Alexa, Michael

Alexa, Michael

rozhovor překlad

Jak se překládá román ze sanatoria pro duševně choré? V čem se liší Olga Tokarzcuk od Marka Bieńczyka? A jaký je vztah francouzské rokokové malby a současné polské literatury? Odpovědi v rozhovoru hledal překladatel Michael Alexa.

Překládání románu z rukou someliéra

S polonistou a překladatelem z polštiny Michaelem Alexou (*1989) jsem se poprvé osobně setkal vloni na jaře v krakovské kavárně. Probrali jsme tehdy slasti a strasti překladatelského řemesla a připili si na tykání. Rok se sešel s rokem, u piva jsme zůstali i během rozhovoru, tentokrát pořízeném v kavárně pražské. Hovořili jsme zejména o Michaelově nejnovějším překladatelském kousku, který bychom s trochou nadsázky mohli označit za husarský, totiž o nepřehlédnutelném románu současného polského prozaika Marka Bieńczyka (*1956) Sanatorium Tworki. Bieńczyk byl letos hostem Světa knihy a Michael mimo jiné prozradil, jak přínosná je pro překladatele komunikace s autorem originálu. Román vyšel v češtině v rámci edice Scholares v nakladatelství Pistorius & Olšanská. Také o tomto nakladatelském projektu padlo několik slov.

iLiteratura: V dubnu jsi se vrátil ze stipendijního pobytu Instytutu Książki v Krakově. Nebyl to tvůj první překladatelský pobyt v zahraničí. Máš tahle stipendia rád, jsou užitečná pro tvou práci?
Michael Alexa: V zásadě ano. Jakákoli podpora pro překladatele, ať už finanční, nebo ta spočívající ve zpřístupnění knihoven či v setkáních s odborníky, je vždy přínosem. Totéž platí i pro klid a prostor, který člověk pro překládání získá. V případě pobytu v rámci Visegrádského fondu, který jsem absolvoval již dřív, se navíc jedná o svým způsobem úžasně volný program. Ten aktuální pobyt, nazvaný Kolegium Tłumaczy, měl trochu jiný režim. V Krakově jsem strávil kratší dobu, hodně jsem komunikoval s autory a redaktory, takže potřebné samoty a klidu bylo méně, což mně osobně nevyhovovalo. Ale nebyl to problém pobytu jako takového.

iLiteratura: Román Marka Bieńczyka Tworki (v češtině Sanatorium Tworki) není první ani poslední autorova kniha. Četl jsi i ty ostatní? A proč ses rozhodl přeložit zrovna tuto?
Michael Alexa: Protože je to Bieńczykova zdaleka nejvlivnější a nejoceňovanější kniha. Výjimkou by mohl být jeho soubor esejů o průzračnosti či transparentnosti (Przezroczystość, 2007). Neznám žádnou jinou knihu, která by se této problematice tak důkladně věnovala. A podobně nezastupitelné postavení má – alespoň v polském prostředí – starší monografie Melancholie (Melancholia, 1998). Ale román Sanatorium Tworki je jedinečný a v rámci panoramatu současné polské literatury má nenahraditelné místo.

iLiteratura: Tworki vyšly v Polsku už v roce 1999. Může dvacetileté zpoždění českého překladu ovlivnit jejich „message“? Nebo se jedná o stejnou knihu, která tehdy vzbudila různé emoce?
Michael Alexa: Jednoznačně jde o typ literatury, na kterém se zub času nepodepíše. Téma druhé světové války a Židů (v tomto případě navíc zasazené do specifického jazykového rámce) je nadčasové. Stejně tak ona adornovská otázka po vztahování se k tragédii dějin, na kterou se Bieńczyk pokouší odpovědět po svém. Na recepci knihy se to nepodepíše. A co se praktické stránky věci týče, Bieńczyk je spisovatel, který stále tvoří a je ochotný pomoci, přijet třeba na nějaký festival (letos byl hostem Světa knihy), může odpovědět na nejrůznější dotazy, což by v případě autora z 19. století pochopitelně nebylo možné.

iLiteratura: Postavy románu se snaží vytvořit a udržet „normální“ svět v „nenormálním“ prostředí sanatoria pro duševně choré. Dá se říci, že toto zasazení děje výrazně odlišuje Bieńczykův román od jiných knih, v nichž nalézáme romantickou zápletku v čase války?
Michael Alexa: Nápad využít prostorově městečko Tworki není podle mého názoru nejvýraznější rys knihy. Zda je děj skutečně zasazen jen do prostoru sanatoria v Tworkách, je záludná otázka. V knize se totiž prolínají různé prostory. Ve vyprávění samotném se střídá současná perspektiva, na niž odkazuje třeba vypravěčův notebook, s prostorem válečným. Pacienti nosí pruhovaná pyžama, která nám jasně konotují úbor vězňů koncentračních táborů. Často se zmiňují pěšiny, což byl velký překladatelský oříšek, na který mě upozornil redaktor Jan Jeništa. Polské slovo „alejka“ má dva významy: na jedné straně znamená alej (se svým idylickým významovým pozadím), na druhé straně je to slovo užívané v souvislosti s pěšinou, kterou můžeme vidět na zablácené půdě mezi baráky koncentračního tábora. Otázka prostoru románu jako takového je skutečně velice komplikovaná, jazyk románu mi připadá pro hodnocení podstatnější.

iLiteratura: Představuje Sanatorium Tworki z hlediska polské literatury 90. let (jakožto „válečný“ román autora, který sám válku nezažil) výjimku v dobové produkci?
Michael Alexa: Řekl bych, že v 90. letech to nebylo příliš výrazné, na rozdíl od současnosti. Vzpomeň si na Henryka Grynberga, jenž píše o židovské zkušenosti coby pamětník války, a o dvě generace mladšího Mikołaje Grynberga, kterému je naopak vytýkána slabá přesvědčivost. U Bieńczyka rozdíl spočívá v jeho vlastním zájmu o melancholii jako takovou, tím trochu vybočuje z polského sklonu k tematizování válečné nebo židovské katastrofy. Jedna z interpretací románu Sanatorium Tworki je založena na jazyce či způsobu vyprávění, kopírujícím způsob práce melancholikova mozku. Melancholie nám často konotuje ztrátu, na niž můžeme téma románu jednoznačně „naroubovat“. Podle mě Tworki spíš než obecně polskou dobovou tendenci představují „bieńczykovskou“ autorskou tendenci.
Můžeme se navíc zeptat, zda se vůbec jedná o román 90. let. Vyšel až v roce 1999, a co se jazyka týče, jedná se o určitou specialitu. Recepce takto „těžkého“ románu musí být tudíž značně zpožděná. Nejlepší ohlasy na Tworki pocházejí z nultých let, nebo dokonce teprve z našeho desetiletí.

iLiteratura: Jazyk románu není zrovna nejjednodušší ani v originálu, natož na překládání. Obsahuje spoustu odkazů, citátů, hříček či veršů. Jak se ti překládalo? Je ten román přístupný všem čtenářům, nebo ty sám si představuješ jen určitý typ modelového recipienta?
Michael Alexa: V Polsku byl román opakovaně vydáván, vykládán a v sekundární literatuře poměrně bohatě zpracován, což je pro překladatele požehnáním, protože existuje možnost poradit se s literárními historiky a teoretiky a vlastně i se samotným autorem. Přesto byla tato kniha pro mě obrovskou překladatelskou výzvou. Zejména pro svůj jazyk, o němž už pár slov padlo, jazyk velmi básnický nebo, jak se dnes říká, poetický (to slovo nemám rád, nicméně na Tworki sedí přesně). Na tomto místě se patří poděkovat nakladateli, který pro odborné přehlédnutí mého překladu oslovil zmíněného Jana Jeništu, jenž vykázal ohromnou píli a pečlivost, překlad poznamenal na všech rovinách a mě jakožto přehnaně tvůrčí typ překladatele dokázal zkrotit.
Často se uvádí, že román je díky silné intertextualitě typicky postmoderní. Marek Bieńczyk to nerad slyší. Nedivím se mu, postmoderna se nám může spojovat s bezduchým blábolením, což však není případ Tworek. Je pravda, že román míří na polonisticky poučeného čtenáře, protože ve spodním proudu vyprávění se nacházejí odkazy na ikonické polské záležitosti. Například román, který hlavní postava čte, je zřejmě Ferdydurke Witolda Gombrowicze. Jedna z kapitol je tvořena popěvky na melodie známých polských předválečných písní, které by si český čtenář musel poslechnout, aby zjistil, že je text přeložen tak, aby se rýmoval a zapadal do jejich rytmu. Zde čtenářská spontaneita není zcela možná a jako překladatel jsem se rozhodl podobné odkazy nelokalizovat do českého prostředí, protože „polskost“ je pro Sanatorium Tworki velmi důležitá. Vyřešili jsme to poznámkami umístěnými na závěr knihy. V recenzi Kláry Soukupové na iLiteratuře zaznívá, že polský kontext je natolik důležitý, že by bylo lepší poznámky umístit přímo do textu. Námitce rozumím, ale nesouhlasím s ní. Mezi překladateli se má za téměř všeobecně přijímaný fakt, že čtenář má mít šanci text číst jako autonomní „fikční svět“ bez podobných zásahů, tudíž pro jeho čistotu je důležité umístit poznámky až za něj. Anglický překlad mimochodem postupoval stejně.

iLiteratura: Když jsi se zmínil o americkém vydání, rád bych znal tvou odpověď na podobnou otázku, jakou jsem zhruba před rokem položil maďarskému spisovateli Ferenci Barnásovi, jehož román Devátý vyšel v Americe v rámci stejné edice jako Tworki, tedy edice Writings from an Unbound Europe. Jak podle tebe Bieńczykův román vypovídá o nespoutané Evropě?
Michael Alexa: Neznám edici a nevím, co to znamená nespoutaná Evropa. Připomíná mi to Kunderu a jiné autory, kteří nemohli z politických důvodů vycházet. Do této kategorie Bieńczyk nezapadá. Pokud to naopak znamená Evropu už osvobozenou po pádu železné opony, patří sem román velmi dobře, poněvadž je to výrazný text zmiňovaného období. Ale nepřipadá mi, že by byl politický. Jakási politika, historická otázka Německa a Polska, je přítomna, ale mnohem více se jedná o dílo rozvíjející otázky esteticko-filozofické.

iLiteratura: Překládáš nejen prózu, ale i poezii nebo literaturu pro děti. Pomohly ti tyto zkušenosti při překládání zmíněných nástrah knihy, nebo byl ten román pro tebe něčím úplně novým?
Michael Alexa: Jakýkoli předchozí překlad pomáhá. Nejtěžší částí ale v případě Sanatoria Tworki bylo odhalování všech historických detailů či kulturních odkazů. To kladlo větší nároky než jazyk samotný.

iLiteratura: Překlad románu si objednal nakladatel?
Michael Alexa: Jak se to vezme, Vladimír Pistorius se polské literatuře věnuje jen okrajově. Moje překladatelské „angažmá“ vychází z projektu Scholares, jehož jsem absolventem. Spočívá v zahrnutí studentů se zájmem o nakladatelskou praxi do faktického procesu výroby knihy, od rukopisu přes například výběr vazby až po závěrečné korektury a obdržení fyzického výtisku s hotovou obálkou. To na své alma mater, Masarykově univerzitě, postrádám a Pražákům z celého srdce přeju. Jako redaktor jsem během kurzu spolupracoval na Sonnergaardově knize Poslední neděle v říjnu, později mě pan Pistorius oslovil s nabídkou spolupráce. Já jsem byl tehdy pod silným dojmem z četby Tworků, ale zároveň jsem tušil, že nebude lehké takovou knihu vydat. Ukázalo se to jako pěkná příležitost. Nakladatel si celý rukopis sám přečetl, což není zrovna obvyklé, a sám přispěl řadou inspirativních poznámek. Velice si pochvaluju práci s redaktory, Janem Jeništou, studenty vedenými Stanislavem Wimmerem a rovněž s typografem Otakarem Karlasem, jenž přišel s návrhem obálky.

iLiteratura: Obálka je vskutku působivá, obsahuje výřez slavného Fragonardova obrazu, který jako by s příběhem souzněl…
Michael Alexa: Obálku považuju za mimořádně povedenou. Sestává ze dvou částí: za prvé z Fragonardovy Houpačky, tedy houpačky jako ústředního symbolu románu (z něhož ostatně těží i obálka amerického vydání). To ukazuje, že pan Karlas plně pochopil idylicko-tragickou rovinu celého textu. Je tam vidět i milovník houpající dívku, což zase odkazuje na Jurka houpajícího Soniu… Druhou část tvoří malé emblémy, které jsou převzaty z typografického sazečského vzorníku ze zhruba stejné doby, kdy se příběh Sanatoria Tworki odehrává. V té spoustě malých předmětů máme vlak, další stěžejní prvek příběhu, dále růži, která nám může být povědomá z frontispisů některých předválečných básnických knížek… Moc se mi líbí i kontrast šedé plochy s jásavou barevností toho rokokového obrazu.

iLiteratura: Pro revui Protimluv (č. 1/2019) jsi přeložil esej ze zmiňované Bieńczykovy knihy Průzračnost. V čem vidíš sílu autorova esejistického psaní? Na prvním místě je všude uváděn jako esejista.
Michael Alexa: A na druhém jako překladatel, ano. Český čtenář netuší, jak moc je Bieńczyk literárně činný, protože zná zatím jen jeden román. Marek Bieńczyk napsal dva romány, z nichž první Terminal (Terminál, 1994) jako pozdní debut přílišnou odezvu neměl. Vedle románů napsal snad deset knih esejů. Recepce těchto jeho děl je dobrá, v roce 2012 získal za eseje v knize Książka twarzy (Kniha tváří, 2012 – název logicky míří na Facebook) prestižní cenu Nike a letos byl na stejnou cenu nominován za svou nejnovější knihu Kontener (Schránka). Síla esejů Marka Bieńczyka spočívá na dvou základech. Autor je svým vzděláním a vědeckou orientací romanista, silná tradice francouzského literárněvědného a esteticko-filozofického myšlení je ohromující a Bieńczyk je toho vynikajícím představitelem. Na druhém místě je obrovská tematická originalita, někdy snad až na hranici recese, kde září onen osobní Facebook (jeden z určujících životních momentů je četba Vinnetoua)… Bieńczyk je známý také jako znalec a kritik vín, napsal několik vinařských průvodců a dvě knihy fejetonů a esejů o víně, mezi nimi text In vino fabula, což je v podstatě kulturologický esej o víně, a to může na někoho působit vtipně. Zmíněná kniha o transparentnosti je podobný unikát, stejně jako jeho předposlední dílo Katastrofy i wypadki w czasach romantyków (Tragédie a nehody za časů romantiků, 2017), věnované nehodám.

iLiteratura: Milan Kundera uveřejnil v Le Mondu po četbě Bieńczykova románu svou esej Idylle à la maison des fous (Idyla v domě bláznů). Znáš ji?
Michael Alexa: Vím, že Kundera vydal česky text o Tworkách v knize Slova, pojmy, situace. Nevím, zda se jedná o totožné studie. Přiznám se, že to je důvod, proč jsem sám Tworki otevřel a proč jsem nejprve nahlédl do anglického překladu místo do originálu, jelikož tehdy, ve druhém ročníku polonistiky, jsem polsky uměl zatím vlažně. I teď, v pátém ročníku doktorátu, by to nebylo při „novém“ čtení úplně ono. Díky Kunderovým esejům jsem kdysi dávno začal číst Gombrowicze a teď mě přivedly k Tworkům, což je pro mě milá vzpomínka. Od Marka Bieńczyka vím, že ten český text v Slovech, pojmech, situacích není kompletní. Je to znát, neboť Kundera se například vůbec nevěnuje tématu jazyka, zmiňuje smrt postavy Soni, ale vůbec neřeší válečné pozadí. Zkrátka se románu věnuje jen jakoby z dálky.

iLiteratura: Můžeme říct, že polští spisovatelé jsou do češtiny překládáni v celkem slušném počtu. Co si myslíš, jaká jsou kritéria nakladatelů pro výběr autorů z těchto „malých“ literatur?
Michael Alexa: To je ošemetná otázka. Sám tomu málo rozumím. Přeložil jsem jednadvacet knih a jen dvě z nich byly na můj návrh (právě Tworki a výbor z básní Adama Zagajewského). Představa překladatele, třeba polonisty, který by měl mít rozhled ve „své“ literatuře a být schopen adekvátně doporučit prodejnou knihu, je mýtus. Alespoň v mém případě – to, že se něco líbí mně, je málo. Neumím ti odpovědět.

iLiteratura: Olga Tokarczuk je jméno v Čechách známé a čtené. Proč ona? V čem se liší od Marka Bieńczyka?
Michael Alexa: To je časté srovnání. Oba bývají řazeni do postmoderny, dělí je věkový rozdíl pouhých šesti let, mají společnou zkušenost totality atd. Olga Tokarczuk je spisovatelka, která má dar lehkého jazykového psaní a zcela určitě má co říct. „Jejímu“ zobrazování polského kontextu (tematizace periferie, komunistického marasmu nebo, jak se někdy říká, „hrabalovský“ požitek z vyprávění) porozumí dobře i český čtenář. Podle mého názoru není rozhodně tak prvotřídní autorka, za jakou je vydávána. Třeba udělení The Man Booker Prize jejímu románu Běguni úplně nerozumím, navíc to ani není její nejlepší kniha. Pravděpodobně byli Běguni oceněni za určitou středoevropskou zkušenost, která musí být pro Američany nutně exotická. Tokarczuková je zkrátka jiný typ autorky. A srovnání s Bieńczykem je vlastně skoro nemožné, napsal jen dva romány, je to prostě úplně jiný autor. Tokarczukové Knihy Jakubovy jsou o fous bieńczykovštější. Převažuje zde určitý literární koncept nad láskou ke spontánnímu vyprávění, jaký je znát z jejích starších děl, zvláště povídek. Příběh je románový, obsahuje spoustu postav, zabírá několik století, ale důležitější je fakt, že se jedná o jakousi románovou adaptaci velmi atraktivního historického tématu. To je podle mě slabina knihy, která příliš spoléhá na faktickou rovinu a neobstojí ani jako klasická fikce, ani jako „konceptuální“ román, jak by se dal označit Bieńczykův první román Terminal i Sanatorium Tworki. Zajímavější a přesnější by bylo srovnání třebas s takovou Magdalenou Tulli, které česky vyšly tři knihy, všechny skvělé, ale trochu zapadly.

iLiteratura: Čteš rád i něco jiného než polské autory?
Michael Alexa: Jistě, jak řekl František Halas, „já přečtu kdejaký potištěný papír“. Díky svému polonistickému zaměření jsem ale jedním okem pouze v Polsku, což mě trochu mrzí, protože například česká poezie, dřív bedlivě sledovaná, mi uniká. Navíc považuju současnou polskou prózu – i přes existenci Bieńczyka – za literární druhé housle. Taky mě takřka dokonale minula vlna zájmu o severskou nebo latinskoamerickou literaturu, třebaže je chovám v úctě.

 

Na podobné téma:

Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany 
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem
Věra Koubová: Tápavě padá list
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

© Tadeáš Dohňanský
foto © Barbora Votavová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 520x

Inzerce
Inzerce