Oceňovaná švédská autorka se v češtině poprvé představuje románem. Brutálně otevřený a zároveň poetický text, volně inspirovaný skutečnou vraždou prostitutky, tne do živého.
SS
Sara Stridsberg
Psát recenzi na cokoliv z pera Sary Stridsberg je jako nabírat vodu cedníkem, ať už jde o její romány, nebo o dramatiku. Na vině je nejspíš fakt, že Stridsberg se snaží zachycovat především pocit; tklivý, prchavý a často nepopsatelný. A daří se jí to.
Doslov k nedávno vydanému svazku tří divadelních her jedné z nejvýznamnějších současných švédských autorek poskytuje stručný přehled její tvorby.
Ve dvou krátkých ukázkách z divadelní hry Pitvání padajícího sněhu hvězdy současného švédského dramatu Sary Stridsbergové se setkáváme s legendami opředenou švédskou královnou Kristinou, její matkou Marií Eleonorou a filozofem Reném Descartesem. Existenciálně laděná hra otevírá otázky moci a bezmoci, povinnosti a skutečné či domnělé odpovědnosti.
Tři divadelní hry sebrané v tomto svazku vznikaly v letech 2006 až 2012 a byly postupně úspěšně uvedeny na scéně švédského národního divadla Dramaten ve Stockholmu. Jejich souborné vydání se v roce 2012 dočkalo nominace na prestižní Augustovu cenu. Hry mají hodně společného: všechny tři zobrazují výrazné ženské hrdinky, které se – zjednodušeně řečeno – odmítají přizpůsobit tomu, co od nich očekává okolí...
Sara Stridsberg se mezi posledními dvěma knihami změnila i nezměnila. Zůstala jí mimořádná schopnost vymámit z břitkého, často přidrzlého dialogu realistickou krajinomalbu vyprahlé duše. Zůstal jí zájem o ženu jako živel a iracionalitu člověka nad propastí. Zůstala jí naturalisticky smyslová, ale nikterak prvoplánová záliba v rychlé jízdě, morbiditách, a jak by možná řekli starosvětští, v nechutnostech neboli anatomii, především té ženské.
VALERIE: Díky, ale není důvod nechávat myšáky žít. Ničemu to nepřispěje. Klidně můžeme produkovat jenom samičky.
Nad románem Fakulta snů, který se stal ve Švédsku v dobrém slova smyslu literární senzací, se běžné vyjadřovací problémy recenzenta násobí. Fakulta snů totiž vybízí k politickému onálepkování. Mnozí si tak práci usnadňují tím, že o ní hovoří prostě jako o „vynikajícím feministickém románu“, čímž jí z uměleckého (a mimo Švédsko mnohdy i tržního) hlediska neprokazují zrovna vděčnou službu.
