Věcná kritika vietnamského komunistického režimu
Thiep, Nguyen Huy: Když není král

Věcná kritika vietnamského komunistického režimu

Ačkoli vietnamská menšina tvoří důležitou část naší společnosti, vietnamská literatura se do češtiny překládá jen zřídka. Povídkový výbor dnes již nežijícího autora Nguyena Huy Thiepa přináší tematicky pestré povídky z různého prostředí, v nichž mezi řádky čteme kritiku tamního režimu.

Věcná kritika režimu komunistického Vietnamu, která proslavila povídkáře, novelistu a dramatika Nguyena Huy Thiepa (1950–2021), vyznívá v českém překladu jeho povídkové sbírky Když není král, vydaném v roce jeho smrti, rozporuplně. Není se čemu divit. Od publikace jeho nejznámějších textů, které ho vynesly do popředí domácí literární scény, už uplynulo 35 let, takže v současné době rychlého společenského vývoje jsou to už v podstatě historická díla.

Nenápadná kritika 

Na Thiepovu sbírku povídek Když není král je tedy třeba nahlížet jako na sondu do doby minulé. Přestože formálně nejspíše splní požadavky kladené na současnou prózu, neexistence reflexe postkoloniálního světového systému, rasových nerovností, změn genderových rolí, politické reprezentace, globálního trhu a dalších aktuálních témat Thiepa pevně ukotvuje ve 20. století, ve kterém texty psal. Jedinou kritiku, kterou u Thiepa najdeme, je kritika vietnamského komunistického systému. V tomto se velmi podobá svým vrstevníkům, kteří ve stejném desetiletí publikovali obdobné pohledy na režimy panující v zemích sovětského bloku. Z tohoto hlediska jsou Thiepovy povídky zajímavé tím, že byly vydány režimem samotným. 

Jde o velmi nenápadnou kritiku – i ta však očima v režimu vyrůstajícího člověka může působit šokujícím dojmem. V povídce Generál na penzi najdeme zobrazení akademické elity Vietnamu, rodiny válečného hrdiny, jako ekonomicky nezajištěné jednotky, ve které všichni musejí vydělávat nad rámec oficiální práce. Autor popisuje rok v životě rodiny poté, co se válečný generál vrátí domů z armády a naruší tím dynamiku domácnosti. Navíc vzhledem k naprosté oddanosti straně nesouhlasí s ekonomickou aktivitou mimo zaměstnání, kterou ostatní ovšem provozují. Jeho nesouhlas, neustálá přítomnost v domě a nedostatek vlastního zaměstnání vytvářejí konflikty. Tato reálie zřejmě byla v ostrém kontrastu s propagandou idealizovaným obrazem tradiční, k režimu loajální vietnamské rodiny. Z pohledu Evropana žijícího v globálním kapitalismu to však nevyznívá nijak skandálně. Dokonce se nelze ubránit myšlenkám, o co autorovi vlastně jde, vždyť hrdinové se mají dobře. Koneckonců to, že lidé mají několik prací, a i tak žijí v chudobě, je dnes tak trochu normální. Povídka končí povoláním generála zpátky na frontu, kde po nějaké době umírá. Jeho blízcí na něj vzpomínají a jejich život se postupně vrátí do starých kolejí, včetně generálem a stranou neschvalované ekonomické aktivity.

V Thiepových textech najdeme mnoho obrazů komunistického i předkomunistického Vietnamu. Povídka Kapka krve nabízí rodinnou ságu o osudech mužů z rodu Pham Ngoc. Vyprávění začíná u prapraotce rodu Phan Ngoc Lien, který je sice bohatý sedlák, ale nikdo z jeho rodiny nikdy nezískal vzdělání. Dojde tedy k závěru, že se to musí změnit, a potomci se po jeho smrti snaží tohoto cíle dosáhnout. Díky penězům se jim ve Francouzi kolonizovaném Vietnamu ke vzdělání podaří dostat, což s sebou nese prestižní pozici na úřadě. Následuje příběh zkorumpované moci. Povídka končí prohlášením, že by si právě umírající vzdělaný otec přál, aby jeho syn, poslední žijící svého rodu, měl krev červenou, nikoli černou.

Mlčící ženy, jednající muži

Povídky odrážejí tradiční rozdělení rolí. Ženy v Thiepových textech nemají osobnost. Vaří, pracují, málokdy říkají, co si myslí, a když už se projeví, pak jako veskrze záporné postavy. Muži v Tiepově podání nesou podobně negativní charakteristiky – koneckonců pozitivní postavy aby tu jeden pohledal –, ale na rozdíl od žen jsou aktéry, mají názory a prostor pro vyjádření. A tak se v povídce Kapka krve dočteme, že: „Ženy nemají pro poezii smysl. Na to je potřeba mít velkou duši. Copak ženy mají velkou duši? Poezie musí znít vznešeně. Kde by se v ženě vzala vznešenost, když musí každý měsíc prodělat menstruaci?“ Co si o tomto výroku myslí hrdinka, na jejíž zájem o poezii výrok reagoval, se nedozvíme. Váháme, zda máme Thiepovi zatleskat, že detabuizuje menstruaci, a přemýšlet, jestli prostým jazykem své prózy sofistikovaně ironizuje podobné sexistické názory, nebo prostě dává prostor tomu nejhoršímu ve společnosti bez „zbytečných“ úvah a kritiky.

Thiep píše stroze. Bez kudrlinek posouvá děj kupředu, klade jednu větu za druhou. „Žena přestala brečet. Je překvapená mladíkovým gestem. Čahoun odvrátí oči. Ostří nože se zarývá hlouběji do chlapcova krku. Chlapík v kostkované košili bere prsten z mladíkovy ruky. Zloděj si pospíší.“ Těžko říct, jestli v této strohosti najdeme něco z utilitářství hlásaného komunistickými režimy, které se autorovi stalo vlastním, nebo se jeho styl přizpůsobil požadavkům strany. Pořádná komunistická próza přece musí odsýpat. Zmíněný úryvek pochází z povídky Na druhý břeh, ve kterém se odehrává situační drama, zobrazující skupinu cestujících na přívozu přes řeku. Děj začíná, když postavy na plavidlo nastupují, a končí, když dosáhnou druhého břehu. Potkáváme zde mnicha, mladý milenecký pár, matku se synem, zloděje a několik běžných mužů. Dynamika postav je konfliktní. Mladík ne zcela konsenzuálně potajmu sexuálně uspokojuje svou milenku, což se neobejde bez komentářů již starší matky, která za to odsuzuje dívku, nikoli jejího milence. Muži se baví o cenné váze a dělají ramena. K vyvrcholení povídky dochází, když syn strčí ruku do džbánu, jeho majitel vzápětí mladíkovi přiloží nůž na krk a vyhrožuje mu usmrcením – džbán je totiž cennější než chlapcův život.

Nejvíce se úsečnému stylu psaní vymyká poslední, pravděpodobně pro současnost nejrelevantnější povídka z celé série Úděl pana Monga – text, který poměrně květnatě popisuje hanojský trh s hovny. Ano, Thiep skutečně píše o trhu s exkrementy a v textu se mimo jiné dozvíte, co s takovýmto zbožím lze dělat. Při troše představivosti by se dalo téma považovat za syrovou satiru na současné tržní hospodářství. V poslední větě nás však autor vyvede z omylu: pan Mongo nás totiž obeznámí s tím, že trh s výkaly neprovozuje kvůli kšeftu, ani jako politický akt, nýbrž proto, že „není nad to, živit se sběrem výkalů“. Thiep tím pádem nejspíše naznačuje, že povídka je komentář k nejrůznějším lidským zálibám. Petr Komers, který sbírku přeložil a sestavil, se rozhodl touto větou dílo zakončit. Ponechám tedy i já s touto větou čtenáře, aby si o knize Když není král utvořil vlastní názor.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Petr Komers, Argo, Praha, 2021, 232 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Karel Huněk,

Děkuji. Nerozumím jen několika věcem. Co v daném textu znamená, že má někdo černou krev? Že je melancholik? A jak melancholie souvisí (a jak to souvisí mezi sebou?) se vzděláním, úřadem a "zkorumpovanou mocí"? A co znamená spojení "cenná váha"? Je to podobný předmět jako onen cenný džbán? A proč se vylučuje záliba ve sběru výkalů či jeho pouhá finančně motivovaná preference se "satirou na současné tržní hospodářství"? A konečně si nejsem jist platností teze, že "pořádná komunistická próza [...] musí odsýpat". Některé sorelí romány jsou přece k neučtení; sám vzpomínám na hrůzu z Malého Bobše. A pokud jsou autorovy romány "v podstatě historická díla", tedy odkazují na realitu vietnamské společnosti před dekádami, která díla či kteří autoři jsou "aktuální"? Jak může českému čtenáři autorova kritika s ohledem na vietnamské společenské změny "vyznívat rozporuplně", pokud český čtenář obecně není se změnami vietnamské společnosti v posledních třiceti letech obeznámen.

Tomáš,

Vypůjčil jsem si objemnou knihu Vietnam1945-1975 od Maxe Hastingse. Autor si klade ve shrnutí otázku, jak je možné že jsme to ve Vietnamu prohráli.A
nenaleza odpověď, jen popisuje detailně vývoj ve Vietnamu od konce II.svetove války do horkého konce. Dokonce je tam souvislost mezi atentáty na Kennedyho a Ngo Ding Dhiem. Nabizi se pripodobneni se současnou situaci na Ukrajině. Nejsou dobrá a přijatelná řešení. Kritika komunistického Vietnamu je možná, ale Vietcong zvítězil a tento stát jde svou cestou, přesto se USA jej snaží získat do proticinske koalice. Marnost nad marnost, kdo jinému jámu kopa, sám do ní padá, tak asi takhle.