Boris Pahor, nestor slovinské literatury
Pahor, Boris

Boris Pahor, nestor slovinské literatury

Prozaik a esejista Boris Pahor, jeden z nejvýznamnějších slovinských spisovatelů 20. století, zemřel ve věku úctyhodných 108 let. Prošel několika koncentračními tábory, byl v konfliktu s jugoslávským komunistickým režimem a své zkušenosti zpracovával v románech, které byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, angličtiny, italštiny a dalších jazyků.

V noci na pondělí 30. května 2022 v Terstu zemřel nestor slovinské literatury, prozaik a esejista Boris Pahor (1913–2022). Právě s Terstem byl také po celý svůj život spojen, zde se narodil a prožil většinu života. A svým dílem významně spoluutvářel literární podobu Terstu, jak o ní píše v Terst: identita na hranici, nedávno vydané i v češtině, dlouholetý Pahorův přítel prozaik Claudio Magris s historikem Angelem Arou.

Jeho první kniha povídek Moje terstská adresa (1948) a pak i román Město v zálivu (1955) představily trvalé charakteristiky celého jeho díla. Prostředí Slovinců meziválečného Terstu a jeho okolí, obyvatel nejen náležejících do nižších sociálních vrstev, ale také opovrhovaných, potíraných a vysmívaných, zobrazoval v odění do modernistického roucha. Pahor prezentuje citlivě pojaté hrdiny (především ty dětské v povídkách jako Motýl na věšáku nebo Požár v přístavu). Jeho dospívající postavy, často s autobiografickými rysy, se pak dostávají do kontaktu s hnutím rezistence, protože nemají jinou volbu než buď rezignovat a asimilovat se, nebo se vzepřít. Nedokážou rezignovat na všechno a vzdát se jazyka a identity. Tím se ocitají na hraně zákona a pod hrozbou perzekucí ze strany italského policejního aparátu. Pahor v celém svém díle poukazuje na zvěrstva Italů, nad nimiž zavírala oči prakticky celá Evropa. O ženský pohled a poukázání na místo slovinské ženy v tehdejší italské společnosti se pokusil v románu Parník troubí na ni (1964). Střet se zvrácenou ideologickou demagogií italského fašismu, kterým je naočkována obyčejná italská rodina u Gardského jezera, zažívá vypravěč novely Vila u jezera (1955).

Říše smrti koncentračního tábora
Boris Pahor byl v roce 1944 zatčen a předán gestapu a následně prošel koncentračními tábory Natzweiler-Struthof, Markirch, Dachau, Dora, Harzungen a Bergen-Belsen. Přálo mu štěstí a dostal se mezi táborové zdravotníky. Tím se vyhnul nejhoršímu a dočkal se konce války, byť s podlomeným zdravím. K tomuto období svého života se vrátil románem Nekropole (1967). Ten není jen svědectví o prožitém utrpení, ale především nabízí konfrontaci říše smrti za dráty tábora se světem živých. Román Nekropole ho později proslavil i v zahraničí. Byla to především francouzská kritika, která jej postavila po bok děl Prima Leviho nebo Imreho Kertésze, a řada jeho děl byla následně přeložena a je dostupná v mnoha zemích světa.

Pahorův vypravěč se v Nekropoli po dvaceti letech od války vrací do tábora Natzweiler-Struthof, který je již upravený jako francouzský národní památník deportací. Při procházce chodníčky vysypanými drobným štěrkem se mu vybavují střípky událostí z pobytu v říši temnoty, která se tu tehdy rozkládala. Pahor velmi přesvědčivě vystihuje odlidštěnost celého systému, ostatní vězně jen zřídka nazývá jmény, kolem něj jen leží nebo procházejí těla, hubené ruce, oholené hlavy. Nedokáže se připojit ke vzpomínání jednoho svého druha na domácí vinohrady, stavení a rodinu. Nedokáže žít obě tyto existence zároveň. Nedokáže si připouštět cit, stesk, lidskost. Román zdobí bohatá metaforika a styl, v němž se prolíná konkrétní a abstraktní obraznost.

Příběh Nekropole pokračuje románem Střet s jarem (nejprve r. 1958 jako Mimo peklo jsou lidé, pod zmíněným názvem r. 1978), který tematizuje hrdinův návrat do civilního života po konci války. Ocitá se v sanatoriu poblíž Paříže, kde se léčí s tuberkulózou, kterou si přinesl z tábora. Znovu si zvyká na věci pro ostatní lidi normální, jako je pozornost zdravotních sester, obětavost, sdílení, které přeroste v milostný vztah.

Poválečný Terst a jeho roztříštěnost myšlenkovou, národní i kulturní ukazuje román V labyrintu (1984), v němž Pahorovo alter ego Radko Suban po válečné zkušenosti prožívá hořké shledání se svým melancholickým městem s neujasněnou identitou mezi východem a západem, přáteli a příbuznými, setkání, které v něm zanechává jen další a další rány.

Cit pro etické hodnoty
Pahor se po válce vrátil do Terstu, dostudoval a vedle učitelského zaměstnání a psaní se věnoval redakční práci postupně v několika revuích pro slovinskou menšinu v Itálii. Vedle próz je autorem řady esejů, v nichž se často vyjadřuje k aktuálním politickým otázkám, otázkám kulturní identity či historické paměti. Kvůli nesmlouvavým demokratickým postojům se v bývalé Jugoslávii dostával do konfliktu s komunistickým režimem a tajná policie ho více než 40 let sledovala a odposlouchávala (složky zveřejnil nedávno publicista Igor Omerza v knize Ve chřtánu UDBY, 2017). Pahorův cit pro etické hodnoty ovlivňoval jeho leckdy kritické postoje i k dnešním režimům a jejich představitelům v Itálii a ve Slovinsku. Již ve vyšším věku se však dočkal i významných ocenění ve Slovinsku, v Itálii či Francii jak za literární dílo, tak i svou mimořádnou lidskou morální integritu.

Pahor také neúnavně cestoval a přednášel (připomenu jeho pražskou návštěvu v r. 2013, kdy vystoupil mj. v Knihovně Václava Havla), živě se zajímal o společenské dění a zapojoval se do veřejných debat.

Radost mu jistě loni udělalo i symbolické předání budovy někdejšího Národního domu Slovinců v Terstu, vypáleného r. 1920 fašisty, který se stal jedním z významných motivů jeho díla (viz např. již zmíněná povídka Požár v přístavu). V jeho prostorách také před několika dny proběhlo za osobní účasti prezidenta Slovinska smuteční shromáždění, které uctilo jeho památku.

Boris Pahor odešel ve svých 108 letech. Terstu, Itálii, Slovinsku i Evropě bude jeho výrazný veřejný hlas nesmírně chybět. Svědectví jeho díla však trvá.

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse