Herz, Juraj; Forman, Miloš

Herz, Juraj; Forman, Miloš

aktualita film

Během pouhých několika dní odešli dva velikáni české filmové režie: 8. dubna zemřel v Praze Juraj Herz ve věku 83 let a 13. dubna zemřel ve Spojených státech Miloš Forman ve věku 86 let.

Dva, kteří uměli adaptovat literaturu

Během pouhých několika dní odešli dva velikáni české filmové režie: 8. dubna zemřel v Praze Juraj Herz ve věku 83 let a 13. dubna zemřel ve Spojených státech Miloš Forman ve věku 86 let.

Patřili ke stejné generaci i k československé filmové nové vlně, oba mají na kontě filmy, které bez debat řadíme mezi poklady naší (ale i světové) kinematografie, oba tvořili větší či menší část života v zahraničí, Forman se proslavil vskutku celosvětově a dosáhl nejvyšších poct v podobě dvou Oscarů za nejlepší režii a dalších cen. V mnohém jsou spíše odlišní, filmová řeč každého z nich je jiná, Herz (s mnohem početnější a pestřejší, ale také nevyrovnanější filmografií) tíhl k hororu a měl rád specifický humor a erotiku, Forman, který nikdy netočil na zakázku, inklinoval ke grotesce a ironii, k tématu střetu jedince s mocí, se společností či s institucemi, jeho hrdinové touží po svobodě a po právu na svobodné vyjádření, ať už jde o hudbu (v případě Mozarta v Amadeovi), nebo pornografii (ve filmu Lid versus Larry Flynt). Přesto mají Forman a Herz i něco společného: proslavily je zdařilé filmové adaptace literárních děl.

Americké bestsellery
Když Miloš Forman (narozen 18. 2. 1932 v Čáslavi) točil své filmy v Československu šedesátých let, nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou proslaví adaptacemi literárních předloh. Jeho tři celovečerní české filmy – Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967) – totiž vznikly podle původních scénářů, na nichž se Forman jako spoluautor podílel. A ještě jeho první americký film Taking Off (1971), který komerčně propadl, nebyl natočen na základě předlohy.

Forman musel přijít s něčím jiným, aby oslovil americké a světové publikum. Outsidery z předchozích filmů tak vystřídali literární hrdinové. Následující Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), kterým se Forman v USA i ve světě prosadil, byl natočen podle románu Kena Keseyho, u nás vydávaného pod názvem Vyhoďme ho z kola ven. Forman, který už měl za sebou dvě nominace za nejlepší cizojazyčné filmy (Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko), za něj dostal prvního Oscara za režii a film celkově získal – jako teprve druhý v historii po Caprově snímku Stalo se jedné noci (1934) – pět hlavních Oscarů (nejlepší film, režie, scénář, herec, herečka – mimochodem dalším a zatím posledním takto oceněným filmem je až Mlčení jehňátek z roku 1991); Capra prý pak Formanovi blahopřál slovy: „Vítej v klubu!“

Formanův přepis Keseyho románového bestselleru s fenomenálním Jackem Nicholsonem v hlavní roli rebelantského, svobodomyslného malého podvodníčka Randla Patricka McMurphyho, který ve státní psychiatrické nemocnici svým nakažlivým odporem k disciplíně otřese rutinou celého zařízení a především postavením všemocné, uhlazené, chladné a kruté vrchní sestry Ratchedové (skvělá Louise Fletcherová ve své životní roli), je všeobecně uznávaný jako jedna z nejlepších filmových adaptací vůbec. A to i přes některé změny oproti předloze, z nichž nejvýraznější je opuštění hlediska vypravěče románu, kterým je u Keseyho „náčelník“ Bromden.

Po adaptaci muzikálu Vlasy (1979) sáhl Forman po další románové předloze: Ragtime E. L. Doctorowa bylo taktéž slavné dílo. Mozaikovitý příběh několika postav zobrazuje americkou společnost na počátku 20. století a mimo jiné se zabývá tématem rasismu. Film z roku 1981, nominovaný na osm Oscarů (nezískal žádného), stojí sice ve stínu Přeletu a následujícího Amadea a sám Forman měl k němu výhrady zejména pro neshody s autorem předlohy a s producentem Dinem De Laurentiisem ohledně finálního sestřihu (kvůli tříhodinové délce byla vystřižena celá jedna dějová linie, což film podle Formana ochudilo, ale producent potřeboval film kratší, dvouapůlhodinový, a Doctorow neprotestoval), ale i tak se dá považovat za dobrou adaptaci skvělé předlohy. Mimochodem, na rozdíl od Amadea se Ragtime nikdy nedočkal tzv. režisérského sestřihu (director’s cut).

Amadeus (1984; tzv. režisérský sestřih, o dvacet minut delší, byl uveden v roce 2002) je vedle Přeletu nejslavnějším Formanovým filmem. Byl oceněn osmi Oscary a Formanovi vynesl druhého Oscara za režii – a to se povede málokomu, natož režisérovi neamerického původu. Film, natáčený v roce 1983 v lokacích Prahy či Kroměříže, vychází ze stejnojmenné úspěšné divadelní hry britského dramatika Petera Shaffera. Filmová podoba však oproti dramatu doznala velkých změn, a to ku prospěchu věci. To, co je působivé na divadle, by nemohlo správně fungovat ve filmu. Forman ponechal roli vypravěče Salieriho, který žárlí na úspěšného Mozarta a všelijak mu škodí, ale děj předlohy zhutnil a podtrhl dramatickou linku; řadu scén ze hry vynechal nebo zcela pozměnil, jiné naopak přidal. Peter Shaffer ve spolupráci s Formanem musel vlastně napsat nové dílo, nikoli jen svoji hru ve scénáři upravit a změnit. Ponechme stranou, že vztah Salieriho a Mozarta se odvíjel trochu jinak, Formanovi (a Shafferovi) nešlo o věrný obraz historie, nýbrž o alegorii střetu průměrnosti s genialitou, génia s mocnými tohoto světa. Výpravné, strhující drama probudilo celosvětovou mozartovskou mánii a ke klasické hudbě přivedlo spoustu nadšených diváků. Navíc je film nejen krásnou podívanou se spoustou Mozartovy hudby, ale také přímo učebnicovým příkladem dokonalého využití filmových prostředků: od hereckých výkonů a kamery (Miroslav Ondříček) přes výpravu a kostýmy (Theodor Pištěk) až po mistrovskou práci se zvukem a střihem.

Valmont (1989) je adaptací slavného románu v dopisech Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose, ale z několika důvodů se od předlohy dosti odchyluje, a to zejména svojí frivolní, rokokovou, skoro hravou náladou (byť ty hry cynických hlavních postav mají tragické následky). Jednak Formanovi zřejmě dusná nálada předlohy příliš nevyhovovala a jednak se potřeboval odlišit od souběžně vznikající (a o něco dříve uvedené) adaptace románu od režiséra Stephena Frearse, který vycházel z úspěšné a poměrně věrné dramatizace Christophera Hamptona, jenž napsal scénář. Ve srovnání s Frearsovým filmem (s Johnem Malkovichem, Glenn Closeovou, Michelle Pfeifferovou, Umou Thurmanovou a Keanu Reevesem v hlavních rolích) je Valmont ne snad méně zdařilý, ale prostě jiný. Ve své době však spíše zapadl a komerčně úspěšný nebyl; Frearsův film byl úspěšnější, a to i na Oscarech. Ale Valmont vyniká opět krásnými kostýmy Theodora Pištěka i Ondříčkovou kamerou (šlo o jeho poslední spolupráci s Formanem) a také hereckými výkony tehdy málo známých herců, Colina Firthe a Annette Beningové, později velkých filmových hvězd. To je vůbec známý rys Formanových filmů: až na Jacka Nicholsona a později Jima Carreyho v Muži na Měsíci či Natalie Portmanové v Goyových přízracích vlastně nikdy neobsazoval filmové hvězdy, ale z málo známých herců hvězdy udělal. A především z nich všech (i z těch hvězd) vždy vykřesal skvělé výkony, o čemž svědčí tři herecké Oscary za výkony ve Formanových filmech a ještě další oscarové nominace.

Další Formanovy filmy po Valmontovi už nebyly natočeny podle literárních předloh; jedna plánovaná – přepis novely Sándora Máraiho Svíce dohořívají – nakonec nevznikla a z režie filmu Skandální odhalení (s Michaelem Douglasem v hlavní roli) Forman vycouval pro neshody s autorem předlohy Michaelem Crichtonem.

V roce 1994 vydal Forman autobiografii Co já vím, kterou napsal ve spolupráci se spisovatelem Janem Novákem. Čtivá, informačně bohatá kniha, plná příběhů a zajímavostí z Formanova profesního života i z natáčení jeho filmů (byť spíše skoupá na podrobnosti ze života osobního), později vyšla v doplněných a rozšířených vydáních, naposledy v rozsáhlé podobě v roce 2013. Forman se v knize, doplněné mnoha fotografiemi, zmiňuje také o neuskutečněných, plánovaných filmových projektech. Režisér Bohdan Sláma vedl s Formanem rozhovory, které pak vyšly knižně v roce 2013 pod názvem Povolání režisér.

Spalovač mrtvol, Morgiana, Upír z Feratu
Herz (narozen 4. 9. 1934 v Kežmaroku) na rozdíl od Formana nestudoval na FAMU, ale po studiích fotografie na Umělecko-průmyslové škole v Bratislavě vystudoval režii a loutkoherectví na DAMU v Praze. A také se na rozdíl od Formana dost věnoval i divadelní režii, v roce 1996 v Národním divadle dokonce inscenoval operu Richarda Strausse Růžový kavalír.

Už Herzův středometrážní debut, Sběrné surovosti (1965), vychází z povídky Bohumila Hrabala Baron Prášil ze sbírky Perlička na dně. Dokonce se natáčel v provozovně sběrných surovin ve Spálené ulici č. 10 v Praze, kde Hrabal skutečně pracoval (z těchto zážitků později vytěžil svoji vrcholnou novelu Příliš hlučná samota). Film měl být původně součástí kolektivního povídkového filmu Perličky na dně, ale nakonec nebyl kvůli přílišné celkové délce do díla zařazen, stejně jako Fádní odpoledne Ivana Passera. V Perličkách na dně tak nakonec zůstaly jen filmy Jiřího Menzela, Jana Němce, Evalda Schorma, Věry Chytilové a Jaromila Jireše.

Celovečerní debut Juraje Herze, psychologické kriminální drama Znamení Raka (1966), vychází z románu Hany Bělohradské Poslední večeře. Původní autorčin scénář však Herz pozměnil (a také změnil název), což později dělal pokaždé, když se mu do rukou dostal něčí scénář. Nejednou z toho byla zlá krev, ale Herz se nedal.

Po Kulhavém ďáblovi (1967) přišel Herzův třetí a nejslavnější celovečerní film, Spalovač mrtvol (1968) podle novely Ladislava Fukse. Film mnozí dokonce neváhají označit za lepší, než je Fuksova předloha. Patří k vrcholným dílům české kinematografie. Rudolfa Hrušínského si řada diváků spojí právě s tímto filmem, v němž geniálně zahrál pracovníka krematoria pana Kopfrkingla, který se vzorně stará o svoji rodinu a má rád svoji pochmurnou práci, ale podlehne vábení moci i svých fantaskních přeludů a dá se do služeb nacistů, neváhaje přitom likvidovat i členy rodiny, židovskou manželku a zženštilého syna (dceři se podaří jen tak tak utéct). Hororová, makabrózní atmosféra, zvrhlý hlavní hrdina i působivá kamera Stanislava Miloty, to vše činí ze snímku jedinečný poklad. Film však krátce po svém uvedení, v březnu 1969, na začátku normalizace putoval do trezoru a bohužel se neuskutečnily další plánované Herzovy adaptace Fuksových předloh (Myši Natálie Mooshabrové). Na poetiku Spalovače mrtvol se Herz následně pokusil navázat, ale už nikdy nedosáhl tak skvostného výsledku.

Z dalších Herzových filmů podle literárních předloh vynikají Sladké hry minulého léta (1969) podle povídky Muška Guy de Maupassanta a především Petrolejové lampy a Morgiana. Ještě předtím natočil Herz také Kočku (1970) podle povídky Georgese Simenona.

Petrolejové lampy (1971) jsou působivá adaptace známého románu Jaroslava Havlíčka o staropanenské Štěpce Kiliánové (skvělá Iva Janžurová), která se nakonec provdá za svého bratrance Pavla Malinu (neméně skvělý Petr Čepek), vysloužilého poručíka s náklonností k hýření a alkoholu, aniž tuší, že je Pavel nakažený syfilidou. Její manželství tak nemůže být šťastné ani naplněné, Štěpa bezmocně přihlíží manželovu postupnému fyzickému i duševnímu úpadku a marně touží po dítěti, to vše na pozadí východočeského maloměsta na počátku 20. století. Oba herci tu ztvárňují své životní role, film dodnes neztratil nic ze své působivosti a opět se dá říci, že v mnohém překonává i svoji předlohu.

Mysteriózní Morgiana (1972) je adaptace románu Alexandra Grina Jessie a Morgiana a poskytla znovu velkou hereckou příležitost Ivě Janžurové, tentokrát v dvojroli sester, povahově zcela rozdílných: jedna je vlídná a dobrá, druhá představuje ztělesněné zlo, chorobnou nenávist a závist. Zlá sestra se rozhodne odstranit svůj sourozenecký protějšek, její zrůdnost však záhy překvapí i ji samotnou, když nabyde nečekaných rozměrů…

V následující žánrově pestré tvorbě už Juraj Herz své nejlepší filmy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nepřekonal, byť vznikly i některé pozoruhodné snímky. A opět často podle literárních předloh: komedie Holky z porcelánu (1974) podle povídky Jaromíry Kolárové, působivá hororová pohádka Panna a netvor (1978) podle divadelní hry Františka Hrubína Kráska a zvíře, psychologické drama Křehké vztahy (1979) podle románu Václava Duška Druhý břeh, horor Upír z Feratu (1981) podle povídky Josefa Nesvadby Upír po dvaceti letech, dvě epizody ze seriálu Maigret podle Simenonových předloh (Maigret a hlava muže, 1994; Maigret klade past, 1996) s Brunem Cremerem v titulní roli, nedoceněné podobenství Pasáž (1996) podle novely Karla Pecky (kritický i komerční neúspěch filmu nesl Herz obzvláště těžce), televizní seriál Černí baroni (2004) podle knih Miloslava Švandrlíka; ze stejnojmenné knihy Josefa Urbana vychází i Herzův poslední film Habermannův mlýn (2010) z druhé světové války, reflektující poválečný odsun Němců. Herz natočil také několik dalších pohádek a bohužel u nás neznámý je jeho celovečerní dokument z roku 1993 Lara – můj život s Borisem Pasternakem, oceněný Bavorskou státní cenou za dokument; vypráví o životě Olgy Ivinské, milenky ruského básníka a spisovatele Borise Pasternaka, která ho inspirovala k postavě Lary v jeho románu Doktor Živago.

V roce 2015 vydal Juraj Herz obsáhlou autobiografii Autopsie (pitva režiséra), kterou napsal ve spolupráci s Janem Drbohlavem, filmovým a televizním scenáristou; Herz v ní nezvykle otevřeně a upřímně vypráví o svém bohatém životě a svých filmech a v knize nechybí ani velké množství fotografií a podrobná filmografie či slovníček osobností. Kniha je zároveň obrazem doby i české kinematografie od šedesátých let do současnosti.

V Miloši Formanovi a Juraji Herzovi ztratila kinematografie dvě výrazné osobnosti, trvale zapsané v srdcích diváků i v análech filmové historie. Vždyť komu se podaří natočit a zanechat trvalou stopu víc než jedním mistrovským filmem? A útěchou nám může být, že i přes nepřízně osudu, na něž v tomto textu nezbylo místo, ale o kterých se píše jinde (i v jejich výše zmíněných autobiografiích), a dramatické okamžiky byl jejich život naplněný milovanou prací, úspěšnými a nezapomenutelnými díly a trval dlouhé roky.

 

© Milan Valden

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1226x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce