Do třetice
Zimna, Elżbieta: Brno. Do třetice

Do třetice

O svém setkávání s Brnem vypráví polská bohemistka a teatroložka Elżbieta Zimna. Když se sem v listopadu vrátila jako jako rezidentka Českého literárního centra, pracovala na překladu románu Martina Vopěnky Pátý rozměr.

Mé první setkání s Brnem moc nadějně nedopadlo. Bylo to asi před dvaceti lety, v době, kdy jsem česky uměla maximálně jedno slovo: „achoj“. Ano. Přesně tak, Poláci totiž v mluveném jazyce nerozlišují „h“ a „ch“ a všechno vyslovují jako „ch“. Naopak slyší rozdíl mezi „i“ a „y“, jsou to pro ně úplně jiné zvuky. Vracela jsem se se zájezdem odněkud z jihu Evropy a poslední noc jsme měli strávit právě v Brně. Přijeli jsme pozdě večer do hotelu Slavia a byla nám nabídnuta teplá večeře. Nebylo to k jídlu. Ještěže k tomu bylo pivo, jinak bych šla spát úplně hladová. A tak jsem si dala asi pět piv (záměrně jsem se posadila ke stolu, kde seděly starší dámy z našeho zájezdu, a ty, jakmile se na stole objevilo pivo, ohrnuly nos a řekly, že takové nápoje nepijí). Pokoj byl pěkný a postel pohodlná, jenže pak se šlo na snídani. Také to nebylo nic moc, nicméně nejdůležitější bylo pití. Zřejmě v tom hotelu někdo slyšel, že Poláci ke všemu pijí čaj, a tak nám nachystali čaj: do obrovského hrnce horké vody vhodili jeden pytlíček čaje a vymáčkli tam asi tak kilo citronů. Čistá kyselina citronová. Ňam. Jelikož zbývalo ještě deset minut do odjezdu, šla jsem se projít, abych zahnala myšlenku na snídani (od té doby jsem si dlouho myslela, že české jídlo není k jídlu). Za rohem jsem našla pěknou uličku a v ní knihkupectví. Ve výloze ležela knížka, na které byly nakreslené dvě šťastné děti a ještě šťastnější pejsek. A stálo tam: Jak jsme našli pejska. Měla jsem radost, že jsem názvu knihy rozuměla. A tak jsem se naučila další česká slovíčka. Mé první setkání s Českou republikou přece jen nebylo tak špatné.

Podruhé jsem přijela do Brna před šesti lety. V té době už jsem docela dobře mluvila česky a rozuměla jsem nejen názvům knih pro děti. Cestovaly jsme s přítelkyní po Moravě. Prohlédly jsme si Olomouc, Zlín, pohádkový Mikulov, Lednici, Valtice, Moravský kras a zastavily jsme se na jedno deštivé odpoledne v Brně. Bloumaly jsme uličkami starého města, daly si kávu, výborný oběd, já si koupila knihu, přítelkyně několik kusů pěkného originálního osvětlení (právě se totiž přestěhovala do nového domu). Kouzlo Brna na nás zapůsobilo. Pohled na město od Petrova! Budova divadla Husa na provázku slibující nezapomenutelné divadelní zážitky! Náměstí Svobody s nejbizarnějším orlojem světa! A hlavně ty malebné uličky s lesknoucí se dlažbou a třpytícími se světly! Po druhé návštěvě Brna jsem už věděla, že se sem budu chtít vracet. Byla jsem si jista, že toto město má svou duši.

Proto jsem přijela do Brna potřetí. Tentokrát na překladatelskou rezidenci Českého literárního centra. Zvolila jsem Brno, protože Prahu znám dobře a v živé paměti jsem měla brněnské kouzlo. A nezklamala jsem se.

Ve vlaku do Brna jsem si říkala, že si hned objednám taxík a nepotáhnu kufr přes celé město. Jenže jakmile jsem se ocitla na nádraží, viděla jsem, že tam jsou takové davy, že taxík nemá kde zastavit. A tak jsem šla ulicí dál a hledala vhodné místo pro taxík. Jenže další ulička byla pěkná, tak jsem si ji ze zájmu prošla celou. A pak ještě další. A všechny měly tak kvalitní dlažbu, že můj velký kufr na čtyřech kolečkách jel vedle mě lehce a bez námahy. Pak jsem zjistila, že už jsem v centru, a podívala jsem se na plán města. Vzápětí jsem zjistila, že Brno má nejen kvalitní dlažbu, ale také kvalitní wifinu! Plán mi řekl, že jsem už blízko a shánět taxík nemá smysl. Jakmile jsem si v bytě odložila kufr, běžela jsem do města. Bylo tak pěkné, jak jsem si pamatovala.

Teď se každý den s radostí procházím uličkami Brna. Brno je stejně krásné jako Praha, jen není tak našlapané davy turistů. Našla jsem také hotel Slavia a po sousední České ulici chodím často, i do zdejšího knihkupectví. Konečně jsem měla příležitost vyšplhat na Špilberk, projít Denisovy sady a zhlédnout panorama Brna. Brno je zajímavé i tím, že má tak pestrou a nebanální architekturu z 19. století. Líbí se mi činžáky postavené v lidském měřítku – většinou dvoupatrové a k tomu každý jiný a každý pěkně opravený.

Brněnský orloj mě vždycky rozesměje. Nemyslím orloj sám, ale to, co dokáže udělat s lidmi. Dospělí lidé, dokonce i senioři, dokážou čekat půl hodiny s rukou zastrčenou do otvoru v černém projektilu, aby ulovili skleněnou kuličku! A pak ta dětská radost v obličeji! Jako by zas pod stromečkem našli vláček.

Znám už i brněnská divadla. Krásně zrekonstruovanou Redutu s noblesním divadelním sálem, Husu na provázku s jejím zajímavým prostorem, který lze uspořádat, jak koho napadne a jak se to hodí pro danou inscenaci. Viděla jsem pár dobrých představení nejen v Redutě a v Huse na provázku, ale i v HaDivadle.

Zvolila jsem Brno jako místo překladatelské rezidence také proto, že tu mám možnost využít Moravské zemské knihovny. Sama budova je záviděníhodná, nejenže je moderní, ale je i pohodlná pro čtenáře. Není příliš velká a objednanou knihu si lze vyzvednout už za půl hodiny. Konečně jsem si mohla přečíst knihy, na které jsem se dlouho chystala, ale nebyly k sehnání!

Takže do třetice všeho dobrého!

 

Buch

Polská bohemistka a teatroložka Elżbieta Zimna (*1976) působí ve varšavském Divadelním ústavu a divadelním oddělení Institutu umění Polské akademie věd. Nedávno dokončila disertační práci o dramatech Václava Havla. Zaměřuje se na dějiny polského a českého divadla a zabývá se interpretací dramatu. Mimoto se aktivně věnuje překladu české literatury – divadelních her, románů i esejistiky. Přeložila např. díla Romana Sikory, Václava Havla a Pavla Kohouta, Martina Vopěnky, Ivany Myškové nebo Pavla Kosatíka. Na rezidenci v Brně pracovala na překladu románu Martina Vopěnky Pátý rozměr.

Aktualita

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyky:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse