První český pokus o komplexní „zmapování klíčových trendů a vývoje moderní světové historiografie v poválečném období“; „rozsáhlé kompendium, které nejen popisuje a kriticky zhodnocuje vývoj a zlomy v jednotlivých konceptualizacích minulosti, ale nabízí rovněž inspiraci pro další bádání“. Takto avizuje oficiální nakladatelská anotace knihu Koncepty a dějiny. Proměny pojmů v současné historické vědě. Nestává se to právě často, ale v tomto případě je možné s takovouto prezentací souhlasit. Jen částečně může být kniha srovnávána s Encyklopedií středověku přeloženou z francouzštiny, která je ale zaměřena na jiné historické období než Koncepty a dějiny, jež čerpají historické příklady spíše z novověku, a navíc líčí spíše to, jak vytčené pojmy vnímali lidé dané doby spíše než následující generace historiků. V budoucnosti se pak ke srovnání bude nabízet kniha, jež vzniká pod vedením Jana Matonohy a jejíž pracovní název zní Za (de)konstruktivismem. Kritické koncepty poststrukturální literární teorie.

Koncepty a dějiny obsahují jak kapitoly o pojmech, které jsou natolik abstraktní, že některé čtenáře možná překvapí, s jak nehmotnými a obecnými kategoriemi historikové také pracují (jako „historický aktér“), tak i pojednání o slovech, která používáme běžně. Tedy takových, u kterých může někoho zarazit, že historikové vůbec cítí potřebu je definovat. Pro představu: „významuplné sociální prostory a kulturní průsečíky obecně společenských procesů, diskursivních (sebe)porozumění, komunikativních interakcí a subjektivních přisvojení“ je jedna z definic města. Jednotlivá hesla na sebe navzájem odkazují (což je někdy zvýrazněno i křížovými odkazy), takže od „města“, které někteří chápou také jako „agenta, kvaziosobnost v historickém procesu“, se snadno můžeme dostat opět k oněm abstraktním „aktérům“. U mnoha často používaných výrazů autoři rekapitulují stále se vracející a nejspíše marné pokusy o jejich nahrazení, jako v případě „identity“ výrazem „loajalita“ či prostě zájmenem „my“. Nebo připomínají jejich dlouhou a starobylou historii, jako paradoxně u slova „moderní“ nebo u dnes až nadužívaného pojmu „spiritualita“ (v hesle Zbožnost). Právě v případě takových textů se ukazuje, nakolik jsou užitečná jistá sebereflexivní zastavení, sloužící k tomu, abychom si ujasnili, co přesně máme pod danými slovy na mysli. Autoři proto v úvodu obecně proklamují, že pokud chceme „pochopit nejnovější vývoj historické vědy a udělat pro její budoucnost víc než jen opakovat konsenzuální příběhy, postupy a hodnocení, nemůžeme se teoretické reflexi vyhnout“.

Přehledně shrnuty a vyloženy jsou přitom nejen známé společenskovědní teorie, ale i ty méně „provařené“, případně i to, jakým způsobem se v zahraničí vyvíjely související polemiky až do současnosti. V kapitole o vědě a vědění jsou tak uvedeni nejen proslulí Karl R. Popper a Thomas S. Kuhn, ale rovněž (méně známý) Imre Lakatos, který zvolil určitou střední cestu mezi Popperovým falzifikacionalismem a Kuhnovými paradigmaty „tím, že zavedl pojem ,vědeckých výzkumných programů‘, které se skládají z tzv. ,tvrdého jádra‘ (hard core) – sady základních a ,nevyvratitelných‘ zákonů či teorií – a ,záchranného pásu‘ (protective belt) – množiny tzv. pomocných hypotéz, jejichž funkcí je odvracet od tohoto tvrdého jádra možné falzifikující anomálie“.

Kromě teoretických pasáží kniha obsahuje i graficky odlišené texty, na kterých autoři chtějí názorně ukázat, jak byly dané koncepty aplikovány, tedy jak se promítly do konkrétního historického výzkumu. Ze zmiňovaných děl, která byla přeložena do češtiny, přitom mnohá neušla kritické pozornosti ani našeho portálu, ať už to byl Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie, Podmaňování přírody, nebo Schamova Krajina a paměť; obě posledně jmenované knihy mimochodem mají představovat příklady „konstruktivistického“ přístupu ke krajině.

Z původních českých děl autoři uvádějí (shodou okolností rovněž jako ukázku „konstruktivismu“) pouze publikaci Největší hereze. Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy od Davida Zbírala. Lze se akademicky ptát, proč nejsou alespoň v bibliografii uvedeny tituly i jiných českých historiků a dalších odborníků, kteří k daným tématům mají co říci: kulturní a sociální antropologové k pojmu kultura nebo k rasismu, literární vědci k městu nebo geologové a další k pojmu (česká) krajina. Zvláště, když si autorka kapitoly o krajině stěžuje, jak málo probádaným pojmem je „českost“ naší krajiny. A pokud publikace obsahuje pojmy jako kultura, město, krajina či paměť, další otázka by mohla znít, proč do ní nebyly zařazeny také kapitoly třeba o mentalitě nebo o těle. Tuto námitku ovšem autoři předjímají a sami přiznávají, že výčet hesel by samozřejmě bylo možné dále rozšiřovat. Podobné (v tomto případě laciné) výhrady se u přehledových děl tohoto typu samy nabízejí a nijak nesnižují význam této knihy. Naopak, je nutné pogratulovat nakladatelství Scriptorium k velmi záslužnému edičnímu počinu a zároveň doufat, že u nás budou vznikat i další, podobně zaměřené průřezové tituly připravené odborníky z dalších oborů.