Justyna Bargielska

Ze všech básníků z dosud poslední české antologie polské poezie 12x Polsko (jejímiž editory byla Lucie Zakopalová, překladatelka recenzované knihy, spolu s Grzegorzem Jankowiczem) je u nás Justyna Bargielska jednoznačně nejpopulárnější. V Česku opakovaně vystupovala, často se objevovala v literárních časopisech a je mezi nimi první, jíž vyšel samostatný výbor.

višničko třešničko višničko třešničko udělej to kouzlo s mincemi z nichž jednu beru do ruky a když zavíráš oči počítám do deseti pokládám je na stůl a ty všechny hladíš a říkáš to je ona a to je ta ještě teplá vypaluje ti rudý cejch do vnitřku dlaně a mně uvnitř a v dalším okamžiku ti letím přes ruce mizím ve tvém oku uchu

Jak by Justyna Bargielska odpověděla na titulní otázku Píšeš báseň? v názvu výboru? Snad jako v jednom rozhovoru: nepíšu, vyhlížím ji. A dodala by, že nejdříve ale jen poslouchá a čeká na slova, verše a věty, které k ní samy přicházejí. Nedokáže psát básně na objednávku a její digresivní a asociativní próza více připomíná poezii. Skrývá se za tím oslava poetické inspirace?

Poezie Bargielské vyrůstá z každodennosti, již básnířka přetváří do fantastických obrazů a metafor, snových situací. Jedním z ústředních témat jejích básní je smrt – blízká a tělesná i fantaskní a obrazná.

Trauma o pejskovi Při čištění zubů jsem řekla manželovi: bojím se, jestli poznám, že jsem umřela. Je smrt jako snít sny jakoby ne vlastní nebo spíš připomíná dvě stě tisíc černých perliček, které se za námi točí do odpadu. Keep dying, řekl muž, zjistíš to. Pluj, světlá plachetničko, dopověděla jsem pro sebe, nemysli teď na děravé oko, kterým tě pozorují, aby tě potopili.