MP

Marta Pató

„Je zatraceně těžké lhát, neznáme-li pravdu.“ Tato Esterházyho věta je zřejmě nejfrekventovanější citací maďarských literárních periodik za první necelé čtyři roky našeho století. Začíná jím rozsáhlá rodinná sága Pétera Esterházyho Harmonia caelestis (2000). Po odevzdání rukopisu spisovatel zjistil, že v letech 1957–1980, tedy v době, která je výchozí pro druhý díl Nebeské harmonie, byl hlavní hrdina románu, spisovatelův otec Mátyás Esterházy, donašečem státní bezpečnosti. Výsledkem dvouleté pr

Překlad románu Yudit Kiss (1956) Léto, kdy otec zemřel do češtiny může být pro mnohé překvapením. Především proto, že překladatelka z maďarštiny Anna Valentová bývá zárukou pro výběr literárně náročných a osvědčených titulů. Nyní dostáváme do ruky knižní prvotinu autorky, která byla a je jako beletristka i v Maďarsku celkem neznámá.

JAK ŠEL ČAS, přes den jsem si čím dál míň lámala hlavu s tím, kým jsem se to stala, ale přesto mě vytrvale provázela lehká, ovšem trvalá bolest, svého stavu jsem si byla nepřetržitě vědoma, ale snad jen částečně a podvědomě, jako když...

Juhászová debutovala v polovině 70. let povídkovým souborem Ve světle do světla, ve tmě do tmy a stala se jednou z výrazných představitelek silné generace časopisu Sympozion, jejímiž členy byli výtvarníci, hudebníci a literáti uplatňující v kontextu maďarské kultury radikálně modernistické tendence.

Nebohá Lina byla vždycky nemocná na lásku, na to také zemřela – přiznal s tichou rezignací Sándor Gittě, tehdy v roce 1936, když k nim s Lexim přijeli na deset dní na návštěvu do Subotice, a většinu času trávili spíš u Paličského jezera než ve městě. Podnikali dlouhé procházky od břehu až k secesnímu Sovímu hrádku a zpět, často se na ně snesl i soumrak.

Tak tedy: jdu spát, zhasnu. V pokoji se krčí šedivý polosvit. Nejsem přikrytý. Hlavu pootočím na stranu, dívám se na tmavý závěs, na okno za ním. Na holé stěny. Slyším nějakou rušivou hudbu. Vstanu, abych šel ven, pokouším se rozsvítit. Nervózně šátrám po vypínači, a nic.