Pająk, Patrycjusz: Hrůza v české literatuře

Pająk, Patrycjusz
Hrůza v české literatuře

recenze literární věda

Česká hrůzostrašná literatura od lidových krváků přes Erbena po Urbana zaujala polského literárního a filmového vědce Patrycjusze Pająka. Zasazuje ji do obecnějšího kulturního a antropologického kontextu a zajímá se, jak žánr reaguje na některé základní metafyzické otázky. Díky své heterogennosti kniha nepůsobí akademicky nezáživně ani mrtvolně.

S polským odstupem i ponorem o českém literárním hororu
Patrycjusz Pająk
: Hrůza v české literatuře. Přel. Michala Benešová. Academia, Praha, 2017, 451 s.

První komplexní monografie věnovaná české hrůzostrašné literatuře. Takto nakladatel charakterizuje knihu Hrůza v české literatuře (Groza po czesku: Przypadki literackie, 2014) a příliš nepřehání. Autorem je Patrycjusz Pająk (nar. 1972), bohemista a literární historik působící v Institutu západní a jižní slavistiky Varšavské univerzity. Kromě dějin české (a chorvatské) literatury se badatelsky věnuje také středoevropské kinematografii.

Předmětem jeho analýzy se staly klíčové texty naší takzvané literatury hrůzy – od obrozeneckých knížek lidového čtení a „krvavých románů“ přes vybrané Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve dvacátém století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo) včetně současné literatury (Miloš Urban, Jan Bittner). První „záblesky hrůzy“ Pająk nachází ve zdejších tiscích a brožurách přejímajících zahraniční látky. V souvislosti s povídkou Železná košile od Václava R. Krameria tvrdí, že nalezl společný předobraz tohoto textu i tematicky podobného díla Jáma a kyvadlo Edgara Allana Poea, a to u Williama B. Mumforda. Touto otázkou se přitom již zabývali čeští badatelé jako kdysi Jakub Arbes nebo v současnosti Martin Jiroušek, autor knihy Černý bod: Horor v českých zemích (Protimluv, Ostrava, 2015). Za prvního původního autora českých hororových textů označuje polský teoretik Karla Hynka Máchu. Hororové pasáže pak nachází i v dílech, kde bychom je možná nehledali, například v Jiráskových Starých pověstech českých. Vyzdvihuje také významný příspěvek českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století na vytvoření nového žánrového typu:„antitotalitární horor“.

Trojský kůň přírody
Patrycjusz Pająk se ovšem zabývá i obecnější problematikou, v úvodu nejprve genezí literární hrůzy a jejích možných funkcí. Ta se podle něj rodí ze strachu z chaosu, nikoli ze skutečného prožitku rozvratu. Horor v životě vylučuje horor v umění. Proto prý francouzská revoluce nevyvolala vlnu literárních hororů ve Francii, nýbrž v okolních zemích, kde se podobného vzedmutí násilí o to více obávali.

Hlavním předmětem zájmu tvůrců moderní literatury, jež pojednává o hrůze vyvolané děsivou přírodou, je podle autora lidská přirozenost. I kdybychom totiž vybetonovali poslední kus pralesa i trávy, sami v sobě si ji poneseme stále a neodvolatelně: „Člověk v jejich dílech plní roli trojského koně přírody ve světě ovládaném kulturou. Sám kulturu vytváří, posléze ji však rozvrací zevnitř a osvobozuje tak vlastní přirozenost z kulturního korzetu. Osvobozená příroda vstoupí do světa kulturního pořádku (racionálního anebo morálního) jako síla, která ho zadrží v jeho cestě za uspokojením neuspokojené vůle žít.“ Dodejme, že tentýž problém ovšem jiní autoři nahlížejí i z přesně opačné perspektivy. Například podle odborníka na vztah lidí a zvířat Borii Saxe stále více závidíme zvířatům v divočině jejich svobodu a spontaneitu, takže se nám „začínají jevit jako v tradičním smyslu více lidská než my, současní lidé“, sešněrovaní regulativy moderní civilizace.

Pająk přitom navazuje na úvahy třeba historika Philippa Arièse, podle něhož v předmoderní době kladl člověk přírodě odpor, zvláště silný v případě dvou jevů, u kterých nad ním má příroda převahu: lásky a smrti. „Mezi člověkem a přírodou se utváří kulturní hranice. Počínaje osvícenstvím se strategie přístupu k přírodě mění – odpor vůči ní je nahrazen jejím podmaněním. Člověk vyhlašuje přírodě válku. Překračuje tradiční hranici oddělující jej od přírody, kterou kdysi sám vytyčil, což mimo jiné znamená, že tato hranice přestává platit i pro přírodu samu. Prastarý strach z přírody tak ožívá v nových kulturních podmínkách.“ Předmoderní a novověký vztah k přírodě autor srovnává opakovaně. Lidová kultura podle něj akceptovala existenci démonické přírody a do jisté míry si ji osvojila. V novodobé kultuře je však hranice mezi lidským a démonickým světem ostřejší, což vede k tomu, že moderní věda vytlačuje démonickou přírodu za hranice empirického světa. Nicméně vědecký pokrok není tak velký, aby přírodu zcela ovládl a učinil z ní přírodu „umělou“. Věda ji samozřejmě umožňuje lépe poznat a účinněji se bránit před její potenciálně destruktivní silou, o to nepříjemnější jsou však případy, kdy si příroda nad člověkem uchovává jasnou převahu. Objeví-li se nečekaně a upomene se o svá práva nad realitou, jeví se člověku ještě odcizenější. Jak říká francouzský myslitel Roger Caillois: „Věda do značné míry proměňuje lidský úděl, ale současně vymezuje jasné hranice a připomíná nám jejich nepřekročitelnost. Člověk je stále mocnější, avšak temnota záhrobí se stává o to děsivější.“

Obavu z přírody navíc moderní člověk přenáší i na civilizaci, jež se pro nás stala naším „přirozeným“ prostředím. V důsledku rychlého rozvoje se však i civilizace vymyká lidské kontrole: „… ve své živelnosti se přibližuje přírodě a stejně jako ona může začít být vnímána jako hrozivá.“ Téma hororu je tak v knize zasazeno do obecnějšího kulturního a antropologického kontextu. Autor se podnětně zabývá tím, co podle něj moderní civilizace vytěsňuje, ptá se, jak se mění sebeporozumění moderního člověka a v čem jím vybraný žánr reaguje na některé základní – a zřejmě věčné – metafyzické otázky.

Oplodněný anděl, ožívající mrtvoly, čarodějnice a kati
V knize najdeme i další obecnější témata. Například nabízí průřezový pohled na jednotlivé interpretace podstaty démonična. Rovněž obsahuje zevrubné české dějiny literárních upírů, i když je trochu diskutabilní, které bytosti ještě tímto pojmem můžeme označit. Upírský motiv autor nachází například v Erbenově baladě Svatební košile, ovšem ožívající umrlec (z dnešního hlediska tedy zombie), který si přichází pro svou dívku, nesplňuje soudobou základní definici upíra jako bytosti, která se živí životní esencí (krví) živých. Často se vyskytující postavou procházející napříč celou publikací je také kat coby osoba, která směla porušovat tabu, totiž zákaz zabití. Proto i kat sám podléhal tabuizaci. Autor sleduje romantického kata u Máchy, pragmatického a racionálního kata u Josefa Svátka i jeho pozdější kolegy ve službách diktátorských režimů.

V knize je představeno či zmíněno velké množství odborných teorií a koncepcí, a to nejen z literární teorie, ale – jak naznačeno – také antropologie (Mary Douglas) či religionistiky (Rudolf Otto). I díky této heterogennosti text rozhodně nepůsobí akademicky nezáživně, či dokonce mrtvolně, třebaže mrtvol je v něm nemálo. Pečlivě se snaží rekonstruovat, jaký obraz světa daní spisovatelé přinášejí, v čem u nich konkrétně hrůznost spočívá a před čím chtějí případně varovat. Ukazuje například, že někteří literáti chtěli údajná tajemství demaskovat a hlásají, že žádná skutečná transcendence neexistuje, jiní naopak nechali na scénu vystoupit „iracionální sílu“ bránící řád, který moderní doba ohrožuje a rozvrací. Také škála fiktivních postav, jež v knize figurují, je barvitá: setkáme se tu s oplodněným andělem (a Bohem posvěcovaným člověkem) nebo s čarodějnicí, která přivolává smrt manipulací s loutkami a nakonec je sprovozena ze světa prostřednictvím figurky představující ji samotnou.

Pająkova kniha vyniká teoretickou hloubkou, promyšlenou koncepcí i čtivostí. (Leckteré podrobnosti se o českém hororu můžeme dočíst i u zmíněného Martina Jirouška – například o grafické podobě hororových, někdy i bibliofilských knih –, jemuž ale trochu chybí obecnější pohled). Možná, že Pająkovu pojetí tématu dodává na hodnotě i odstup cizince. Mimochodem se stereotypem Čechů coby lidí vládnoucích vlídným humorem a spokojených se svými každodenními životy – rozšířeným i v Polsku – autor v knize usilovně polemizuje. Přesvědčivě dokládá, že minimálně v naší literatuře se temných tónů, strachů a obav pochopitelně najde dost a dost. Věcí náhody je ale už zřejmě to, že autorovo jméno v překladu označuje zvíře, které v nemálo lidech skutečně vyvolává pocity děsu a paniky – pavouka.

 

Na podobné téma:
Ondrej Herec
: Netvor – Od Frankensteina po Terminátora
Charlotte Montague: Upíři
Od mrtvol k supermanům

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 3259x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce