Nemístná rozvernost

Nemístná rozvernost

Čeští literární překladatelé to nemají jednoduché – to je známá věc. Ale nepřispívají k tomu trochu i sami třeba tím, jakým tónem probíhá udělování Anticeny Skřipec? Na mezinárodním překladatelském fóru se ozývá otázka na tělo: „Co děláte pro zlepšení svého postavení?“

Při nedávném udělování Cen ministerstva kultury uvedl moderátor Saša Rašilov kategorii překlad citátem z posudku na „vítěze“ anticeny Skřipec (stopáž 15.40): „Číst tento román je jako dívat se na rubovou stranu tapiserie; čtenář intuitivně tuší, že ta lícová bude hezčí, že to bude asi ten důvod, proč je autor slavný.“ Divákům v sále i u televizních přijímačů doporučil, aby se podívali na celé znění posudků na webu Obce překladatelů, „protože když nic jiného, tak vás zaručeně pobaví“. Překlad byl jediná umělecká disciplina během tohoto slavnostního večera, která začala odkazem na velmi nepovedené výtvory.

O roli odlehčovačů důstojných ceremoniálů si ale možná čeští překladatelé trochu koledují. Nejen tím, že anticenu udělují (zahraniční překladatelé a další „lidi od fochu“ se obvykle podiví, případně i trochu vyděsí, když o Skřipci slyší), ale i tónem, jakým se to děje. Veřejné pranýřování na Světu knihy probíhá v nabitém velkém sále (nebo letos stanu) a ukázky překladatelských chyb provázejí salvy smíchu – jak v obecenstvu, tak na pódiu, kde sedí členové poroty (ale i autoři posudků se při čtení často zajíkají smíchy). K obecnému veselí přispívá i to, že přinejmenším letošní posudky jsou psány se značnou dávkou sarkasmu, jako by se jejich autoři (na webu OP se jejich jména neuvádějí) nemohli ubránit škodolibosti. Není divu, že pranýřovaní překladatelé a nakladatelé až na vzácné výjimky cenu osobně nepřebírají – ono je zatraceně těžké přijmout i věcnou (veřejnou) kritiku, natož když je provázena výsměchem. Otázka je, jestli cena za takových okolností plní svůj účel. Nad nesporně prospěšným záměrem, totiž zlepšovat úroveň českých překladů a upozorňovat širokou čtenářskou veřejnost na to, že na kvalitě překladu záleží, tu převažuje „zábavný“ prvek, který ale v obecném vnímání přispívá k tomu, že literární překladatelé jsou za neumětele a nechtěné humoristy. Mimořádně směšná překladatelská perlička utkví v paměti víc než zvlášť vydařená pasáž. A Skřipec je díky tomu i mediálně vděčnější téma než třeba Jungmannova cena (o čerstvých nositelích této ceny, také k dohledání na webu OP, se Saša Rašilov nezmínil).

A zatím ve Frankfurtu...

Program německého překladatelského stánku na letošním Frankfurtském knižním veletrhu se nesl v úplně jiné atmosféře. První den (ve středu 19. října) začal uvedením projektu CELA, s účastí nizozemské koordinátorky Kim van Kaamové z literární agentury Wintertuin v Nijmegenu, moderátorky Michaely Čičvákové z Českého literárního centra a dvou mladých překladatelek – s ohledem na čestné hostování Španělska to byla španělská překladatelka z italštiny Inés Sánchez Mesonero a česká překladatelka ze španělštiny Martina Kutková. Jistě ne náhodou tu vystoupily dvě účastnice projektu, kterým se díky němu skutečně podařilo prorazit (škoda, že to zatím neplatí pro adepty literárního překladu z češtiny v nizozemské jazykové oblasti). Když došlo na podmínky literárních překladatelů, vyzdvihla Španělka podporu španělské překladatelské organizace a dodala, že sice nemá Ferrari, ale překládáním komiksů se už teď dokáže uživit. Martina Kutková vyzdvihla činnost Překladatelů Severu (a napadlo ji při tom, že pro překladatele ze španělštiny by možná mohla podobnou platformu založit sama) – o Obci překladatelů se zmínila jen v souvislosti s doporučeným překladatelským tarifem (není jasné, kde OP tarif doporučuje – na webu v každém případě ne), který ale i podle její vlastní zkušenosti nestačí k tomu, aby se překladatel mohl věnovat své profesi naplno, bez jiného zdroje příjmu. (O praxi, kdy kvůli nízkým honorářům překladatel produkuje třeba pět a víc titulů ročně a pracuje na více překladech zároveň, se tu nemluvilo – němečtí překladatelé by se tomu asi dost podivili.)

Tematicky spřízněná byla beseda, v níž se čtyři německé překladatelky různých žánrů a zároveň funkcionářky překladatelských organizací (Sdružení německojazyčných překladatelů literárních a vědeckých děl VdÜ a Státního svazu tlumočníků a překladatelů BDÜ) podělily o své zkušenosti z překladatelské praxe. Částečně to bylo i uvedení publikace jedné z nich, v níž se nejen pro začínající překladatele přehledně popisují nejrůznější aspekty překladatelské profese v Německu. V názvu besedy figurovalo označení „Traumberuf“ (snové povolání) – pro většinu účastnic představuje snový okamžik, když vezmou do rukou další knížku ve svém překladu. Ale jedna z nich si s přibývajícími zkušenostmi stále víc užívá samotnou práci, zejména hlubší ponor – a tak prý tráví paradoxně víc času než dřív například dohledáváním německých slov, aby se přesvědčila, zda znamenají to, co si myslí, že znamenají. Dodává, že překládat se opravdu nedá osm hodin denně. Je zřejmé, že při českých tarifech takový přístup vyžaduje mimořádně silný cit pro stavovskou čest – překladatelský úderník totiž tuhle esenci překladatelské profese jinak spláchne jako „pitvání synonym“, které mu jen narušuje nabitý pracovní program.

Situace literárních překladatelů v Německu je rozhodně mnohem příznivější než u nás, přitom ještě v 90. letech mělo toto povolání v obou zemích srovnatelně nízkou prestiž. Svědčí o tom titulek německého článku z té doby „Mezi kuchyň a dítě se vejde román“, který zmínila jedna z účastnic překladatelské besedy (odezvou bylo pobouřené zahučení obecenstva). Jak nevzpomenout jistého českého nakladatele, který se netajil oblibou překladatelek v domácnosti s bohatými manžely, protože mají na práci dost času, a přitom nebazírují na honoráři. Pozice německých překladatelů se od té doby výrazně zlepšila, ale přesto je potřeba ji nadále upevňovat: německý překladatel z češtiny a slovenštiny Mirko Kraetsch, který se letos organizačně podílel na přípravě překladatelského stánku ve Frankfurtu, upozornil na to, že německé ministerstvo zahraničních věcí po letech zrušilo finanční podporu. Expozici se nakonec přesto podařilo uskutečnit – vlastními silami. Nicméně při slavnostním zahájení veletrhu, který měl letos překládání dokonce v názvu (Translate – Transfer – Transform), prý byli výslovně uvítáni autoři a autorky, nakladatelé a nakladatelky, domácí i zahraniční hosté, jen na překladatele (a překladatelky) se zapomnělo. I letos však mohli návštěvníci nahlížet překladateli přes rameno díky osvědčenému modelu „skleněného překladatele“ (Gläserner Übersetzer) a vytvořit si tak v každém případě lepší představu o tom, co literární překládání obnáší, než obecenstvo Skřipce na Světu knihy.

Když už jsem začala rozvernostmi kolem českého literárního překladu na domácí scéně, rozverným tónem, tentokrát při uvádění české literatury v cizině, i skončím: jako pozůstatek veletrhu ve východoněmeckém Lipsku před třemi lety, kde byla ČR čestným hostem, zdraví český stánek i v západoněmeckém Frankfurtu žoviálně návštěvníky z celého světa velkým nápisem AHOJ! na informačním pultu i na vlajkách. Zřejmě jaksi automaticky předpokládáme, že náš pozdrav opravdu každý zná – a jestliže nezná, je zřejmě svrchovaně důležité, aby to napravil. Jaký obraz o české literatuře a knižním trhu tím chceme vytvořit? Je to snad narážka na legendární scénu Vladimíra Pucholta ve Formanově Černém Petrovi?

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

E. U. Garp,

"To" "redakce": To pan Hon určitě ví. Nevolá po tom, aby iLiteratura uveřejňovala komparativní translatologické články v rubrice určené pro glosy. Říká, že jsou užitečnější.

redakce,

to J. Hon - tohle není recenze ani komparativní translatologický článek (na ty máme jiné rubriky), ale glosa. Proto má jiný tón i rozsah.

J. Hon,

Mnohem lepší, než se vysmívat, by bylo víc se věnovat komparativním translatologickým článkům, jak to pravidelně dělá napr. A. Dvořáková v revue Souvislosti.

Jakub K.,

Tenhle postřeh o českých překladatelůch, kteří provozují blbý sport pod pláštíkem anonymity pranýřovat na veřejnosti a jmenovitě nováčky oboru pomocí vět vytržených z kontextu, mi mluví z duše.

Magda de Bruin,

Viktor Janiš: Nezdá se mi příliš plodné dohadovat se, jestli na stažení titulu má větší zásluhu diskuse na iLit., nebo udělení Skřipce. Ale diskuse o Slepé skvrně proběhla na iLit. od ledna do března 2012, přičemž 6. 3. Jota v této diskusi oznámila, že titul stahuje (odkaz na článek už sem umístil Martin Liška). Skřipec se uděluje na Světu knihy, takže v roce 2012 v květnu. A jinak: jsem ráda, že moje "nabroušená glosa" přispěla k tomu, že se tady o problematice literárního překladu a jeho prezentace rozvinula zajímavá diskuse, díky které se tu zájemci dozvědí, co všechno OP pro lepší obecné povědomí o profesi literárního překladatele i zlepšení podmínek dělá.

Anna Tkáčová,

Myslím, že kdo chce, tak ví i vidí. I v tisku se objevuje daleko víc článků o překládání než dřív. Je to zásluha nového vedení OP i jednotlivých členů. Že není ze strany médií takový zájem, jak by měl být, viz níže Anežka Charvátová.

Michal Švec,

Musím upřesnit, že nejsem předseda Překladatelů Severu, předsedkyní je skvělá Kateřina Krištůfková, já jsem jen řadový člen výboru tohoto spolku i Obce překladatelů. Obě organizace toho dělají v poslední době mnoho, logicky hlavně pro své členy, ale v rámci svých možností i pro zlepšení pracovních podmínek a prestiže literárních překladatelů obecně. Kdo chce, tak to vidí. A pokud se nějakému překladateli cokoli nelíbí, není nic snažšího, než aby se sám aktivně zapojil do činnosti toho kterého spolku. Překladatelské komunitě to rozhodně pomůže víc než nabroušené glosy v internetových médiích a na sociálních sítích ve stylu čapkovského “Někdo by měl…”.

Viktor Janiš,

Já bych se tedy odvážil tvrdit, že "Slepá skvrna" vyšla v reedici zcela přepracovaná PRÁVĚ PROTO, že ji Obec překladatelů udělila Skřipec - https://www.idnes.cz/kultura/literatura/byla-udelena-cena-skripec.A120518_181442_literatura_ob -, což už se pak nedalo utajit před grantovou agenturou. Stejně tak díky negativní publicitě spojené se Skřipcem vyšly znovu v novém překladu Kingovy memoáry "O psaní".

Anežka Charvátová,

OP s Překladateli Severu spolupracuje. Např. kulaté stoly s nakladateli, kde se probírají smlouvy, honoráře a další důležitá témata pro překladatele, pořádáme společně. Předseda Překladatelů Severu Michal Švec je členem výboru OP. Martina Kutková je moje bývalá studentka a jsem její tutorka v překladech, které prezentovala ve Frankfurtu, rozhodně si práce OP cení stejně jako činnosti Překladatelů Severu; že zrovna OP neuvedla, je jen náhoda; jen co jí vyjde druhý překlad, chystá se do OP vstoupit. OP se snaží podmínky překladatelů zlepšovat a jejich práci zviditelňovat (všimli jste si, že dnes už řada nakladatelů dává jména překladatele na obálku? Ačkoli dřív měli spoustu důvodů, proč to nejde?). Se Světem literatury také spolupracujeme, mimo jiné dáváme návrhy, jaké autory pozvat, naše účast na debatách s nimi se mi nezdá tak zanedbatelná věc. Letos jsme získali pro členy OP lístky na Svět knihy zdarma. Překladatelské debaty příští rok určitě budou, různé. V Havlíčkově Brodu měla letos OP také debatu o překládání. Anna Tkáčová pořádá akce Poznejte svého překladatele, čteme v knihovnách, chodíme debatovat do škol. Jak oslovit masového konzumenta, to nevím, na debatu s překladateli přijde jen ten, kdo chápe, že pro překládání literatury nestačí jen mluvit cizím jazykem. A lepší postavení překladatele v Německu (či ve Francii, ve Španělsku atd.) je dané mnohem větším trhem - a také mnohem delší demokratickou tradicí a státní podporou kultury. Srovnatelně velké Norsko je nesrovnatelně bohatší a zejména štědřejší (i transparentnější a jednodušší) ve státní podpoře kultury. Podívejte se, jak vypadá výzva k žádosti o tvůrčí stipendia, co teď vypsalo naše ministerstvo kultury. Paskvil, ačkoli jsme při přípravě dokumentu na řadu nesmyslů, neaplikovatelných pro překladatele a autory na volné noze, upozorňovali (OP i Asociace spisovatelů). Máme stávkovat jako v Norsku? Ruku na srdce, nebylo by to tady každému šumafuk? Že překladatelé stávkují?

Kateřina Krištůfková,

Magda de Bruin asi myslela knihu Torkila Damhauga. V tomto případě došlo k určité reflexi patrně především proto, že ve věci byla zainteresována i grantová agentura NORLA , která překlad podpořila. Jinak mně osobně reflexe ze strany nakladatelů většinou chybí. Nominovala jsem letos na Skřipec Zlatu Kufnerovou za otřesný překlad trilogie Dcery nové doby, a to především proto, že když odvede mizernou práci člověk, který o teorii překladu přednáší a píše knihy, je to dle mého názoru mnohem horší, než když tak učiní začátečník, který se ještě překládat nenaučil a dojel třeba na absenci kvalitní redakce. Dlouho před odesláním nominace jsem kontaktovala nakladatelství Prostor a na chyby je upozornila. Dostalo se mi odpovědi, že paní Kufnerová překládala v rychlosti, neb v té době měla ještě jinou práci pro jiné nakladatelství, a že Prostor na rok 2022 chystá revizi textu. Zatím po ní není ani vidu, ani slechu a knihy se dál prodávají, vyšly dokonce i jako box. Aby se něco stalo, musel by tlak ze strany čtenářů na kvalitu být větší, ovšem čtenářům je nejprve potřeba lépe přiblížit, jak má dobrý překlad vypadat, ne všichni to poznají, a pokud ano, málokoho napadne si stěžovat. Myslím si, že je důležitá osvěta na obou stranách: přibližovat čtenářům práci překladatele a její význam a zároveň stále vychovávat a vzdělávat překladatele. I ten, kdo překládá roky, se má stále co učit. O přiblížení překladatelské práce veřejnosti jsme se teď v Překladatelích Severu pokusili v zářijové kampani, ale je to kapka v moři a je třeba na tom dál pracovat. Skřipec považuji za užitečný, protože aspoň ukáže, jak vypadá mizerný překlad, myslím si ale, že bychom hlavně potřebovali, aby se u nás začala pěstovat kultivovaná a objektivní kritika překladu, která mi tu velmi chybí.

Martin Liška,

Nebo spíše asi tento:
https://www.iliteratura.cz/clanek/29453-damhaug-torkil-slepa-skvrna

Martin Liška,

Paní de Bruin má patrně na mysli tento článek:
https://www.iliteratura.cz/clanek/36193-hirvonen-elina-az-vyprsi-cas

Magda de Bruin,

Nemám teď čas to hledat, ale třeba si nás na to pamatuje víc - je to už několik let, byla to kniha přeložená z některého skandinávského jazyka a šlo o některé komerční nakladatelství (něco jako Jota?). Kolem kritiky se rozvinula diskuse, která pak vyvrcholila tím rozhodnutím nakladatele, že překlad vydá znovu opravený. Jinak se mi zdá, že tu jde skutečně o rozdílný přístup: jak jsem už psala, Němci, Nizozemci (a asi i další národy - ví někdo, jestli se překladatelská anticena uděluje jinde než v ČR?) volí spíš ten pozitivní, tj. propagovat hlavně zdařilé překlady a hledat způsoby, jak přitažlivou formou seznámit veřejnost s profesí literárního překladatele (různé tipy, částečně i třeba ze zkušeností norské překladatelky Kristin Kilsti, padly už před lety v iLifóru na téma viditelnosti překladatele). Pozitivní přístup může mít vliv i na to, jaké postavení si překladatelé v těchhle zemích za dlouhá desetiletí vydobyli - i jejich výchozí pozice totiž byla slabá, i oni dosud narážejí na různé překážky (jak vyplývá i z toho, co vyprávěl Mirko Kraetsch teď ve Frankfurtu). Myslím, že nikdy neškodí inspirovat se tím, jak něco dělají jinde - a přizpůsobit to samozřejmě místním podmínkám. Na publicitu v médiích má OP jen omezený vliv, to každý chápe, ale jsou snad i jiné způsoby, jak přitáhnout pozornost k literárnímu překladu nebo k činnosti OP. (Z vystoupení Martiny Kutkové ve Frankfurtu se zdá, že Překladatelé Severu se prezentují výrazněji - než se na mě všichni sesypete, dodávám, že prodávám, jak jsem koupila: já to nedovedu posoudit, ale docela mě to zaujalo a jiné posluchače asi taky.)

Jan Vaněk jr.,

A který kritický článek to byl, byste si nevzpomněla?

(Jinak k řečnickým otázkám: "Překlad live" se konal třeba na posledním Světě knihy před covidem. Nebyl myslím tak divácky vděčný jako v Německu, ale třeba i Nizozemsku; případné opakování závisí jak na zájmu SK, tak kapacitách OP – dostat něco do programu nebývalo jednoduché ani levné.

No, a jako člověk, který zkusil oboje, naprosto chápu, že OP nechce utopit Cenu Josefa Jungmanna v hlučícím davu dryáčnického trhu s nemalým vstupným, ale dává přednost tomu, aby se ocenění včetně těch za celoživotní zásluhy mohli sejít se zbytkem členstva, potažmo odbornou veřejností, v klidu a následně i setrvat v neformálních debatách.)

Magda de Bruin,

Anna Tkáčová: A proč se o tom, co všechno OP dělá, tedy neví víc? Nezlobte se, ale dávat teď mně vinu za nevyvážený obraz, je typický příklad vraždění posla špatných zpráv.

Gregor,

Musím říct, že na mě coby nepřekladatele působí Skřipec velmi negativně. Jednak mě nenapadá analogická anticena z prostředí jiné profese, jednak mi přijde nešťastné vysmívat se překladateli, když vina je spíš na straně nakladatele. Je možné, že překladatel za daných podmínek (finančních, časových) odvedl skvělou práci, i když výsledek dobrý není.

Anežka Charvátová,

Jen poznámka na okraj - že web iDnes nemá žádnou informaci o letošních Jungmannových cenách, není chyba Obce překladatelů, ale nezájem redakce Babišových novin. V jiných médiích se informace objevily okamžitě po vyhlášení (na Radiožurnálu dokonce už o něco dříve), ČTK dostalo tiskovou zprávu s předstihem a záleželo jen na konkrétních redaktorech, zda si předem připraví rozhovory, úryvky apod. Podrobně referovala Vltava, okamžitě psal o letošní vítězce Daniel Konrád v Aktuálně.cz apod. I na vyhlašování jsme se pokusili být o něco "rozvernější" než obvykle - ale stejně jako zlo bohužel přitahuje v umění více než dobro, špatný překlad je vždy zábavnější než dobrý. A pro novináře vděčný. Podobu Skřipce promýšlíme a asi dozná nějakých změn, jistě mu lze spoustu věcí vytýkat, ale aspoň jednou za rok přitáhne k překladatelům masovou pozornost. Že se veřejnost nezajímá o Státní cenu za překlad, o Magnesii Literu za překlad (která mimochodem není nijak honorovaná) ani o (z profesionálního pohledu nejprestižnější) Jungmannovu cenu, to opravdu není vina Obce překladatelů. My se snažíme. (Kdo letos rozvířil debatu po udělení cen ministerstva kultury? Tučková. Proč? Protože se zpochybňovaly důvody poroty, její kompetence, vůbec status ceny. Tzn. ryze negativní pozornost. Psalo se tolik o ceně za překlad Jiřímu Našinci? Minimálně, ačkoli skvěle překládá, vybírá si vynikající texty a přispívá k šíření povědomí o méně známých literaturách. Ale to jsou samá pozitiva, to novináře moc nezajímá.)

Anna Tkáčová,

...všeobecný obraz je zjevně nevyvážený... No a k té nevyváženosti přispívá, nezlobte se, i Vás článek. OP přeci neuděluje jen Skřipec, dělá mnoho dalšího. Váš článek působí, jako by kromě Skřipce nic dalšího nedělala.

Magda de Bruin,

Ano, i na iLiteratura.cz se téhle problematice věnujeme už dlouho (viz odkazy na jiné články). Chtěla jsem jen upozornit na to, že všeobecný obraz je zjevně nevyvážený. Snažím se zjistit, čím to je a co by se s tím dalo dělat. Co se týče dopadu na lepší kvalitu překladů, vzpomněla jsem si na jeden jednoznačný příklad - ten se ale týkal kritického článku tady na iLit. před několika lety, který nakonec vedl k tomu, že nakladatel překlad s omluvou stáhl a přislíbil opravené vydání. A ještě jiný bod: z konfrontace s překladem někoho jiného se vždycky hodně naučím - ať už se to děje na překladatelské dílně, při mentorátu nebo třeba při redigování. Tam jde ale zpravidla o složitější (a tím pádem zajímavější) problémy než záplava jednoznačných chyb u kandidátů na Skřipec. A právě tyhle složitější problémy vyjdou najevo i třeba při "skleněném překladateli" a vedou k tomu, že si i laik uvědomí, co všechno překladatel při práci řeší. To jsem opakovaně zažila ve Frankfurtu.

Anna Tkáčová,

Naprosto souhlasím s Marií Voslářovou. A myslím si, že v otázce zviditelňování překladatelské profese nové vedení OP dělá, co může. Záleží i na každém jednotlivci. Je to běh na dlouho trať, ale mnohé se udělalo a dělá.

Magda de Bruin,

Ale já přece význam Skřipce nezpochybňuju (a věřím, že od roku 2006, kdy jeden z porotců Robert Novotný v A2 https://www.advojka.cz/archiv/2009/15/prekladatelske-peklo říká: "Ale jestli mizerných překladů ubylo, těžko říct.", už někdo dopad anticeny na kvalitu překladů vyhodnotil). V Německu (ale i třeba v Nizozemsku) se klade větší důraz na pozitivní obraz a na to, aby čtenáři měli lepší představu o tom, co překládání obnáší. Proč se na Světu knihy neudělují kromě Skřipce i jiné překladatelské ceny? (Tak jako Němci některé překladatelské ceny vyhlašují v jiných termínech, ale samotné předávání probíhá na veletrhu ve Frankfurtu.) Proč se tam nekoná osvědčený "Gläserner Übersetzer" nebo aspoň varianta Překladatelkám přes rameno jako v roce 2019 v Goethe Institutu? (Další divácky vděčná formule Translation Slam je u nás zřejmě úplně neznámá.) Uvádí OP na Světu knihy pořady typu Poznej svého překladatele? Vystupuje tam někdy literární překladatel v jiné roli, než že tlumočí nebo vede rozhovor se "svým" zahraničním autorem? Nedá se asi vyhnout tomu, že titul článku o Skřipci v iDnes "Znuděně si zírá na kozy" https://www.idnes.cz/kultura/literatura/preklady-anticeny-skripec.A220610_163420_literatura_remy přitáhne větší pozornost než tisková zpráva o udělení Jungmannovy ceny (kterou jsem ostatně na webu iDnes ani nenašla). Ale dá se vytvořit větší rovnováha v tom, jak se literární překlad představuje na veřejnosti. Ostatně i já se snažím odvádět svou práci pořádně, ale při sledování Skřipce mi do smíchu není (a vzpomenu si vždycky na skvělého redaktora Milana Macháčka, který také sedával v hledišti se smíšenými pocity), protože kdo z nás si může být jistý, že mu přes všechnu snahu někde neunikla podobně legrační chyba?

Marie Voslářová,

Pokud moderátor při vyhlašování státní ceny citoval z posudku Skřipce, zdá se mi to dost mimo, ale není to přece chyba Skřipce. Osobně sdělení (rádoby)překladatelům, nakladatelům i čtenářům, že na překladu záleží a jeho odfláknutí se může vymstít, považuju v našem prostředí za hrozně důležité; v Německu už se to asi celkem ví... O formě atd. se dá diskutovat, ale jako překladatelka, která se snaží odvádět práci pořádně, jsem porotcům vděčná, že jsou ochotní se tímhle zabývat. Samozřejmě by to neměl být jediný způsob, jak se literární překlad zviditelňuje, ale to - opět - není chyba Skřipce.

Barbora,

Souhlasím, také mám pocit, že Skřipec je akce, která už neplní svůj smysl, a že ono zesměšňování do veřejného prostoru v dnešní době už jaksi nepatří a profesi moc nepomáhá.