MT

Milan Tvrdík

Takto si představuji jeden den v životě strýce J.: Ráno kolem půl páté jde osm minut v lovecké parce, v zimě s čepicí, v létě bez ní, k blízkému nádraží v Bad Nauheimu, kde tehdy byly u přepážek dvě pokladní a vlaky jezdily přesně podle jízdního řádu. Káva se pije z porcelánového šálku a do kiosku nevcházíte jako dnes, což znamená, že pornografický sešit si můžete prohlédnout jen tehdy, když si ho vyžádáte u prodavače.

Jako dítě jsem nenáviděla noc, Tobey. Nechtěla jsem ležet v posteli ve svém pokoji a spát, když se svět nadále točil kolem své osy a udály se miliony věcí, beze mne. Nemohla jsem vydržet to klidné ležení v temnotě, nesnesla šelest vlastního dechu, tlukot svého srdce, tiché vrzání postele, kdykoli jsem se otočila na druhý bok, abych konečně usnula. Teď mám noc nejraději.

Klaus Merz (nar. 1945), rodák z kantonu Aargau, příliš nestojí o medializaci svých postojů, ani se nedere na výsluní, přesto je po desetiletí stálicí moderní německé švýcarské literatury.

Robert Menasse (*1954) vstoupil do rakouské literatury na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Celá osmdesátá léta totiž pracoval jako asistent v Ústavu literární teorie na univerzitě v dalekém Sao Paulu (1981-87)...

Letos už po čtyřiadvacáté se do Solothurnu, hlavního města stejnojmenného kantonu na německo-francouzské jazykové hranici v západním Švýcarsku, sjelo několik desítek domácích autorů a hostů z několika evropských zemí. Jako germanista jsem se těšil hlavně na německy píšící autory.

Od srpna 1978 se ve Švýcarsku konají Solothurnské literární dny (Solothurner Literaturtage, Journées Littéraies se Soleure, Giornate Letterarie di Soletta, Sentupada Litterara a Solothurn) jako fórum aktuálního dění v tamní literatuře. Autoři předčítají z nejnovějších děl (i nepublikovaných), mohou kontaktovat své kolegy, ale hlavně vydavatele a literární kritiky, kteří tento mohutný festival švýcarské kultury hojně navštěvují.