Inženýr Strasser má v argentinském deštném pralese postavit most a spojit tak tropickou krajinu s pustinou. Nikdo ale pořádně neví, k čemu má takové propojení sloužit. Román ukazuje na střet nového a starého světa, kde proti sobě stojí indiánské rituály a vyprázdněnost současné civilizace. Stejně tak se liší vnímání mužské a ženské: celý ten příběh totiž sledujeme v podání inženýrovy ženy Hildy.

Šestnáct krátkých povídek, psaných úsporným, ale poutavým stylem, se věnuje univerzálním tématům jako čas, cesta, vyhnanství a návrat. Odehrávají se však na poměrně banálních místech jako ulice či vykřičená čtvrť, vězeňská cela, skládka, hospoda, rodinný dům… Několik příběhů nás zavede do dětského světa, jindy zavítáme mezi dospělé; mohou to být malomyslní, pašeráci, dělníci, indiáni či chudé ženy. Nad tím vším panuje krutá ironie života a smrti.

Kat a oběť se potkávají za jiných podmínek a v jiné době: Don Luis se snaží svou minulost zaznamenat a urovnat, Raúl se nemůže od prožitých hrůz odpoutat, je svou minulostí natolik pohlcen, že současnost je pro něj jen stínem, nedokáže se přizpůsobit životu tady a teď, nic na tom nezmění ani jeho žena Matilde, malý syn nebo milenka Inés… Argentinský spisovatel Hector Tizón v útlém románu Starý voják přemýšlí o souvislostech vzpomínání a zapomnění.

Na útěku před zákonem se muž ocitá v zapadlé horské vsi a shodou okolností na sebe bere roli místního kněze. Jeho prohřešky a hříchy se tak sice stále množí, ale jedná s pocitem, že vesničanům ulehčí a pomůže. Ponurá kniha Héctora Tizóna se českým čtenářům dostává do rukou s třicetiletým zpožděním, to však nijak nezlehčuje tíživý dopad myšlenek, o něž se autor rozhodl se čtenářem podělit.

Héctor Tizón (nar. 1929) je u nás zatím neznámým autorem, ale ve španělské jazykové oblasti si v poslední době získal značné renomé a v literárně bohaté Argentině se dnes počítá mezi nejuznávanější spisovatele působící mimo buenosaireské centrum.