Čtení na léto 2011

Čtení na léto 2011

přehled beletrie česká

Letní tipy redakce iLiteratury

iLiteratura.cz doporučuje
Nejlepší knihy na léto 2011

pro děti
Radek Malý: Listonoš vítr
Jean de Brunhoff: Příběh malého slona Babara

relax
Jo Nesbo: Nemesis (krimi)
R. Scott Baker: Válečný prorok (fantasy)
Jodorowsky, Moebius: Incal (komiks)
Katherine Pancol: Žluté oči krokodýlů (romance)
Giles Kristian: Havran krvavé oko (historický román)

beletrie
Vladimir Sorokin: Vánice
Serhij Žadan: Big Mac
Jan Novák: Aljaška
Vladimir Kaminer: Ruské disko
Radka Denemarková: Kobold
Goncalo M. Tavares: Pan Valéry a logika
Peter Stamm: V cizích zahradách
Alice Munroová: Útěk

poezie
Charles Bukowski: Tvrdej chleba

non fiction
Pavel Kosatík: Česká inteligence (sociologie)
Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny (historie)
Cynthia Freelandová: Teorie umění (kultura)
Phillipe Nemo: Co je Západ? (filozofie)
Tomáš Vítek: Řád a chaos v archaických kulturách (náboženství)
Joanna Derdowska: Kmitavá mozaika. Městský prostor a literární dílo (literární věda)
Evžen Kůs: Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat od Evžena Kůse (přírodní vědy)

PRO DĚTI
Radek Malý: Listonoš vítr
(Radek Malý: Listonoš vítr, Albatros, Praha, 2011)
„Pokud rádi sbíráte kaštany, ale je zrovna červenec, otevřete si Malého Listonoše, budete pichlavým skořápkám velmi blízko a bude vám smutno jako o Dušičkách. Pokud tohle verše dokážou, stávají se věčnými.“ Tak uzavírá Bohumila Adamová svou recenzi. Olomoucký germanista, básník a překladatel Radek Malý touto půvabnou veršovanou sbírkou příjemně obohacuje současnou českou tvorbu pro děti. Ostatně s úspěchem se jí věnuje už několik let – po kolektivně utvořeném Slabikáři a Šmalcově abecedě má na svém kontě také prozaickou knížku František z kaštanu, Anežka ze slunečnic a lyrické verše Kam až smí smích. Nejnovější Listonoš vítr nezklame ani po výtvarné stránce - tentokrát zpomalený čas podzimní melancholie doprovodil svými snovými ilustracemi Pavel Čech.

Jean de Brunhoff: Příběh malého slona Babara
(Jean de Brunhoff: Příběh malého slona Babara, přel. Drahoslava Janderová, Baobab, Praha, 2011)
Sloní král Babar letos slaví úctyhodnou osmdesátku. Opravdu, první kniha Příběh malého slona Babara ze slavné série francouzského spisovatele a výtvarníka Jeana de Brunhoffa (a jeho syna Laurenta) vyšla poprvé již v roce 1931. Českého vydání, v překladu Drahoslavy Janderové, jsme se však dočkali později než animovaného filmu R. Jafelice Babar, sloní král. S příběhy slona v zeleném obleku vyrostly generace dětí. Obrázková kniha je určena těm nejmenším – dětem od tří do pěti let. Jednoduchou linii mikropříběhů osiřelého slůněte, které uprchlo do města, kde se naučilo dobrým mravům, a po návratu z velkého světa se stalo v rodné zemi moudrým králem, podtrhují přímočaré ilustrace à la Malý princ a vzorné dětské psací písmo, jímž je vysázen text.

RELAX
Jo Nesbø: Nemesis
(Jo Nesbø: Nemesis, přel. Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín, Zlín 2011)
Nesbø je plnokrevným pokračovatelem chandlerovské tradice. Jeho romány jsou temné, zápletky komplikované, napětí z nich doslova odkapává a notorického pijana a asociála Harryho Holea si čtenáři hned oblíbí. V Nemesis luští Harry a jeho nová kolegyně Beáta nezvyklý případ bankovní loupeže a jde tu také o vraždu Harryho bývalé milenky, která je ve skutečnosti důmyslnou pastí hned na několik mužů. Jako spodní proud je přítomná ještě linie nelegálního obchodu se zbraněmi, do něhož je zapleten Harryho kolega Tom Waaler, svalovec s krokodýlím úsměvem. A ke všemu ještě hrdinův osobní život, který je komplikovaný jako Harry sám.

R. Scott Bakker: Válečný prorok
(R. Scott Bakker: Válečný prorok, přel. Petr Kotrle, Triton, Praha, 2011)
Druhý díl trilogie Princ ničeho od mladého amerického autora nabízí fantasy, která rozhodně není pro děti. Kromě explicitního násilí i sexu se tu totiž rozehrávají komplikované politické i náboženské intriky. Román líčí průběh křížové výpravy ve fiktivním fantasy světě, který se ovšem zřetelně inspiruje křižáckými taženími za „osvobození“ Jeruzaléma. Mezi rozličné národy a rasy, které, vyprovokovány vůdcem své církve, vytáhnou na dlouhou strastiplnou výpravu, se však vloudí muž nadaný mnoha manipulativními ii bojovými přednostmi, díky nimž postupně začne velkou část vojska a jeho doprovodu ovládat jako nový prorok. Kniha vyniká nemilosrdností a nejednoznačností – kladného hrdinu tu nenajdeme.

Alejandro Jodorowski; Moebius: Incal
(Alejandro Jodorowski; Moebius: Incal, přel. Richard Podaný, Crew, Praha, 2011)
První díl sci-komiksu Incal vyšel ve Francii již v roce 1981, ani po třiceti letech však dílo neztrácí působivost. Je to sci-fi ve velkolepém stylu: příběh se odehrává na několika podivuhodných planetách a akční scény se prolínají se scénami mystickými. Nejde tu o nic menšího než o záchranu světa před temnotou, přičemž tato záchrana je možná jen propojením myslí, nikoliv střelbou z laserového děla. Mnohovýznamové dílo je plné symbolů a odkazů, ale také erotiky a potměšilého až parodického humoru. Jedno z klíčových děl evropského i světového komiksu.

Katherine Pancolová: Žluté oči krokodýlů
(Katherine Pancolová: Žluté oči krokodýlů, přel. Daniela Veškrnová, Jota, Praha, 2011)
Život obyčejné francouzské rodiny z Paříže převrátí naruby odchod otce za milenkou. Stydlivá a nesebevědomá Joséphine se najednou sama musí postarat o dospívající dceru Hortense a malou Zoe, uživit rodinu a splatit dluhy, které jí manžel Tonio zanechal. I proto kývne na nabídku starší a úspěšnější sestry, že pod jejím jménem napíše román. Jedna získá slávu, druhá peníze. Katherine Pancolová píše o každodenním životě, a umí ho podat velmi lehce a úsměvně. Ideální oddechové čtení pro ženy.

BELETRIE
Alice Munroová: Útěk
(Alice Munroová: Útěk, přel. Alena Jindrová-Špilarová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2011)
Nová sbírka povídek kanadské spisovatelky nabízí vše, čím si autorka získala světovou proslulost: rafinovaně stavěné texty, které i na malé ploše nabídnou několik zvratů, nesentimentální, ba někdy až kruté příběhy ženských hrdinek, které pykají za to, že podléhají svým slabostem. Autorčin vypravěčský um je přitom mnohostranný: umí skvěle předestřít přítomný děj, ale i vystavět drama na postupně se odkrývající minulosti. Zajímají ji pověstní kostlivci v rodinných skříních, ale ještě více náhlé, až pudové ženské chování, které její hrdinky nedokážou vysvětlit; a autorka se o to také nepokouší. Čtenářky zde mohou snadno najít jak své tajné touhy, tak paralely s vlastním životem. A muži se názorně poučí o tom, že klíčové citové okamžiky ženy málokdy řeší racionálně.

Radka Denemarková: Kobold
(Radka Denemarková: Kobold, Host, Brno, 2011)
Obálka nového románu spisovatelky Radky Denemarkové je navýsost prázdninová – je na ní fotografie dřevěného mola na břehu řeky. Přestože román samotný rozhodně o žádné letní idyle nepojednává, můžeme jej doporučit všem, kteří i o prázdninách sahají po závažné a především strhující četbě.

Peter Stamm: V cizích zahradách
(Peter Stamm: V cizích zahradách, přel. Marie Išková a Hugo Kysilka, Dauphin, Praha a Liberec, 2011)
Kniha pro minimalisty a melancholiky. Milovníkům próz švýcarského spisovatele Petera Stamma doporučujeme tentokrát povídkový soubor, jehož skutečnými hrdiny jsou stejně jako v předchozích česky vydaných titulech (Agnes a Krajina náhodného žití) ženy – třebaže příběh vypráví muž.

Serhij Žadan: Big Mac
(Serhij Žadan: Big Mac, přel. Alexej Sevruk a Miroslav Tomek, Fra, Praha, 2011)
Povídkový soubor Big Mac je prozaickým debutem ukrajinského básníka Serhije Žadana. Hrdiny povídek jsou nejčastěji outsideři, lidé, kteří se nějakým způsobem (skrze alkoholismus, tuláctví či prostě odmítnutím role poslušného, konformního občana) vzbouřili proti většinové společnosti, proti jejím pravidlům, jejichž povrchnost svým svobodným, i když často trpkým životem odhalují. Autorský vypravěč povídek je většinou jen průvodcem, známým či náhodným společníkem těchto postav, které líčí se zjevnou sympatií a nostalgií, i když ne bez přídechu ironie. Spojovacím motivem všech povídek je cesta jakožto prostor svobody, spontaneity a „neopakovatelnosti existence“.

Vladimir Sorokin: Vánice
(Vladimir Sorokin: Vánice, přel. Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2011)
Zasteskne-li se vám v parném letním odpoledni po zimní atmosféře, přečtěte si román Vánice ruského spisovatele Vladimira Sorokina. Jeho hlavní hrdina, venkovský lékař Garin, putuje společně se svým průvodcem, vesničanem Kuckou, po zasněžených, zmrzlých ruských pláních a jeho naléhavá cesta do vesnice stižené epidemií exotické nemoci je plná nechtěných zastávek a neustále se prodlužuje. Sorokin v duchu konceptuální tvorby stylizuje své texty do podob různých literárních žánrů, a tím tyto žánry paroduje. V případě Vánice si pro svou hru vybral realistický román. Jeho text však tentokrát nestojí jen na narušování a parodii zvoleného žánru, které někdy vedou až k neatraktivitě a nečitelnosti textu (viz závěr románu Třicátá Marinina láska). Sorokinovu knihu lze číst i (jen) jako přímočarý a docela napínavý příběh.

Jan Novák: Aljaška
(Jan NovákAljaška, Plus, Praha, 2011)
Krátká novela českého emigranta se odehrává v Chicagu, kde Novák žije. Neodolatelně tragikomických historek o českých přistěhovalcích v ní sice není tolik jako v některých předchozích knihách, typické neučesané dialogy prošpikované zpotvořenou angličtinou však najdeme i zde. Příběh vychází z novinové noticky o pomstě vyhozeného zaměstnance, Novák jej však obohacuje o rovinu psaní o psaní, jejíž mnohé pasáže jsou jiskrnější než ústřední příběh. Ideální čtení na dovolenou provokující úvahy, zda se do pracovního procesu opět vracet.

Vladimir Kaminer: Ruské disko
(Vladimir Kaminer: Ruské disko, přel. Jiří Šamšula, Dauphin, Praha a Liberec, 2011)
Kaminerovy povídky se dobře čtou, vzhledem ke své délce představují ideální četbu třeba do metra či do tramvaje – co zastávka, to povídka, vyznačují se jazykovým vtipem a suchým, někdy i hodně černým humorem. V textech je navíc zakonzervovaný Berlín devadesátých let, Berlín, který na vlastní kůži už nikdy nezažijeme, neboť tohle město se mění nesmírně rychle a dvacet let po vzniku prvních povídek představuje už zase úplně jiný svět.

Gonçalo M. Tavares: Pan Valéry a logika
(Gonçalo M. TavaresPan Valéry a logika, přel. Vlastimil Váně, Smršť, Praha, 2011)
Na portugalské poměry nezvykle humorné „sešity“ vyprávějí o jmenovci slavného francouzského básníka. Tavaresův Valéry je dětinský, roztomile nepraktický a roztržitý naivní rozumbrada. Žije ve světě, kde je možné mít placatý prázdninový domek, nakreslit horizontální věž a je téměř nutné mít jiný pár bot pro každou ulici, kterou se chystáme projít. Pan Valéry „není krásný, ale ani není ošklivý“, je maličký a rychle se pohybuje cupitavými krůčky. Nosí klobouk vší silou naražený na hlavě (aby měl jistotu, že nevyšel ven prostovlasý), obléká se jen do smuteční černé (aby přilákal radost) a knihu používá jako peněženku (nerad odděluje literaturu od peněz).

POEZIE
Charles Bukowski: Tvrdej chleba

(Charles Bukowski: Tvrdej chleba, přel. Bob Hýsek, Argo, Praha, 2011)
Posmrtný výběr z poezie autora, jehož „špinavá poetika" a autostylizace do postoje tvrďáka, co jenom chlastá, souloží s tlustými šlapkami a na všechno kašle, napoprvé působí jako rána pěstí. Přesto jsou jeho pozdní verše naplněné jiným životním pocitem, zmírněné a „přízemnější", i když bez jakéhokoli sentimentu. Za vyzdvižení stojí výborný překlad, což při dosavadní praxi vydávání Bukowského nebylo vždycky pravidlem.

NON FICTION
Pavel Kosatík: Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora
(Pavel Kosatík: Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora, Mladá fronta, Praha, 2011)
Kniha Pavla Kosatíka Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora má „přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Nesloužily jim stranické aparáty, nasazovali sebe sama. Podle mínění autora takových lidí u nás nikdy nebylo tak málo jako dnes – a je otázka, jak společnost do tohoto stavu dospěla, jak krok za krokem tak hluboko sestoupila.“ Esejistický styl a konstantně nevelký rozsah každé z kapitol autora v této knize nutil k úspornému, riskantně zkratkovitému vyjadřování, v rámci něhož se zaměřuje vždy na to, co mu přišlo u dané osobnosti nejvýznamnější. Často se přitom vracejí témata vztahu víry a nevíry, rozumu a citu, resp. otázka, nakolik byl rozum u daného intelektuála integrován do celku jeho psychiky a nakolik dokázal daný člověk ze svého abstraktního světa přecházet ke světu každodenní skutečnosti. Každopádně snad Kosatíkova kniha pomůže vrátit některé pozapomenuté osobnosti do obecného povědomí české veřejnosti a případně i vzbudit debatu o hledání nenáboženské spirituality a možnosti života bez náboženské víry. A samozřejmě i o odpovědnosti intelektuálů a jejich vlivu na obecný běh věcí. Kniha nejen pro zájemce o českou historii a nejen pro intelektuály.

Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny
(Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny, přel. Alena Faltýsková, Academia, Praha, 2011)
Dějiny čistoty a osobní hygieny od V. Smithové podávají celistvý pohled na vývoj hygieny a péče o zdraví v dějinách, od pravěku až po současnost, a to napříč kulturami i různými živočišnými druhy. Rozlišování toho, co je čisté a co je nečisté, je sice velmi proměnlivé, ale najdeme ho podle autorky v každé kultuře, a pokud bychom chtěli hledat nějaké rozdíly, pak je Smithová jemně naznačuje spíš mezi muži a ženami. Cituje přitom výrok antropoložky M. Douglasové: „Mým zdrojem inspirace byl můj manžel. Pokud jde o čistotu, jeho práh tolerance je o tolik nižší než můj, že mě víc než kdokoli jiný přesvědčil, že špína je relativní pojem.“ Smithová dále volá po změně u těch mužů, kteří jsou sice „čistotní, ale vylepšení svého vzhledu věnují denně jen deset nebo dvacet minut, odmítají používat parfémy a utrácet peníze za drahou kosmetiku“. Kniha je psána poutavě a dá se doporučit i mužům, kteří nemají metrosexuální sklony.

Cynthia Freelandová: Teorie umění
(Cynthia Freeland: Teorie umění, přel. Tereza Ješátková a Stanislava Jurčíková Suchanová, Dokořán, Praha 2011)
Cynthia Freelandová je profesorkou filozofie na Houstounské univerzitě a letos vyšel první český překlad některé z jejích knih: Teorie umění. Povolání autorky může na někoho působit zlověstně, ale rád bych potenciálně čtenáře uklidnil: tato kniha je psána relativně srozumitelně, a dokonce místy i s humorem, ne náhodou je v anglickém originálu podtitul „velmi krátký úvod“. Vždyť čekali byste od profesorky filozofie přiznání, že měla „jisté škodolibé plány“ s výlohami jedné galerie, v níž probíhala výstava bývalého sprejera (a dnes zavedeného umělce) McGeeho, jenž v katalogu k výstavě psal: „Někdy může být tím nejkrásnějším, nejpřesvědčivějším uměleckým dílem, jaké jsme kdy viděl, kámen letící skrze tabuli skla“...? Jindy s nadhledem a ironií konstatuje, že namísto toho, aby se diváci cítili součástí kolektivu, čemuž dříve sloužily náboženské rituály i umění, jsou dnes někdy „spíše vyděšení a komunitu opouštějí“. Kniha pro ty, kdo se bojí moderního umění.   

Phillipe Nemo: Co je Západ?
(Phillipe Nemo: Co je Západ?, přel. Petr Horák, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2011)
V brožuře Co je Západ? francouzský filozof, politolog a historik Phillipe Nemo na poměrně malém počtu stran sleduje utváření západní civilizace a snaží se přitom zodpovědět otázku, v čem spočívá její specifičnost a jak se dopracovala k hodnotám, které nyní postupně přejímají i jiné části světa. Autor v této souvislosti poukazuje na pět evropských „vynálezů“, kterými jsou: 1. antická řecká obec spojená se svobodou občana, která je zajištěna zákonem a podporována objevem vědy a školy; 2. právně zajištěné soukromé vlastnictví a humanismus antického Říma; 3. etická a eschatologická revoluce způsobená Biblí; 4. tzv. papežská revoluce, jež umožnila první skutečnou syntézu „Athén“, „Říma“ a „Jeruzaléma“; 5. novověká liberální demokracie a pluralismus, které umožnily rozvoj západní vědy, politiky a ekonomie. Autor se tedy snaží postihnout vlivy, které západní civilizaci utvářely v jejich vzájemné konkurenci i součinnosti. Jde o téma politicky nekorektní, zpracované nemálo provokativně. Zvláště v českém kontextu je ovšem Nemova kniha nepochybně záslužná, a lze si jen přát, aby byla i podnětná, třeba v novém promýšlení českého místa v kontextu západní civilizace.

Tomáš Vítek: Řád a chaos v archaických kulturách
(Tomáš Vítek a kol.: Řád a chaos v archaických kulturách, Herrmann & synové, Praha, 2011)
Kolektivní studie Řád a chaos v archaických kulturách přináší sedm statí předních českých badatelů, kteří analyzují pojmy řádu a chaosu ve vybraných archaických kulturách. Všechny studie spojuje snaha neomezovat analýzu řádu a chaosu na jeden z jejich konkrétních projevů (mytologie, náboženství, společenské poměry, právo), ale uchopit je v jejich celku. Studie se snaží nejen popsat konkrétní fenomény, jež byly vnímány jako chaotické a nebezpečné, ale pokouší se též ukázat, jakými způsoby se archaické kultury pokoušely chaosu bránit a které z jeho projevů byly za určitých podmínek ochotny tolerovat. Autoři někdy chtějí naše předky trochu idealizovaně vidět jako vyrovnané mudrce, kteří – jako by už před staletími četli Stanislava Komárka – dobře věděli, že mnohé projevy chaosu prostě není možné ze světa vymazat. Proto prý jejich „boj s chaosem a ne-řádem nebyl veden snahou tyto věci vypudit ze světa, ale s cílem včlenit je do řádu a učinit z nich smysluplnou součást života“, i když pak v jednotlivých kapitolách najdeme příklady svědčící i o opaku (zvláště v případě korejského buddhismu a jeho „vytěsnění chaosu“: úkolem pravého konfuciána prý totiž nebylo „polemizovat s entitami, které ohrožují řád, ale mlčet o nich a nedopřávat jim jakoukoli, byť i negativní publicitu“). Kniha jistě poučná, ale náročná.

Joanna Derdowska: Kmitavá mozaika. Městský prostor a literární dílo
(Joanna Derdowska: Kmitavá mozaika. Městský prostor a literární dílo, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2011)
Literárněvědná studie Kmitavá mozaika je věnována roli městského prostoru v literárním díle. Cenné na knize je především to, že autorka nemá jednu tezi, kterou by se snažila čtenáři vnutit, nýbrž město představuje ve vší jeho proměnlivosti a protikladnosti. Město totiž podle ní může být současně vystiženo prostřednictvím velmi „kontrastních charakteristik: být reprezentací řádu (urbanistické utopie), ale i chaosu (pnutí k rozpadu, metafory nemoci). I městský labyrint může symbolizovat vnější vnucený řád, ale zároveň může být nebezpečným a živelným bludištěm." Podobně podle autorky není možné jednoznačné oddělení prostoru města a venkova: mizející hranice mezi městem a ne-městem, vznik hybridních prostorů, to všechno zpochybňuje weberovskou definici města založeného na fortifikační funkci opevnění vůči vnějšímu světu. Řád a chaos, dobré a zlé, město a periferie, civilizace a příroda jsou tak podle Derdowské „různými manifestacemi téže mnohovýznamové a komplexní entity, urbánního prostoru“. Kniha ve své hutnosti a myšlenkové bohatosti ovšem na čtenáře klade zvýšené nároky, takže upozorňujeme: jen pro náročného čtenáře.

Evžen Kůs: Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat
(Evžen Kůs: Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat, Krásná paní, Praha, 2011)
O tom, nakolik jsou lidé podobní zvířatům, či nakolik vlastně jsme trochu divnými zvířaty, mnozí autoři uvažují často a rádi. Otázka toho, nakolik u zvířat existují analogie náboženských kultů (hlavně v podobě tzv. dešťových a ohnivých tanců), je ovšem velmi spekulativní a jen těžko se zkoumá. Naopak to, že vyměšujeme stejně jako ostatní živočichové, je sice nezpochybnitelné a stojí za výzkum (bobři či jezevci žijící v přírodě prý mají cosi na způsob záchodů, šimpanzi ne), ale přeci jen trochu banální. Ovšem tématem, které zasahuje jak do vysoké kultury i filozofie, tak i do říše zvířat, v níž je jeho existence nezpochybnitelná, je rozmnožování a sex. Po dlouhou dobu byly například za hříšné u člověka považovány všechny sexuální pozice až na tzv. misionářskou (tváří v tvář), o které se věřilo, že existuje jen u člověka. Jak ovšem Kůs uvádí (a jak zasvěcenci už nějakou dobu vědí), najdeme ji také u šimpanzů, orangutanů, kapustňáků či bobrů.

 

© iLiteratura.cz

 

Diskuse

Vložil: Ondřej Hanus, 11.07.2011 14:48
Čtení na léto 2011
Úplně zde chybí poezie. Jak je to možné?:)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 12007x

Inzerce
Inzerce