Brněnské nakladatelství Host vydalo novou knihu ostravského prozaika a překladatele Jana Balabána (*1961) Jsme tady. Příběh v deseti povídkách, jejíž příchod na pulty knihkupectví provázelo očekávání, související s úspěchem Balabánovy předchozí prózy Možná že odcházíme. Ta byla v roce 2004 nominována na Státní cenu za literaturu a později za ni její autor obdržel cenu Magnesia Litera 2005.

Jak již podtitul nové knihy napovídá, navzdory vnější formě povídkového souboru se jedná o dílo v mnoha směrech sepjaté a celistvé – jednotlivé texty v něm obsažené sjednocuje nejen stránka tematická, jak bývá často zvykem, ale též rovina postav, procházejících obvykle hned několika povídkami. Volba podobné kompozice, tedy jakési „novely v povídkách“, odpovídá faktu, že autorovi je vlastní právě vyprávění na menší ploše (v tomto případě zhruba 15-20 stran), jak ostatně dokládají i jeho předchozí tituly, přesto však usiluje o hloubku a plasticitu větších žánrů, které zde dosahuje právě prostřednictvím důmyslné sítě navzájem propojených postav, jejichž výpovědi a osobní hlediska se vzájemně doplňují nebo spolu kontrastují.

Co se týče oblasti tematické a vůbec atmosféry celého díla, neliší se příliš od již zmíněné Balabánovy předchozí knihy – opět se čtenář setkává s příběhy lidí, kteří se nějakým způsobem ocitají na významném životním předělu a svou novou situaci – počítaje v to změnu okolí i sebe samých – podrobují důkladné analýze; znovu jde tedy především o introspekci hlavních hrdinů, doprovázenou často pocity nostalgie či melancholie a podanou převážně formou vnitřního monologu.

Jakýmsi hlavním hrdinou – či přinejmenším postavou s největším nárokem na toto označení – se ukazuje být Emil, figurující ve větší či menší míře v každé z deseti Balabánových povídek a představující tak střed oné složité sítě postav, jež spojuje celý povídkový soubor v jeden celek. Jsou to právě lidé z Emilova okolí – rodina, přátelé a známí – o kterých zde autor vypravuje. Přes tento poměrně úzký okruh jednajících postav se však setkáváme s širokým výběrem prostředí, v nichž se jednotlivé příběhy odehrávají, ukazuje se tak autorova šťastná ruka při výběru protagonistů jeho povídek.

Hrdiny knihy Jsme tady zastihujeme v okamžicích zásadních pro jejich další život – ve chvílích prozření, neštěstí či nového začátku – tedy ve chvílích, kdy se protíná jejich minulost s budoucností, kdy se mohou s odstupem ohlédnout za sebe, aby vzápětí vykročili do neznáma, sice hrozivého, ale ještě otevřeného všem možnostem. Společným jmenovatelem všech postav, ať už žijí u nás či v cizině, ve městě či na vesnici, se tak stává právě tento osudný krok, který jsou odhodláni nebo i nuceni učinit. Je přirozené, že v takovém okamžiku člověk hledá nějakou oporu, a protagonisté Balabánových povídek ji nejčastěji nacházejí jednoduše ve svých bližních. Ač celý povídkový soubor prostupuje melancholie, současně je lze v každém z textů nalézt jako její kontrapunkt alespoň špetku jakési naděje – dokonce i chmurný tón asi nejčernějších povídek Světlana a Dona nobis pacem, kde v první přichází hlavní hrdinka o svého manžela a její dcera se ocitá na pokraji šílenství a v druhé se stáváme svědky skonu smrtelně raněného muže, je na konci alespoň částečně vyvážen tím vzácným kořením, jež nazýváme nadějí – Světlana se dočká obratu v nepříčetném chování svého dítěte, k němuž se může přimknout, a na místo smrti starého muže přichází mladý zamilovaný pár jako symbol lásky a nezastavitelného koloběhu života, představovaný nebožtíkovou dcerou a jejím přítelem.

Balabánova nová kniha Jsme tady. Příběh v deseti povídkách je stejně jako jeho předchozí titul Možná že odcházíme jistou výpovědí o obyčejných životech, které se však při bližším pohledu obyčejnými zdaleka jevit nemusí. Autor nás znovu přesvědčuje o tom, že tyto a jim podobné příběhy jsou příběhy nás všech a my je píšeme každým svým nadechnutím, každým slovem či skutkem, po celý čas, jenž nám je na tomto světě dopřán.