Diestlerová, Petra

Diestlerová, Petra

rozhovor překlad

Překladatel je něco jako šedá eminence literatury. Zůstává takřka neviditelný – přesto má značný vliv na to, jak bude čtenář text zahraničního autora vnímat. V rozhovoru představuje svou práci překladatelka Petra Diestlerová, která do češtiny převedla například romány Davida Mitchella.

Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil

Povídáním s Petrou Diestlerovou zahajujeme sérii článků, v nichž představíme několik překladatelů umělecké literatury. Nahlédneme tak do zákulisí výběru knih k překladu a samotného překládání, abychom připomněli, kolik nadšení i práce se za každou přeloženou knihou skrývá, a případně také naznačili, jakou erudici tato činnost předpokládá.

Petra Diestlerová (nar. 1972) vystudovala překladatelství a tlumočnictví na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor angličtina a francouzština. Za diplomovou práci Polopřímá řeč jako problém překladatelský získala v roce 1996 cenu Bernarda Bolzana. Od roku 1995 pracuje jako nakladatelská redaktorka. Překládá zejména současnou angloamerickou prózu, v poslední době například knihy Davida Mitchella, Sarah Winmanové a Hanyi Yanagihary, detektivky, fantasy, beletrii pro děti a populárně naučné publikace. V roce 2014 obdržela tvůrčí odměnu Ceny Josefa Jungmanna za překlad Mitchellova románu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta a v roce 2016 za překlad románu Charlese Dickense David Copperfield. Žije v Praze s manželem, synem a kočkou.

iLiteratura: Jak a kdy jsi začala s překládáním?
Petra Diestlerová: Beletrii jsem si zkusmo překládala už na střední. Byla jsem holt introvertní hloubavá dívka, znuděná životem v provinčním maloměstě. Z angličtiny jsem zkoušela překládat různé ukázky z Norton Anthology of American Literature, kterou mi někdo věnoval, a z francouzštiny to, co se mi zrovna dostalo do ruky. Pamatuju si, jak se mě u přijímaček na překladatelství a tlumočnictví na filozofické fakultě překladatel a vyučující Jindřich Veselý zeptal, jestli jsem už zkoušela něco překládat z francouzštiny. Řekla jsem, že Zazi v metru. Docela dlouho se pak smál, byla to ode mě strašná mladická drzost. Na vysoké jsem pak vymetala všechny nepovinné semináře literárního překladu, na ty pro magisterské studium jsem se vetřela už někdy v druháku. Nadšeně jsem chodila na tehdy právě obnovenou komparatistiku. Při škole jsem si sice přivydělávala hlavně doprovodným tlumočením, ale stejně mě to vždycky táhlo k literárnímu překladu.

iLiteratura: Pamatuješ si na svou první přeloženou knihu?
Petra Diestlerová: Začínala jsem na harlekýnkách, ještě na vysoké. Na začátku devadesátých let se u nás nakladatelství Harlequin snažilo prosadit a na překlady bralo každého, i lidi bez zkušeností. K překladům dávali takový jednostránkový manuál. Mrzí mě, že jsem si ho neschovala, ale pamatuju si, že jeden bod zněl: „Sexuální scény překládejte spíše romanticky než naturalisticky.“ Což je docela těžké, slovní zásoba češtiny je v téhle oblasti převážně buď hodně klinická, nebo vulgární. A když se člověk moc zamotal do obrazných vyjádření, mohl s těmi lasturkami, mušličkami a roztouženým ženstvím skončit buď u naprosté nesrozumitelnosti, nebo u nechtěné komiky. Přeložila jsem ty knížky myslím dvě, byly to úplně první knižní překlady, za které mi někdo zaplatil. Ale do školy a pro zábavu jsem si přitom překládala i jiné věci, třeba Sylvii Plathovou pro Soutěž Jiřího Levého.

iLiteratura: Podle čeho si vybíráš, co budeš překládat? Odmítáš ze zásady nějaké žánry nebo témata?
Petra Diestlerová: Když se nad tím zamyslím, překládala jsem už skoro všechno: náročné literární romány, detektivky, fantasy literaturu, dětské knížky, klasiku. Tu rozmanitost mám ráda, líbí se mi, že každý autor je jiný a musím proniknout do jeho stylu, zjistit záludnosti a přijít na to, co se s tím dá dělat v češtině.
Když mi někdo nabídne knížku k překladu, snažím se nejdřív si ji přečíst, než překlad vezmu. I tak si ale někdy později nadávám. Překladatel je nejpečlivější čtenář a slabiny i zapeklitosti nějakého textu si vychutná do poslední kapky.
Asi bych si netroufla na překlad nějaké hodně technické sci-fi literatury. Mám ten žánr ráda, celkově mám slabost pro žánrovou literaturu, hlavně fantasy a detektivky. Sci-fi literatura mě ale baví spíš sociologicko-antropologická než ta, která stojí na vědeckých vynálezech a technickém pokroku. To se překládá špatně, když člověk nerozumí kvantům a kvarkům, které jsou za tím. A když jsem dokončila překlad Malého života od Hanyi Yanagihary, zařekla jsem se, že teď budu nějakou dobu překládat jenom knihy, v kterých se netýrají děti.

iLiteratura: Můžeš uvést nějaký svůj „nezapomenutelný“ překlad, ať už v dobrém, či špatném?
Petra Diestlerová: Takových bylo víc. Třeba román Poslední samuraj od Helen DeWittové, který u nás v době, kdy vyšel, úplně zapadl; je to výborná kniha, obsahující obrovské množství faktů z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Byla to nejnáročnější věc, jakou jsem do té doby dělala, navíc jsem tehdy ještě neměla snadno dostupný internet. Zajímalo by mě, jestli bych si s tím dneska poradila jinak.
Utkvěl mi taky překlad románu Kamily Shamsie Vypálené stíny, který se odehrává postupně v Japonsku, v britské Indii, v Pákistánu, v Americe a v Afghánistánu a časově se rozpíná od dopadu jaderné bomby na Nagasaki po současnost. Tam bylo obrovské množství málo známých reálií a taky vlastních jmen, která bylo třeba transkribovat z mnoha různých jazyků. Kvůli tomu jsem otravovala spoustu velmi vytížených a velmi chytrých lidí.
A překladatelský sen, který se mi splnil, byl Dickensův David Copperfield – ta práce mě opravdu těšila a jsem za ni vděčná.

iLiteratura: Máš překladatelský vzor?
Petra Diestlerová: Vzor jako takový asi ne. Je ale spousta překladatelů, ke kterým vzhlížím a z jejichž práce jsem nadšená. Čtu a obdivuju, jak to dotyčný převedl, vyjádřil, vymyslel. Bezmezný obdiv u mě budí hlavně ti, kteří dokážou s lehkostí, vtipně, kongeniálně překládat jazykově vynalézavé, hravé texty plné slovních hříček a s obrovskou škálou výrazových prostředků. Myslím texty typu Pan Kaplan má stále třídu rád Antonína Přidala, Kantůrkovy překlady Zeměplochy, Dvořákovy převody Sorokina, ze starších třeba Zaorálkovy Zvonokosy. A potom obdivuju překladatele, kteří se věnují poezii, například Joskovy a Hilského překlady Shakespeara, básnické překlady Radka Malého … Našlo by se toho hodně.

iLiteratura: Vyvinula sis nějaké překladatelské rituály?
Petra Diestlerová: Jsem přesný opak lidí, kteří k práci potřebují rituály. Mám tu výhodu, nebo spíš léty z nezbytnosti zdokonalovanou schopnost pekelně se soustředit, ať jsem, kde jsem. Asi je to dané tím, že jsem vždycky překládala při něčem – při škole, při mateřské, při práci. S málo spavým a hyperaktivním nemluvnětem jsem věděla, že jakmile usne, musím všechno odhodit, sednout k počítači a mám hodinu a půl na práci, možná dvě, když budu mít štěstí. Tohle mi zůstalo. Překládám ve volném čase vedle svého zaměstnání, takže absolutní klid a bezbřehý čas na překládání nemám nikdy. Pašuju si počítač i na dovolené, rodina si naštěstí zvykla. Můžou kolem mě padat trakaře, a nerozptýlí mě to. Jednu dobu po stěhování jsme neměli stůl a já potřebovala něco dodělat, takže jsem čtrnáct dní překládala v tureckém sedu u velkého lodního kufru.

iLiteratura: Hodně překládáš Davida Mitchella, naposledy Hodiny z kostí. Jak ses k jeho dílu dostala?
Petra Diestlerová: Přesně si nepamatuju, jestli si na mě v BBartu vzpomněli sami, nebo mě doporučil Petr Matoušek, který Mitchella pro české nakladatele vlastně objevil. Ale vím, že překladatelka Atlasu mraků na další knihu neměla čas, a tak Black Swan Green (česky Třináct měsíců) nabídli mně a autor mě okamžitě okouzlil. On má u nás trochu nešťastný osud, vydávala ho postupně různá nakladatelství a nikdy se tu úplně neprosadil, ačkoli podle mě patří k nejlepším současným britským prozaikům a píše skvělé knihy.

iLiteratura: Zůstaňme ještě chvíli u Davida Mitchella. Jeho romány jsou hodně rozsáhlé, Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta je plné japonských historických reálií, v jiných jeho knihách se často prolínají různé reality a časové roviny. Jak jsou jeho knihy náročné na překlad? Co je pro tebe největší úskalí?
Petra Diestlerová: Rozsáhlost mi u Mitchella nevadí, to je snad jediný autor, u kterého nemám v žádné fázi překladu pocit, že by to mohlo být kratší. Na každou jeho novou knihu se těším, pokaždé mě něčím překvapí. On je jazykově hodně kreativní, pohrává si se žánry, styly, má obrovský rejstřík.
Srdeční vztah mám pořád ke Třinácti měsícům, ale nejnáročnější bylo asi právě Tisíc podzimů, už jenom proto, že je to historický román, který se odehrává v Japonsku, v holandské faktorii. Mitchell se tam dost vyžívá v detailech – nastuduje si nějaké téma do podrobností a pak to v knize bezostyšně uplatní. Má tam třeba kapitána britské fregaty, který se na několika stránkách prochází po své lodi a přitom ji důkladně popisuje. Tehdy mi velice pomohl spisovatel, překladatel a jachtař František Novotný, odborník na námořní terminologii. Doporučil mi také Velký slovník lodí a moře, který překládal, a dodnes je to má oblíbená četba.
Ještě složitější je práce s jazykem, se stylovými rovinami, třeba ve scéně, kde šest postav z různých koutů světa a z různých prostředí mastí karty a každá přitom mluví nápadně jiným způsobem. Takže obskurní karetní hra a pět různých stylů vyjadřování. To jsem si opravdu užila.

iLiteratura: V současnosti se začíná hodně mluvit o situaci překladatelů u nás, o jejich pozici a prestiži. Zmiňuje se třeba zvyšování povědomí o překladatelích uváděním jejich jmen na obálkách. Jak se na tuto situaci díváš ty? Jakou pozici podle tebe překladatelé mají u odborné i široké veřejnosti?
Petra Diestlerová: Myslím, že my z oboru to vnímáme trochu zkresleně. Většinu lidí, kteří čtou pro potěšení, podle mě vůbec nezajímá, kdo knihu překládal. Berou do ruky román a vnímají ho jako dílo jeho autora, překladatel je pro ně neviditelný. Rozhořčují se jenom kvůli křiklavým chybám nebo nekvalitní redakční práci. Koneckonců dlouho se k překladu takhle přistupovalo, s představou, že by se přeložené dílo mělo prostě včlenit do české literatury a v ideálním případě by nemělo být poznat, že jde o překlad. Podle mě upozaďování překladatelů vychází částečně z téhle tradice, z přesvědčení, že mezičlánek mezi autorem originálu a čtenářem překladu by měl tvořit hladký, neviditelný šev.
Ale myslím si, že překladatelé si uznání zaslouží. Překlady českou literaturu jako takovou obohacují, posouvají ji dál, ať už tematicky, stylisticky, nebo žánrově. Překladatelé se často pokoušejí vyjádřit něco, co se v česky psané literatuře třeba ještě nikdy nevyskytlo.
Jména překladatelů na obálkách jsou dobrá věc a ocení je náročnější čtenáři, kteří vědí, že když něco překládal třeba Tomáš Dimter, Viktor Janiš, Kateřina Vinšová nebo Anežka Charvátová, tak to bude přeložené dobře, a jsou rádi, že se jim tahle informace nabídne na první pohled. A vysloveně užitečné je to v případech, kdy existují různé překlady téhož díla, nebo když jde o knihu, kde je překladatelský vklad naprosto zásadní.
Ještě k té recepci překladů laickou veřejností: připadá mi zajímavé, že jsou určité žánry, které mají čtenáře vysoce citlivé na kvalitu překladu a taky velmi výmluvné, pokud se jim něco nelíbí. Konkrétně se to týká sci-fi a fantasy a taky žánru YA (young adult), který čtou hlavně mladé ženy. Tihle čtenáři často dobře ovládají jazyk originálu, převážně angličtinu, aktivně se k překladům vyjadřují na internetových fórech a jejich reakce na to, co považují za nedostatky překladu, bývají někdy poučné. Čtu ty diskuse ráda, protože to je jediné místo, kde se vynořuje mytický „běžný čtenář“. Občas ty výtky sice bývají trochu mimo, zejména když dotyčný kritik nemá moc velké povědomí o tom, jak vlastně literární překlad funguje, ale někdy jde o hodně zajímavé postřehy.

iLiteratura: Je podle tebe překlad umění, nebo řemeslo? Co je kromě znalosti jazyka potřeba? Je nějaká vlastnost pro překladatele charakteristická či nezbytná?
Petra Diestlerová: Překlad má určitě řemeslnou složku, člověk musí mít jakousi sadu dovedností, aby to vůbec mohl dělat aspoň trochu dobře. Ty základy se opakují pořád, dobrá znalost výchozího jazyka, vynikající znalost cílového jazyka včetně jeho různých rejstříků a stylových rovin, jakýsi jazykový „cit“ a poměrně široký všeobecný přehled. A podle mě je zásadní, aby byl překladatel schopný vnímat a převádět stylotvorné prvky, tedy rozlišit, co je dané strukturou a zvyklostmi výchozího jazyka, a co je autorova záměrná odchylka od normy, která hraje ve vyznění textu roli. A taky schopnost si to, co se na stránce odehrává, představit, nepřevádět jen mechanicky věty, ale vidět tu scénu před sebou.
Jsou věci, které se dají naučit nebo získat praxí, ale zároveň je nezbytná aspoň nějaká míra talentu. Koneckonců, řada skvělých překladatelů jsou autodidakti, kteří o nějaké teorii nikdy neslyšeli a prostě umějí dělat věci se slovy.
A taky je nutné, aby měl překladatel schopnost trávit hodiny osaměle u počítače s textem, což možná vyžaduje trochu introvertní sklony. Extrovert by se z toho asi zbláznil.

iLiteratura: Jsi zároveň i redaktorka. Je to pro tebe jako překladatelku spíš výhoda? Jak se díváš na vzájemný vztah překladatel–redaktor? Jak probíhá tvoje spolupráce s redaktorem?
Petra Diestlerová: Určitě je to výhoda, řada překladatelů také rediguje a redakční práce s cizím textem je podle mě pro překladatele přínosná hodně, protože ho nutí jasně formulovat a odůvodňovat to, co při vlastním překládání dělá převážně intuitivně. A samozřejmě taky vidí, jaká řešení a jaký přístup volí v určitých situacích někdo jiný.
U vlastních překladů jsou pro mě ty další oči strašně důležité. Přinejmenším u mě platí, že chyby, které dokážu odhalit v cizím textu, v tom vlastním obvykle nevidím, dokud mě na ně redaktor neupozorní. Chybí mi odstup a jsem pod vlivem originálu, takže když redaktor vypíchne pasáž nebo řešení, kde překlad drhne nebo je najednou stylisticky mimo, je to velká pomoc. Jsem vždycky vděčná za každou poznámku k textu nebo doporučenou úpravu. I když řešení navrhované redaktorem někdy nakonec nepřijmu, protože k němu mám z nějakého důvodu výhrady, obvykle danou pasáž stejně upravím, přepracuju, protože je to signál, že ta původně zvolená varianta není úplně ono.
Redaktor, zejména u náročnějších textů erudovaný redaktor, který nad textem přemýšlí, je nesmírně důležitý. Tahle práce je bohužel placená ještě hůř než překlady, a navíc se dělá pod stále větším časovým tlakem. Už není moc čas sedět nad rukopisem v kavárně a probírat překlad do začátku do konce. Naštěstí díky reviznímu režimu a komentářům ve Wordu taky někdy vzniká regulérní debata, a kromě toho mi to umožňuje si poznámku redaktora v klidu rozmyslet a vracet se k ní třeba opakovaně, než mě napadne, jak problematické místo vyřešit lépe.

iLiteratura: Jak relaxuješ? Máš ještě čas a chuť číst i pro zábavu?
Petra Diestlerová: Opravdu hodně a ráda chodím, po horách, ale prakticky kdekoli. Při chůzi se mi dobře přemýšlí a dost často mě u toho napadne i něco užitečného k tomu, co právě překládám. Občas si problematická místa v překladu píšu na papír, nosím ho v kapse a doufám, že mě něco osvítí třeba na vrcholku kopce nebo uprostřed lesa. Funguje to lépe než si kousat nehty nad klávesnicí.
Taky cvičím jógu, což je pro mě u sedavého zaměstnání v posledních letech prakticky nezbytnost. Vařím. A pořád si dost nadšeně čtu pro zábavu. Všechno možné, od detektivek po poezii a eseje. A když narazím na nějakou pěkně formulovanou větu nebo výstižný obrat, dokáže mi to zlepšit náladu na celý den.
Čtu samozřejmě taky překlady a často žasnu nad tím, jak skvěle se někdo s nějakým textem vypořádal. Zrovna nedávno mě takhle okouzlila Sedmá funkce jazyka v překladu Michaly Markové. A teď mám na nočním stolku soubor fejetonů Václava Jamka – s autorem sice mnohdy zuřivě nesouhlasím, ale jeho obrovská erudice, schopnost rozvíjet nějakou ideu ad absurdum a neuvěřitelná jazyková kreativita mi berou dech.

 

Na podobné téma:
Stanislav Rubáš
(ed.): Slovo za slovem
Nedávno také vznikl seriál Tváře překladu, v kterém Roman Tilcer pro časopis XB-1 pořídil rozhovory s deseti mladými překladateli sci-fi a fantasy.

 

© Marie Hajdová
foto © Tereza Schlöglová

Diskuse

Vložil: Jiří V., 04.05.2018 16:52
Diestlerová, Petra
Jsem rád, že zde paní Diestlerová zmiňuje zrovna Posledního samuraje. Tato kniha je prakticky všeobjímající a její překlad musel být opravdu proklatě náročný. Rozhodně je to nedoceněný román, který u nás nezaslouženě zapadl do výprodejů. Tím samozřejmě nijak nezlehčuji překlady románů Davida Mitchella,... i ty čtu velmi rád a děkuji za ně. :)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2618x

Inzerce
Inzerce