Na apokalyptickém bitevním poli
Jagielski, Wojciech: Modlitba za déšť

Na apokalyptickém bitevním poli

Reportér Wojciech Jagielski, stojící tak trochu ve stínu slavnějšího Ryszarda Kapuścińského, nabízí v obsáhlé knize o Afghánistánu vyčerpávající portrét země, jejíž dějiny sestávají prakticky jen z bojů o moc mezi místními vládci i mezinárodními mocnostmi a o které se obvykle mluví hlavně v souvislosti s islámským terorismem.

Koho dnes ještě zajímá Afghánistán? Jsou tam jen hory a teroristi. Poslední z nekonečné řady válek, kterých jsou tamější dějinyplné, se táhne už tak dlouho, že ji většina z nás odsunula na periferii vědomí. Zprávy o sebevražedných atentátech a bojových akcích nás zaujmou snad jen ve chvíli, kdy se týkají našich vojáků (a to jen na chvíli). Přesto by byla veliká škoda, kdyby se kniha polského novináře Wojciecha Jagielského, kterou vloni vydalo nakladatelství Absynt, nedočkala pozornosti, kterou si rozhodně zaslouží.

Jagielski (nar. 1960) je zkušený novinář, který v letech 1991 až 2012 pracoval v předním polském liberálním deníku Gazeta Wyborcza, byl dopisovatelem BBC a články mu vycházely i ve francouzském Le Monde. Po absolvování politologie a afrických studií na Varšavské univerzitě nastoupil do Polské tiskové agentury a v souladu se svou specializací chtěl psát o Africe. O tu ovšem v redakci nebyl zájem a Jagielski se rozhodl, že by se druhým centrem jeho zájmu mohl stát Kavkaz. Jako zahraniční zpravodaj se pohyboval v zónách ozbrojených konfliktů na Kavkazu, Zakavkazsku, v Africe a ve Střední Asii. Z jedenácti cest do Afghánistánu, které absolvoval v letech 1992 až 2001, vznikla Modlitba za déšť, faktografická kniha, jež se čte jako příběh.

Nešťastná, neustále pleněná země
Dějiny Afghánistánu jsou dějiny revolucí a kontrarevolucí, jsou plné válek a soupeření o moc na místní i mezinárodní úrovni. Je to země, kde celé generace nepoznaly mír a vlastně by v něm, jak sami bojovníci a jejich vůdci Jagielskému přiznávali, ani neuměli žít. Vyrostli s puškami v rukou, často v pákistánských uprchlických táborech, kam se často dostali jako sirotci během rusko-afghánského konfliktu. Jagielski se však ve své knize nedojímá nad jednotlivými osudy, z textu je zřejmé, jak zdatný je novinář, a osudy jednotlivých vůdců i běžných lidí, s nimiž se během svých cest setkával, mu slouží jako materiál, jímž dokresluje faktografické informace o politicko-společenském vývoji v zemi. Přestože se text soustředí především na období od odchodu ruských vojsk po zdánlivé vítězství vojsk amerických ve válce proti Tálibánu, předestírá autor stručně a věcně dějiny země od 19. století. Tedy od doby, kdy se o něj, jakožto strategicky nesmírně významnou zemi, začaly přetahovat velmoci. Afghánistán je v Jagielského podání země nešťastná, zbídačená a neustále pustošená a pleněná, kde žádný režim a žádné reformy neměly šanci na úspěch, neboť nikdy netrvaly dost dlouho na to, aby se mohly skutečně stát běžnou součástí každodenního života jejích obyvatel.

Každý nový vládce a nový režim, který se téměř bez výjimky dostal k moci násilím, dílo svého předchůdce zavrhl a vše se začalo budovat znovu od nuly. „Vedli nekonečné války proti něčemu, nikdy ne za něco. Ve výsledku tak mají na svědomí neuvěřitelnou, v dějinách jen málo vídanou zkázu. Tím, že Afghánci – obvykle nevědomky – odmítali kompromis a zůstávali věrni ideálům, zároveň způsobili, že se jejich život stal nesnesitelným a jejich země se proměnila v apokalyptické bitevní pole.“ (s. 17)

Jagielski zdárně rozplétá nesmírně složité klubko místních i mezinárodních vztahů, svázané z na první pohled nesouvisejících provázků. Proč vlastně Afghánci nenávidí Pákistánce? A jaký je rozdíl mezi mudžáhidem a Tálibáncem? Kde se vlastně vzali a proč si lidi nechali vnutit jejich drakonické příkazy? „Hory udělaly z Afghánců lidi, jakými jsou dnes. Hory jim sloužily jako pevnost, přirozená opevněná ležení, z nichž se vydávali do bojů a odkud se bránili před cizími nájezdníky. Horám vděčí za to, že přežili. Hory však mohou i za jejich neštěstí. Když se skrývali ve skalnatých tvrzích, stále víc se zároveň vzdalovali světu, až se nakonec Afghánistán ztracený mezi horami, kdysi kolébka skvostných civilizací, sám odsoudil k zaostalosti.“ (s. 59)

Nevadí, prodám manželku
Nejde tu jen o politiku a osudy těch nejmocnějších, s nimiž se Jagielski na rozdíl od mnohých jeho kolegů skutečně osobně setkal a za kterými se neváhal vydat pěšky, na oslech nebo v oblíbených toyotách do partyzánských táborů vysoko v horách. Autor se v knize projevuje jako skvělý pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu: „‚Co chceš koupit?‘ zeptal se ho jeden z kolegů. ‚Pušku,‘ odvětil Paštun. ‚Vždyť na pušku nemáš dost peněz.‘

‚Nevadí, prodám manželku.‘ ‚Není ti jí líto?‘ ‚Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.‘ V afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami.“ (s. 212)

Hutná, a přesto přístupná
Přestože jde o knihu velmi rozsáhlou a informačně nesmírně hutnou, je díky skvělému překladu Michaly Benešové čtivá a přístupná, byť bude od čtenáře vyžadovat větší míru soustředění. Jediné, co by se dalo Modlitbě za déšť vytknout, jsou nejednotné přepisy jmen a místy chybné prolongace (např. ájatolláh, nikoli ajatolláh /s. 44/, mahdí s malým m /s. 52/, salám, ne salam /s. 80/, Anwar as-Sádát, nikoli Anvar as-Sádát). Transkripce afghánských jmen jsou vždy výzvou, neboť Afghánistán je lingvisticky velmi různorodá země, nicméně je určitě vhodnější konzultovat reálie s odborníky než s internetem. Pak by se v knize nenacházeli Mohamedové i Muhammadové, Sami ul-Hak (s. 22) i Abdul Hak (s. 185) ,případně dvojí přepis složených jmen Abd + člen určitý + jedno z 99 krásných jmen Božích (tedy např. Abdurrahmán, ale i Abdul Mumbin). Tyto výtky jsou nicméně drobnosti, které by v žádném případě neměly zastínit jinak skutečně nadprůměrně dobře odvedenou překladatelskou práci.

O Wojciechu Jagielském se často mluví jako o žáku Ryszarda Kapuścińského, není však nutné jeho jméno se slavnějším kolegou vůbec spojovat – Jagielského vlastní tvorba, která vedle Modlitby za déšť zahrnuje také knihy o situaci na Kavkazu po rozpadu Sovětského svazu, o čečenské válce, o dětských vojácích v Ugandě a o vraždě radikálního jihoafrického politika Eugèna Terre’Blanche, je natolik kvalitní, že obstojí i mimo Kapuścińského stín.

Modlitba za déšť je živá kronika vzestupu a pádu afghánských režimů. Je to kniha, která má co říct zájemci o Afghánistán, jenž o jejích dějinách neví téměř nic, stejně jako odborníkovi.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse