Bieńczyk, Marek: Sanatorium Tworki 3

Bieńczyk, Marek
Sanatorium Tworki 3

recenze beletrie zahraniční

Kniha Sanatorium Tworki je díky směsici výsostně uměleckého a novátorského stylu, nesmírně kvalitního překladu a technické dokonalosti vítaná čtenářská příležitost. Neměli by ji opomenout ti, kteří chtějí zkusit něco nového, ani milovníci klasických románů, psaných ovšem nezvyklou formou.

Román, který nám chyběl dvacet let
Marek Bieńczyk
: Sanatorium Tworki. Přel. Michael Alexa, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2019, 184 s.

Rozsahem nevelký román Sanatorium Tworki je druhý a zatím poslední román polského esejisty, překladatele a spisovatele Marka Bieńczyka (*1956) a první autorova kniha přeložená do češtiny (a již na začátku musím podotknout, že přeložená kongeniálně Michaelem Alexou). Autora lze soudě podle jeho aury, jež mě osobně ovanula během krátké rozmluvy na letošním Světě knihy, označit za bytost velmi hloubavou, senzitivní, neřku-li éterickou (autor navíc mluví velice potichu). Slova volí s rozvahou a určitým vkusem (pokud tedy zaníceně nehovoří třeba o víně nebo strastech cestování), a byť se neštítí humoru, úsměvu a nadsázky, nabízí posluchačům sofistikované a nevšedně vytříbené vyprávění. Podobně se dá charakterizovat i Sanatorium Tworki, tichá kniha, reflektující netradičním narativním způsobem jedno z nejzávažnějších období lidských dějin. Bieńczykovi v jeho vlasti přinesla cenu Władysława Reymonta (1999) a nominaci na nejprestižnější polské literární ocenění Nike (2000), ve Francii cenu festivalu Lettres du monde v Bordeaux (2007). Kromě nového českého překladu existuje také vydání anglické, bulharské, francouzské a španělské.

„A byli spolu a bylo jich šest, když z lávky pozorovali sladkovodní ryby a pouštěli po proudu větvičky a dřívka, které bude první, a bylo jich šest, když mávali rukama jako pomatení, aby povzbudili mlýn v práci a aby uletěli jako ptáci, než je to semele na prach, a bylo jich šest při návratu pro změnu po druhém břehu, když se dělili o housku, škoda že bez šunky, ale zato s extra tučným sýrem, který už dneska žádný Napoleon ani Newton neochutná, a bylo jich stále šest, aby si mohli vyprávět o gastronomických zázracích v dobách míru počínaje zázrakem v podobě lososa na lůžku z jarní zeleniny s lanckoronskou omáčkou s kapkou algarveského sherry, díla Soniny babičky, dej jí pámbů věčnou slávu a přidej navrch skleničku moselského, a míchanými vejci s cibulkou a slaninou od bratří Jurka a Witka konče […].“ (s. 39)

Teď, když je buď po všem, anebo už je všechno jedno
Inzerát v novinách zavádí mladého, leč nepříliš talentovaného básníka Jurka do Tworek, městečka blízko Varšavy, v němž se nachází většině Poláků známá psychiatrická léčebna (podobně známé budou Čechovi Bohnice). V Tworkách Jurek získává teploučké místo účetního a ze svého pokoje, zdobeného obrazem sympatického a úsměvného tučňáka, vyhlíží oknem na přilehlý park se zahradami, po jehož květinami lemovaných pěšinách se mezi jednotlivými budovami sanatoria prochází v západech slunce s nově získanými přáteli Marcelem či Soniou a Soniným (pro Jurka bohužel) milým Olkem, fotbalistou tak moc nadaným, jak moc je Jurek mizerný poeta. Občas se setkají s jedním či dvěma chodícími pyžamy (pacienty) či bílými plášti (zaměstnanci ústavu), o víkendech zajíždějí vlakem k Jurkově mamince do Varšavy na společný oběd, jindy přijíždí naopak maminka s Jurkovým bratrem Witkem do Tworek, aby přihlížela fotbalovým zápasům a mladické nespoutanosti.

„Vanitas, na nic čas,“ mohl by s přehledem zabásnit Jurek. Podobná „idyla v domě šílenců“, jak svou úvahu o knize nazval Milan Kundera, nemůže v Polsku v roce 1943 trvat věčně a válka, tušená toliko z náznaků, jednoho dne musí porušit chabou skořápku, pod níž se všichni v Tworkách cítí jako „v ráji, zkrátka za pecí“. Jurkovi přátelé začínají zničehonic mizet a brzy vychází najevo, že pro ně Tworki znamenají jen dočasný úkryt před nacisty a snad i před sebou samými.

Co si máš, Jurečku v klídečku, počít
Dosavadní popis příběhu by možná mohl ve čtenáři evokovat četbu děl poválečných autorů tematizujících válku prostřednictvím příběhu o mladých milencích, jimž nebylo osudem dáno svůj vztah naplnit. Českému čtenáři se může vybavit Jan Otčenášek, polskému třeba Tadeusz Borowski. Ale román Marka Bieńczyka je jiný snad ve všem. Máme zde sice mladou dvojici a (neopětovanou) lásku, odkudsi zpovzdálí v textu občas zazní echo války. Jenže prakticky veškerý děj knihy jde stranou na úkor jazyka, který se snaží upoutat pozornost sám na sebe. Čtenářovu pozornost navíc od Jurka a Soni odvádí také vypravěč, který sedí „nyní“, tedy patrně v roce 1999, kdy román vyšel, na lavičce v Tworkách (nyní železné, tehdy dřevěné) a zapisuje příběh do notebooku. Není jisté, zda se jedná o vzpomínajícího Jurka, o Bieńczyka samotného, či o anonymního spisovatele, který se snaží napsat knihu a jakoby se přenáší v čase, čímž se stává pozorovatelem postav. Čtenář se několikrát náhle „probouzí“ zpět v přítomnosti, neboť napůl skrytý vypravěč si neodpustí občasnou ironickou poznámku. Přes veškerý soucit s Jurkem, Soniou a dalšími se snaží udržet od nich patřičný odstup právě prostřednictvím svého zakotvení „teď a tady“. Pomáhá mu rovněž rytmizovaný jazyk, plný aluzí na kanonická díla polské literatury, slovních hříček, veršíků a rýmů a odkazů na dobové populární polské písně.

Dějovou linii odkrývá rytmizovaná próza neochotně. Představuje pokus o vyrovnání se s tíhou osudu, o němž píše Sonia Jurkovi ve svém dopise na rozloučenou, který čteme na začátku i na konci románu. Ve zlomových okamžicích, kdy by Jurkovi kvůli překvapení, žalu a smutku mohla dojít slova, se vypravěč zjevuje nejcitelněji, nikoli však v patetických obžalovávajících frázích. Vymýšlí svým způsobem nový, „hravý“ jazyk, kterým se spolupodílí na završení životního příběhu té či oné postavy. V případě Marcela se nejdříve seznámíme s vypravěčovou pohádkovou verzí jeho odchodu: „Jede vláček, jede, jede, z Varšavy až po obědě, a v tom vláčku, kdo to poví, do Tworek či do Podkowy? […] Budovy míjejí, najisto vcházejí, každý blázen dobře ví, kde je Marcel schovaný. A staví tam u brlení, kde se barva zelení, pavoukům se nelení, v mouše vidí krmení a kočka zuby vycení.“ (s. 99) Právě jazyková i narativní struktura odlišuje Sanatorium Tworki od výše zmíněné povinné četby.

I v Arkádii bylo kamení
Prostředí sanatoria Bieńczyk zobrazuje jako idylickou zahradu, v níž postavy židovského původu nacházejí útočiště. Důvod pro idylizaci je vzhledem k výše naznačenému zřejmý – pomáhá postavám i vypravěči ustát ničivý historický moment. Román nepředstavuje v žádném případě metaforický návrat do bájné Arkádie, minimálně ale ukazuje jednu z možností, jak ono idylické místo navštívit, totiž zinscenovat jej pomocí jazyka a scény. Proto vypravěč užívá vyumělkované rytmizované vyprávění, neustále připomíná aleje, pěšinky a úpravné zahrady. Proto Jurek tak rád houpe Soniu a další dívky na houpačce. Ani německé vedení léčebny, ani její pacienti idylu v jádru nenarušují. Ředitel ústavu Honette není kruté nacistické zvíře, ale spíš roztěkaný a nervózní mužíček, který se dokonce snaží Soni pomoci, když mu vyzradí svůj židovský původ. Plastičnost postav chodících pyžam celkovou tworkowskou idylickou scenerii vhodně dokresluje. V oddalování konce klidu a míru vypravěč pokračuje také zaostřením pozornosti na detaily: oblečení postav, Jurkovu kolínskou, Soniny hodinky, poháry vyskládané na stole stopkou vzhůru. Nikdy se přesně nedovíme, z jakého důvodu se Sonia sama udala gestapu; zato ale nejsme ochuzeni o informaci, že měla po sundání oprátky pruhovaný krk a písek v záhybech šatů.

„Snad je to proto, že jsem v poslední době trochu zlenivěl, a možná také proto, že mi míjí jeden den za druhým, jsou si podobné, šedé a jakoby ovinuté pavučinou, pavučinou…“ (s. 118)

Ano, i v Arkádii bylo kamení, jak připomíná vypravěč, a tworkowská idyla je nutně nahlodávána realitou. Po vystoupení z vlaku vstupuje Jurek velkou branou, hlídanou ozbrojeným hlídačem, přímo do areálu sanatoria, kde kráčí po štěrkem vysypaných pěšinách a potkává pruhovaná pyžama navlečená na kreatury bez budoucnosti – konotace reality koncentračního tábora jsou nabíledni. Aby čas nebyl málo krutý, vypuká navíc ve Varšavě povstání, kde umírá Jurkova matka, jeho bratr i přítel Olek. Vypravěč se opět snaží hledat cestičku, jak nepropadnout nevyzpytatelnému osudu: „Máma se zrovna otočila, polévka už vaří, kulka letí nad stolem a zasahuje mámu do srdce. Leží máma, leží, šaty jsou červené, polévka okurková.“ (s. 168) Jurkovi zbývají vzpomínky, básně a masivní, nesnesitelná lehkost melancholie.

Beze slova, beze slova
Michael Alexa zaslouží poklonu za mistrovsky odvedenou práci na překladu knihy, jejíž styl je velmi náročný a vyžaduje bdělost překladatelskou i redaktorskou (zde je třeba zmínit také jazykového redaktora knihy Jana Jeništu). Adekvátně dodržel do jiného jazyka těžce převoditelný rytmus vyprávění. V překladatelské poznámce navíc pečlivě vysvětlil potřebné kontexty, jež budou patrně českému čtenáři neznámé (zmíněné odkazy na literaturu, písně, reálie). Možná mohl osvětlit také význam říkanky o malém tworkowi, kterou Jurek pronáší na straně 157. Bez komentáře totiž málokoho napadne, že se nejedná o další z Jurkových poetických klišé, ale o parafrázi „národní básně“ Władysława Bełzy, kterou se polské děti učí ve škole.

Abnormálně zdařilá je rovněž obálka knihy. Známý obraz s houpačkou Jeana-Honoré Fragonarda, roztržený na dvě části na přední a zadní straně, společně s černými obrázky a symboly (vlak, propisky, hodiny, chlapci s fotbalovým míčem…) skvěle odráží idylu, melancholii i osudovost příběhu.

„Nesvazujte mi ještě ruce, nesvazujte mi věty, prosím je v duchu svýma psíma očima, ještě mi zbývá naťukat tolik písmen a napsat tolik slov; tolik písmen, tolik slov, snad to ještě stihnu.“ (s. 150)

Polská bohemistka Aleksandra Pająk na jedné ze svých přednášek vyslovila názor, že Sestra Jáchyma Topola je román, jaký v polské literární tvorbě stále chybí (do polštiny jej v roce 2002 přeložil Leszek Engelking). Necítím se kompetentní srovnávat Sanatorium Tworki se Sestrou, ale dovolím si tvrdit, že román Marka Bieńczyka může představovat určitou analogii k absenci Topolovy knihy v Polsku. S tím rozdílem, že my jsme na překlad čekali 20 let. Mám-li přeci jen nalézt dílo, které bych k Tworkám jaksi připodobnil, napadá mě Škvoreckého Legenda Emöke, která také využívá motivu nenaplněné lásky a stavbou své lyrizované věty obdobně evokuje dojem nezadržitelného proudu času a snahu intenzivně prožít to, co již pominulo. Celkové mnohovrstevnatosti Tworek ale Emöke nedosahuje a ani nereflektuje navýsost originálním způsobem stěžejní téma lidských dějin (nehledě na rozdíl v době vydání obou knih). Zda se Bieńczykova stále ještě relativně mladá kniha stane stálicí nejen polského literárního kánonu, ukáže čas, který jí čtenáři poskytnou. Už nyní ale představuje nevšedně pojaté, nezvykle pomalé, přesto však literárně funkční vyprávění, které nevyznívá pateticky. Sanatorium Tworki (obzvláště pak geniálně zkomponovaný závěr knihy, jenž se rámcově vrací k oslavě Soniných narozenin) je důstojnou reminiscencí všeho, „co bylo a jest“.

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 847x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce