskošvédské literatuře, traumatu a nevyhnutelnosti

rozhovor beletrie zahraniční

„Jednotlivec proti blížící se katastrofě často příliš nezmůže. Jednoduše nechápeme, co se kolem nás odehrává, prohlédnout svou současnost je složité,“ říká Kjell Westö v rozhovoru u příležitosti vydání prvního českého překladu jeho románu. Ačkoliv se Chiméra 38 odehrává v předvečer druhé světové války, mnohá její témata rezonují i v současném světě: pocity jednotlivce tváří v tvář neznámé hrozbě, přetrvávající společenské rozdíly či neschopnost národa vstřebat obtížné události svých dějin.

O finskošvédské literatuře, traumatu a nevyhnutelnosti

Překladům současných finskošvédských knih se v Česku příliš nedaří a zůstávají trochu ve stínu produkce švédské a finské. Tato specifická menšinová literatura přitom ve finském kontextu zaujímá silné a nezastupitelné místo. I švédština má ve Finsku dlouhou tradici: od poloviny 12. století až hluboko do 19. století byla jazykem vládní moci a vzdělaných sekulárních vrstev, avšak posledních více než dvě stě let se vyvíjela v rámci jiného státního útvaru než „švédská švédština“ (tzv. rikssvenska); to když bylo Finsko nejprve od roku 1809 součástí Ruska a od roku 1917 samostatným státem. S Kjellem Westöem jsme mluvili o životě švédsky mluvících Finů, jeho literárních vzorech, traumatických momentech finských dějin a o tom, v čem je dnešní svět podobný tomu před druhou světovou válkou.

iLiteratura: Jaké to je, být v současném Finsku finskošvédským spisovatelem? Už jen být spisovatelem znamená stát trochu na okraji, natožpak když píšete převážně v minoritním – byť oficiálním – jazyce.
Kjell Westö: V posledních letech se toho hodně napsalo a namluvilo o ústupu švédštiny ve Finsku a také o averzi populistických politiků ze strany Praví Finové vůči švédštině. Já sám jsem vyrostl na helsinských předměstích 60. a 70. let a už zkušenosti z dětství mě naučily, že mezi švédštinou a finštinou existuje napětí, či dokonce zášť, která má kořeny v historii. Neblahé dění posledních let tedy nevnímám jako něco nového, ale jako mírné vyostření nálad, které v naší zemi existovaly vždy. Musím nicméně zdůraznit, že my švédskojazyční nesmíme udělat tu chybu, že bychom pohlíželi na finskojazyčnou většinu jako na nepřátele. Já jsem finský Švéd, ale mluvím oběma jazyky na stejné úrovni. Žiju dvojjazyčný život a vím, že velká část finsky mluvících obyvatel Finska je vůči švédštině naladěna pozitivně a považuje finské Švédy za velký přínos.
Máte pravdu, že role spisovatele spočívá v tom, stát trochu mimo, ale ne mimo společnost, nýbrž určitě mimo všechny zájmové skupiny. Tak to prožívám aspoň já – snažím se stát trochu stranou, abych mohl pozorovat a popisovat.

iLiteratura: Jaký máte vy jakožto spisovatel vztah k jazyku svých západních sousedů? Nebo to vnímáte tak, že mluvíte (a píšete) stejným jazykem?
Kjell Westö: Já na finskou švédštinu nepohlížím jako na zvláštní jazyk, ale jednoduše jako na dialekt švédštiny. Rozdílů jsem si samozřejmě vědom a změny jazyka ve Švédsku sleduju. Nemyslím si, že by se rozdíly mezi mluvenou švédskou švédštinou a finskou švédštinou za dvě stě let prohloubily, domnívám se, že zůstaly přibližně stejné. Nesmíme zapomenout ani na to, že švédština, kterou se mluví v Helsinkách a do níž se často míchají finská slova, se liší od té v kraji Österbotten na západním pobřeží Finska nebo šérech u Turku.
I finští Švédové jsou různí – někteří mluví například plynule finsky (jako já) a nic finského jim není cizí. Jiní umí finsky špatně a v dospělosti se často odstěhují do Švédska. A rozdíly mezi švédštinou ve Finsku a ve Švédsku, když už nějaké najdeme, jsou také mnohem větší v mluvené než v psané podobě. To platí především pro oblast Helsinek.

iLiteratura: Začínal jste jako novinář, v polovině 80. let jste debutoval jako básník, o trochu později přesedlal na povídky, až jste po roce 1996, kdy vyšel váš první román Drakarna över Helsingfors (Draci nad Helsinkami), u tohoto žánru zakotvil. Jak zpětně vnímáte tyto proměny? Chtěl jste vždy psát romány, jen jste se k nim musel propsat, nebo prvních deset let strávených u kratších žánrů bylo hledáním toho, co vám „sedne“?
Kjell Westö: Rozhodně nechci znevažovat poezii, je to úžasný literární žánr a stále ji hluboce miluju – jako čtenář. Ale pravda je, že moje básně nebyly nic moc a že příběhy jsem chtěl psát už od mládí, jen jsem hned nenašel svůj hlas, trvalo mi to skoro deset let. Když jsem se jako mladý debutující básník zúčastnil semináře pro začínající literáty, přečetl si dánský dramatik a básník Sten Kaalö pár mých textů a pronesl: „Proč píšeš básně? Vždyť ty jsi vypravěč.“ Postupně u mě převážily romány, pravděpodobně proto, že rád vyprávím hodně zeširoka, mám rád rozsáhlé galerie postav a dlouhé časové oblouky. Ale cením si i žánr povídky a chtěl bych v životě vydal ještě alespoň jednu sbírku.

Finskošvédský pohled na dějiny Finska
iLiteratura
: V češtině vychází pod názvem Chiméra 38 překlad vaší knihy oceněné Cenou Severské rady za literaturu. Líčíte v něm atmosféru v Helsinkách rok před začátkem druhé světové války, jak ji vnímají členové prominentního pánského klubu. Advokát Thune zaměstná Matildu Wiikovou, která si v sobě nese vzpomínky na finskou občanskou válku – ty se na začátku románu oživí, když Matilda v jednom ze členů klubu pozná svého někdejšího trýznitele ze zajateckého tábora. V českém historickém povědomí je letopočet 1938 vnímán jako velmi traumatický, má i Finsko z tohoto období svá historická traumata?
Kjell Westö: Je zcela pochopitelné, že rok 1938 mají Češi spojený s traumatickými událostmi – německá agrese, zrada Nevilla Chamberlaina a tak dále. Ve Finsku se toho ale o přicházejícím nebezpečí moc netušilo. Mnozí zajisté cítili, že se válka blíží, ale já v Chiméře 38 spíš líčím, jak se lidé snažili si nebezpečí nepřipouštět a tvářit se, že neexistuje. Ve Finsku jsme prožívali ekonomickou konjunkturu, i postavení dělnické třídy se zlepšovalo, a snažili jsme se potlačovat bolestné vzpomínky na občanskou válku. Což se nicméně nedařilo, jak o tom svědčí osud Matildy Wiikové.
Nejtraumatičtějším obdobím finských dějin 20. století jsou roky 1917 a 1918 (ruské revoluce a občanská válka ve Finsku), 1930 (kdy mělo velký vliv korporativisticko-fašistické hnutí Lapua a mohlo způsobit společenský převrat směrem k fašismu italského typu) a samozřejmě období 1939–1945 a dvě války proti Sovětskému svazu, tzv. zimní (1939–1940) a pokračovací (1941–1944).

iLiteratura: Z vašeho vyprávění je cítit velmi temný podtón, pocit jakési odevzdanosti tomu, co přijde, či spíš vědomí, že jednotlivec proti blížící se katastrofě sotva co zmůže. Například když Thune chce zasáhnout do veřejné debaty novinovým článkem bránícím liberálně-demokratické hodnoty, schytá hlavně rány pěstí od neznámých útočníků. Lze podle vás v knize nalézt i nějaké optimističtější momenty?
Kjell Westö: Vyprávění dozajista má temný podtón, vždyť také líčí temné časy, které navíc vyústí v časy ještě temnější. My na rozdíl od tehdejších lidí víme, jak to celé dopadne. Jednotlivec proti blížící se katastrofě často příliš nezmůže, ale podle mě se častěji jedná o nevědomost než o odevzdanost. Jednoduše nechápeme, co se kolem nás odehrává, prohlédnout současnost je složité (jak vidíme ostatně i dnes). Doufám ale, že v příběhu čtenář najde i pozitivnější okamžiky a scény. Nechci navádět, jak román číst, ale například mezi Thunem a Matildou se rozvine jistý pozitivní, až přátelský vztah a jsou v něm i náznaky porozumění mezi společenskými třídami. Jsem také přesvědčen, že ve způsobu, jakým se Matilda popasovala se svým životem mezi roky 1918 a 1938 a jak se stará o svého mladšího bratra Konniho, je jistá dávka heroismu. My lidé možná nemůžeme za okolnosti, do nichž jsme vtaženi, ale mnoho z nás se snaží žít řádný život.

iLiteratura: Domníváte se, že současní lidé, kteří např. nežijí ve společnosti s tak pevně zakořeněným sociálně-třídním povědomím jako hrdinové Chiméry 38, mají větší možnost volby, a lze tak očekávat v budoucnu méně pocitu, že okolnosti jsou dané a nelze je ovlivnit?
Kjell Westö: Před deseti lety bych pravděpodobně bez zaváhání odpověděl „ano, mají větší možnost volby“. Teď si tím ale už nejsem tak jistý. Svět a lidé svou nevypočitatelnou stránku ukazují již dost dlouho, myslím teď například na klimatickou krizi, pandemii koronaviru, ale taky na nevyzpytatelné či – bez obalu řečeno – nebezpečné politické vůdce, jako jsou Trump, Putin, Bolsonaro, Orbán… Budoucnost se zdá nejistá a velice se obávám, že lidé se s „pocitem nevyhnutelnosti“ budou muset setkat ještě mnohokrát. Ale netuším, jakou podobu nabere.

iLiteratura: Ve svých románech líčíte historii Finska, přičemž se soustředíte na prostředí rodných Helsinek. Děj vašich románů se většinou odehrává v několika desetiletích a vystupují v něm postavy z různých společenských tříd, jsou tedy v něčem velmi klasického střihu. Kdo byli v žánru románu vaše literární vzory?
Kjell Westö: Bude mi šedesát a za život jsem toho už přečetl a napsal tolik, že se mí oblíbenci několikrát vystřídali. Když jsem byl hodně mladý, objevil jsem pro sebe povídky finskošvédského autora Runara Schildta, píšícího na začátku 20. století: byly pro mě důležité, protože jsem pomalu začal chápat, že lze líčit život v Helsinkách ve švédštině. V mládí jsem miloval některé klasiky, trojici velkých Rusů Gogola, Čechova, Bulgakova. Když jsem začínal psát romány, patřili z modernějších spisovatelů k mým oblíbencům např. Milan Kundera, Paul Auster a Siri Hustvedt. V mládí jsem četl hodně americkou literaturu: F. S. Fitzgeralda, Johna Steinbecka, nový žurnalismus 60. let, beatniky jako Allena Ginsberga a Lawrence Ferlinghettiho, některé ranější knihy Johna Irvinga, Anne Tyler a Jayne Anne Phillips. Z Angličanů mám nejraději Juliana Barnese. Ze švédské literatury pro mě byla důležitá generace romanopisců, kteří jsou o deset-dvacet let starší než já. Ze všech nejvíc pak Göran Tunström, ale také Agneta Pleijel, Torgny Lindgren a další. Miluju poezii Tomase Tranströmera a v mládí jsem rád četl romány Pera Anderse Fogelströma o rozvoji Stockholmu a jeho historii. Velice si cením tvorby Moniky Fagerholm, Larse Sunda a Ully-Leny Lundberg, domnívám se, že my finskošvédští autoři se v posledních desetiletích navzájem hodně inspirujeme. Dnes směřování románu hodně ovlivňují spisovatelky; když se zamyslím nad současným finskojazyčným románem, napadají mě jména jako Sofi Oksanen, Katja Kettu a Marisha Rasi-Koskinen.

iLiteratura: Náš rozhovor jsme začali otázkou o obecném postavení spisovatele ve společnosti, rád bych se na konec zeptal konkrétně. Jaké to je, být Kjellem Westöem v době pandemie?
Kjell Westö: V určitém smyslu je to stejné jako jindy: žiju docela osaměle, můj život se vždycky hodně točil kolem knih, které chci napsat, a několika málo blízkých lidí. V tomto směru se toho moc nezměnilo. Ale zároveň je všechno jinak, už nežijeme ve stejném světě jako před rokem. Mrzí mě, že tolik lidí onemocnělo a že umírají. Nejsem žádný velký cestovatel, ale považuju se za Evropana a kosmopolitu a všechny ty uzavřené hranice ve mně vzbuzují smutek – i když je to nyní nezbytné.

 

© Jan Marek Šík
foto © Marica Rosengard

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 556x

Inzerce
Inzerce