RD

Radka Denemarková

Albena vykouzlila fantastickou oslavu. Nejdřív vyhrožovala, ještě jsme spolu, miláčku, neskončili, nemysli, že ti to jen tak projde, ještě si to vyřídíme, nejradši bych se na to vykašlala, ale už jsme rozeslali pozvánky, byla by to i moje ostuda, a tak dále, a tak dále. Organizační talent má mimořádný, to se musí nechat, ví, co se sluší a patří.

Jednou ročně se lidé z osady sešikovali před domy, většinou žili v mém sousedství; s úzkostí jsme přihlíželi, jak pověřený úředník postupuje systematicky dům od domu, shromažďuje odpad a (pečlivě) odklízí nepořádek, všichni se navzájem zmateně a překotně upomínali, aby nezapomněli, co chtějí všechno vyhodit.

Potkali jsme se jednoho jasného, větrného rána v Provence. Seděl jsem před kavárnou v Saint-Rémy a v pobledlém světle pozoroval kmeny holých platanů. Číšník, který mi donesl kávu, postával ve dveřích. Ve své obnošené červené vestě vypadal, že tuhle práci dělá celý život. Občas potáhl z cigarety.

Budeme mlčet, a ztrapníme se, řekl Edgar, promluvíme, a budou nás mít za blázny. Seděli jsme na zemi nad fotografiemi už dlouho. Samým sezením mi zdřevěněly nohy. Slovy v ústech toho rozšlapeme stejně jako nohama v trávě. Ale i mlčením.

Léblův vnitřní svět je přízračný, přestože lidé neztrácejí lidskou tvář a kontakt s realitou. Ale vnímá je jinak a porušuje vazby a smysl, souvislosti. Lidé reagují jen tichým údivem či úšklebkem a vše zahrnují pod nálepku geniality.