Recepce české literatury v Německu – polemika
Kouba, Doris: Recepce české literatury v Německu – polemika

Recepce české literatury v Německu – polemika

Čím česká literatura oslovuje čtenáře v Německu a ve světě? A oslovuje je vůbec? Zamýšlí se nad tím překladatelka Doris Kouba u příležitosti Lipského knižního veletrhu 2019, jehož bude Česká republika hlavním hostem. Rozsudek je to nemilosrdný, ale o to upřímnější.

Následující myšlenky jsem si zformulovala u příležitosti pozvání na listopadovou konferenci Karlovarské literární dny, kde jsem měla vystoupit s příspěvkem na uvedené téma – ovšem bez dodatku „polemika“. Nejdřív ze všeho mě napadlo: no ne, bývalé c. a k. lázeňské městečko Karlovy Vary! Nesymbolizuje takové poklidné místo spíš ustrnulost, snad dokonce zpátečnictví v této zemi a její literatuře? Literatura je přece také neklid, tak proč se konference nekoná v Berlíně, nebo alespoň v Praze? A co vůbec můžu já jako překladatelka, která znovu a znovu naráží na odmítnutí, když německojazyčným nakladatelům nabízí své oblíbené české autorky či autory, o recepci české literatury vykládat? Ale Karlovy Vary mě lákaly, byl tu honorář a řada zajímavých účastníků – a tak jsem souhlasila. A svému tu více, tu méně nakloněnému publiku jsem poté vysvětlila, k jakému závěru jsem po delším přemýšlení dospěla: že nebudu říkat to, co bychom v Česku rádi slyšeli, ale popíšu, jak situaci vidí v Německu. Pravda přece vítězí, nebo snad ne?

Zase Švejk? Ale ne!

Ve svém výkladu jsem se chtěla zaměřit na současné české autorky a autory jako na hlasy své země a doby, své generace, to je totiž to, co mě zajímá a o čem mám přehled. Proto jsem se také nevěnovala recepci literárněhistoricky a literárněvědně významných počinů, k nimž patří nový překlad Švejka nebo značně dotované převody takového autora, jakým je Holan; totéž platí pro díla Vaculíka, Nezvala, Hrabala nebo Havla. Pominula jsem i spisovatele jako Ouředník nebo Kundera, kteří z mého pohledu aktuální českou literaturu nereprezentují; a protože poezie u německojazyčných čtenářů živoří na okraji zájmu, chtěla jsem se zaměřit především na prózu.

Recepce, anebo…?

Tedy k recepci současné české prózy v Německu. Podle německé Wikipedie označuje v umění pojem recepce „přijetí a pochopení díla divákem, čtenářem nebo posluchačem. Zahrnuje různorodé způsoby vnímání a zpracování děl, od individuální četby a porozumění až po reakce kulturní scény a kritiky.“ Nabízí se otázka: vyvolává současná česká próza v Německu nějaké reakce? Moje odpověď zní: v podstatě ne. Doložit to mohu několika údaji. Podle Svazu německých knihkupců vyšlo v Německu v roce 2017 kolem 72 500 nových titulů – pro následující roky jsou odhady podobné – a z toho bylo 10 500 překladů. Z nich tvořily 65 % překlady z angličtiny, na překlady z takzvaných malých jazyků (k nimž se počítá i čeština) připadlo pouze 6,6 %. Podle MK ČR vyjde v letech 2018/2019 okolo 60 českých titulů v němčině. Zkrátka a dobře, podíl překladů z češtiny tvoří možná 0,04 % – což nezahrnuje jen prózu, ale i slátaniny typu Halíkových memoárů. Jenže skutečně recipovat lze jen to, co je k dispozici, o čem jsem tedy mohla v Karlových Varech mluvit? Nuže, trochu polemicky o tom, proč v Německu k recepci české literatury nedochází.

Romantismus versus kapitalismus

Jedním z důvodů může být to, že je nutné se stále znovu potýkat s otázkou: jaká současná literatura se v České republice vlastně vydává? Nebo také: jak dobrá jsou česká vydavatelství, práce redaktorů a v neposlední řadě zdejší kritika? A ještě jinak: s čím tady spisovatelé a spisovatelky a všichni, kdo se za ně považují, dosahují úspěchu?

Chceme-li si na to odpovědět, měli bychom mít na paměti historický vývoj v mnoha postkomunistických zemích, jak jej osvětluje americký slavista Andrew Baruch Wachtel v knize vydané nedávno česky pod názvem Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě (Academia). Wachtel mluví o tradičním přeceňování spisovatelů a literatury v postkomunistické střední a východní Evropě, jehož kořeny hledá už v 19. století, kdy byli Mácha a Havlíček nebo i dramatik Tyl v duchu romantismu považováni přímo za národní hrdiny. Podobný vývoj pokračoval i za komunismu, kdy oficiální politika zahrnovala propagaci „národní kultury“, což se týkalo i literatury, a tak to mohl třeba Nezval dotáhnout na „národního umělce“. Knihy se často vydávaly v obrovských nákladech, spisovatelské svazy ve východním bloku mívaly stovky členů – a z této popularity, z této prestiže profitovala v důsledku i podzemní a exilová literatura.

Po většinou nadšeně vítaném pádu železné opony a demokratizaci se však brzy dostavilo vystřízlivění: vtrhl sem knižní trh, nyní neregulovaný, a například průměrný náklad slovenských titulů mezi lety 1991 a 1997 klesl z 11 300 na 1350 exemplářů. V kapitalismu autor náročné literatury prakticky nemůže přežít bez sebevykořisťování za účelem zajištění vedlejších příjmů nebo bez státní podpory – což bohužel i v ČR vedlo k tomu, že vycházelo čím dál víc komerční zábavné literatury à la Viewegh. Ta ale není a nemůže být pro současnou českou literaturu reprezentativní.

Témata, hlasy, autoři – potenciál k otřesům, nebo impotence?

Na nedávném Frankfurtském knižním veletrhu debatovala spisovatelka Radka Denemarková s literárním kritikem Jörgem Plathem o otázce, jak může literatura přispět k dobrým sousedským vztahům a co to znamená žít v roce 2018 či 2019 v České republice, v Německu a v Evropě. Denemarková vyzvala své české kolegy, aby ve svých dílech opět ukázali, co literatura znamená a čeho je schopná dosáhnout na poli vzájemného obohacujícího poznávání. Plath doplnil, že pro něho je při čtení velmi důležitý i tón textu, a shodli se na názoru, že literatura má v pozitivním smyslu potenciál k otřesům, který by se neměl podceňovat.

Jestli se však zmíněné obohacující poznávání a potenciál k otřesům – předpoklady úspěšné recepce i v Německu – projevují v tom, co zde poslední dobou vychází, o tom si dovolím pochybovat. Na karlovarské konferenci poukázal můj předřečník, překladatel Tomáš Dimter, na jistou impotenci zdejší literatury, a upřímně: i mně připadá, že třicet let po sametové revoluci je popřevratový kredit odlišnosti stylově i obsahově vyčerpaný, a to i pokud jde o druhou generaci undergroundu. Existují nová a podstatnější témata než ta, která se zde stále ještě zpracovávají – než soužití se sudetskými Němci, život za nacismu a komunismu a pak ten podivný eskapismus, jaký se objevuje v posledních dílech Hakla, Topola nebo Hůlové.

Stále zde chybí komplexnější český román o převratu; a protože v principu nic nemůže být zajímavějšího než současnost, proč se ještě nikdo důkladněji nepustil do aktuálních relevantních témat, k nimž by mohl patřit dnešní posun společnosti doprava, převládající neoliberalismus a konsumerismus, nedostatečné vypořádání s estébáckou minulosti, mizení určité slušnosti mezi lidmi, nedostatek občanské odvahy, chybějící smysl pro obecné blaho? Který spisovatel konečně poví Němcům, co vězí za českým „mindrákem“ a zdejší xenofobií, kde se berou všechny ty předsudky vůči Romům, Vietnamcům a Ukrajincům, proč muži a ženy v této zemi dodnes nejsou ani zdaleka rovnoprávní, proč gayové a lesby stále nejsou braní vážně, jak se vede těm, kdo se tu cítí jako cizinci ve vlastní zemi, mimo ekonomický systém, atd. atp.? Existuje v Česku cosi jako nový vnitřní exil? Objevují se tu snahy uzavřít se před světem? A pokud ano, proč?

Postkoloniální erós

Nezbývá než doufat, že i česká literatura si najde cestu k postmoderně a vrátí se k náročným, neboť společensky relevantním textům. Jsem přesvědčená o tom, že Zábranský, Šindelka nebo Hůlová by mohli být prvními vlaštovkami. A snad některý spisovatel také jednou napíše to, co mezi zdejšími novinkami už léta tolik postrádá vedoucí produkce německého nakladatelství Rowohlt Wilhelm Trapp: literárně náročné dílo o fenoménu Babiš, v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku prostě nemyslitelném.

Kříž malých jazyků, a tedy i češtiny spočívá v tom, že autoři a autorky musejí stále znovu čelit otázce, co přesně vlastně chtějí i svým případným německojazyčným čtenářům sdělit. A české texty bohužel neprofitují z „erótu postkoloniální literatury“, který německý literární provoz podle překladatele a spisovatele Jurka Prochaska nachází třeba v postsovětské literatuře a který se jistě týká děl z Afriky nebo Indie. Vycházím však z toho, že také zde v Česku existují daleko větší témata, o nichž by stálo za to vyprávět, než provinční záležitosti à la Hájíček nebo Mornštajnová. V každém případě je třeba usilovat o další formální a obsahovou emancipaci a upustit od veškeré konvencionalizace. Je třeba nových forem, nového jazyka, nového obsahu. Na okraj: ceny udělované zde v České republice, zde pronášená chvála má v Německu hodnotu příslovečné zlámané grešle, neboť každé německojazyčné nakladatelství pochopitelně stojí o světovou literaturu, a ta funguje podle jiných měřítek než český trh. Nakladatelství mají zájem ideálně o práva na knihy, u nichž se spisovatelské řemeslo nepojí s ničím menším než společensky relevantním uměním.

Umělci bez mecenášů: vzácnost

Protože je tu tedy zájem překládat texty, které mají potenciál světové literatury nebo alespoň komerčního úspěchu (neboť překlady nevznikají zadarmo a musejí se vyplatit), jen málokdo vsadí na tuzemské bestselleristy, jako je Soukupová, ti jsou totiž pro zahraničí stylově i obsahově spíš nezajímaví. V zásadě platí: v Německu po zdejších bestsellerech neštěkne pes. A pokud to nějaký český titul přece jen na německý trh dotáhne, většinou je to prostřednictvím některého malého nakladatelství, v nejhorším případě takového, které přežívá jen díky různým státním grantovým nutridrinkům. Jen pět z celkem šedesáti nových českých překladů plánovaných pro roky 2018/19 tak vychází u větších nakladatelství – přičemž dvě z nich nejsou německá, ale rakouská/švýcarská, a tedy v nevýhodě, pokud jde o PR, média a odbyt v Německu.

Malí nakladatelé mohou mít nepopiratelný smysl pro bibliofilie a vydávat krásné edice, avšak obvykle v mininákladech a ne vždy s profesionální redakcí; navíc nezřídka brzy bankrotují. Jen velcí vydavatelé jsou skutečně schopní fungovat jako autorův vývěsní štít a disponují prostředky k tomu, aby titulu zajistili adekvátní prostor v knihkupectvích i na stránkách nadregionálních deníků (mediální prostor v Německu je velice pestrý). A jedině tak se autor dostane ke čtenářům, protože nesmíme zapomínat, že knihy, které jsou na kapitalistickém trhu neviditelné, si takřka nikdo nepřečte – a spisovatelé píšící v malých jazycích to mají obzvlášť těžké, nešíří se mezi lidmi ani šeptandou. Totéž ostatně platí pro současné české drama, které se – pokud už se prosadí na německou scénu – málokdy dostane dál než do městského divadla někde v Drážďanech nebo v Norimberku; a když už se objeví inscenace v Berlíně, tak v nějakém malém divadle, které skoro nikdo nezná.

Jen díky neúnavnému úsilí překladatelů, neustálému sepisování expozé a ukázkových překladů, spoustě neplacené práce, odváděné v naději na úspěch, se tu a tam podaří nějakého autora prezentovat alespoň v nějakém literárním časopise (ať už tematicky zaměřeném, nebo ne), aby dostal šanci vzbudit pozornost redaktorů a dramaturgů, kteří mu mohou otevřít dveře do nakladatelství. Ale i zde platí, že čeští autoři se objevují většinou jen v menších časopisech; v etablovaných manuskripte nebo Bella Triste sotvakdy. Státní podpůrná opatření a granty zahrnující i ukázkové překlady jsou tedy nezbytné, neboť tam, kde selhávají literární agenti, zůstává většina práce v důsledku na překladatelích – kteří ovšem pro své autory planou a nechtějí jejich úspěch přenechat pouze trhu.

Co se týče hostování České republiky v březnu 2019 na Lipském knižním veletrhu, uvidí se, jestli bude mít žádoucí dopad a jestli zájem o českou literaturu skutečně vzroste. Složení dramaturgické rady, jejímž členem je mimo jiné vedoucí Oddělení cestovního ruchu a zahraničních vztahů z Magistrátu města Brna a z ostatních členů může mít povědomí o německém literárním provozu sotva polovina, budí vážné pochyby. Zaráží i skutečnost, že nejeden skutečně relevantní autor zkrátka nebyl pozván kvůli promeškání termínu pro přihlášení, který uplynul už v létě. A tak se obávám, že v Lipsku vystoupí z velké části autorky a autoři, jejichž dílo potenciál světové literatury – a ani komerčního úspěchu v Německu – nemá. Nezbývá než si přát, aby nově založené České literární centrum získalo větší kompetence a stalo se nezávislejším na dost těžkopádné zastřešující organizaci, Moravské zemské knihovně, jejíž struktury zkrátka nesplňují nároky kladené dnešní dobou.

První (subjektivní) postskriptum: Více metafyziky!

Nejen nadcházející Lipský knižní veletrh by se, myslím si, docela dobře obešel i bez autorů jako Vopěnka, Viewegh nebo Rudiš, kteří mi – upřímně řečeno – připadají prostě příliš neliterární, laciní. Poslední jmenovaný, jenž se bohužel stále ještě drží klišé obskurně legračního Čecha, navíc přeceňuje své síly ve snaze psát v němčině. Čeští autoři mají pro němčinu k dispozici, dovolíte-li, vynikající překladatele, a Schopenhauer by na tomto místě doplnil: „Ale [německý] jazyk neznečišťujte!“

V Německu viditelné autorky jako Bellová a Denemarková zase jistě nejsou bezvýznamné, ale i ony si musejí nechat líbit otázku, nakolik je to, co píšou, stylově a obsahově relevantní. K věčnému undergroundu náležícímu Topolovi bych zase vytkla, že nejen ve svém posledním eskapistickém díle přináší text, který se sice snaží o velký obraz, ale ztrácí se v nesoustředěných maličkostech a promarňuje šanci svým čtenářům zprostředkovat i krásu tišších, subtilnějších tónů. To, že Topol v roce 2017 získal českou Státní cenu za literaturu, německé čtenáře nezajímá, časy národních umělců ČSSR jsou jednou provždy pryč. Úspěšná generace autorek, jako jsou Soukupová, Tučková nebo Katalpa, zůstává (nejen vzhledem k obsahovému zaměření později jmenovaných na zpracování česko-německé historie) spíš v poznámce pod čarou – jakkoli Katalpa jistě má své literární kvality.

Vyloženě zajímaví mi na druhou stranu připadají autoři jako bohužel už zesnulý Josef Jedlička (který nyní sice vychází v němčině, ale nepříliš šťastně v českém nakladatelství), Petr Král, Ivan Matoušek nebo básník Petr Hruška. Tato generace autorů se totiž nespokojuje s pouhým vyprávěním příběhů, ale chytrým a vyzrálým způsobem reflektuje život vůbec – jde tu tedy o metafyziku namísto pobavení. Obrovský potenciál vidím u mladých autorů – Hůlové, Šindelky nebo Zábranského. S důležitými tématy přicházejí i Adéla Knapová (Nemožnost nuly), Josef Pánek (Láska v době globálních klimatických změn), Ondřej Horák (Nebožtík) a Petr Borkovec (Lido di Dante). Celkově budou všichni čeští autoři muset nadále dokazovat své kvality novými odvážnými díly, s nimiž si pak – doufám, že i s pomocí mé překladatelské maličkosti – snad získají velká německá nakladatelství. To, že se z mých favoritů na Lipském veletrhu bude prezentovat jen velmi málokdo, se rozumí takřka samo sebou.

Druhé (téměř objektivní) postskriptum: Více opravdovosti!

Bulharskoněmecký spisovatel Ilija Trojanow mluvil u příležitosti svého čtení, které se konalo na začátku října v Goethe-Institutu v Praze, o „domýšlivosti malých států, které si myslí, že někoho zajímají.“ Nuže, pravda bývá bolestivá. A i já jsem se vzhledem ke svým závěrům setkala na Karlovarských literárních dnech s různými reakcemi. Trvám však na svém: k recepci současné české literatury v Německu prakticky nedochází. A změnit se to může jen díky soustředění na skutečně důležitá, i společenskopoliticky významná témata, zprostředkovaná pádným, přesvědčivým a působivým literárním jazykem, tedy prostřednictvím inteligentních a zásadních děl a další profesionalizace (což zahrnuje i státní opatření na podporu vydávání literárních překladů).

Jsem přece ta první, kdo by rád překládal více dobrých českých autorů, píšících opravdově a upřímně, v jejichž počinech je znát nárok na absolutnost a jejichž tvorba smazává hranici mezi dílem a životem; autorů, kteří psaní snad dokonce chápou jako životní poslání a naléhavé sdělení svých textů jako etickou výzvu. Bez toho, myslím si, zůstane pro Němce současná česká literatura se svým potenciálem k přínosnému obohacování a otřesům spíš španělskou, anebo poněmecku „českou vesnicí“. Jeden by skoro zatoužil po novém Kafkovi – ale ten vlastně psal německy. Ovšem, řečeno právě s Kafkou: Věřte a čekejte! Třeba se po Lipském veletrhu 2019 něco změní a v němčině začne vycházet i více než 30 českých titulů ročně…

 

Doris Kouba, nar. 1974 v Darmstadtu, studovala na univerzitě v Hamburku a působí jako překladatelka z češtiny, slovenštiny a angličtiny do němčiny. Přeložila mj. texty Petry Hůlové, Adély Knapové, Marka Šindelky a Davida Zábranského a za svou práci získala několik ocenění. Je členkou německého Svazu překladatelů a žije v Praze a Hamburku.

Studie

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kolik je prstů,

Paní Koubová - Ouředník napsal 17 knih česky, 2 francouzsky (viz Wikipedie). A je dneska nejpřekládanějším ČESKÝM spisovatelem.

Magda de Bruin,

Pardon, oprava: "scestné".

Magda de Bruin,

Zopakovala bych, co tu nedávno padlo v souvislosti s jiným překladatelem z č. Překládat z č. a psát česky (dokonce i mluvit česky) jsou odlišné dovednosti. A psát v cizím jazyce je opravdu mimořádně těžké - to vám potvrdí každý, kdo se kdy učil nějaký jazyk (včetně lidí, kteří už léta žijí v cizině a mluví plynně). Posmívat se cizincům za chyby nebo zpochybňovat schopnosti literárního překladatele na základě toho, jak ve výchozím jazyce mluví nebo píše, je proto zcestné.

fk,

Mimochodem, jestli s touhle češťyn Doris Kouba překládá české autory, tak to potěš pánbůh. Pak by se možná vysvětlovalo, že o ně nikdo nemá zájem... zápletka (a rozuzlení) vskutku až detektivní.

Magda de Bruin,

Děkuji za vysvětlení - vidím v tom pořád ještě určitý rozpor, ale nevadí. Co se týče Patrika Ouředníka: předpokládám, že tím chcete říct, že začal (nedávno) psát fr. (nikoliv že když kdysi začínal psát, psal fr.). Ano, podobně jako Jaroslav Rudiš napsal teď román německy, napsal PO svůj nejnovější román francouzsky (a nedávno vyšla autorizovaná česká verze, tj. román se smí překládat i z č.). To ale určitě neznamená, že přestal psát česky (tím méně že by kvůli tomu už nepatřil k české literatuře). Nakonec ještě v loňském ročníku získal za Antialkorán Magnesii Literu v esejistické kategorii. A v debatě autorů žijících v cizině na loňském Světu knihy se jednoznačně prohlásil za českého spisovatele (protože píše česky), přestože tou dobou ten fr. psaný román už vyšel.

Doris Kouba,

Proc, pani de Bruin, jsem v porote Magnesii Litery? Protoze nemam v povaze jen rypat, ale snazim se veci vylepsit. Navic je to vynikajici moznost pro prekladatele z cestiny, jak se seznamit s novyma talentama - cili i kdyz je to prace dosti namahava a de facto mizerne zaplacena: udelam ji velmi rada, nebot vim, ze nektery z tech, ktery ani nejsou nominovane, jsou slibne autori, ktere popripadne budu moct prosadit i v nemcine. No, a ad Ourednika: pokud se nemylim, tak zacinal psat ve francouzstine.

Magda de Bruin,

K tomu "preventivnímu" vyloučení Patrika Ouředníka: v těchto týdnech vychází znovu německý překlad European, navíc je tu multimediální projekt Heinera Goebbelse založený na tomto textu, který (po premiéře v Manchesteru recenzované v New York Times), bude letos uveden m.j. na Ruhrtriennale v Bochumu https://www.czechlit.cz/cz/europeana-na-manchesterskem-jevisti/, což rozhodně není jen nějaká regionální záležitost. (To jde tedy jen o uvedení v Německu, jinak bude představení týden k vidění v New Yorku.)

Magda de Bruin,

Doris Kouba: Ale jak se zdá, je jazyková úroveň té nové knihy taková, že ji německá porota složená z "lidí od fochu" vybrala do finále. Takže na to přeceňování sil zřejmě jiní kompetentní lidé pohlížejí jinak. Na to jsem tu chtěla pro úplnost upozornit. Ostatně jistou skepsi k literárním cenám s vámi sdílím. Jen si říkám, proč jste v tom případě přijala členství v porotě české literární ceny.

Kolik je prstů,

Článek paní Koubové je slátanina pro domo sua. (Užívá-li slova "slátanina" paní Koubová, není žádný důvod, abych ho nepoužil já.) Prý o recepci české literatury, ale bez Vaculíka? Bez Hrabala?? Že "ponechává stranou" Kunderu se dá pochopit, nepíše už desetiletí česky, ale proč Ouředníka? Četla paní Koubová Ad acta? A o co nebo v čem je Petr Král "češtější" než Ouředník? Podle mne je to spíš naopak... A co myslí paní Koubová tím eskapismem? Není snad v literatuře imaginární svět vyjádřením reálného světa? Zkrátka - slátanina.

Doris Kouba,

Treba na zaklade teto knihy: http://thanhaeuser.at/jaroslav-rudis_der-besuch/.

Magda de Bruin,

Kniha má vyjít v únoru, jak se uvádí i u informace o nominacích (jiný nominovaný titul dokonce v březnu), ale předpokládám, že porota nominuje knihy na základě znalosti - tedy že např. dostane knihu od nakladatele v předstihu (slyšela jsem, že už vyšly i nějaké recenze). Já knihu neznám a kvalitu v němčině posoudit neumím. Ale na základě čeho jste vy už začátkem ledna soudila, že Rudiš "přeceňuje své síly ve snaze psát v němčině"?

Doris Kouba,

No pardon, ale tento Rudisuv titul v nemcine ani jeste nevysel (viz webove stranky nakladatelstvi https://www.randomhouse.de/Buch/Winterbergs-letzte-Reise/Jaroslav-Rudis/Luchterhand-Literaturverlag/e531419.rhd); cili tahlencta nominace je jen dalsi priklad pro fungovani trhu. Navic: jakakoliv nominace bohuzel neni zadne vitezstvi - a vitez v umeni (= literature) stejne neexistuje.

Magda de Bruin,

Ještě dodatek k hodnocení německy psané knihy Jaroslava Rudiše: je to jeden z pěti titulů nominovaných na Cenu Lipského knižního veletrhu 2019 https://www.leipziger-buchmesse.de/neuigkeiten/die-nominierten-des-preis-der-leipziger-buchmesse-2019/935438

Doris Kouba,

Velevazene diskutujici, nechci se tady za nikym schovat nebo "sikovne" vycouvat ze sve zodpovednosti jako polemizujici "intelektualka". A verte mi, ze bych se kazdemu nazoru rada venovala a celkovou problematiku dale rozvijela, kdybych nebyla (jako asi vsichny z nas) pracujici clovek, ktery nema tolik casu, adekvatne (a navic v korektni cestine!) reagovat na vecne namitky. Cili tady uz jen dodam, ze - jak asi vsichny tusime - ceska literatura urcite ma co nabidnout (jinak bych ji prece taky neprekladala); jen ji prosadit jako "svetovou" si proste vyzaduje ze vsech stran vetsi profesionalni pristup, ktery jiz spociva v tom, ceskyma autorama napsane texty lip redigovat (prehodit, skrtnout, o textech diskutovat) a je kvalifikovane recenzovat - a navic byt otevrene k tomu, ze zvlast nezavedne mladsi autori si zaslouzej byt vnimane, pokud nejen odvypraveji nejake pribehy, ale pisou ve snaze, ve sveraznem jazyce podat zpravu o hloubce byti.

Magda de Bruin,

Martin Puskely: Nakladatelé (takže i němečtí) odmítají knihy z nejrůznějších důvodů (pokud je vůbec uvedou). Od standardního “kniha nezapadá do našeho fondu” přes “mně se kniha líbí, ale obchodní oddělení ji zamítlo” po (zřídka) “kniha mě nepřesvědčila” (a to nechávám stranou “kniha je moc tlustá / tenká”, “povídky jsou neprodejné”, “redaktor, který měl rád tohohle autora, už tady nepracuje”, “ale ten autor už přece nežije” apod.). Prostě o kvalitě knihy, tím méně národní literatury, se z toho nedá nic vyčíst. V delším rozhovoru řekla jednou jedna německá redaktorka, že č. lit. už není dost sexy (na rozdíl od totalitních dob a prvních let po sametové revoluci – ale to se samozřejmě týká i dalších postkomunistických zemí). Doris Kouba zmiňuje šéfa produkce z Rowohltu, který “už léta” volá po románu o Babišovi. Nás se zase jeden něm. redaktor zeptal, jestli nemáme nějakou knihu, kde se ošklivě mluví o Němcích, a nedávno (redaktorka zaměřená na klasiky), zda nemáme tip na staršího č. autora. Připomněla bych taky německý úspěch Květy Legátové (ano, je to už 10–15 let, ale v kuloárech se tehdy mluvilo snad o 60 tis. prodaných výtisků – to by byl nejspíš český rekord). A připomněla bych, že silné až většinové zastoupení mezi čtenáři mají ženy od 45–50 let. Zkrátka odhadovat šance č. literatury jako celku na německém trhu (nebo kdekoliv jinde) na základě preferencí jedné osoby nemá velký smysl. Úvahy o kvalitě současné literatury přísluší literárním kritikům, ale nakladatelé jsou obchodníci a řídí se jinými kritérii. (A překladatelé – jak píše i Doris Kouba – chtějí překládat: kdyby měli čekat na ten jeden geniální román, mohli by překladatelské povolání rovnou pověsit na hřebík. Totéž ovšem platí i pro čtenáře.)

Martin Puskely,

Taky je mi líto, že se paní Kouba nechce účastnit polemiky k svému článku, ale je to její právo. Její zkušenosti s tím, jak reagují němečtí nakladatelé na nabídku té či oné české knihy, by byly velmi cenné. (Pokud by se tedy zveřejnit je nepříčilo nějaké překladatelské, resp. agenturní etice.) Předminulý týden ovšem komentoval úroveň české literatury v souvislosti s Lipskem Ondřej Horák v Orientaci Lidových novin a nebylo to veselé čtení. Na konto role tématu sice poznamenal, že téma ještě samo o sobě nezakládá dobrou literaturu (což je samozřejmě pravda), ale text celkově vyzněl v tom smyslu, že česká literatura i tak nemá Německu a světu dohromady co nabídnout. Spisovatelé jsou navíc podle Ondřeje Horáka natolik pohlceni sebeprezentací a sebepropagací, že si ani nekladou otázku, zda vůbec napsali dobrou knihu, což chápu jako výtku, že ze samotného psaní i literárního provozu se vytrácí vůle vytvářet a hledat skutečnou kvalitu. Výsledkem jsou císařovy „nové šaty“ a v těch jdeme do Lipska. Tak či onak, asi nejsem jediný, kdo si všiml následujícího rozporu: recenze českých knih jsou (pro mě překvapivě) často příznivé, ale souhrnná hodnocení se nesou v negativním tónu. Není to problém, který zasahuje i zahraniční pohledy na českou prózu?

Magda de Bruin,

Tomáš Januška: myslím, že bychom do diskuse o recepci č. literatury v něm. jazykové oblasti neměli zanášet nějaké národnostní animozity. Je fakt, že psát literární text v jiném než mateřském jazyce je problematické - i když jsou výjimky. Jestliže Doris Kouba jako rodilá Němka hodnotí německy psanou knihu Jaroslava Rudiše negativně, můžou jí v tom kvalifikovaně oponovat opět jen rodilí mluvčí. A dále: zkušenost naší literární agentury potvrzuje, že české literární ceny pro rozhodování zahraničního nakladatele o vydání českého titulu skutečně nejsou důležité - není v tom neúcta, ale pragmatismus: prodejnost titulu v cizině česká cena nezaručuje. Jiná věc je, že Doris Kouba místo odpovědi na konkrétní otázku odkazuje na definici polemiky na č. Wiki (mimochodem "pomluvy, nepravdivá a zkreslená tvrzení" se v angl., něm., fr., it., rus., slovenské, polské nebo nizozemské verzi nenajdou). Tím se dá sice vysvětlit tón jejího textu a některé postupy, které se jinak v diskusi považují za slabinu nebo přestupek, ale ne fakt, že umístí na web text, kterým chce vyvolat diskusi (nebo polemiku, ale tahle rubrika má název "Diskuse"), načež z diskuse vycouvá.

Tomáš Januška,

Fascinuje mě bezmeznost arogance paní Kouby, když varuje české spisovatele před tím, aby psali německy a když říká: "Schopenhauer by dodal: Ale němčinu neznečisťujte". To ale přeci už známe! Němci ve třicátých letech měli rovněž pocit, že židé "znečisťují" jejich jazyk používáním němčiny. Paní Koubo, styďte se! A pokud jde o českou Státní cenu za literaturu: Jestliže německé čtenáře nezajímá nejvyšší literární ocenění, jaké lze v České republice získat, proč by potom měl české spisovatele zajímat německý čtenář?

Jaroslav,

Paní Voslařová za vás kopla mičudu do autu opravdu šikovně, co nejdál do vysoké trávy, že už se málem nenašla, to skutečně palec nahoru. A od vás bych čekal víc, než se šikovně schovávat za pana Puskelyho, poté, co jste to těm Čechům tak nandala v těch Varech. I když tam se, pravda, vyplácel honorář. Šikovnosti si cením u řemeslníků. U intelektuálů moc ne. I se tomu říká, v tom vůči Němcům - a zejména jejich překladatelům - tak ignorantském Česku, jinak.

fk,

http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=velmi

Doris Kouba,

https://cs.wikipedia.org/wiki/Polemika

Magda de Bruin,

Jinými slovy v polemizování Doris Kouba selhala (ve významu "zklamala").

Doris Kouba ,

Mily Jaroslave, velice se omlouvam za zpozdeni; proste jsem si myslela, ze hlavni otazky se jiz vyreseli a ze z me strany jiz nezbyva co dodat. Ale pokud mate jeste nejake vecne pripominky nebo dokonce dotazy, na ktere bych mela reagovat ci odpovidat, tak vzdy velmy rada. No, a kdyz uz jsem tady: srdecne dekuji Marii Voslarove za to, ze to v lednu odbyla za mnou, a panovi Puskelymu, ze mi mluvil ze srdci :)

Jaroslav,

Tak kdy už bude paní Kouba reagovat? Padlo tu na její adresu pár slov do pranice!

Antonín Kudláč,

Pravda, debatujeme tady trochu o něčem jiném, i když je to docela zajímavé. Mezitím jsem se podíval na článek pana Puskelyho v Hostu, na který sám odkazoval, a myslím, že už je mi jeho motivace trochu zřejmější. Mám za to, že se i přes sebevětší snahu z obou stran v této věci asi neshodneme, přesto jsem rád, že tahle diskuse vypukla...

Martin Puskely,

Paní de Bruinová: To jistě ne. Asi to ale není první diskuse, která se rozvíjí různými směry a hledá si další dílčí témata a postřehy. To téma (úroveň současné české literatury a možnosti její recepce v zahraničí) je tak komplexní, že není lehké ubránit se rozrůstání určitých úvah, zvláště když v konečném efektu všechno souvisí se vším. Minimálně jsem se pokusil naznačit, jakými významovými vrstvami mohl Marek Šindelka vytvořit dílo, které by na sebe mohlo strhnout daleko větší pozornost v zahraničí a třeba i proniknout do kánonu. Ale máte pravdu, udržme to v mantinelech, byť z čistých statistik na druhou stranu žádnou renesanci české literatury nevykřešeme.

Magda de Bruin,

Opravte mě, jestli se mýlím, ale článek paní Kouby, pod kterým diskutujeme, se přece týká recepce české literatury v Německu? Poznámkami o recepci knih Marka Šindelky v niz. jazykové oblasti jsem chtěla poukázat na to, že zahraniční čtenáři vnímají českou literaturu nejen jinak než Češi, ale i v každé zemi různě. Jak vyplývá ze zkušeností naší agentury, čtenářský úspěch v jedné (cizí) zemi nezaručuje automaticky nakladatelský zájem v jiné. A naopak: útlum zájmu v něm. jazykové oblasti neznamená, že současná česká literatura není dost zajímavá pro cizí čtenáře obecně. Při vší úctě - jak Šindelkovu knihu vnímáte vy osobně, není pro zahraniční recepci relevatní.

Martin Puskely,

Paní de Bruinové (a vlastně i panu Kudláčovi): O Šindelkově novele jsem hodně přemýšlel. Dovolím si jen několik postřehů. Marek Šindelka se pokusil – zcela oprávněně – oslabit vrstvu necitlivosti k situaci uprchlíků, která je u řady lidí značná. Ale vzniká taková necitlivost až v době migrační krize a jako reakce na ni? Osobně pozoruji společenskou necitlivost v Česku už hodně dlouho, přičemž dříve než migrantům byla adresována především lidem žijícím pod hranicí chudoby. Problém je v tom, že tato necitlivost byla od 90. let pěstována jako ideál, byla to reakce vytvářená v rámci neoliberální ideologie a šířená především pravicovou politikou a s ní spojenými médii. Z lidí v nouzi se stali „ti, kteří natahují ruku“, takže když do Evropy dorazila uprchlická krize, tato mentální škatulka už byla připravená. Je škoda, že toto už Šindelka nereflektuje, protože kořeny reakce na migrační krizi zahrnují i postoje dosud pěstované jako žádoucí (a je naivní čekat, že budou ze dne na den přepólovány). Překvapilo mě i to, že když Šindelka poukazuje – opět oprávněně – na to, že uprchlíci se stávají oběťmi obchodu s lidmi, nezamyslí se nad faktem, že obchod s lidmi v (nejen) demokratickém světě prosperuje dlouhodobě, takže opět, něco je tu zásadně špatně a teď to „jen“ spolklo nové oběti. A nakonec, strach z migrantů má jednu stránku, kterou bychom měli brát vážně: existuje tu něco jako kriminalita páchaná některými migranty, a to včetně znásilnění a vražd, případně obava z islamizace Evropy (k té stačí radikální menšina, která strhne klidnou většinu). Jsem přesvědčen, že kdyby demokratické státy disponovaly funkční strukturou schopnou zajistit výkon práva, tyto excesy by nemusely přispívat k podhoubí strachu. Ale taková struktura tu není, například komerční zneužívání dětí má fakticky zelenou a obecně politika benevolence trestního práva a sociálních faktorů, které přispívají ke kriminalitě, nevyhnutelně oslabuje víru v právní stát a jeho schopnost ochránit občany. Asi by to vyžadovalo rozsáhlejší a náročnější román než se Marek Šindelka rozhodl napsat, ale podle mého tu propásl jedinečnou příležitost vytvořit opravdu zásadní dílo, které by mělo mimořádnou a potřebnou hloubku (a možná i změnilo něčí pohled na migrační krizi). Jenže takový pohled bude nutně problematizovat samotné základy demokratické praxe co do právních, ekonomických a dalších procesů (protože tzv. ekonomičtí migranti jsou často obětí bezuzdného kapitalismu a jeho důsledků), a tím pádem i jejich kategoriálního a hodnotového uchopení – a to u Šindelky zcela chybí. Pokud chceme do budoucna zvládat problémy tohoto typu, budeme muset výrazně překopat naše sociopolitické bytí (a jít proti zájmům elit, kterým dosavadní nastavení vyhovuje). Rozsah novely tady úplně nestačí a přiznám se, že mě neuspokojil ani Exit West Mohsina Hamida, nominaci na Man Booker Prize a výtečnému „Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii“ navzdory. (Snad je nyní trochu jasnější, co mám na mysli literární revoltou.)

Antonín Kudláč,

Martin Puskely: Vskutku zajímavá výzva k diskusi, když předem označíte za nevyhovující některé autory, které by bylo možno v této souvislosti zmínit... Pokud myslíte vážně své tvrzení, že "Paleta možných témat a přístupů je mimořádně široká", pak musím uvést i Viewegha i Šindelku. Co Hůlová a její "Stručné dějiny Hnutí"? A protože považuji toto téma za přítomné v české literatuře už dříve než se o tom začalo více mluvit, nebál bych se jmenovat také některé satiry, jako Urbanovy "Paměti poslance parlamentu", román Stanislava Komárka "Mandaríni" nebo "Smrťáky" jeho jmenovce Martina Komárka... A že by současná česká literatura byla tematicky chudá? S tím nesouhlasím, myslím, že je tomu spíše naopak, témat je více než dost.

Magda de Bruin,

K Markovi Šindelkovi: Únava materiálu vyšla v niz. na jaře 2018, reakce v médiích i reflexi různých autorových vystoupení v souvislosti s vydáním momentálně zpracovávám. Pokud vím, autor v rozhovorech pro niz. média to zamlžení kontextu vysvětluje m.j. tím, že chtěl proniknout i k těm českým čtenářům, kteří by knihu s tematikou uprchlické krize nečetli. V nizozemských ohlasech se ozývá stud a výčitky svědomí, že se takové příběhy v dnešní době odehrávají - dělení na "bruselskou Evropu" a nějakou jinou v tom nehraje roli.

Martin Puskely,

To Milan: "Díky" za tu přezíravost. Ale své názory jsem dal najevo už před docela dlouhou dobou (zkuste sáhnout třeba po Hostu číslo 9 z roku 2013), kdy jsem určitě žádného nakladatele nehledal, a ta otázka mě prostě zajímá. V této diskusi jsem si dal záležet na tom, abych svůj román nezmiňoval, protože by to sklouzlo přesně tam, kam jste to několika větami odpálkoval. Ale díky, že o něm víte (hned mám lepší náladu). Jestli se mi podařilo napsat "velký", "odvážný", "stylisticky vytříbený" román, to by měly posoudit recenze (zatím žádné nejsou). Ale jo, když už jste to nakousl, myslím, že literární odvaha mi úplně nechybí, o stylistickou vytříbenost jsem se alespoň snažil, a pokud jde o velikost, to opravdu nechám na kritice. Zkuste si ho přečíst. Třeba Vás překvapí.

Milan,

Pan Puskely chce těmi svými sáhodlouhými výplody prostě jenom říct, že mu loni vyšel román; při jeho psaní vzal plně na vědomí, jaké nešvary trápí českou literaturu, a bezpochyby napsal skutečně VELKÝ, odvážný, stylisticky vytříbený román. Bohužel ho (zatím) nikdo nečetl. Ach, ti nepochopení géniové...

Martin Puskely,

Zkusme to jinak, pane Kudláči. Tak mi doporučte ty razantní autory, kteří se snaží identifikovat závažné problémy a rozpory dnešní doby a (mlčky nebo explicitně) nesklouzávají do fukuyamovské pozice, že všechno je jen důsledkem nedostatečné aplikace liberálně demokratických principů (což se stalo třeba Vieweghovi v jeho politických thrillerech, byť vnějškově tu razanci mají), případně se vyhýbají širším souvislostem svého tématu (jako v případě Šindelkovy Únavy materiálu, kde mizí celý sociopolitický kontext uprchlické krize, kontext, který by nakonec nevrhl dobré světlo ani tu bruselskou Evropu, jejíž apel chce Šindelka podpořit). Ty autory, kteří bezpečně neparkují v tématech z komunistického období, navíc vesměs stereotypně zachycených (jistě bez jakékoli vazby na antikomunistické stereotypy v médiích), nebo v solipsismu já jsem svět. (Možná oficiální autoři 80. let jako Karel Sýs, Michal Černík nebo Jaroslav Čejka, ale ti jsou vytěsnění na samotnou periferii dnešního dění a nadto je otázka, nakolik jsou nebo nejsou poplatní jiné ideologii.) Prostě někoho nadhoďte, ať své postoje konkretizujeme na empirickém materiálu, případně vtáhneme jiné diskutující. A za druhé, jak potom vysvětlíte tu tematickou chudobu české prózy, kterou po svém konstatovala i paní Kouba nebo třeba Eva Klíčová, která si na nedostatek odvahy u současných českých autorů stěžuje opakovaně (zjevně nejsem jediný). Mám za to, že jedna věc je konstatovat problém, vysvětlit ho druhá. Opravdu je ta chudoba tak nevinná, bezděčná, nebo je i v tomto bodě kritika neoprávněná?

Magda de Bruin,

Podobné diskuse pravidelně propukají i v Nizozemsku (a nejspíš i jinde) a je jistě zajímavé a užitečné je doma vést, ale to nic nemění na tom, že 80 titulů v němčině ročně byl nizozemský průměr před hostováním ve Frankfurtu (2016) – od té doby se daří udržovat průměr na více než dvojnásobku (niz. jazyková oblast je asi 2x větší než česká). Z ohlasu niz. literatury u nás se mi přitom nezdá, že by byla výrazně hodnotnější atd. atp. než česká (ale je pravda, že je Němcům asi bližší – podobně jako č. literatura třeba Polákům). Než zatratíme šance současné české literatury v němčině, bylo by např. zajímavé vědět, jak si na tamním trhu vedou ostatní “východoevropské” (postkomunistické) země. Ztráta přitažlivosti po vlně zájmu v prvních letech po pádu železné opony se snad nemůže týkat jen české literatury?

Antonín Kudláč,

Obávám se, že se vyhýbáte odpovědi. Na jedné straně vyčítáte českým autorům, že nedělají "revoltu", ale na straně druhé nedokážete vysvětlit, co si pod tím vlastně představujete. Víte jen, že to nedělají. Používáte vágní termíny (ideologie, "pohodlný narativ" apod.), aniž byste tím něco konkrétního řekl. Jaký to má vůbec smysl?

Martin Puskely,

Autoři si nepíší, co chtějí, alespoň ne tak úplně. Člověk je zoon politikon a určitý kategoriální rozvrh, který ovlivňuje naše vidění světa a provádí určitou selekci témat, je bytostně přítomen v každém z nás. Řekl jsem Vám - nebo jsem se o to alespoň snažil - kam je revolta orientována. Dál ale jít nemohu, protože pak bych vytvářel katalog vzorových idejí a poměřoval jím literaturu - a to už by nebyla revolta, ale ideologie (a ideologie je myšlenkovou hranou, kterou se étos změny v revoluci překlápí do svého opaku, proto Camus proti myšlence revoluce razí představu revolty, nechce stanovovat nějaké pozitivní učení, jehož by se měla společnost držet). Právě tak nechci předem definovat, jakými literárními postupy se má ten či onen uchazeč této role zhostit, proč bych to měl dělat? Paleta možných témat a přístupů je mimořádně široká a otevřená invenci, překvapení a kreativitě. To negativní (pozitivně nevymezené) chápání revolty je prostě nutnou podmínkou jejího pojmu - a k fundamentálním složkám dnešní ideologie současní autoři nesměřují, rozhodně ne Viewegh, rozhodně ne Larsson, rozhodně ne Franzen, do jisté míry snad Houellebecq.

Antonín Kudláč,

Ano, formuloval jste tezi, ale v podstatě bez důkazů, nevím, proč bych ji měl já vyvracet či potvrzovat, to druhé je spíše Váš úkol; přiznávám ovšem, že Vaše články v Hostu jsem nečetl, třeba je tam dostatek argumentů, nevím. Zajímalo mne jen, na čem svou představu potřeby "revolty" stavíte, a navrhnul jsem možnost, že její absence je možná jistý optický klam, neboť záleží na tom, jaké formy "revolty" považujete za relevantní (což jsem se od Vás nedozvěděl). Osobně jsem ovšem přesvědčen, že Váš požadavek "revolty" (jako vůbec veškeré požadavky na umění a umělce) je v podstatě absurdní - autoři si píšou, co chtějí, a těžko jim někdo může radit, co mají dělat.

Martin Puskely,

Na základě své četby se domnívám, že skutečně ne (a snad těch několik článků, které jsem publikoval v Hostu, dokazuje, že alespoň nějakou schopnost analytického čtení a interpretace skrytých významových rovin mám). Petr Měrka je spíše výjimka z pravidla než naopak. Ale myslím, že míč je nyní na Vaší straně hřiště. Formuloval jsem určitou tezi, která principiálně umožňuje své vyvrácení. Takže je na Vás, resp. na každém, kdo se mnou nesouhlasí, doložit konkrétní díla, která mají obsahovat vůli k "revoltě", a dokazovat, že v současném provozu mají své místo (nejsou vytěsněna na okraj zájmu), případně rozvíjet obsahové náležitosti a meze toho, co jsem označil za revoltu. A rozhodně směle do toho, bude to plodná debata.

Antonín Kudláč,

Znovu upozorňuji na to, že je mimořádně důležité JAK, neboli JAKÝM ZPŮSOBEM je taková "revolta" vyjádřena. Podle Vás něco takového u nás chybí, ale tady opravdu hodně záleží na tom, co vlastně konkrétně od spisovatelů očekáváte. Nejsou třeba kritické postoje v mnohých dílech přítomny, ovšem v takové formě, která Vám nepostačuje nebo ji jako projev kritického postoje nevnímáte?

Martin Puskely,

Není nutné používat slovo „angažovaný“ (některé kritiky, zdá se, dráždí už samotný termín), ale na nálepce zase tolik nezáleží. Každopádně „angažovaný“ ve smyslu, který se pokusím vyjasnit, nemusí být zdaleka každý autor, v takovém případě by hrozilo riziko linkování umělecké tvorby, ono „úkolování“, jehož se obávají někteří kritikové představy angažovanosti. Ale pokud takoví autoři zcela chybí, je to podobné, jako kdyby tu bylo fotbalové mužstvo, v kterém všichni hrají defenzivní party, nikdo se nepokouší založit útok, nemá tah na soupeřovu branku. Kritika se potom snese i na mužstvo jako celek, literatura prostě má i svůj kolektivní rozměr. Zbývá tedy otázka, proč nespatřuji dobrého útočníka např. v Petře Hůlové, kterou uvádíte jako protipříklad. Abych příliš neteoretizoval, odvolám se na Kunderův Žert. Tam Kundera podrobil literární kritice samotné základy vztahu mezi komunistickou ideologií a s ní svázanými sociopolitickými praxemi, přičemž riziku, že sám bude vytvářet alternativní ideologii, se vyhnul tím, že začal u banální (nebo „banální“) empirické události, vzkazu, který poslal Ludvík své přítelkyni. Jinými slovy, Kundera začal u jednoho rozporu (velké dějinné vědomí na jedné straně a malicherná událost na straně druhé) a z tohoto rozporu pak odvodil, k jak destruktivním problémům vede přeměna určitých idejí na ideologii, která zcela ztratí původní étos (snahu zajistit lidem lepší svět). Kundera tím udělal něco podstatného, kriticky reflektoval samotné základy určitého komplexu hodnot, představ a praxí. A toto dnes nikdo nedělá. Dnešní kategoriální systém, k němuž se přišpendlilo slovo „demokracie“, dnešní autoři (snad až na několik výjimek) považují za v zásadě nezpochybnitelný, pokud něco, dají se ošetřovat pouze jeho dílčí problémy, ale hlavní nárys je v pořádku. Což podle mého charakterizuje i Petru Hůlovou, to je aktivistka, která chce jen v některých bodech vylepšit to, co tady už je, byť do toho vkládá značnou energii a tváří se razantně. Samozřejmě se jí to nemůže podařit, protože ty problémy vyplývají ze základů, které už nechce napadat, ale toto téma bych teď nerozebíral. Zkrátka z důvodů určité ideové profylaxe chybí vůle jít do hloubky. Asi nejlepší označení pro pozici, která tuto vůli má, bych převzal od Alberta Camuse: „člověk revoltující“ (mimochodem kniha, která předpověděla ztroskotání sametové revoluce, jen si to v ní člověk musí umět najít). Takže třeba „literární revolta“, „revoltující spisovatel“? S onou kritickou „angažovaností“ českých spisovatelů to obecně moc slavné není, v době, kdy probíhala diskuse o angažované literatuře, například Miroslav Balaštík poukazoval na to, že česká kritika o angažovanosti sice docela dost hovoří, ale samotným autorům se do ní moc nechce. Naopak jsem zaznamenal řadu případů, kdy se čeští autoři angažovali mimoliterárním aktivismem, ale právě ve prospěch nejrůznějších problematických mocenských iniciativ a pohybů (např. podpora Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách, bez ohledu na drakonickou sociální politiku, kterou nastolil spolu s Miroslavem Kalouskem, ze strany českého PEN klubu, nebo ještě spornější angažmá během „malé kulturní revoluce“ proti Vítězslavě Baborové v jižních Čechách, a příkladů, kdy se spisovatelé přidávali na stranu mocenské garnitury okolo ODS, KDU-ČSL a TOP 09, by se našlo víc). Jenže i Jan Němec, který se mnou jinak v těchto věcech příliš nesouhlasí, v zahajovacím proslovu na Sjezdu spisovatelů prohlásil, že čeští spisovatelé byli a jsou k lidským tragédiím dnešní doby byli až na výjimky trestuhodně slepí, jako kdyby tyto tragédie opět představovali pochopitelnou daň za velkolepé společenské dobro, které se právě uvádí v život (podobně jako v 50. letech, na která tady Němec výslovně odkázal). Takže mi chybí revoltující autoři, kteří by dokázali zahlédnout v dnešních událostech takové rozpory, že před nás kladou výzvu zvažovat samotné základy našeho chápání světa. A takových rozporů je hodně. A opravdu věřím, že potom bychom měli literaturu jiného formátu, než máme – a snad i lepší svět.

Antonín Kudláč,

Pane Puskely, rozumím-li tedy tomu správně, požadujete po spisovatelích, aby byli společensky nekonformní (tj. vystupovali proti současnému "hodnotovému systému", jak tomu říkáte) a tuto nekonformnost projevovali jak ve své tvorbě, tak v mimoliterárním životě - parafrázuji to správně? V tom případě by mne zajímalo, jak konkrétně si toto představujete, protože o "angažovanosti" literárního autora se poměrně hodně mluví zhruba v posledních deseti letech a někteří konkrétní tvůrcové jsou v těchto souvislostech výslovně zmiňováni (včetně např. Vámi uváděné Hůlové). Je to podle Vás málo, nebo to neexistuje vůbec a je třeba po tom volat? Nebo snad takoví autoři volí formu, která Vám připadá nepříliš vhodná / zřetelná / razantní apod.?

Martin Puskely,

Dobrý den, pane Kudláči. Zkusím odpovědět relativně stručně: v posledních desetiletích se tu vytvořil určitý kategoriální a hodnotový systém, jehož prostřednictvím se interpretuje a chápe svět. Problém je v tom, že tento kategoriální systém se prezentuje, jako kdyby neměl žádnou alternativu, kromě politické metafyziky si přisuzuje rovněž výlučné etické charakteristiky, jinými slovy, jde o ideologii. Empirické události, které ho přitom mohou zpochybnit, jsou v rámci tohoto systému, jak to výstižně formuloval v jednom eseji filozof Michael Hauser, předem vykládány tak, aby tento falzifikující potenciál neměly. Tento kategoriální systém – velmi volně ho můžeme označit za liberálně demokratický – zároveň plní svou mocenskou funkci, vyhovuje především elitám, které jeho prostřednictvím ovlivňují společnost a usměrňují její energii způsobem, jenž neohrožuje, resp. umocňuje jejich zájmy. (Boje frakcí v rámci elit o to, kdo drží aktuální moc, toto nijak neproblematizují.) K tomuto kategoriálnímu systému se pak lze (možnost a) buď explicitně přihlásit, případně (možnost b) se mlčky pohybovat v jeho rámci, nebo (možnost c) vyjít z jeho rozporů a empirických evidencí, kterými se tyto rozpory projevují v praxi, a následně pak usilovat o jeho přepracování nebo náhradu (i systém postupného přepracovávání, jak někde poukázal Umberto Eco, může nakonec skončit výsledkem, který ve srovnání s původním stavem vypadá jako revoluce). Podle mého soudu většina českých spisovatelů zastává konformní pozice, možnosti a a b. Literárně nosná je ovšem varianta c (a není to jen William Faulkner nebo Kunderův Žert, abych uvedl své oblíbené příklady). Pokud jde o možnost b, ztotožnil bych ji s tím, co Zimbardo označuje za „zlo nečinnosti“. Ale jádro problému není možná ani tak v tom, že někteří spisovatelé jsou a nebo b, a rozhodně ne v tom, že část autorů se věnuje žánrové tvorbě; konformismus a únik z žádného společenství neodfiltrujeme (a zábavná funkce literatury je skvělá). Problém tkví především v tom, že české literatuře chybí spisovatelé typu c, případně jsou takto naladění autoři – ze zjevných důvodů – vytěsňováni z provozu, jako kdyby, proboha, představovali společenské nebezpečí. Výsledkem je intelektuální vyčichlost, zkostnatělost, zakotvení v (abych parafrázoval Evu Klíčovou) bezpečných tématech, dojem, že ať už je společenská mizérie sebevětší, žijeme (abych pro změnu parafrázoval Pavla Janouška) v nejlepším možném světě, kterými si musíme hlídat jako oko v hlavě = neohrožovat ho poukazy na jeho drastické rozpory. Tuto tendenci ovšem považuji za společensky i umělecky zkázonosnou. V daném klimatu jakékoli podněty k nutným změnám kategoriálního systému (včetně jeho deideologizace) a s nimi provázaných institucí a praxí (a literatura má v tomto ohledu nezastupitelné možnosti). Našim dnešním praxím vládnou resentiment (po devadesátých letech!) a vyprázdněný ritualismus (viz gesta během svátků 28. 10. a 17. 11.; vrcholným etickým činem je položení kytky, zatímco poblíž umírají lidé), před kterými varoval už v meziválečném období Ortega Y Gassett. A přitom zrovna naše společenství během posledních třiceti let úspěšně popřelo snad každý ideál z listopadu 1989, toho listopadu, který tvoří základ vládnoucího sociopolitického narativu. A proto se ptám: jak to může být legitimní a kdo má odvahu říct to na plná ústa? A především, co na to řeknou naši spisovatelé, když česká účast v Lipsku s třicetiletým výročím pádu socialismu prostě souvisí? (Ano, možná budou mlčet nebo to nějak obkecají. Budu rád, pokud se mýlím.)

Antonín Kudláč,

Pane Puskely, píšete, že "Čeští spisovatelé tam jedou proto, aby potvrzovali určitý legitimizační étos, který je v souladu s určitou mocenskou a sociopolitickou realitou, a nasazovali této v klíčových bodech ideologicky interpretované realitě kultivovanou masku. Anebo někdo opravdu čeká, že tam Hůlová, Denemarková, Putna, Kratochvil, Hájíček, Tučková a spol. budou tento pohodlný narativ zásadně zpochybňovat?"
Mohl bych se prosím zeptat, proč by zmínění autoři něco takového, o čem píšete, měli dělat? Respektive proč by kterýkoli spisovatel něco takového dělat?

Magda de Bruin,

Jen dvě glosy: k nebývalému ohlasu Marka Šindelky v nizozemské jazykové oblasti se na iLit. najde několik textů (včetně nástinu aspektů, které na to možná mají vliv - přesně se to totiž, jak ví každý, kdo se pohybuje v kruzích nakladatelů a literárních agentur, určit nedá, a odhadnout předem už vůbec ne). V nejbližších týdnech tyto informace doplním v rámci každoročního přehledu o č. lit. v nizozemské jazykové oblasti. (Ano, dá se to setřít tím, že zahraniční publikum tedy asi nemá dobrý literární vkus, jak jsem, tuším, u pana Puskelyho už kdysi také četla, ale když se kniha prodává, lidi ji čtou a na čtenářských webech na ni živě reagují, tak to o recepci v dané zemi přece něco vypovídá.) A zadruhé: Petra Hůlová k autorům pozvaným do Lipska nepatří.

Martin Puskely,

Se základní myšlenkou článku paní Kouby souhlasím, shoduje se s mými vlastními závěry. Na obsahovou vyprázdněnost české prózy jsem poukazoval už před pěti lety v Hostu a nezdá se mi, že by se od té doby na české prozaické scéně něco výrazněji změnilo.

Článek má ale i své slabé místo, na které tu poukázala už paní de Bruinová, byť s následující formulací se asi úplně neztotožní: jestliže česká próza nemá v důsledku své vyčichlosti a žalostné stylistické úrovně takřka co nabídnout, jak potom může kdokoli, kdo se ji v zahraničí snaží prosadit – a je jedno, zda je to agent nebo překladatel – selhat? Pokud jde o „potenciál“ autorů, které paní Kouba navzdory své skepsi vyzdvihuje jako nadějné signály, to znamená Petry Hůlové, Davida Zábranského a Marka Šindelky (plus několika dalších), nebudu lhát: mám problém ho zahlédnout. Nikomu z nich neupírám smysl pro zajímavé téma (byť odvahu jít svým psaním proti proudu bych v současné době viděl jen u Zábranského), jenže literární provedení… (tady raději opravdu ty tři tečky).

Ale možná je dobré podívat se na situaci z druhé strany. Předpokládejme, že autor zpracuje relevantní téma, dá si záležet na jazykové úrovni a najde nakladatele, dokonce zavedeného nakladatele, který mu knihu vydá. Bude kulturní scéna takové knize věnovat nějakou pozornost? Dobře víme, že při dnešní nakladatelské nadprodukci se nekomerční romány české provenience, notabene jde-li o romány začínajících autorů, bez této pomoci neobejdou. Čtenářskou pozornost okupují knihy vybavené komerčním potenciálem, rozsáhlým marketingem a v neposlední řadě mediálním zájmem. Nic z toho samozřejmě předem neříká, že výsledkem takto odvážného počinu musí být zdařilé dílo – to mají posoudit právě recenze a další prostředky, které má kulturní scéna k dispozici – ale přesto, když se objeví kniha, která se vůlí po přesahu a jazykové úrovni vymyká stereotypům české prózy, nestane se to, že ji kulturní scéna „zabije“ mlčením, protože ideologická orientace kritiků, recenzentů, redaktorů a porotců literárních cen spatřuje v odvaze kriticky se zabývat samotnými základy našeho sociálního a politického bytí podrývání demokratických „hodnot“ a kategorií, a tudíž demokracie samé? Když paní Kouba zmiňuje absenci románu o převratu, předpokládám, že nemá na mysli oslavu jeho aktérů a chválu demokratického režimu (nedávno jsem narazil na starou paní, která se mi svěřila, že v listopadu 1989 také na Václaváku cinkala klíčem, ale kdyby tehdy věděla, co se z toho nakonec vyvine, usekla by si ruku), nýbrž kritickou reflexi oprávněných potřeb společnosti, do kterých už v listopadových událostech vstupovaly mocenské kalkulace a manipulativní postupy, a následných rozporů mezi ideály a realitou, dnes pro tolik lidí tak tíživých, že demokracii označují za „demokraturu“ a nenávidí ji (a je absurdní bagatelizovat jejich zkušenost nálepkami typu „proruský šváb“, které nesou svou vlastní patologii). Jenže takové psaní může vstřebat – a povzbudit k němu další autory – jedině otevřené kulturní prostředí, ne kulturní prostředí, které si hraje na kulturní „deep state“ a spatřuje v normalizační profylaxi ochranu „wannabe ohrožené“ demokracie. Dobře, někdo může namítnout, že například Zábranský vyvolal živé reakce, ale Zábranský se za a) původně etabloval jako autor, který ideovým trendům nijak nepřekáží, rebel se z něho vyklubal teprve v posledních letech, za b) v hlavním nárysu zůstává Zábranský stále konformistou a za c), román Za Alpami obsahuje dost slabých až stupidních míst na to, aby si na něm kritikové jako Eva Klíčové s chutí smlsli (a totéž se dá prohlásit i o Vieweghovi s jeho politickými thrillery). Jinými slovy, problém tkví v tom, že na začátku 90. let udusilo možnost vytvořit racionální, kritický a eticky zaměřený společenský diskurs emocionálně nekritické nadšení z nových poměrů, které obratem začalo vyžadovat poslušnost k liberálně demokratické ideologii jako nepsanou občanskou povinnost (jen její těžiště se časem přesunulo z ekonomicky orientovaného neoliberalismu k multikulturalistické a genderové agendě, jíž miliardáři Sorosova ražení obratně vytěsnili jakoukoli pozornost k drastické sociální nespravedlnosti obsluhované demokratickými institucemi a politikou). Ale opravte mě, pokud se mýlím, česká účast v letošním Lipsku přece souvisí právě s výročím pádu socialistického bloku v střední Evropě. Čeští spisovatelé tam jedou proto, aby potvrzovali určitý legitimizační étos, který je v souladu s určitou mocenskou a sociopolitickou realitou, a nasazovali této v klíčových bodech ideologicky interpretované realitě kultivovanou masku. Anebo někdo opravdu čeká, že tam Hůlová, Denemarková, Putna, Kratochvil, Hájíček, Tučková a spol. budou tento pohodlný narativ zásadně zpochybňovat?

Pluh - Edgar,

to nebe: jako literární agent Marka Šindelky bych to chtěl trochu korigovat. Paní Kouba sice u Residenz Verlag neprosadila knihu (to je zásluha jiné překladatelky), ale prosadila sama sebe jako překladatelku. Už dřív prosadila v nakl. Kiepenheuer & Witsch Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové (čímž tato autorka definitivně skončila u nakl. Luchterhand, kde předtím vyšly tři její tituly, jeden v překladu Christy Rothmeierové a dva Michaela Stavariče). Od té doby (2013) od Petry Hůlové v němčině nic dalšího nevyšlo. Naše agentura ji ostatně už nezastupuje. K těm pěti velkým nakladatelům: odhaduju, že se tím kromě zmíněného rakouského nakl. Residenz myslí německý Suhrkamp (Jáchym Topol je jeho kmenový autor, vydání jsem vyjednal já, kniha by vyšla i bez hostování v Lipsku), německý Fischer (Lichožrouti – vyšlo už v březnu 2018, takže nejspíš taky bez přímé souvislosti s Lipskem), německý Luchterhand (německy psaný román Jaroslava Rudiše – nedá se tedy započítávat mezi nové překlady z č.) a švýcarský Kein und Aber (Jezero Bianky Bellové – vyšlo už před rokem, bez souvislosti s hostováním, autorka překlad představila v Lipsku 2018). O německá překladatelská práva Jezera byl takový zájem (i ze strany německých nakladatelů), že jsem musel uspořádat aukci – tohle švýcarské nakladatelství z ní (taky na doporučení Eleny Lappin) vyšlo vítězně. Na prodeji se zatím neprojevuje, že by tohle nakladatelství bylo, “pokud jde o PR, média a odbyt” v Německu v nevýhodě, jak píše paní Kouba – před rokem pro autorku uspořádalo po Německu malé turné, kromě Lipska se v Berlíně zúčastnila jednoho z největších něm. literárních festivalů. Nicméně přeju samozřejmě nám všem, kdo se o šíření č. lit. snaží, ať se nám daří. Paní Koubě pak přeju, aby se její překladatelská bibliografie rozšířila, aby jí překládání přineslo kromě hamburského tvůrčího stipendia i další ocenění, a přeju jí i mnoho úspěchů v českém literárním provozu (např. při práci v porotě Litery).

nebe,

Paní Kouba tvrdí, že z 60 překladů, které vyjdou, jen 5 vyjde ve velkých německojazyčných nakladatelstvích. Proč paní Kouba sama nerozkryje, o která nakladatelství jde a jak se pro dané knihy rozhodli? Překládá sice M.Šindelku, ale pro nakladatelství, do kterého ho neprosadila, překlad jí byl pouze zadán jako zakázka. Dále překládá drama D.Zábranského, a to v rámci antologie vydávané Barborou Schnelle. O jaké prosazovací činnosti překladatele je tedy v tomto případě řeč?

M. Voslářová,

Mruku, chovej se slušně k ostatním účastníkům diskuze nebo si taky najdi něco lepšího na práci. Díky.

mruk,

Lidi maj i život mimo iliteru, zkus to, Majdi!

Magda de Bruin,

Ano, když chce polemizovat, tak má. Po vašem příslovečném šarmu se mi už opravdu stýskalo!

mruk,

Šmarjá, dejte někdo něco Magdě na hraní... To si jako autorka má plánovat dofču podle slavný iliny? A čekat doma u kompu na reakce. Zaplaťpámbůh, že má něco lepčího na práci. mruk

M. Voslářová,

kluček: Ale to se snad nikde v textu ani netvrdí?

kluček,

Suhrkamp je malé, nezavedené nakladatelství? Ah!

Magda de Bruin,

Ale věděla snad, že celý blok článků vyjde v lednu? Pokud skutečně nemá v tomto měsíci přístup k internetu, není načasování šťastné.

M. Voslářová,

Magda de Bruin: Dobu zveřejnění nemohla ovlivnit, článek už je napsaný déle.

Magda de Bruin,

Počkat, takže autorka zveřejní na webu vědomě polemický text, načež se na pár týdnů stáhne? To se blíží zase mé definici chucpe.

M. Voslářová,

Lola: Dá se to brát i tak, že autorka článku překládá jen spisovatele, o kterých je přesvědčená. fk: Ten eskapismus se podle autorky týká jen posledního románu Hůlové.
Na reakci přímo od D. K. si budeme muset počkat, než se koncem ledna vrátí z dovolené, takže prosím o trpělivost.

Karel Huněk,

Rozhodnutí (tentokrát?) nelhat je samozřejmě chvályhodné, ne však odvážné. Rozhodování totiž usnadňuje, že s autorčiným názorem na míru recepce české literatury v Německu v obecných rysech souhlasí asi všichni (Češi). S názorem, že současná česká literatura by mohla být lepší, dost možná taky.

fk,

Ono těch "nesrovnalostí" je tam víc: s Hůlovou se v článku hází, jak se zlíbí; jednou je "podivně eskapická", podruhé má potenciál. Ouředník sice je "světový", ale paní překladatelka ho za českého pro jistotu nepovažuje, protože by se jí nehodil do "česká literatura v Německu nikoho nezajímá". A "slátatiny typu Halíkových memoárů" snad nemá ani cenu komentovat. Ať raději Doris Kouba nás nevědomé zasvětí do německých děl, jež rezonují v českém prostředí; kolik zná "běžný občan" současných německých autorů? jaké nároky na kvalitní německé dílo snášejí čeští nakladatelé? kolik tisíc kusů se prodá?

Lola ,

Když někdo doporučuje sám sebe, je to pokaždé maličko chucpe, že :-)

"...Obrovský potenciál vidím u mladých autorů – Hůlové, Šindelky nebo Zábranského." /
Doris Kouba (...) Přeložila mj. texty Petry Hůlové, Marka Šindelky a Davida Zábranského

Magda de Bruin,

Doris Kouba na jedné straně píše, že jako překladatelka “znovu a znovu naráží na odmítnutí, když německojazyčným nakladatelům nabízí své oblíbené autorky či autory”. A na druhé straně: „neboť tam, kde selhávají literární agenti, zůstává většina práce v důsledku na překladatelích“. Jde mi o sloveso „selhávat“. Podle SSČ „1. přestat fungovat, 2. zklamat“. V kterém z těchto dvou významů Doris Kouba toto sloveso v souvislosti s českými literárními agenty používá? A v čem je rozdíl, když na odmítnutí znovu a znovu naráží ona, a když na ně naráží literární agent? Ptám se na to jako česká literární překladatelka z nizozemštiny a jako spolumajitelka literární agentury Pluh.