DK

Dora Kaprálová

Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…

Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.

A najednou, v pátek kolem deváté ráno, jsem si přede dveřmi důstojného vídeňského institutu, kam jsem ten den odešla pracovat, sáhla levou rukou na pravé ucho a zjistila, že náušnici po mrtvé milované pratetě prostě už nemám.

V noci se mi zdál legrační sen. Objednala jsem si v kavárně preso do kelímku pro svého ve skutečnosti přes rok mrtvého otce: „Kávu prosím, nějakou lahodnou, ale ne moc silnou, pro tatínka, leží na smrtelné posteli, tak ať to není žádný cloumák.“

Kdy jsem se v broumovském klášteře cítila poprvé jako doma? Nejspíš hned to první odpoledne, kdy mě na nádvoří oslovil ten dobrosrdečný postarší muž. Chytl mě dětsky za paži a bez zbytečných formalit šel rovnou k věci: „Helejtese pani, já jsem tu prvně. Kde se tady prodávaj lístky na prohlídku?“

Dlouho, dost možná celá desetiletí, se chystám napsat sloupek, který se bude jmenovat Olin a jeho deštníky a rozpláče publikum už po první větě. Publikem myslím hlavně sebe a pár čtenářů, kteří – tak jako já – vyrůstali ve světě, kde k nejkrásnějším písničkám světa patří nekrology a žalmy.