Larisa Bogoraz (1929‒2004) byla jednou z osmi statečných, kteří čtyři dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa protestovali na Rudém náměstí. To je také hlavním důvodem, proč vzpomínky Sny paměti, které z její pozůstalosti vydal v roce 2009 Jevgenij Zacharov, nyní vycházejí i česky. Edice Torstu a Ústavu pro studium totalitních režimů je navíc doplněna nejen snímky z autorčina rodinného archivu, ale také fotografiemi, které dokumentují návštěvy Larisy Bogoraz v Praze (s Václavem Havlem na Pražském hradě, s Karlem Schwarzenbergem na Václavském náměstí ad.). Oproti původnímu vydání je tak akcentována důležitost odvážného solidárního gesta z roku 1968 a jeho význam pro budoucí vývoj československé společnosti, kniha však přináší vhled i do sovětské reality během druhé světové války a po ní, do ideologizovaného školství či neutěšené bytové situace v druhé polovině století.

Kniha Sny paměti vyšla v roce 2009 v charkovském nakladatelství Prava ljudini jako výbor z textů, které se zachovaly v autorčině pozůstalosti. Editor spojil a chronologicky seřadil fragmenty vzpomínek, které zůstaly v jejím počítači, s texty, jež byly napsány za jiným účelem. Nejedná se tak o ucelenou autobiografii, ale o jednotlivé, dodatečně pospojované vzpomínky – mnohé životní epizody Larisy Bogoraz chybí, nebo jsou zmíněny letmo s dovětkem, že budou vyprávěny jinde, k čemuž ovšem nedojde. Pasáže se mnohdy rozbíhají k rozmáchlejšímu vyprávění, ale jsou utnuty, často bez pointy, prostým konstatováním životopisných nebo historických faktů. V knize se prolínají texty, které vznikaly v různých dobách (konkrétně v rozmezí několika desetiletí – od osmdesátých do nultých let), za různým účelem a pro různé recipienty (dopisy, vlastní nekrolog, vzpomínka na přítelkyni). V závěru do knihy jako autor vstoupí i manžel Anatolij Marčenko, když doplňuje hlas své ženy. Kapitola „Ze vzpomínek“ je (podle editora originálního vydání) publikována ve znění otištěném v almanachu Minulost s poznámkou „Text publikován bez souhlasu autora“. I proto se zmínky o některých událostech opakují – nicméně tatáž událost zaznamenaná v kronikářské črtě a současně v dopise vyznívá změnou perspektivy drobně odlišně. Mezi jednotlivými oddíly (Můj rodokmen, Dětství a mládí, Mé univerzity, Případ Daniela a Siňavského, 1968, Sedmdesátá‒osmdesátá léta) jsou výrazné přeryvy – ve vyprávění například chybí dynamická doba, která předcházela 25. srpnu 1968, nebo roky 1950‒1965. Bogoraz detailně popisuje proces a vazbu, ale zcela absentuje čtyřleté období jejího vyhnanství na Sibiři, které následovalo.

Životní příběh Larisy Bogoraz před oním jasným politickým vystoupením v podstatě sleduje zavedený narativní půdorys: vyrůstání v sovětské ideologii, naivní registrování nespravedlností, které se dějí blízkým, zaslepená oddanost režimu během studia, setkání s inspirativními lidmi, rozčarování a snaha o akci. Tomu odpovídá i perspektiva vyprávění, jíž autorka hledí na minulost. Skutečnost, že lidé byli odváženi na dlouhá léta do pracovních táborů a byli posíláni na smrt, je podávána jako prostý fakt: „Jako žena nepřítele lidu v táborech strávila devatenáct a půl roku.“ (s. 24) Bogoraz líčí nejrůznější negativní zážitky své i dalších osob, ale samotný základní fakt absurdity série zatýkání bere jako danost: „Ať děláš, co děláš, o tvém osudu je rozhodnuto bez tvého přičinění.“ (s. 33) „Zatčeni byli všichni – všichni! – tatínkové z našeho dvora.“ (s. 75) „[P]olská komsomolka, která během fašistické okupace Polska spolu s přáteli přešla přes hranice do SSSR a okamžitě skončila v sovětských lágrech“ (s. 100). S ohledem na danou dobu je to v podstatě pochopitelné, ale z dnešního pohledu tato odevzdanost působí děsivě.

Úvodní obraz, který Bogoraz pokládá za podstatné zmínit, přesně odpovídá atmosféře a konstelaci, do níž se v roce 1929 narodila a která se odráží v celém jejím textu. Z hřejivého kruhu rodiny malé dítě nahlíží do brutální skutečnosti sovětského života: „A přesto jeden takový obraz, který mi z raného věku utkvěl na celý život, popíšu. V náručí mě nesou do jeslí. Naproti našemu domu […] stála vila, mám dojem, že to byl Dům architektů, s velkou verandou. Na ní ležela v zimě každé ráno příšerně opuchlá těla rolníků, kterým se v noci nepodařilo doplazit do měst, a tady umírali. Když mě nesli z jeslí, na verandě už nikdo nebyl.“ (s. 9)

V souvislosti s líčením těchto drastických prožitků je nápadná absence přímých a jasných morálních odsudků. Když Bogoraz vzpomíná na svého strýce, vyšetřovatele NKVD, píše: „Ne že by byl amorální, spíš bych řekla, že taková kategorie jako morálka nebyla součástí jeho vnímání. Tak co s tím? Nevím…“ (s. 49) Nebo komentuje úslužný krok básníka Čičibabina, který upravoval své texty podle ideologické šablony, aby mohl svou sbírku publikovat: „Nevím, nevím, snad kvůli tomu, aby mohl publikovat skutečně prvotřídní báseň jako Červená rajčata, má autor právo lehce zmrzačit několik básní jiných. Já nejsem autor, já to soudit nemohu.“ (s. 122)

V první třetině knihy se nachází množství anekdotických či tragikomických příhod z rušné poválečné doby (děti pojmenované revolučními hesly jako Krarmija po Rudé armádě či Vilen po V. I. Leninovi) i ze sovětského života padesátých let. Nostalgicky milou atmosféru vzpomínek přetíná přeskok do roku 1965 a líčení procesu s Julijem Danielem (prvním manželem Larisy Bogoraz) a Andrejem Siňavským a s ním spojené šikany. Teprve to Bogoraz vede k veřejnému vystoupení (Výzva světové veřejnosti, kterou dala dohromady s Pavlem Litvinovem, vyhlášení solidarity s politickými vězni apod.). Přestože proslulost její osoby stojí na demonstraci proti sovětské okupaci Československa, sama tuto událost v textu nepopisuje a odkazuje se na dokumentární knihu Poledne Natalie Gorbaněvské (český překlad vyšel v roce 2012 taktéž v koedici Torstu a Ústavu pro studium totalitních režimů). Jádro knihy Sny paměti tvoří šedesát stran věnovaných procesu, praktickým okolnostem zatčení, vazbě, pobytu ve věznici a převozu na Sibiř. Jedná se o události společenského významu. Ty osobní – jako výchova syna, rozvod a seznámení s druhým manželem – zůstávají v tomto líčení zcela stranou.

Sny paměti nevykazují nijak vysoké literární kvality, ale jsou živým a odlehčeným vyprávěním. Text působí, jako by byl určen pro rozhlasové vysílání, věnované osobním vzpomínkám. Kapitoly jsou krátké, přehledné, založené na nekomplikovaném narativu bez odboček, s jasným tematickým jádrem. Leckdy obsahují osobní povzdech či zamyšlení, které by ve zvukové podobě vyznělo lépe než v knize: „Ani teď nemohu bez pocitu vzrušení vidět jakoukoli zbraň – vzduchovku, loveckou pušku ani malorážku. Ale už nemám pevnou ruku a také oči mě zrazují. Jaká škoda!“ (s. 81) Líčené situace autorka nepromýšlí, neanalyzuje, nezasazuje do širšího společenského kontextu či dějinného vývoje. I proto jsou cenné vysvětlivky ke jménům zmiňovaných osob či sovětským skutečnostem, které jsou v českém vydání doplněny. Poznámky pod čarou také na některých místech uvádějí na pravou míru některé autorčiny chyby či nepřesnosti.

Mnoho kapitol působí, jako by byly odpověďmi na položené či předpokládané otázky: „Čím kromě čtení může člověk ještě trávit ve vězení čas od budíčku do večerky? Času je nekonečně mnoho a vám není dopřáno sledovat, jak plyne, hodinky vám odeberou.“ (s. 180) V jednom případě je toto dialogické pozadí deklarovaně přiznané v hlavičce jinak nestrukturované kapitoly, kde se píše: „Na základě rozhovoru vedeného 16. dubna 1998 s Jelenou Oznobkinou.“ Kniha Sny paměti tak zcela přirozeně nepřináší jasný příběh života Larisy Bogoraz, ale spíše odráží potřebu autorky zachytit a ze své perspektivy popsat výrazné události a zákony fungování sovětské společnosti, jež by někoho v budoucnu mohly zajímat. A v tom se nemýlila.