Přepadová jednotka s kuličkovým perem
Kanafání, Ghassán: Muži na slunci a jiné povídky

Přepadová jednotka s kuličkovým perem

Nepohodlných politiků a politicky činných osob se režimy zbavovaly snad ještě dřív, než politika v dnešním slova smyslu vůbec vznikla. Jedy, meče, hedvábné struny, kulky, případně mnohem sofistikovanější způsoby, pokud byl zadavatel, případně vykonavatel dostatečný blázen, sadista nebo obojí. A také bomby.

Jednu z nich nastražila jako laskavý dárek izraelská tajná služba Mossad 8. července 1972 v libanonském Bejrútu do vozu šestatřicetiletému spisovateli a palestinskému aktivistovi Ghassánu Kanafánímu. Ten den zahynul on i jeho sedmnáctiletá neteř Lamís.

Ghassán Kanafání (1932–1972) přišel na svět v Aká, známé také jako Akra, fénickém přístavu, pozdější součásti Jeruzalémského království a poslední baště křižáků na Blízkém východě. Dodnes platí spolu s básníkem Mahmúdem Darwíšem za nejvýraznější palestinský hlas nejen minulého století. Jeho životní osudy se podobaly osudům stovek tisíc Palestinců a přivedly ho k boji proti sionistům a židovské přítomnosti v Palestině.

V roce 1948, v Kanafáního dvanácti letech, byla jeho rodina nucena opustit domov a uprchnout před blížícími se izraelskými vojenskými jednotkami. Nějaký čas živořili na jihu Libanonu a následně se usadili v syrském Damašku. Po studiích pracoval Kanafání jako učitel umění a literatury ve školách UNRWA a nakonec se natrvalo usadil v Bejrútu. Patřil k zakladatelům Lidové fronty pro osvobození Palestiny, v níž vystupoval jako oficiální mluvčí a řídil její mediální aktivity.

Jeho tvůrčí záběr byl široký: psal romány, povídky, divadelní hry, analýzy i literární studie a pracoval jako redaktor řady časopisů i deníků. Jeho dílo bylo přeloženo do sedmnácti jazyků a vyšlo ve dvaceti zemích po celém světě. Navíc byl i talentovaný malíř.

Muži na slunci
V českém překladu Ivana Hrbka vyšel v roce 1982 výbor z Kanafáního povídkové tvorby, který obsahuje autorovy dvě nejčastěji zmiňované dlouhé povídky (někdy se o nich hovoří i jako o novelách) a několik kratších.

Jako první je řazená Kanafáního snad nejslavnější dlouhá povídka Muži na slunci (1962), jejíž filmová verze z roku 1972 v režii Tawfíwa Sáliha je dodnes považovaná za jeden z nejzásadnějších politických filmů v dějinách arabské kinematografie. Tragický příběh putování trojice Palestinců snažících se ilegálně dostat do Kuvajtu za prací a jejich převaděče se odehrává během čtyřiadvaceti hodin, během nichž autor zachycuje zoufalý osud tří generací palestinských utečenců.

Příběhy mužů a jejich rodin mají čtenářem pohnout a vzbudit v něm zájem o palestinskou věc, nicméně ústřední sdělení, skryté v závěrečné scéně, je podstatně univerzálnější. Kanafání apeluje na to, že někdy je třeba pozvednout hlas a nedovolit pasivitě, aby z nás udělala žáby pomalu se vařící v hrnci vody. Muži na slunci tak především představují kritiku politického defétismu v arabských společnostech, který umožnil, aby se Palestinci ocitli v takové situaci. Navzdory životním zkušenostem a politickému stanovisku však Kanafání poměrně překvapivě nevnímá jako jediného viníka Židy a Izrael.

Stejně je tomu i ve druhé nejdelší povídce sbírky, Návratu do Hajfy (1970). Po válce v roce 1967 obsadil Izrael celé území na západ od řeky Jordán. Do té doby v podstatě neprostupná hranice mezi Izraelem a Jordánskem tak zmizela a Arabové z okupovaného Západního břehu mohli po téměř dvaceti letech cestovat do Izraele a navštívit své příbuzné. O jedné takové návštěvě vypráví i Návrat do Hajfy, v němž se manželé Saíd a Safíja vracejí do Hajfy, kterou ve zmatku a spěchu během bojů v roce 1948 opustili a kde zůstal jejich tehdy pětiměsíční syn Chaldún, o kterém nedokázali získat žádné zprávy.

Po krátkém váhání se rozhodnou navštívit svůj starý byt. Zjišťují, že se ani v domě, ani v bytě až přízračně za všechny ty roky vůbec nic nezměnilo. Až na jeho obyvatele – v svém někdejším domově nacházejí Židovku Marjam, která přežila hrůzy koncentračního tábora a do Izraele přišla spolu s manželem Efraimem po druhé světové válce. Saíd se Safíjou se dozvídají, že byt byl imigrantům přidělen pod podmínkou, že se ujmou opuštěného miminka, které v bytě nalezli sousedé. Jejich tušení se potvrdí v okamžiku, kdy se domů vrací mladík Dov, resp. Chaldún, jehož židovští manželé vychovali jako svého syna, který slouží v izraelské armádě a který se k biologickým rodičům odmítá znát. Saíd se Safíjou se vracejí domů za svým druhým synem Chálidem, jemuž otec dosud bránil, aby se aktivně zapojil do odboje. Nyní doufá, že to syn během jejich nepřítomnosti udělal.

Co je domov?
Stejně jako v Mužích na slunci, ani v Návratu do Hajfy Kanafání nehledá vinu u konkrétních osob. Saíd se Safíjou nechovají žádnou nevraživost vůči manželům, kteří žijí v jejich někdejším domově. Naopak hluboce soucítí s tragédií, kterou prožili, osobní náklonnost jim však nemůže zabránit bojovat ani se smířit s tragédií, která jejich národ postihla. Pro ně boj neskočil a někdejší události nejsou uzavřenou minulostí. Naopak. Kanafání zároveň klade i mnohem fundamentálnější otázky o tom, co je vlastně rodina a domov.

V Návratu do Hajfy, stejně jako v dalších dílech, která Kanafání publikoval po šestidenní válce, je patrný zlom – po pesimismu a frustraci patrných do té doby se najednou stává ústředním tématem snaha o dosažení změny aktivním odporem.

Zbývající povídky sbírky, které bohužel nejsou datované ani není uvedeno, ze které sbírky (časopisu?) pocházejí, se zabývají tématy sociální nespravedlnosti, bídy a bojem za svobodu. Palestina je přítomná ve všech – nejprve jako místo a hybatel, postupně získává konkrétní, lidskou podobu v postavě Palestince, jenž ztělesňuje agónii a nenávratné ztráty. Výjimkou je povídka Šest orlů a dítě, poetický příběh o tom, jak vznikají legendy.

Kanafáního sestra po autorově smrti vzpomínala, jak ho jeho neteř Lamís prosila, aby zanechal politické činnosti a soustředil se na psaní, vždyť píše tak dobře! Kanafání jí prý odpověděl: „Píšu dobře, protože věřím ve smysl, v zásady. V den, kdy bych tyto principy opustil, by se mé příběhy vyprázdnily. A pokud bych opustil své principy, ty sama bys ke mně ztratila úctu.“ Nejen z nekrologu, který vyšel v libanonském deníku Daily Star, je zřejmé, že Kanafání své zásady nikdy neopustil: „Byl přepadovou jednotkou, která nikdy nevystřelila a jejíž zbraní bylo kuličkové pero a jeho arénou stránky novin.“

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Ivan Hrbek, Svoboda, Praha, 1982, 214 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse