MK

Markéta Kittlová

Fragmenty – taková je aktuální sbírka Miroslava Olšovského. Odráží pocit plynoucí z nemožnosti zachytit skutečnost, která se básníkovi neustále rozpadá na detaily, a zároveň z neschopnosti popsat ji běžným jazykem.

Po 23 letech nakladatelství Druhé město znovu vydalo román Zuzany Brabcové (1959–2015) Zlodějina a uzavřelo tak souborné vydání děl této významné české spisovatelky. V textu, ve kterém jsou různé prvky složitě propojeny a navzájem se v sobě zrcadlí, se odráží chaos polistopadových let nejen v osudech, ale i v duších protagonistů.

Soubor obsahuje dvanáct povídek, z nichž každá je nějakým způsobem spojená s Itálií – nejčastěji s letoviskem Lido di Dante, které se nachází několik kilometrů od Ravenny. Přestože se toho v povídkách vlastně moc neděje a autor se většinou namísto rozvíjení děje oddává pomalému, trpělivému pozorování, je jejich četba bezmála dobrodružství.

Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka, přesněji její pohled: zjitřený, přecitlivělý a pronikavý.

Román se odehrává v době tání, které nastalo po Chruščovově kritice kultu Stalinovy osobnosti, a opětovného utužování poměrů v SSSR šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Ulické však nejde o velké dějiny. Snaží se zachytit, jak se historické události podepsaly na konkrétních životech.

Sbírka vyniká výrazným básnickým gestem, charakterizovaným vášnivou touhou subjektu uchopit a vyslovit celý svět. To nezní příliš pokorně – ale intenzivní tázání a účast, která je přítomná v každém básníkově pohledu, svědčí o tom, že v základu Borzičových divoce imaginativních básní není pýcha, ale osobní zaujetí pro skutečnost, citlivá a upřímná starost o svět.

Stančáková ve své debutové sbírce zaznamenává to, co vidí okolo sebe, situace, setkání, rozhovory, ale nevyhýbá se ani vhledu do rodinné, partnerské či kamarádské intimity. Pozorování to nejsou nijak pronikavá, nemíří pod povrch věcí, zato se vyznačují velkou dávkou ironie, sebeironie, humoru a nadhledu.

Nová kniha Petry Soukupové je po obsahové stránce plná neporozumění, domnělých i skutečných křivd, hádek a neochoty k pochopení druhého. Neutěšený dojem z četby posiluje skutečnost, že autorka se pohybuje na poli rodinných vztahů, tedy těch nejdůvěrnějších a současně nejkřehčích.

V souvislosti s novou básnickou knihou Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka bylo mnohokrát, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, použito označení experiment. Kolmačka skutečně zkomponoval sbírku trochu jinak, než u něj bylo zvykem.

Povídková kniha Měsíc nad řekou Tejo obsahuje texty, které autor psal pro literární kabaret EKG – a jejich původní účel je na povídkách znát. Jsou krátké a dynamické, Malijevský se v nich zříká literárních hříček a složité kombinatoriky. Nic z toho ale nevylučuje tiché čtení, při němž může čtenář pátrat po skrytých kvalitách textu.

V deseti povídkách propojených postavou Anny se autor dotýká vztahů mezi mladými lidmi, a to především těch všelijak zamotaných a skřípajících. Ve způsobu, jakým píše, se pojí pronikavé vidění s uměním nalézt padnoucí a zároveň neotřelý výraz. Tyto bravurně napsané texty však spíš než povídky připomínají fejetony.

Vzpomínková kniha Jaroslavy Vondráčkové není historicky přesný dokument zachycující život Mileny Jesenské, ale spíš osobně laděná koláž úryvků z korespondence a z článků této novinářky, překladatelky a bojovnice proti fašismu, rámovaná autorčinými vzpomínkami na Jesenskou i na vlastní život.

Výbor z povídkové tvorby Jiřího Hájíčka představuje tohoto autora jako kronikáře (jihočeské) vesnice. Povídky jsou mnohdy výrazně pointované, ale zároveň fungují jako skici vesnického prostředí, mezilidských vztahů a především historie vepsané do osudu rodin a rodů, do fasád vesnických stavení.

Osou románu je cesta do Jeruzaléma – a v tomto Šargorodští navazují na motiv cesty coby jedno ze stěžejních témat židovské literatury. Tím spíš, že tu cesta jako kompoziční princip nabývá až existenciálních metaforických významů: účelem vypravěčovy cesty není jen pátrání po dědečkově osudu, ale i hledání sama sebe, pokus znovu najít ztracenou chuť k životu.

V nové sbírce Ivana Wernische S brokovnicí pod kabátem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město, najdeme pro tohoto autora typickou poezii mnoha tváří, u nichž není jisté, která je ta pravá a která je jen maskou, pod níž se skrývá smích, poezii mnoha poloh, z nichž ani jedna není definitivní.

V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem.

S ukrajinským spisovatelem Serhijem Žadanem se mohli čeští čtenáři seznámit například prostřednictvím povídkové knihy Big Mac, která česky vyšla v roce 2011 v překladu Alexeje Sevruka a Miroslava Tomka. Nyní vychází tomuto autorovi v českém překladu druhá kniha, útlá sbírka básní s názvem Dějiny kultury začátku století.

Básnířka, prozaička a dramatička Kateřina Rudčenková vydala na konci minulého roku po devíti letech novou sbírku básní. Oproti předchozí sbírce Popel a slast z roku 2004 je Chůze po dunách o poznání tenčí – a po jejím přečtení se nabízí možné vysvětlení, proč tomu tak je: z básní čiší pečlivost, obezřetnost, trpělivé promýšlení.