Výbor z povídkové tvorby Jiřího Hájíčka představuje tohoto autora jako kronikáře (jihočeské) vesnice. Povídky jsou mnohdy výrazně pointované, ale zároveň fungují jako skici vesnického prostředí, mezilidských vztahů a  především historie vepsané do osudu rodin a rodů, do fasád vesnických stavení.

Po sedmileté odmlce se na českou literární scénu vrací jihočeský rodák Jiří Hájíček. A je ve skvělé formě. Rozsáhlý román Rybí krev je další z řady autorových venkovských próz. O vesnici a jejích obyvatelích, vzdálených životu ve městě, píše Hájíček citlivě a se znalostí prostředí. A není to zrovna vesnická idyla.

Jiří Hájíček (*1967) se narodil v Českých Budějovicích, vystudoval tamní Vysokou školu zemědělskou. Knižně debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži (Hynek), dále mu vyšly romány Zloději zelených koní (Host, 2001), Dobrodruzi hlavního proudu (Host, 2002) a soubor dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host, 2004).

Prózy Jiřího Hájíčka mají jeden charakteristický rys – jsou obyčejné. Obyčejnost však v sobě skrývá zcela rozdílné kvality. Může být důvěrnou známostí, kdy svět textu a jeho postav je tak podoben světu našemu, že se téměř cítíme být jeho obyvateli, nezřídka ovšem bývá obyčejnost banální.

Jiří Hájíček (*1967) není na české literární scéně žádným nováčkem. Na svém kontě má již čtyři tituly (dvě povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004), román Zloděje zelených koní (2001) a obsáhlou podnikatelskou love story Dobrodruzi hlavního proudu z roku 2002). Zůstával však zatím spíše ve stínu ostatních autorů střední generace, mezi něž patří například Topol, Hakl či Balabán.

Jiří Hájíček (*1967) debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži. O tři roky později vydal patrně svůj nejúspěšnější román Zloději zelených koní, poté román Dobrodruzi hlavního proudu a loni sbírku povídek Dřevěný nůž. Poslední román (r. 2005) nese název Selský baroko.