Karapanou, Margarita: Ano

Karapanou, Margarita
Ano

recenze beletrie zahraniční

Recenzovat knihu vydanou před dvanácti lety nemusí dávat velký smysl. V případě výbušné a útržkovité prózy Ano však můžeme udělat výjimku. Excentrické a originálně pojaté zápisky ženy trpící vážnou duševní chorobou, od nichž se čtenář jen těžko odtrhne, jsou totiž připomínkou Margarity Karapanou, významné novořecké spisovatelky, od jejíž smrti právě uběhlo jedenáct let.

Proměnit nemoc v beletrii
Margarita Karapanou
: Ano. Přel. Denis Kostomitsopoulos, Malvern, Praha, 2007, 248 s.

Novořecká spisovatelka Margarita Karapanou (1946 – 2. prosince 2008) trpěla bipolární afektivní poruchou (maniodepresivitou), duševním onemocněním, při němž se střídají stavy deprese a mánie. Tato skutečnost ovlivnila většinu jejích knihy. Román s lakonickým názvem Ano, který věnovala všem svým „spolutrpitelům“, kompozičně sestává ze čtyř částí. První, druhá a třetí dějově oscilují mezi klinikami, kam pravidelně dochází maniodepresivní spisovatelka Lora, alter ego Karapanou, a Lořiným bytem, případně nedalekou kavárnou. Závěrečný úsek knihy přináší proces uzdravování, nacházíme se zejména v bytě a kavárně a předchozí ponuré večery a protrpěné dny střídá léto a chvíle víceméně šťastné.

Ano prošlo v roce vydání českého překladu místní literární scénou s průměrným ohlasem (recenze se objevily v Tvaru a Literárních novinách, minirecenze v Lidových novinách). Jeho autorka, dcera prozaičky a dramatičky Margarity Lymperaki (1919–2001), může působit zvláštním, rozporuplným dojmem. Na jedné straně je to spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do několika jazyků (kromě češtiny vyšly anglicky, německy, nizozemsky, švédsky či francouzsky). Román Náměsíčník (Ο υπνοβάτης, 1985) vynesl ve Francii Karapanou národní cenu za nejlepší cizojazyčnou knihu, Alberto Manguel zařadil prózu Kassandra a vlk (česky Malvern, 2017) do své antologie erotické prózy The Gates of Paradise. Na druhé straně je například velmi obtížné dohledat přesné datum autorčina narození. Její jméno nenalezneme ve Slovníku řeckých spisovatelů, komplexnější komentář ke spisovatelčinu dílu si můžeme přečíst pouze v doslovu k českému překladu knihy Máma (Dybbuk, 2012).

Kliniko… sladká kliniko…
„Pořád se mi mění nálada. Během jedné minuty jsem nahoře, a potom dole. Říká se tomu smíšený typ. Já jsem to nazvala Mixed Grill. Složila jsem i lidovou písničku:
Jsem nahoře
Jsem dole
Jsem nahoře dole
Ty vole Ty vole.“ (s. 57)

Čtenář brzy zjistí, že už od první části, jíž se jako leitmotiv proplétají slova „Kliniko… sladká kliniko…“, si nemůže být ničím moc jistý. Je totiž svědkem neustálých výbuchů expresivních obrazů, které Lora tvoří ve fázi deprese nebo mánie, pod vlivem nejrůznějších léků nebo i „za střízliva“ – určit, který okamžik je který, mnohdy nelze. Zejména v prvních třech čtvrtinách Ano se to hemží fantaziemi na hraně surrealismu, nechybějí obsáhlá a do detailu líčená erotická dobrodružství, vulgarismy, důraz na tělesnost. Na druhé straně jsou tu zaznamenány lakonické, několikaslovné myšlenky Lory, která se ze své nemoci snaží vypsat. Samozřejmostí jsou úvahy o sebevraždě, neschází touha dovolat se Boha stejně jako velká chuť jej zatratit a vysmát se mu, nařknout jej, že právě on může za Lořiny stavy – nesnesitelné i velmi senzuálně prožívané zároveň.

Nemoc představuje objekt touhy i nenávisti – je bipolární stejně jako Bůh a stejně jako protagonistka sama. Ve světlých chvílích si Lora myslí, že už už nemoc přemohla, aby se následně propadla do nesmírně ubíjející deprese. V zrcadle spatřuje svůj obličej rozpolcený vedví, v záchvatu mánie podniká nákladné nákupy značkového oblečení a šperků, pozoruje kolemjdoucí ženy – matky se smějícími se dětmi, oblečené do kousků značek Valentino, Yves Saint Laurent, Ricci, Chanel… Zbarvuje si obličej do šarlatova, černa, to vše ve snaze připadat si krásně, normálně a výstředně zároveň – výrazná (a neuvědomělá) stylizace do karnevalové postavičky, pouhé masky vede čtenáře k úvahám nad připodobněním Lory ke Gustavu Aschenbachovi z Mannovy Smrti v Benátkách, kde stárnoucího spisovatele (samozřejmě kromě lásky k božskému chlapci) přivádí k šílenství také nemoc. Karapanou ale pomyslnou roušku bláznovství své hrdince nasazuje prakticky hned a mnohem násilněji, čímž zintenzivňuje celkový dojem Lořiny bezradnosti.

„Mám na sobě hodinky, náramky, náhrdelníky, sukně přes sebe, lidé se na mne dívají. Make up se roztekl a stéká mi po tvářích… Pod tíhou nákupu se mi pletou nohy. Brečím… Brečím… Brečím…“ (s. 190)

Nesmím nic nechat uniknout
Ano bychom mohli vnímat jako poměrně homogenní výčet autobiograficky pojatých krátkých záznamů duševní nemoci hlavní hrdinky. Margarita Karapanou však tento dojem kromě zmíněných obrazů narušuje množstvím symbolů (ostré diamanty, skalpely, břitvy, zlověstná siamská dvojčata na počátku a nevinné holčičky na konci, časté odstíny rudé, černé a šarlatové barvy v nejrůznějších situacích). Celou knihu lze číst jako poezii v próze – spisovatelka v Lořině příběhu neustále propojuje lyriku s epikou. Tempo prózy zrychlují náhlé změny perspektivy, jež autorka používá, i přesahy k literatuře či hudbě (například reflexe Kinga – byť bohužel pramálo rozvinutá – koresponduje se zálibou ve sledování hororů ve chvílích Lořiny deprese, zatímco Lora manická se vyžívá v písních Michaela Jacksona nebo Diany Ross). Přestože většina scén končí spánkem (motto knihy Sleep… sweeter than death je převzato ze Shakespeara), postava Lory během děje nestagnuje, vyvíjí se – těžko říci, zda je závěrečný přeslazený happyend tak šťastný, jak jej Lora líčí, nebo zda se jen jedná o další, do té doby nepoznaný stav nemoci. Neustálým znejisťováním čtenáře Karapanou zvyšuje dramatičnost své knihy.

Zlepšení – ať už jej bereme vážně, nebo ne – napomáhá především Lořina fenka Luka, která je velmi často antropomorfizována (vaří Loře kávu, podává jí léky, zachraňuje ji, aby neskočila z balkonu) a Ice, Lořin někdejší psychiatr a milenec. Ani s Icem si ale nemůžeme být definitivně jistí – Lora jej jednou popisuje jako násilníka, jindy jako největší štěstí v životě. Je na čtenáři, zda vypravěčce uvěří všemožné erotické eskapády (s Icem, prostituty, prostitutkami), nebo v nich uvidí pouhopouhé sexuální fantazie. Tak či onak jsou ale stavy slasti pro Loru klíčové a nepostradatelné. I přes tíhu nemoci Lora skutečně nechce nechat nic uniknout – osudové „ano“, které knihou rezonuje od začátku až do konce, se jeví jako jediná jistota („ne“ zazní jen párkrát). „Ano“ je i poslední slovo knihy – nevíme ovšem, na jak dlouho. Ono závěrečné nedořečené téměř vybízí k úvahám, jestli se Lořin příběh vůbec někam mohl vyvinout. Podobné otázky jsou možná ale nakonec zbytečné – vždyť ona sama (nebo Margarita) o sobě prohlašuje, že je „nepolapitelná“.

Nanést si mascaru a vidět vidění
Zážitek z četby pulzující a „mnohopolární“ prózy bohužel narušují zvláštnosti překladu i nedostatečná redakční úprava. Lora si místo řasenky nanáší „mascaru“ (s. 93), má pocit, jako by „viděla nějaké vidění“ (s. 168), nebo se cítí „up“, přičemž vzhledem k jejímu stavu by to mělo být spíše „high“, chce-li se překladatel držet této anglické fráze znamenající pocit povznesené nálady. Kombinace účinků hašiše a lithia by měla být asi smrtelná, ne „smrtonosná“ (s. 155). Úsměvně působí i vyjádření, že Pepek Námořník jí železo, byť svým způsobem není tak daleho od pravdy. Nejednoznačný je překlad úryvku z básně Athanasia Alexandridise, který jednou zní „Ponechávám se času“ a jindy „Odevzdávám se času“. Jedná se přitom očividně o významný intertextuální odkaz – Lora citát repetitivně používá téměř v celé próze.

Redakce často zanedbává interpunkci – opakovaně chybí či naopak přebývají uvozovky a čárky, neprofesionální je rozdělení spojky „aby-ch“ (s. 181), sjednocený není systém názvů zmiňovaných literárních děl, nehledě na data vydání českých překladů – například King napsal prý román Insomnia (tedy českou Nespavost), Henry James zase Otáčení šroubem (jistě se tím míní Utažení šroubu), Malá princezna by ve skutečnosti měla být spíš Exupéryho Malý princ.

Na druhou stranu geniální je obálka s fotografií Jany Štěpánové, jež zobrazuje nahé nohy natažené pod zčeřenou vodní hladinou. Jsou to nohy jedné a téže ženy? Nebo dvou? Těžko říci, jistotou ale zůstává, že je od sebe nepřekonatelně dělí červený pruh s názvem románu. Rovněž signifikantní je užití černých a šedých stran před začátkem všech čtyř částí Ano stejně jako dvě zkřížené přímky na frontispise.

V ukázce z Karapanou oceněného románu Náměsíčník (nalezneme ji v revue Pandora č. 29/2015) čteme následující řádky: „,Musím psát,‘ říkala stokrát a pak znovu stokrát a v některém případě, ve stém, se přepočítala a musela zase začít od začátku a ubíhaly dny, ubíhaly měsíce a bílý papír se stával bělejším, ,Musím psát,‘ říkala Luka (!) a podzim se stával zimou, ,Musím psát!‘ křičela Luka v prázdném domě a nyní byl únor a moře kolem ní jako obojek. Jakmile si sedala ke stolu, kniha se stávala odleskem, zelenou barvou, kulatým vejcem, tváří, jež na ni hleděla, chápala se pera, aby to dohonila, a věta se před ní vzdouvala jako vlny, které bily útes, papír se vzdaloval a její ruka zápasila, aby se jí dotkla, jako trosečník, který se snaží zachytit skalnatého břehu.“ Škoda, že z pouhého úryvku čtenář na mnoho souvislostí s Ano nepříjde. Jak správně podotkla Božena Správcová v recenzi v Tvaru, č. 19/2007, z maniodepresivní psychózy se lze jen těžko vypsat. Čtenář proto může děkovat Loře a Margaritě Karapanou, že se o to v Ano pokusily. Podobné prózy obecně nedovolují ustat v četbě, což je nesmírně důležité. Snad neustane ani překladatel Denis Kostomitsopoulos v hledání nakladatele a brzy se dočkáme vydání celého Náměsíčníka. Už teď nám ale nabídl tři autorčiny tituly, což je u novořecké literatury v českém překladu takřka rekord.

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 359x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce