GT

Golí Taraqqí

Bylo to strašné léto. Horko. Bez vody. Bez elektřiny. Byla válka, strach a tma. Mas’úd, jako by se ocitl v hlubinách děsivého snu, zmatený, omráčený, popadl ženu a děti a okamžitě vyrazil do Evropy, aniž by tušil, co ho tam čeká. Nechtělo se mu být rozumný a opatrný. Nechtěl se s nikým radit, zvlášť ne s někým, kdo měl víc zkušeností, s někým, kdo se bál pohnout z místa, nebo zůstával, protože věřil ve svou zemi, tradice a kořeny a považoval takové rozhodnutí za morální povinnost.

Když si přečtete mé povídky, píšu o problémech emigrace, o vnitřních problémech, ale nenapadám náboženství. Dokonce ani dřív za šáha jsem nevěřila, že by se sociální nebo politická témata hodila pro román. Pro mě je důležitější proniknout do vnitřního života lidí, objevit sebe sama, objevit druhé a objevením druhého, objevit sebe.

Golí Taraqqí patří již čtyři desetiletí k nejvýznamnějším íránským spisovatelkám a spisovatelům. Oceňují ji nejen čtenáři v Íránu, popřípadě Íránci v diaspoře, ale i literární kritika, a to nejen ta íránská.