I poslechu se musíme nejprve naučit
Smolíková, Klára

I poslechu se musíme nejprve naučit

Audioknihy jsou pro mnohé z nás už samozřejmou součástí života, ale jejich kritice a reflexi se věnuje málokdo. Oslovili jsme jednu ze specialistek na toto téma, spisovatelku a lektorku Kláru Smolíkovou, která v rozhovoru mluví mimo jiné o potenciálu mluveného slova při vzdělávání a osvojování čtenářské gramotnosti.

Jméno Kláry Smolíkové na iLiteratuře padlo relativně nedávno, a to v jiném rozhovoru o audioknihách. Lukáš Vavrečka v něm představoval koncept jejich společně připravované knihy, která by se měla zabývat audioknihami, jejich historií, fungováním v českém prostředí, možnostmi, jak o nich mluvit či psát, ale také jejich rolí při rozvíjení čtenářské gramotnosti. Právě poslední jmenované je doménou spisovatelky, scenáristky a lektorky Kláry Smolíkové.

Kromě toho, že se Klára Smolíková (nar. 1974) dlouhodobě věnuje literatuře pro děti a je autorkou celé řady titulů (z nejnovějších například S Komenským do komiksu – kniha čerstvě oceněná Zlatou stuhou, nebo společně s Tobiášem Smolíkem Cha cha chá, zasmál se Mordechaj), velkou součástí jejího profesního života je popularizace a vzdělávání. Externě spolupracuje s muzei, pro které vymýšlí dětské výstavy, koncepce expozic či naučných stezek. Jako lektorka pořádá besedy a workshopy nejen pro děti, ale také pro knihovníky nebo učitele. Právě při cestách za svými čtenáři prý nejčastěji poslouchá audioknihy. Několikrát zasedla v porotě Audioknihy roku a její recenze pravidelně vycházejí v audioknižním magazínu naposlech.cz.

iLiteratura: Na začátek rozhovoru o audioknihách se nabízí otázka, jaká byla vaše cesta k poslouchání?
Klára Smolíková
: Pokud nepočítám Hurvínky na starých gramodeskách, k jejichž poslechu bylo třeba zatočit klikou, vnímala jsem samozřejmě mluvené slovo vysílané v rozhlase. Audioknihy jsem pak objevila ve stejné době pro sebe i své děti. Jako náruživá čtenářka jsem sice tuto vášeň přenesla na syna i dceru už v předškolním věku, ale jejich požadavkům na nepřetržité předčítání jsem nebyla s to dostát. A tak jsme si společně pouštěli audioknihy, třeba Werichovo Fimfárum nebo Mikulášovy patálie, u kterých slzela smíchy celá rodina. Také jsem s dětmi už neměla tolik času na vlastní čtení a mé kvartální čtenářské úlety, kdy jsem četla až do rána, mě zmáhaly. Poslech mi umožnil dávkovat si příběhy, zpříjemnit si žehlení či práci na zahradě. Můj první muž, ilustrátor Honza Smolík, navíc také časem zjistil, že už je z poslouchání hudby unavený, a začal si ke kreslení pouštět detektivky či Pratchettovy příběhy.

Prudký rozvoj audioknižního trhu
iLiteratura
: Kdy začaly audioknihy zasahovat i do vaší práce?
Klára Smolíková
: Už když jsem učila knihovníky (2000 až 2010), audioknihy jsem vnímala jako důležité médium a nerozuměla jsem, kde a na čem se u nás poslouchání literárních děl zadrhlo. Na zahraničních knižních veletrzích, kam jsem se studenty či sama jezdila, zabíraly audioknihy vždy jeden samostatný sál, kde návštěvníci se zájmem poslouchali ukázky, a nikdo nad touto produkcí neohrnoval nos. Na pražském Světě knihy se ale nedělo nic a nabídka AudioStory a Českého rozhlasu na stáncích byla tak nějak stále stejná.

Pak jsem se díky druhému manželovi přimotala ke vzniku audiovydavatelství Walker&Volf, které bylo založeno se záměrem nabídnout posluchačům doposud opomíjenou českou fantastiku. Dokonce jsem se jako doprovod zúčastnila prvních schůzek zástupců audiovydavatelství, ze kterých se roku 2014 zformovala Asociace vydavatelů audioknih. Dění kolem audioknih se začalo dávat do pohybu.

iLiteratura: Asociace vydavatelů audioknih uděluje už osm let ocenění Audiokniha roku těm nejlepším počinům. Vy sama jste byla několikrát členkou poroty, díky čemuž se setkáte s velkým množstvím titulů. Nakolik se trh za tu dobu proměnil?
Klára Smolíková
: V porotě jsem byla už třikrát. Pozvání ráda přijmu vždy, když nedochází k nějakému křížení zájmů, aby mé hlasování bylo nestranné. Jednoznačně můžeme sledovat obrovský nárůst titulů. Sami vydavatelé se rozhodují, které tituly přihlásí. Pokud se před pěti lety objevil nějaký kvalitní počin, jen málokdy se do výběru nedostal. Dnes je pro samotné vydavatele složité vybrat ty nejlepší zástupce pro jednotlivé kategorie. Třeba jen zmiňovaná fantastika byla před pěti lety zastoupena jen pár tituly, dnes je pevně zakotvena v edičních plánech hned několika vydavatelů. Konkurence roste, což zvyšuje kvalitu a pestrost, ale také přibývá počinů amatérských, které se na celkové vlně zájmu svezou. V cenách Audiokniha roku se to samozřejmě neprojeví, ale takový nekvalitní titul může nějakého začínajícího posluchače odradit od audioknih jako takových.

iLiteratura: A vidíte na audioknižním trhu nějaké rezervy?
Klára Smolíková
: Kupodivu zatím příliš nešlape audioknižní trh orientovaný na děti. Velkou brzdu nejprve představovaly legendární nahrávky Českého rozhlasu, pak se zdálo snazší uvést na trh klasické pohádky než namlouvat novinkové tituly. Trochu se zde duplikuje situace s knižním trhem, jenže ten audioknižní je mnohem menší, takže nedostatek zájmu může být fatální. Děti samy si totiž knihy nevybírají ani nekupují. A dospělí mají pocit, že nejlepší volbou pro současné dítě jsou knihy, které četli oni jako děti. V případě prarodičů už je to posun dvou generací, za tu dobu se knihy v mnoha ohledech změnily. Sami dětští čtenáři ale po novinkách od současných autorů prahnou, protože lépe reflektují jejich svět. Další komplikaci představuje skutečnost, že audioknižní účty jsou stavěné na propojení s mobilními zařízeními, kterými třeba děti ani nedisponují.

Obecně se nabídka audioknih rozšiřuje o aktuálně vydávané tituly, kterým audioknižní verze doslova šlape na paty. Dále se vydavatelé vracejí k několik let starým dílům, které vycházely v době, kdy se o audioknize vůbec neuvažovalo. Teď se pečlivě zvažuje, zda je titul životaschopný, nebo už zastaral. Někdy může audioknižní vydání oživit zájem o dílo jako takové. Častěji se ale audiokniha sveze s pozorností, která se na titul upře třeba díky filmové adaptaci.

Od učení k muzejnictví a zpět
iLiteratura
: Z vašich webových stránek je patrné, že velkou část vašeho času tvoří programy pro děti všech vzdělávacích stupňů, ale také besedy a semináře pro učitele a knihovníky. Na co se u dvou posledně jmenovaných zaměřujete?
Klára Smolíková
: Moje atypické postavení, kdy jsem spisovatelka, ale programy ke knihám zároveň lektoruji, vytvářím metodické materiály a snažím se, aby co se teorie týče, nestály na hliněných nohou, je pro učitele, knihovníky a další pracovníky ve formálním i neformálním vzdělávání svým způsobem unikátní. Někdo přijde na seminář „té spisovatelky“ a je překvapen, že o obsahu svých knih vlastně až tak nemluvím. Jde mi spíše o způsoby, jak s knihami pracovat, jak děti a studenty motivovat ke čtení a k lepšímu porozumění informacím. A druhý přijde na metodický seminář kvůli tématu a inspiraci a je mile překvapen, že knihy, na kterých metody demonstruji, jsem často zároveň napsala.

iLiteratura: Jaká k tomuto atypickému postavení, o němž mluvíte, vedla cesta? Případně jak se vaše práce během let proměňovala?
Klára Smolíková
: Nejprve jsem se profilovala víc jako aktivní středoškolská učitelka knihovníků, později i s úvazkem na vysoké škole. Psaní učebnic a vytváření metodických materiálů třeba pro různé neziskové organizace šlo s učením ruku v ruce. Co se týče psaní přímo pro děti, nepřikládala jsem pravidelnému přispívání do dětských časopisů a vlastně ani prvním knihám, které na tuto publikační činnost navazovaly, takový význam. Vše se změnilo až s profesním přechodem do muzejnictví, kde jsem měla možnost vytvářet výstavní příběhy, které se překlápěly do daleko ambicióznějších publikací. Dnes jsem na volné noze a vlastně jsem ze svého pracovního portfolia nic úplně nevyřadila, jen mám ty činnosti jinak seskládané.

iLiteratura: Přiblížila byste „výstavní příběhy“?
Klára Smolíková
: K prvnímu takovému muzejním příběhu jsem se přimotala, když jsem nejprve externě, a pak už jako kmenový zaměstnanec spolupracovala na nové expozici Husité v Husitském muzeu v Táboře. Zpočátku jsme promýšleli různé doprovodné interaktivní prvky zejména pro dětské návštěvníky, ale pak vykrystalizoval nápad zakomponovat do expozice velkoformátové komiksy a skrytá kukátka, kde by se skrýval nějaký obrazový vtípek. Když jsem pak pro nově otevřenou expozici připravovala lektorské programy a sestavovala různé pracovní materiály, byla jsem konfrontována nejen s reakcemi dětských návštěvníků, ale i s ohlasy dospělých na tuto komiksovou linku. Knihu Husité (Albatros 2012, dotiskovanou 2016 a podruhé vydanou v Pikole 2021) si návštěvníci vyloženě vynutili. K husitství jsem se vrátila ještě v dalších publikacích (pro děti Husův dům, pro mládež H.U.S. a pro dospělé detektivka Mrtvá šelma). Další muzejně literární spoluprací byla třebíčská expozice Cesty časem (knihy Řemesla a Jak se staví město). Nejnovější publikace S Komenským do komiksu (Portál 2021) vznikla v návaznosti na výstavu, kterou jsem připravila pro Národní pedagogické muzeum v Praze.

Posluchačské návyky dětí i dospělých
iLiteratura
: Jak se k audioknihám stavějí učitelé? Vítají je jako užitečný nástroj, nebo mají pocit, že si jimi studenti usnadňují práci?
Klára Smolíková
: Zatím je to pole neorané. Někteří učitelé sami poslouchají, ale vlastně je ani nenapadlo, že by poslech šel ve výuce využít. Daleko víc pedagogů se však vůči audioknihám vymezuje negativně, a to často i v případě, že si poslech sami ani nezkusili. Samozřejmě vždy musím vyslechnout spoustu námitek a stýskání, že u audioknihy usínají, nesoustřeďují se, nesedl jim interpret, že jsou tituly určitě krácené atd. Hlavní hájenou pozicí však je: „Proč bychom poslouchali, když umíme číst?“ A v tom je jádro pudla. Na seminářích jsme se totiž předtím už hodiny zaobírali tím, jak nesnadné je pro dítě vybudovat si čtenářské návyky, soustřeďovat se na čtení, zklidnit se, obzvlášť když dětem chybějí čtenářské vzory, doma nejsou k dispozici knížky ani vhodné prostředí k četbě. Najednou se obě oblasti zazrcadlí. Co když i poslechu je třeba se učit? Stejně jako schopnosti vybrat si vhodnou audioknihu, ať už se to týká zpracování, interpreta nebo žánru? A co vzory, které by děti k poslechu vedly, kde ty se mají brát? Neměli by to učitelé zkusit už jen kvůli tomu, že pro některého žáka je to důležitá cesta a oni by ji měli projít před ním, prošlapat ji?

iLiteratura: To znamená, že pro dítě bez jakýchkoliv čtenářských či posluchačských návyků může být jednodušší koncentrovat se na mluvené slovo? Případně že je pro něj jednodušší poslouchat než pro dospělého, který čtenářské návyky už má? Protože námitka neschopnosti soustředění či usínání většinou padá u dospělých (ne)posluchačů obecně.
Klára Smolíková
: Pro dítě z rodiny s nízkým kulturním kapitálem, kde se nejen nečte, ale mnohdy ani moc nemluví, je soustředění náročné obecně. Když se dneska odborná veřejnost zaměřuje na čtenářství, je konfrontována se skutečností, že dítě textu nerozumí, nejen protože se mu nečetlo, ale také protože se na něj dostatečně nemluvilo. Posluchačské návyky vlastní četbě předcházejí a audioknihy, které si pustíme nahlas pro celou rodinu, jen rozšiřují naprosto správně adorované domácí předčítání. Společný rodinný poslech třeba v autě, při vaření či jiných domácích činnostech připravuje prostor pro samostatný poslech dítěte i soustředění na mluvenou řeč v pozdějším věku. Děti navíc vnímají, čemu se ostatní smějí, jak příběh komentují, jak se vyjadřují k interpretaci. To je dobrá průprava i pro vlastní čtení.

U nás totiž není kritickým bodem dětského čtenářství první či druhá třída. Naopak děti po celé republice, a to i v tomto složitém covidovém roce, se do čtení zakously, ovládly základy čtení a jsou na sebe náležitě pyšné. Já to každoročně pozoruji při pasování prvňáčků na čtenáře. Čtenářství se láme až tak ve čtvrté třídě, kdy některé děti louskají jeden tlustý svazek za druhým a jiné stále spíš slabikují. Nerozečetly se a čtenářský vlak jim ujíždí. Řešení je stále těmto dětem předčítat nebo nabídnout komiksy. Ale na svou příležitost čekají i audioknihy. Dětské publikum neuvěřitelně hladoví po příbězích a audiokniha by mohla být jedním z pilířů, jak je neztratit pro knižní kulturu. Protože na nerozečtené holky a kluky ze všech stran pomrkávají filmy, seriály a počítačové hry, které nejsou na vybudování receptivních návyků zdaleka tak náročné jako četba nebo poslech mluveného slova.

K dospělému publiku jen poznamenám, že normálně vytížený dospělý usíná, jakmile padne do postele. Ani nejlepší audiokniha nemá šanci mu v tom zabránit. Koneckonců spousta lidí usíná při čtení a neobžalovává z toho knižní svazky jako takové.

iLiteratura: Z audioknižních průzkumů koneckonců vyplývá, že pravidelní posluchači často poslouchají při řízení nebo při domácích činnostech. Mohou si v tomto pohledu navzájem pomoci podcasty a audioknihy? Učí se tedy (třeba i vlivem pandemických opatření) dospělé publikum poslouchat?
Klára Smolíková
: Zrovna pandemická opatření úplně ochromila cestování, takže návyk na poslech při řízení si nově nikdo nevybudoval. Samozřejmě ne pro každého je kombinace audioknihy a jízdy v autě vhodná. Nicméně si na tom můžeme dobře ukázat, co se děje, když si situace na silnici žádá naši plnou pozornost. Řidič zkrátka přestane audioknihu vnímat a soustřeďuje se na provoz. Nic nemusí vypínat, ovládat, přepne se sám v hlavě. Poslech naopak výrazně snižuje stres řidičů, kteří popojíždějí v koloně, případně jim pomáhá udržet se v bdělém stavu při delší cestě.

Prodej audioknižních titulů nezažil pokles jako knižní trh, naopak ještě posílil. Jednak roste počet posluchačů, kteří nevyžadují pevný nosič a audioknihu si jen od distributorů stáhnou, jednak práce doma ochudila mnoho lidí o sociální kontakty, hovory a ruch na pracovišti. Dříve si lidé pracující doma jako kulisu hojně pouštěli televizi, nyní se přeorientovali na podcasty a audioknihy. Také trávení volného času se změnilo. Když nikam nemůžete a nemáte se stýkat s jinými lidmi, tak si jako společníka třeba na procházku či ke cvičení vezmete audioknihu.

Podle mě si podcasty a audioknihy nekonkurují. Podcasty lidé volí pro činnosti, které poslech přerušují, třeba při cvičení, protože – podobně jako u poslechu rádia – nevadí, když vám kousek uteče. Samozřejmě jsou to dvě odlišné oblasti, ale o tom asi víc mluvil Lukáš Vavrečka.

Mluvené slovo do škol a knihoven
iLiteratura
: Vraťme se ještě ke školám. Pracuje se s audioknihami přímo při výuce? Vznikají například na středních školách hodiny, které by se soustředily na porozumění mluvenému slovu?
Klára Smolíková
: Samozřejmě se objevují první vlaštovky. Například Školní čtenářské kluby zřizované Novou školou, o.p.s., které koordinují a metodicky vedou centra kolegiální podpory, vydaly nedávno sborník Soustředěni na poslech. Do tohoto sborníku zkušeností a inspirací k využití audioknih ve čtenářských klubech i ve vyučování jsem měla možnost také přispět a velmi si vážím snahy všech zapojených učitelů se s audioknihami poprat. Mimo tyto „ostrůvky pozitivní deviace“ je poslech audioknih v běžné výuce nejčastěji zmiňován jen jako kulisa třeba při výtvarné výchově.

iLiteratura: Vy sama s audioknihami či mluveným slovem obecně při besedách s dětmi pracujete?
Klára Smolíková
: Snažím se v tomto směru učitele a knihovníky spíše inspirovat. Přece jen je publikum zvědavé na autorku, která jim ze své knihy něco přečte, a ne pustí z nahrávky. Když však mám prostor s dětmi pracovat delší dobu, třeba na nějakém dvoudenním workshopu, poslech a práci s ním zařazuji. Mám k dispozici audioknižní verzi své detektivky Zločin mezi dinosaury, takže je prvními profesionálně načtenými kapitolami uvedu do děje, a pak holky a kluky nechám samostatně vymýšlet pokračování.

Práce s audioknihami je velké téma pro knihovny, které nově přebudovávají hudební oddělení, jehož služby už přestali lidé využívat. Právě tam se diskutuje, jak audioknihy využívat třeba při nějakém poslechovém pořadu a neporušovat přitom autorská práva.

iLiteratura: Nakolik čtenáři knihoven využívají možnost zapůjčení audioknihy? Existuje všeobecné povědomí o tom, že to lze? Případně věnují se knihovníci propagaci této možnosti?
Klára Smolíková
: Jezdím po knihovnách celé republiky, protože právě knihovníci mě nejčastěji zvou na besedy a tvůrčí dílny se čtenáři. Často tohle téma probíráme a během posledních dvou let vnímám prudký nárůst audioknižních titulů zejména pro dospělé. Knihovny musí dodržet devítiměsíční lhůtu, po kterou se nesmí audiokniha půjčovat domů a je k dispozici jen zrakově hendikepovaným čtenářům nebo k individuálnímu poslechu v knihovně.

Pokud je člověk uživatelem knihovny, o této nabídce se dozví. Spíše to mine lidi, kteří do knihovny nechodí. Komplikaci do budoucna vnímám – a samozřejmě si ji uvědomují i knihovníci – v nosičích. Už nyní jsou mnohé audioknižní tituly vydávány jen ke stažení v MP3, což je pro získání nahrávky do fondu knihovny problém. Pokud by totiž knihovny poskytovaly i audioknihy jen jako digitální obsah, vlastně by se příliš nelišily od komerčních distributorů typu Audiotéka či Audiolibrix. Ošetřit legálně takovou službu už nebude snadné. V knihovnách se ozývají hlasy, že by knihovny tedy mohly, podobně jako u e-knih, vytvářet vlastní obsah. Jenže převést klasické dílo, které už nepodléhá autorským právům, do e-knihy je podstatně jiná disciplína než si v knihovnách hrát na audioknižní studio.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse