Moskva, Marosejka
Ševeljov, Jurij: Moskva, Marosejka

Moskva, Marosejka

Článek významného ukrajinského lingvisty, literárního historika a publicisty Jurije Ševelova na téma kulturní propletenosti Kyjeva a Moskvy se vrací až do 17. století. Česky vyšel text tiskem r. 2015 v revue Souvislosti, vzhledem k aktuálnímu tématu věříme, že si na internetu najde další čtenáře.

Zde, v této moskevské ulici, ve čtvrti obydlené „blinniky“, mistry zapékaných moskevských lívanců, se ve druhé polovině 17. století nacházely dva „zájezdní hostince“ – hejtmanský a maloruský. Zastavovali se zde nově příchozí z Ukrajiny a samotný název ulice je jen zkomolenina slova „Malorosejka“. (Dnes se Marosejka nazývá ulice Bohdana Chmelnického.)1 V tomto místě se odehrály spousty lidských dramat a díky této ulici sem přišly vlivy, které velmi hluboce změnily ruskou kulturu 17. století. Byla to ona strana mostu, odkud po Perejaslavu2 začal útok ukrajinské kultury na moskevskou.

Velký a rozsáhlý plán kulturního dobytí rozlehlé a vojensky silné Moskvy byl ukrajinskou inteligencí zamýšlen již od konce 16. století. Pod vlivem tohoto plánu byl pozastaven vývoj literárního jazyka směrem k jeho přiblížení k lidovému, byly obnoveny církevněslovanské prvotiny literárního jazyka prostřednictvím děl Lavrentije Zyzanije, Pamva Beryndy a především Meletije Smotryckého.3 Kvůli tomuto plánu kyjevská inteligence utvářela mýtus dvou Rusí – Malé a Velké – mýtus vzniklý především na Ukrajině, – a podporovala teorii politicko-státního následnictví mezi starým Kyjevem a tehdejší Moskvou. Kvůli němu jí hejtman Sahajdačnyj4, který nad Moskvou zvítězil, navrhoval v roce 1620 unii, Lavrentij Zyzanij přivezl roku 1626 do Moskvy rukopis svého Katechismu, Kyrylo Trankvilion Stavroveckyj5 roku 1627 rukopis svého díla Učitelnoje evangelije a metropolita Petro Mohyla6 poslal v roce 1640 Ihnatije Starušyče7 s návrhem založit v Moskvě školu – první školu – silami ukrajinského duchovenstva.

Skutečné pole působnosti se otevřelo po Perejaslavu. Perejaslav se stal předpokladem ukrajinské kulturní invaze. Charlampovič8 odhadoval, že ve druhé polovině 17. století jen v samotné Moskvě bylo sedm klášterů plných Ukrajinců a Bělorusů. Jeden z nich byl dokonce předán v souvislosti s tím pod jurisdikci tzv. Maloruského prikazu9! Ukrajinští příchozí zanechávali výraznou stopu v tehdejší moskevské kultuře. Hodně toho v ní změnili a nahradili, podstatně ji obohatili. Slavná reforma patriarchy Nikona, která do základů otřásla ruskou církví, byla ve skutečnosti provedena za účasti Ukrajinců, absolventů kyjevské akademie. Roku 1685 byla založena akademie v Moskvě, později známá jako slovansko-řecko-latinská. Ta ale po krátkém období, kdy ji vedli řečtí bratří Lichudové a pak nikdo, přešla roku 1700 fakticky do ukrajinských rukou. Během následujících 64 let měla 19 rektorů, z nichž jeden byl Řek, dva Rusové a zbytek, tedy 16, Ukrajinci, absolventi kyjevské akademie. Takové bylo i složení učitelů.

Po smrti posledního ruského patriarchy Adriana10 se v čele ruské církve ocitl Ukrajinec Stefan Javorskyj. Mezi lety 1700 a 1762 působilo dle zmíněného Charlampoviče v Rusku, v čistě ruských krajích, 70 ukrajinských biskupů. Byly doby, kdy ruská církev byla zcela v ukrajinských rukou. Nezapomínejme, že v 17. století církev znovu a znovu znamenala kulturu, a kultura církev. Nové, dosud neslýchané, se dostávalo do konzervativní Moskvy skrze Maloruský zájezdní hostinec na Marosejce.

Ukrajinská inteligence se neodebírala do Moskvy s lehkým srdcem. Moc dobře věděla, co Moskva znamená. Katechizis Lavrentije Zyzanije vyšla, ale ze strachu před možnými nařčeními z herezí bez titulního listu.11 Evangelije učitelnoje Kyryla Stavroveckého12 bylo odsouzeno za hereze a spáleno. Stále čerstvé byly vzpomínky na první desetiletí 17. století, kdy ukrajinští duchovní a mniši nebyli uznáváni jako pokřtění a byli násilně křtěni znovu, dle ruského obyčeje. Ještě v roce 1632 byl u příležitosti příjezdu skupiny ukrajinských mnichů vydán příkaz: „Do chrámů je nepouštět, zpěvy poslouchat v refektáři nebo před vchodem do chrámu, žádné svátosti jim neposkytovat a křížem je nežehnat a k obrazům je nepouštět.“13 V roce 1652, dva roky před Perejaslavem, byli cizinci z Moskvy vysídleni na tzv. německé předměstí. Malorus byl pro tehdejší Moskvu totéž jako Litevec, Polák, prostě cizinec obecně. Současník napsal v roce 1666: „Pro Malorusa ani smrt není tak strašná, jako když je poslán do Moskvy.“ Dmytro Tuptalo14 kvůli povolání do Moskvy dostal nervovou chorobu. Stefan Javorskyj, který byl jmenován rjazaňským biskupem, uprchl z Donského kláštera v Moskvě, kde byl poté držen pod dohledem. A lidé se nadále cítili cizinci v cizím moskevském světě, cizími až do samé smrti. Dokonce Teofan Prokopovyč15, blízký spolupracovník Petra I., hlavní ideolog nově se rodící ruské říše, i on ve svých posledních dnech shrnul svůj život: „Z nižádné strany světa není vidět, / veškerou psotu, / a žádná naděje, ó mnohobědné / moje štěstí.“16 Mnohobědné štěstí – lze výmluvněji popsat štěstí člověka, který dosáhl nejvyšší postů na společenském žebříčku, všichni mu závidí, ale on se konec konců cítí vůči všemu a všem cizí?

Bylo by chybou charakterizovat toto hnutí jako honbu za kariérou. Bylo to také ideologické hnutí. Co to je Moskva, věděli, a přesto souhlasili s Perejaslavem a přesto mířili do Moskvy. Směřovali tam možná právě kvůli tomu, že si uvědomovali, jak nízká byla kulturní a životní úroveň, na níž Moskva stála. Protože to bylo, nebo se to alespoň zdálo být, předpokladem možnosti Moskvu dobýt. Perejaslav se nám z perspektivy tří století jeví jako počátek velké tragédie. A to je správně. Ale za podmínek roku 1654 nebyl s konečnou platností založen vývoj pouze v tomto směru. Naopak, současníkům Perejaslavu se zdál jako odrazový můstek k velké expanzi. Ukrajina politicky nic neztrácela, udržovala si celkovou interní nezávislost a téměř úplnou nezávislost vnějších vztahů. Podmínky ji zavazovaly přijmout pouze moskevského guvernéra a posádku do Kyjeva a informovat Moskvu o vyslancích do Polska nebo Turecka a o volbách hejtmanů. Ukrajina, jak se zdálo, dostávala vojenskou pomoc, a co je nejdůležitější – otevírala se jí cesta ke kulturnímu dobytí strašného souseda.

To bylo období 17. století, kdy se formovaly národní státy na Západě, ale v ideologii převládaly univerzalistické koncepty. Kyjev, obrozené centrum Ukrajiny, stál před očima tehdejšího Ukrajince jako druhý Jeruzalém. Bylo to centrum církve, tj. centrum kultury. Odtamtud mělo světlo vyzařovat do celého křesťanského světa. Nebezpečím byli Turci, kteří ovládali Řeky a křesťanský Blízký východ. Nástrojem, opakuji, nástrojem osvobození druhého Jeruzaléma-Kyjeva se měla stát Moskva. Její vojenská síla měla zajistit program ukrajinské inteligence. Neustálé výzvy k boji proti Turkům a Tatarům v kázáních Haljatovského17, Baranovyče18 a všech ukrajinských kazatelů 17. století, dokonce i Stefana Javorského, to nebylo samo sebou, jak se nyní může zdát, ani ne výsledkem tatarských nájezdů na Ukrajinu, byly to především projevy této univerzálně křesťanské ideologie.

Kromě této subjektivně ideologické stránky měla tato věc stranu objektivní, historickou. Řekl jsem, že 17. století bylo v ideologii érou univerzalismu, ve skutečnosti ale bylo obdobím povstávání národních států. Nový stát povstává pouze při vítězstvích nad svými sousedy. Připomeňme si vznik Německa již v 19. století. Ke sjednocení německých zemí byly nutné války na jihu, severu i západě. „A čtyři šavle do čtyř stran loď tasí.“19 Ukrajina Bohdana Chmelnického měla překonat alespoň Polsko, Turecko a Moskvu. A to prováděla. Vojensky soupeřila s Polskem a Tureckem. Bylo aktem státního vědomí pokusit se dobýt Moskvu jinými metodami. Když hovoříme o naší současnosti, dobře víme, že války se vedou různými způsoby, že bývají žhavé i studené, že pokračují, i když byl podepsán mír, i když mír uzavřít nelze. Proč tohle nechceme pochopit pro 17. století?

Dokonce i vojensky nebyl Perejaslav koncem zápasu.

Po něm Ukrajina porazila Moskvu u Konotopu v červenci 165920 a byla poražena na poltavských kopcích v červenci 170921. O to déle přetrvával boj v kultuře. Pokud v něm byla Ukrajina poražena, pak se to nestalo kvůli perejaslavským podmínkám, ale zejména z důvodů spojených se samotným ukrajinským životem v té době. Politicky a vojensky se Perejaslav stal počátkem porážky proto, že různé ukrajinské kruhy tahaly Moskvu na Ukrajinu ve snaze ji využít proti svým vnitřním nepřátelům. Plné pochopení toho je přičítáno ještě Mazepovi. Je snad nutné připomínat žádost Inokentije Gizela,22 Lazara Baranovyče a mnoha dalších, aby na Ukrajinu poslali moskevské vojáky? Nebo když se Demjan Mnohohrišnyj odklonil od Moskvy,23 nebyl zatčen Moskvou, ale kyjevskými důstojníky, kteří šli tak daleko, že požadovali, aby dostali za hejtmana „velkoruského bojara“? Komplex kočubejivštiny24 – a pouze ten – umožnil Moskvě dobývat na Ukrajině stále silnější a silnější pozice. Rozrůstání tohoto komplexu donutilo Mazepu k přísné konspiraci, která mu nedala příležitost připravit se na bitvu u Poltavy. Bitvu u Poltavy nevyhrál Rusku Petr I., ale ukrajinští Kočubejové. Samozřejmě že Petr a Rusko to s chutí využívali stejně, jako využívali jakýchkoli příležitostí, kterých rozhodně nebylo málo. O příčinách samotného komplexu kočubejivštiny ať mluví historikové a psychologové. Žije dodnes.

Kulturně se Perejaslav stal začátkem porážky z hlubších důvodů. Kulturní dobytí vítězného národa národem poraženým je v zásadě možné. Řecko, kdysi pokořené římskými legiemi, kulturně dobylo Řím. Germáni v Itálii, Francii a Španělsku byli kulturně podmaněni Římem, následkem čehož existují současné románské národy. Předpokladem ke kulturnímu dobytí vítězného národa je, nicméně, kulturní převaha poraženého národa na veškerém bojišti, tedy v celé kultuře. Tento předpoklad ukrajinské kultuře 17. století chyběl.

Období baroka bylo jednou ze zlatých epoch naší kultury. Mazepova architektura, tehdejší homílie, počátky divadla, řezbářství a malba, počátky grafiky přetrvaly staletí, i v současné době ovlivňují ukrajinské umění. Ale měly své limity. Ukrajinská kultura barokní doby byla čistě sakrální. Kultura spočívala v církvi a církev znamenala kulturu.

Dokud to tak bylo i v Rusku, ukrajinská kultura byla v ofenzívě. Viděli jsme, že si podmanila církev, církevní školství a vědu, spojené se sakrálním uměním. Ale to už pro 18. století nestačilo. Nastala éra sekularizace vědy, umění a kultury obecně. Evropa už nežila církevní kulturou.

Petr I. ještě využíval Javorského a Prokopovyče jako církevní činitele. Ale už hleděl k Západu, aby odtamtud ukradl ty prvky, které se mu hodily z nové technické kultury. Tajně se vypraví mezi „lutery“ přestrojený za tesaře, aby si osvojil tajemství techniky. V dnešní době plní tyto funkce lidé nižších tříd, ale podstata zůstávala táž: využít technickou kulturu Západu k posílení barbarských základů svého státu. Mezi „ptáky z hnízda Petrova“ najdeme mnoho Němců, hodně Rusů, ale ne Ukrajince. Bitvu u Poltavy Petrovi vyhráli ukrajinští Kočubejové. Ale Petr skutečně vyhrál boj na kulturní frontě tím, že Ukrajinu odsekl od Západu. Spojení vedlo skrze nově založené okno do Evropy, nebo spíše průlez – Sanktpitěrburch, ne skrze Kyjev. V Kyjevě mezitím nechali akademii více méně tak, jak byla. Nebyla nebezpečná. Kdo nejde kupředu, zaostává.

Zaostávání bylo naprosté. Zatímco ruská Kultura svou církevní stranu doplňovala novou, technicky sekulární, ukrajinská zůstávala na starém místě. Tak se stávala zastaralou. Staromódnost znamená směšnost. Směšnost kulturu zabíjí.

Poslední postavou této kultury v její původní podobě byl v šedesátých letech 18. století Arsenij Macijevyč, 25 rostovský biskup. S obdivuhodnou vytrvalostí bránil ztracenou věc – nezávislost církve na státu.

Pro něj byl svět omezen rámcem církevního života.

Směšný a neústupný stane na příkaz Kateřiny II. před biskupským soudem, je odsouzen k uvěznění v klášteře, ale vzmuží se a v roce 1767 je převezen do tallinské pevnosti, kde přežívá zbaven dokonce i vlastního jména. Dle příkazu Kateřiny vězně nazývají Andrej Lhář. Postup, který by nevymyslelo snad ani MVD. 26 Datum, které by nevymyslo snad ani MVD. Datum uvěznění Macijevyče se vůbec ne náhodou shodovalo s datem zrušení hejtmanátu.27 Byla to simultánní likvidace ukrajinské ofenzívy, jež začala v Perejaslavu – politicky na Ukrajině, kulturně v Rusku.

Ozvěny perejaslavského konceptu ukrajinské kulturní invaze do Ruska doznívají ještě dlouho potom.

Co jiného je tragédie Gogola, který šel dobývat Rusko pro ukrajinské morální zásady, pro ukrajinské chápání umění, jehož morálka mrtvých duší byla povrchně vzata různými Bělinskými jako obviňující literatura, jejíž Vybraná místa z korespondence s přáteli, do nichž Gogol vložil celou svou duši, byla zesměšněna a odmítnuta? A tak je přirozeným důsledkem tragického nedorozumění to, že Gogol spálil svůj rukopis a téměř se sebeupálil – tak blízko Marosejky, na moskevském Nikitském bulváru, a tak blízko dvousetletého výročí Perejaslavu – v únoru 1852.

Nebo na začátku revoluce pokus ukrajinských komunistů „slít se“ s ruskou podstatou komunistické strany, aby „se v ní rozlili a zalili“ ji? Vždy totéž – univerzalistická koncepce, spoléhání se na své síly, na svou převahu, omezenost té převahy tím provinčním stavem, v němž Ukrajina přebývá, nebo je v něm držena, – a porážka a tragédie.

Ale v hloubce největší porážky, když Ukrajina ztratila zbytky politické nezávislosti, kdy se literárním jazykem Ukrajiny stala ruština, kterou psal například Kapnist a autor díla Istorija Rusov,28 kterou se pokoušel psát Skovoroda – tehdy začíná přezkoumávání perejaslavské koncepce. Kapnist jej začíná protestem proti ruskému státu ve jménu ukrajinského člověka: „Pod jhem tíživé mocnosti / Krvavého potu proudy tečou / A zlé smrti život vlečou.“29

Istorija Rusov oživuje prvky ukrajinské státnosti, přichází Ševčenko, který syntetizuje tyto prvky, spojuje je s novým univerzalismem – cyrilometodějský panslavismus s centrem v Kyjevě (každé zdravé hnutí chce získat rys univerzalismu, otázka je jen, aby při tom neobětovalo svůj vlastní). Dějiny, které následují, již čtenáři znají, píší se dnes a denně. Tři strašní nepřátelé ukrajinského obrození – Moskva, ukrajinský provincialismus a komplex kočubejivštiny – žijí dodnes. Hořká nenávist Mychajla Drahomanova30 nezničila ukrajinský provincialismus. Hořká nenávist Dmytra Doncova31 nezničila Moskvu. Hořká nenávist Vjačeslava Lypynského32 nezničila komplex kočubejivštiny. V současné době vládnou a oslavují perejaslavské výročí.

Moskva zdůrazňuje rusko-ukrajinské kulturní svazky. Nepopíráme je. Byly a jsou. Nejsou snad vojáci na obou stranách frontové linie spolu spojeni? Jsou spojeni na život a na smrt. Dějiny kulturních vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem jsou dějinami velké a ještě neskončené války. Jako každá válka, i tato zná útoky a ústupy, zná přeběhlíky i zajatce. Dějiny této války je nutné studovat. Proč nevydat objemnou sbírku prací o ukrajinsko-ruských kulturních vztazích tak, jakými skutečně byly, a ne, jak je preparuje Moskva nebo náš vlastní provincialismus?

Nemáme důvod oslavovat Perejaslav. Byl to začátek veliké národní tragédie a bezpočtu individuálních tragédií. Ale neměli bychom mít ani důvod se za Perejaslav stydět. Muselo k němu dojít, musel ukázat naše chyby, ukázal ovšem i hloubku naší životaschopnosti. Dnes33 slaví perejaslavské výročí nepřátelé Ukrajiny. Vzpomínám si, jak v roce 1913 celé Rusko slavnostně slavilo 300 let Romanovců. Hlasitě a hlučně. Co se stalo s Romanovci o čtyři roky později, to je každému známo.

Boston 1954

 

Jurij Ševeljov (1908–2002), lingvista, literární historik a kritik, publicista. Narodil se v Charkově v rodině vysokého důstojníka ruské armády německého původu. Vystudoval jazykovědu a působil jako učitel a redaktor několika literárních periodik. Ke konci války odešel přes západní Ukrajinu, Slovensko a Rakousko do Německa, kde pracoval do roku 1950 na Ukrajinské svobodné univerzitě v Mnichově a v ukrajinských literárních organizacích. Posléze přesídlil na dva roky na univerzitu ve švédském Lundu a pak i s matkou odletěl natrvalo do USA. Působil na Harvardově univerzitě a od konce padesátých let na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Zabýval se především dějinami slovanských jazyků, církevní slovanštinou a vývojem ukrajinštiny. Je autorem stovek odborných a populárně-vědných textů, esejí a knih. Jen Slovanská knihovna v Praze má ve svých sbírkách na čtyři desítky jeho knižních děl. Psal také pod pseudonymy Jurij Šerech, Hryhorij Ševčuk aj.

Jurij Ševelov: Moskva, Marosejka. MY i my. 2. vyd., PrAT „Ukrajinska pres-hrupa“, Kyjiv 2013, s. 5-14.

1. V době, kdy autor text napsal (1954), byla ulice přejmenována na Bohdana Chmelnického, od r. 1990 se opět jmenuje Marosejka. zpět
2. Perejaslavská rada (1654) – připojení levobřežní Ukrajiny k ruskému impériu. zpět
3. Lavrentij Zyzanij (?–po 1634) – jazykovědec, pedagog, překladatel a teolog. Pamvo Berynda (asi 1560–1632) – lexikograf, spisovatel, básník, překladatel, vydavatel. Meletij Smotryckyj (asi 1578–1633) – učenec, filolog a církevní činitel. zpět
4. Petro Sahajdačnyj (asi 1582–1622) – hejtman záporožských kozáků, který roku 1618 obléhal Moskvu. zpět
5. Kyrylo Trankvilion Stavroveckyj (?1581–1646) – církevní činitel, básník a tiskař. zpět
6. Petro Mohyla (1596–1646) – pravoslavný kyjevský metropolita, který r. 1633 transformoval školu kyjevského bratrstva na první východoslovanskou vysokou školu, Kyjevo-Mohyljanskou akademii, podle vzoru jezuitských kolejí. zpět
7. Ihnatij Starušyč (?–1651) – církevní činitel, rektor Kyjevo-Mohyljanské akademie. zpět
8. Konstantin Vasiljevič Charlampovič (1870–1932) – ruský církevní historik, představitel západoruské historiografické školy. Pronásledován sovětským režimem. zpět
9. Maloruský prikaz – moskevský vládní úřad zřízený r. 1662 k upevnění moskevských pozic ve východních ukrajinských zemích (1663–1722). zpět
10. Patriarcha ruské pravoslavné církve Adrian (1636–1700). Po jeho smrti car Petr I. zabránil zvolení nového patriarchy, úřad jako takový r. 1721 zrušil a zavedl nový nejvyšší církevní orgán, tzv. Svatý synod, čímž se církev dostala zcela pod státní moc. Moskevský patriarchát byl obnoven po revoluci r. 1917. zpět
11. http://old.stsl.ru/manuscripts/173-iii/72 [13. 11. 2015]. zpět
12. http://irbis-nbuv.gov.ua/dlib/item/0000064 [13. 11. 2015]. zpět
13. „A в церковь их не пущать, а пения слушать в трапезе, или в паперти, а святыни им никакие не давать и крестом воздвизательным не благословлять и ко образом не прикладыватися.“ Viz: Н. Ф. Каптерев: Патриарх Никон и его противники в деле исправления церковных обрядов. Время патриаршества Иосифа. Vyd. 1, Moskva 1887. http://dugward.ru/library/kapterev/kapterev_patriarh_nikon.html [13. 11. 2015]. zpět
14. Dmytro Tuptalo (1651–1709) – církevní činitel, učenec, svatý ruské pravoslavné církve. zpět
15. Feofan Prokopovyč (1681–1736) – novgorodský arcibiskup, literát, církevní činitel a filozof. zpět
16. Feofan Prokopovyč: elegie Pláče pasáček v dlouhém nečase. http://litopys.org.ua/old18/old18_01.htm [17. 11. 2015]. zpět
17. Ioanikij Galjatovskyj (asi 1620–1688) – literát, církevní a politický činitel. zpět
18. Lazar Baranovyč (1620–1693) – literát, církevní a politický činitel; profesor a rektor Kyjevské akademie. zpět
19. Jurij Janovskyj (1902–1954) – z básně Druhá píseň (Čtyři šavle, přel. Ludmila Zilynská, Svět sovětů, Praha 1966, s. 33). zpět
20. Bitva u Konotopu (1659). zpět
21. Bitva u Poltavy (1709). zpět
22. Inokentij Gizel (1600?–1683) – kulturní a církevní činitel německého původu, filozof, historik, archimandrita Kyjevo-pečerské lavry. zpět
23. Demjan Mnohohrišnyj (1630? – po 1701) – hejtman levobřežní Ukrajiny. R. 1668 se zúčastnil protimoskevského povstání. zpět
24. Vasyl Kočubej (1640?–1708) – ukrajinský kozácký staršina promoskevské orientace, generální soudce levobřežní Ukrajiny. Upozornil cara Petra I. Velikého na tajná jednání kozáckého hejtmana Ivana Mazepy se švédským králem o odtržení levobřežní Ukrajiny od Ruska a o vztazích Mazepy s polským králem Stanislavem I. Kočubejova dcera Motrja byla Mazepovou milenkou. zpět
25. Arsenij Macijevyč (1697–1772) – rostovský metropolita, pravoslavný mučedník, kazatel. zpět
26. MVD (ministerstvo vnutrennich děl) – sovětské ministerstvo vnitra, potažmo NKVD, později KGB. zpět
27. R. 1764 byl kozácký hejtmanát administrativně zrušen. zpět
28. Istorija Rusov – dílo ukrajinské národně-politické myšlenly z počátku 19. stol., které přináší obraz historického vývoje Ukrajiny od nejstarších dob do roku 1769. Autor a doba vzniku nejsou známi. zpět 29. Vasilij Kapnist (1757–1823) – ruský básník a dramaturg. Úryvek z poémy Óda na otroctví. zpět
30. Mychajlo Drahomanov (1841–1895) – ukrajinský historik, filozof, etnograf, literární vědec a publicista. zpět
31. Dmytro Doncov (1883–1973) – ukrajinský politik, publicista, literární kritik a ideolog ukrajinského patriotismu. zpět
32. Vjačeslav Lypynskyj (1882–1931) – ukrajinský historik, sociolog, politik, publicista a ideolog ukrajinského konservativismu. zpět
33. Psáno v roce 1954, kdy se v SSSR pompézně oslavovalo 300 let od Perejaslavské rady.

Aktualita

Spisovatel:

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse