Podobně jako v Řehákových předchozích sbírkách se i v té nejnovější jeho silná básnická individualita pohybuje v meandrech surrealistických vod, které víří silná až rozdivočelá imaginace. V kontextu aktuálních environmentálních sbírek či samostatných básní věnovaných nové přírodní lyrice tedy příliš nepřekvapí, že se rodák z Uherského Hradiště nevydává do vyprahlých českých lesů, ale do spárů „městské hmoty“.

Druhá sbírka básníka Jakuba Řeháka Past na Brigitu vychází těsně před koncem tohoto roku, a stihne se tak zařadit mezi nejzajímavější básnické sbírky, které letos vyšly. Výlučnost Řehákovy poezie není dána ani tak tematikou, jako spíš způsobem, jakým básník pozoruje a zaznamenává svět okolo sebe, jakým vypráví příběh svojí lásky. Autor kombinuje bohatou imaginaci a asociativnost s neobyčejnou precizností při detailním vnímání, které se děje ve chvílích ztišení, kdy prodlévá u pozorované věci.

Jestliže úkolem antologií není ani tolik ukázat na to nejlepší, ale spíš vytvořit podstatnou a různorodou směs, která navede čtenáře různých básnických preferencí jejich směrem, a přesto do neznámých končin, plní Nejlepší české básně 2010 svou roli dobře.

Anne Hultsch v krátkém textu na zadní straně obálky prvotiny Jakuba Řeháka Světla mezi prkny výstižně charakterizuje několik výrazných témat a rysů této sbírky: podobnost rozkoše, kterou přinášejí ženy a knihy; vzájemný vztah mezi pozorováním a popisem; plynutí času zachycené v jednotlivých básních; a jistou spřízněnost se surrealismem.